Starověké Řecko

Od roku 600 př. Kr. Řecko tvořily nezávislé mezi sebou soupeřící městské státy: Athény,Sparta? I přes neshody, které je rozdělovaly, sdílely různé městské státy stejné náboženské přesvědčení. Byl to soubor vybájených příběhů, mýtů, které vysvětlovaly vznik světa i lidí a vyprávěly o bozích a bohyních. Původně se mýty nezapisovaly. Vypravěči (tzv. aoidové) se učili příběhy nazpaměť a potom je za doprovodu citery zpívaly před publikem. Jako první zapsal staré příběhy v 9. nebo 8. století př. Kr. básník Homér. Jeho nejznámějšími díly jsou Illiada a Odyssea. Illida pojednává o válce mezi Řeky a městem Trója. Během války někteří bohové stáli na straně Řeků a jiní zase stranili Trójanům. Své spory si vyřizovali prostřednictvím lidí, jejichž osudy závisely jen na jejich vůli. Odyssea popisuje návrat řeckého hrdiny jménem Odyssea zpět do své vlasti po ukončení trójské války. Prožívá mnoho dobrodružství, při kterých se setká s Kyklopem Polyfémem, kouzelnicí Kirké, Sirénami, nymfou Kalypsó, krásnou Nausikou a dalšími. Na jeho cestě je neustále pronásledován bohy, ale pod ochranou bohyně Athény se po deseti letech vrací domů. Některé egyptské ideje nalezly cestu do náboženství starověkých Řeků, a naopak Řekové silně ovlivnili náboženství Říma. Proto má každý řecký bůh svůj římský protějšek.

Stvoření světa

Řekové chápali vznik světa jako dílo všemocných bohů. Na počátku světa byl Chaos, z něhož se zrodila Země (Gáia). Ta zrodila hory a nebe (Úrana). Potom se Gáia spojila s Úranem a zplodila obry Titány, první vládce vesmíru. Jeden z nich, Kronos,kromě posledního syna, Dia, kterého matka zachránila, všechny své děti spolykal. Dospělý Zeus se proti otci vzbouřil a přinutil ho, aby jeho sourozence vyvrhl. Ti se společně s Diem utkali s Titány. Zvítězili a Zeus se stal vládcem bohů. Podle jiného mýtu to byl Titán Prométheus, který vytvořil člověka z hlíny a vody.

Olympští bohové

Dvanáct nejdůležitějších bohů (viz. obrázek v příloze) žilo na Olympu, nejvyšší hoře Řecka. Žili v jedné rodině pod vládou Dia, vládcem nebes. Po jeho boku žila jeho žena Héra, bohyně manželství, a jejich děti : Athéna, bohyně moudrosti, vědy a umění, která v plné zbroji vyskočila Diovi z hlavy, dále Apollón, bůh Slunce, afrodíté, bohyně lásky, Árés, bůh války, Artemis, bohyně lovu a Hermés, posel bohů. Další olympští bohové jsou Diovi sourozenci jako Héfaistos, bůh ohně a kovářství, Poseidón, vládce moře přebývající na dně oceánů, a Hádés, vládce podsvětí a říše mrtvých. Řekové věřili, ze bohové mají lidskou podobu. Uctívali jejich sochy, propůjčovali jim lidské vášně, kladné a záporné vlastnosti lidských bytostí. Bohové se často přeli, ale také pořádali velké hostiny a sytili se ambrózií a nektarem, které je činili nesmrtelnými. Na rozdíl od lidí byli bohové nesmrtelní a všemocní, což jim také umožňovalo hrát si se životy obyčejných lidí.

Zeus ? Pán světa

Zeus (2.pád Dia) vládl nebesům i zemi z oblaky zahalené hory jménem Olymp jako nejvyšší mezi bohy řeckého panteonu. Svou mocí naháněl hrůzu, vládl dešti a když se rozzlobil, metal blesky do země. Právě proto je jeho nejznámějším symbolem svazek blesků. Vlastnil aigidu ? štít, kterým děsil své nepřátele, chránil přátele a předurčoval výsledky bitev. Byl ztělesněním spravedlnosti, udržoval si autoritu a podporoval pozemské krále a vládce.Byl také bohem sňatku, otcem, vysvoboditelem a ochráncem mužů hledajících azyl. Jeho matkou byla Rheá z rodu prapůvodních božstev Títánů a otcem její bratr Kronos. Ten nejprve vykastroval svého otce Úrana a potom se zmocnil jeho postavení jako krále bohů. Aby sám sebe uchránil před podobným osudem, pozřel nemilosrdně své děti vždy hned po jejich narození. Jen Zeus unikl díky své matce, která ho ukryla. Když dospěl, svrhl Títány a svého otce zbavil trůnu. První manželkou Dia byla bohyně rozumového myšlení Métis z rodu Títánů. Protože se ale Zeus bál, že by mu mohla porodit syna, který by se pak stal vůdcem bohů, pozřel ji, dokud byla ještě těhotná. Jejich dcera, bohyně moudrosti Athéna, mu potom vyskočila v plné zbroji z čela. Později se oženil se svou sestrou Hérou a navzdory její žárlivosti měl pletky i s jinými bohyněmi a také se smrtelnými ženami. S títánskou dcerou Létó měl dvě děti: sluneční božstvo Apollóna a panenskou bohyni divoké zvěře a lovu, krásnou Artemidu. Aby Zeus oklamal svou žárlivou manželku Héru, bral na sebe při svých návštěvách u milenek různé podoby ? zlatý déšť, labuť, býk,? Jako ztělesnění mužské statečnosti a síly byl Zeus uctíván obzvláště při velké atletické slavnosti konané v Olympii.

Héra

Héra byla sestrou a manželkou Diovou a královnou nebes. Jako nejvyšší zosobnění ženství byla bohyní sňatku a ochránkyní žen při porodech. Chránila také domovy a rodiny. Byla velice žárlivá a k milenkám svého manžela velmi krutá. Vraždila je a jejich děti pronásledovala. Nechala vyhladit Tróju jen proto, že Paris, syn tehdejšího krále Priama, přisoudil Afrodítě větší krásu než jí. Héra byla uctívána ženami, které na ni spoléhaly, že dá jejich manželství štěstí, stálost a plodnost. Střediskem Héřina kultu byl Argos a uctívána byla především na vyvýšených místech. Má žezlo a na hlavě nese diadém. Jejími posvátnými zvířaty jsou páv a kráva.

Poseidón

Poseidón byl bratrem nejvyššího boha Dia a boha podsvětí jménem Hádés. Patřil tak mezi trojici nejmocnějších božstev starověkého Řecka. Byl vládcem moří a oceánů, hýbal zemí a sesílal na zemi zemětřesení. Putoval hlubinami oceánů v podobě starého vousatého muže na voze taženém mořskými koňmi. Měl mohutný trojzubec, který používal, když se rozzuřil, aby rozbouřil vody nebo přivodil náhlou bouři. Jindy sesílal příznivé větry, tišil moře a usnadňoval námořníkům plavbu. Poseidón se oženil s Amfitríté a měl s ní syna, mořského muže Trítóna.

Hádés

Hádés byl bohem podsvětí, temného místa obývaného zástupy mrtvých. Jeho říši ohraničovala řeka Acherón a převozník Charón přes ni dopravoval mrtvé. Hádés byl tak strašlivý, že se lidé báli vyslovit jeho jméno nahlas, a když mu přinášeli oběť, odvraceli přitom svůj zrak. Nebyl však zlým bohem, jen vyměřoval zločincům kruté, ale spravedlivé tresty. Měl tmavý vous, nosil žezlo a klíč a jezdil v černém voze taženém čtyřmi černými koňmi. Jeho manželkou byla Persefoné.

Athéna

Athéna byla původně bohyní krétských a mykénských vládců, ale jako bohyně moudrosti a dovednosti se stala jedním z hlavních božstev řeckého panteonu. Vyskočila už dospělá z hlavy svého otce boha Dia, poté, co spolkl její matku a svou manželku Métis. Athéna byla vždy Diovou oblíbenkyní a zůstala navždy pannou. Hlavním střediskem jejího kultu byl chrám v Athénách zvaný Partheon. Největší proslulost získala jako válečnická a krásná Pallas Athéna, často oděná pancířem, patronka bohyň a ochránkyně města Athén. Byla také bohyní bitev, ale spíše než na hrubou sílu se spoléhala na svou inteligenci. Podporovala Řeky ve válce proti Trójanům. Dále byla také ochránkyní umění a řemesel. Lidem dala pluh, tkalcovský stav a flétnu.

Afrodíté

Bohyně lásky a krásy Afrodíté byla dcerou Dia a nymfy Dióné. Vládla srdcím a smyslům mužů, ať to byli bohové nebo smrtelníci. Všechny ženy považovala za své sokyně a otrokyně. Podle jedné legendy se zrodila zcela dospělá, ale nahá z pěny zvané afros. Ta vznikla, když Títán Kronos vykastroval otce Úrana a hodil jeho ú do moře,kde se vznášel na hladině a zplodil Afrodítu. Zefyrové ji přenesli na ostrov Kythéru a odtamtud na Kypr. Oblékli ji, potřeli vonnými mastmi a ozdobili šperky. Pak byla přenesena k bohům. Afrodíté byla ztělesněním půvabu, svůdnosti a smyslnosti. Byla však také krutá, žárlivá a záletná. Na Diův příkaz se provdala za kulhavého a ošklivého boha ohně Héfaista. Měla spoustu milostných pletek, z nichž nejnebezpečnější byla ta s bohem války Areem. Hlavní svatyně bohyně se nacházely na Kypru, Kythéře a v Korintu, kde byla uctívána mladými dívkami, které žily v jejích chrámech. Obětovaly své panenství bohyni tak, že se nabízeli kolemjdoucím. Když se z původního rituálu vyvinula prostituce, nahradily je otrokyně. Afrodíté je zobrazena v nespočetných plastikách oslavujících dokonalost jejího těla. Jejím znakem je holubice, která symbolizuje lásku.

Artemis

Panenská bohyně lovu a měsíce Artemis byla vládkyní přírody. Sestra a dvojče nejkrásnějšího z olympských bohů Apollóna, se bratrovi krásou vyrovnala a byla stejně vysoká a urostlá, se zlatými kadeřemi. Byla ozbrojena stříbrným lukem a šípy, které způsobovaly jistou smrt.. Šípy pro ni vyrobil jednooký obr Kyklóp. Artemis se toulala lesy spolu se svými společnicemi nymfami a lovila tam laně, jeleny, lvy a levharty. Artemis byla dítětem nejvyššího boha Dia a Létó, dcery Títánů Foiby a Koia. Ihned po svém narození pomohla matce porodit svého bratra Apollóna. To byla předzvěst její role ochránkyně malých dětí a rodících žen. Artemis byla také bohyní velkých protikladů. Byla strážkyní kojících zvířat, ale s radostí se účastnila lovu. Současně uzdravovala a přinášela nemoci jako vzteklinu, dnu, malárii. Především však byla spojována s cudností. Ve třech letech jí otec slíbil splnit přání věčného panenství. Všechny nymfy v její společnosti musely být nedospělé. Každému muži, který se k ní neopatrně přiblížil, přichystala velmi krutou odplatu. Když k ní neuváženě přišel lovec Akteón, zatímco se se svými nymfami koupala nahá v jezírku, uražená bohyně ho proměnila v jelena a poštvala na něj jeho vlastní smečku psů, aby ho roztrhali. Artemidin hněv byl také strašlivý, když se kterákoli její společnice zamilovala. Ačkoli se jedna z jejích nymf jménem Kallistó nechala svést Diem jen proto, že bůh na sebe vzal podobu samotné Artemidy, bohyně ji za trest proměnila v medvěda a pak ji skolila šípem. Byla také nositelkou světla a proto jí v athénském přístavu postavili chrám.

Dionýsos

Ještě než se bůh plodnosti, vína a extáze Dionýsos narodil, už musel být zachraňován otcem Diem před smrtí. Ten jej vyprostil z plamenů, které šlehala na jeho matku Semelé bohyně Héra jako pomstu svému nevěrnému manželovi. Zeus skryl nenarozené dítě ve svém stehnu, dokud nedospělo. Dionýsos putoval světem pronásledován Hérou, dokud se ho v Indii neujal vůdce satyrů Silénos. Zde se naučil, jak používat víno a také břešťan. Obě rostliny mají při žvýkání opojné účinky a jsou symbolem nesmrtelnosti. Dionýsos se jako ten, kdo zbavuje zábran, stal velmi oblíbeným, zejména mezi ženami. Byl spojován s vínem, s uvolňováním přirozených pudů a jeho kult plodnosti se slavil v tajných mystériích a rituálech. Při jarní slavnosti rituály dosahovaly až vrcholu šílenství a někdy při nich byla zabíjena nejen zvířata, ale i lidé. Přesto byl přece jen laskavým a ušlechtilým bohem a lidé ho často označovali za vysvoboditele ze starostí. Z Dionýsova kultu spojovaného s tanci, přestrojováním a nošením masek vzniklo divadlo a divadelní hry: drama, komedie a satira. Za svůj znak má thyrsos, hůl ovinutou břečťanem.

Héfaistos

Řecký bůh kovářství Héfaistos byl synem nejvyššího boha Dia a jeho manželky Héry. Byl kulhavý a také pomalého myšlení. Matka ho svrhla z výšin Olympu do oceánu. Zachránily ho však nymfy a lidé z ostrova Lemmos jej vzali k sobě a vychovali ho. Ve své podzemní kovárně vyrobil pomocí ohně a díky své řemeslné zručnosti nádherné předměty, jako bylo žezlo otce Dia, zbroj pro hrdinu Achillea, šípy pro boha lásky Eróta a vůz pro slunečního boha Hélia. Héfaistova zručnost z něj učinila patrona kovářů a řemeslníků. Jeho kovárna se prý nacházela na Sicílii pod horou Etna.

Arés

Řecký bůh války Arés byl znám jako násilný, bezohledný, nemorální, zbabělý a nemilosrdný. Nakrátko odlákal krásnou bohyni lásky Afrodíté jejímu nemotornému manželovi Héfaistovi. Areův vůz táhli Fobos (strach) a Deimos (děs). Area si velice považovaly bojovnice Amazonky, které byly známé tím, že si utínaly pravý prs, aby jim nebránil při lukostřelbě. Arés byl prvním bohem, který byl postaven před soud za vraždu Poseidónova syna.

Hermés

Hermés, bůh mluvené řeči a vládce šťastné náhody, byl nejpřístupnější ze všech Olympanů. Zejména bůh Zeus se pyšnil tím, jak jeho syn úspěšně ukradl bratru Apollónovi padesát býků pouhých dvacet čtyři hodin poté, co přišel na svět. Natažením kravských střev na krunýř želvy, o který jednou klopýtl, vynalezl lyru a rovněž vynalezl flétnu. Tu vyměnil s Apollónem za jeho kouzelnou hůl a schopnost věštit. Své činy ospravedlňoval s takovou výmluvností, že ho potěšený otec místo výčitek učinil svým osobním poslem. Zeus mu také přidělil dohled nad uzavíráním smluv, povinnost podporovat obchod a udržovat na všech cestách volný průchod pro pocestné. Hermés dostal poslovskou hůl zvanou caduceus s bílými stuhami, kulatý klobouk proti dešti a okřídlené sandály, které ho rychlostí větru nosily po obloze. Jako božský posel běhá neúnavně z nebes na zemi a zpět, přináší zprávy, pomáhá vyjednávat smlouvy, zařizuje milostné pletky a často provádí nezbednosti jen pro svou radost nebo k rozesmání bohů. Nejznámějším Hermovým činem bylo vysvobození Diovy milenky Ió, kterou na příkaz žárlivé Héry držel v zajetí stooký obr Argos. Chytrý Hermés uspal obra flétnou a usekl mu hlavu. Na počest zabitého Arga, věrného služebníka, umístila Héra jeho oči na ocas svého posvátného páva. Hermés byl uctíván atlety a přisuzoval se mu vynález závodění a boxu.. Jeho socha stála v Olympii u vchodu na stadion, kde se konaly olympijské hry, a také na řeckém gymnáziu. Byl bohem cestovatelů a plodnosti a proto se jeho busty umísťovaly na sloupy zvané hermovky. Sloupy s vytesanými mužskými pohlavními orgány byly vztyčovány na každé křižovatce.

Apollón

Apollón představuje nejskvělejší a nejlepší z řeckých božstev. Byl nadaný a stejně tak i krásný. Ačkoli byl spojován se sluncem, patřil mu i patronát nad hudbou, prorokováním, lukostřelbou, léčením i ochranou pastýřů a jejich stád. Také byl bohem slunečního jasu s přídomkem Foibos (zářící) a ve svém božství zosobňoval mužskou mladost. Apollón se se svou sestrou dvojčetem Artemidou narodil na ostrově Délos Diovi a Létó. Byl to jediný kus země, který přijal jeho matku, protože ostatní místa se bála moci boha, kterého měla Létó porodit. Po narození odpřísáhl věrnost své lyře a luku a slíbil, že ve věštbách bude lidstvu odhalovat Diovu vůli. Ačkoli byl Apollón patronem lékařství, mohly jeho šípy lidem přinášet nemoci a byl i nemilosrdný. Když se smrtelnice Niobé vychloubala, že porodila čtrnáct dětí a Létó jen dvě, Apollón zabil její syny a Artemis její dcery. Uctívání Apollóna pokračovalo dále i v křesťanské éře. Až do čtvrtého století trvalo, než bůh uznal svou definitivní porážku. Poslu vyslanému od pohanského císaře Juliána sdělil, že jeho chrám v Delfách se zřítil a že on, Nejzářivější, už nemá střechu nad hlavou. Tím se jeho osud uzavírá.

Erós

Erós představuje vtělení sexuálních sil a milostné touhy. Byl to světlovlasý, okřídlený a hravý chlapec, ozbrojený zlatým lukem a šípy, kterými zasahoval srdce bohů i smrtelníků, a vzbuzoval v nich tak touhu. Povzbuzoval i lásku mezi chlapci a muži, jakožto sílu, která je dokáže vést k sebeobětování. Proto ho Sparťané uctívali před bitvou. Ale dokázal být také bezohledný a často i nebezpečný. Zraňoval srdce z pouhého žertu. Byl synem bohyně lásky Afrodíté. Vždy stál na matčině straně a pomáhal jí při jejích intrikách a pletkách. Afrodíté žárlila na krásu smrtelné dívky Psýché a přikázala Erótovi, aby v děvčeti vzbudil lásku k nejošklivějšímu muži na světě. Tentokrát ale Erós neuposlechl a sám se do dívky zamiloval. Navštěvoval ji každou noc, ale zůstával přitom neviditelný. Psýché jeho lásku opětovala, ale jednou ze zvědavosti v noci rozsvítila lampu a kapka horkého oleje Eróta probudila. Ten se rozzuřil a opustil ji. Ona však po něm napůl šílená pátrala, až se Zeus slitoval a dal jí i stejně nešťastnému Erótovi souhlas k sňatku.

Niké

Niké je zosobněním vítězství v bitvách i úspěchu při atletických hrách a závodech tažených koňmi. Její sochu v Delfách věnovali roku 480 před Kristem Athéňané na památku svého vítězství nad Peršany u Salamíny. Byla zobrazována jako malý okřídlený posel s vavřínovým věncem, pásem a palmovým listem.

Démétér

Démétér je bohyně úrody, vegetace a ovoce. Dávala lidem obilí, které znamenalo civilizaci, a proto se stala jedním z nejvýznamnějších božstev starověkého Řecka. Byla dcerou Títánů Krona a Rhey, sestrou Dia, Háda, Poseidóna a Héry. Měla na starosti roční období a zajišťovala bohaté sklizně. S Diem měla dceru Persefoné, do které se zoufale zamiloval král podsvětí Hádes. Jednoho dne ji unesl do své říše mrtvých. Zdrcená Démétér se ji v přestrojení za stařenu vydala hledat. Král Eleusíny se jí ujal a svěřil jí do péče svého syna Triptolema. Démétér byla rozhodnuta, že zastaví růst veškerého obilí, dokud se se svou milovanou dcerou neshledá. Proto se Zeus dohodl s Hádem, že se Persefoné s prvním projevem jara vrátí na zemi, kde zůstane s matkou až do konce žní. Pak se však musí vrátit do podsvětí. Démétér potom odhalila králi svou pravou totožnost a ustanovila v jeho městě svůj kult. Její uctívači byli zasvěcováni do mysterijních obřadů známých jako eleusínská mystéria, která měla odhadovat tajemství plodnosti země. Démétřina tajemství jsou dodnes neznámá. Triptolemovi dala Démétér semínka, pluh a vůz tažený draky. Také mu řekla, ať předá veškeré své zemědělské znalosti celému lidstvu. Všem, kteří jí kdy pomohli, dala obilí. Když se vrátila na Olympos, vrátila se i plodnost zemi. Démétřin hlavní svátek se konal každý rok v říjnu. Byl to rituál plodnosti, kterého se nesměli účastnit muži. Namísto nich byla do jeskyně zasvěcené bohyně vrhána prasata, hadi, piniové šišky a další symboly plodnosti, aby se tak obnovila země. Démétřiným atributem je obilný klas.

Velké svatyně a slavnosti

Řecké náboženství vytvořily praktiky a rity, které doprovázely všechny důležité události veřejného i soukromého života. Řekové žádali bohy o pomoc a děkovali jim za svou ochranu těmi nejrůznějšími způsoby: modlitbami, oběťmi, úlitbami, obětováním zvířat, procesími, sportovními nebo uměleckými soutěžemi.

Kult státní a kult soukromý

Athénské kulty a jejich provozování byly součástí zákonů obce. Nebylo možné být dobrým Athéňanem a nevěřit v Athénu, patronku města, v jejího otce Dia, ani nebylo možné nevzdávat patřičnou úctu ostatním bohům. Takové hříchy by mohly mít za následek trest nejen přestupníka samotného, ale i jeho rodiny a celé obce. Pro Řeky byla daleko důležitější určitá pokora nebo spíše bázeň před nadpřirozeným než přikázání židovsko-křesťanské tradice. Přízeň bohů pro jednotlivce, pro jeho rodinu či rod i pro celou obec, zajišťovalo správné provedení mnoha náboženských kultů, obětí a slavností. Středem řeckého náboženství byl rituál, kult. Každý městský stát uctíval vlastního ochranného boha, kterému byl zasvěcen chrám, to nazýváme státním kultem. Úlohu duchovních zastávali volení nebo losovaní občané. Knězem mohl být každý, nebylo potřeba nějakého zvláštního vzdělání. Duchovní pečující o státní kult připravoval slavnosti a obřady. Ty se vždy konaly venku, v blízkosti chrámu. Zde kněz obětoval ověnčené býčky, selata nebo kůzlata tak, že na oltáři spálil kus jejich masa. Soukromý kult se praktikoval doma na malém oltáři nebo na posvátném ohni, který nikdy nesměl vyhasnout. Každé ráno otec rodiny obětoval úlitbou: při čtení modliteb rozlil na zem několik kapek vína, medu a mléka. Na začátku každého jídla nabídl chléb, ovoce, zeleninu nebo koláče bohyni domácího krbu Hestii. Právě jí představoval manžel ženu, kterou pojal za manželku, novorozené dítě nebo nového otroka. Také řeky, potoky i prameny měly svá nižší božstva, nymfy, kterým se slušelo obětovat při přechodu řeky nebo u pramenů, a které byly podobné našim vílám; v moři žily vodní nymfy, Néréovny, v lesích a hájích Satyři a Siléni. Různí domácí skřítkové museli být udržováni v dobré náladě, aby dům prospíval. Třeba hrnčíři museli obětovat skřítkům, když jim záleželo na tom, aby se hrnce dobře vypálily a aby nespadla pec. Celý život obyčejného Athéňana – a také jeho otroků, kteří byli do domu přijati ? byl tedy protkán různými náboženskými obřady a zvyklostmi, které mu dávaly pravidelný rytmus. Řecké náboženství nemělo pevnou dogmatiku ani jednotnou organizaci, tím méně byla kodifikována řecká mytologie, běžná nauka o bozích. Společně se udržovaly různé varianty mýtů, a básníci, jako Euripidés, si tyto varianty podle potřeby ještě dál přizpůsobovali. V komediích pak bylo dovoleno téměř vše. Včetně zesměšňování bohů. Mýty a jejich různá zpracování byly součástí lidové tvořivosti (v tom se podobaly pozdějším pohádkám) a v jejich obrazných příbězích byla uložena moudrost, která byla uměleckým pokusem o vysvětlení světa z doby, kdy ještě racionální způsob myšlení neexistoval. Ale s rozvojem filozofie si mýty udržely svůj význam, jako umělecké ztvárnění obrazu světa. Promlouvaly spíše k citu než k rozumu a uvolňovaly vlastní imaginaci, byly inspirací řeckého umění múzického i výtvarného. Mýty byly také součástí tohoto dědictví, které spojovalo dohromady vedle celořeckých slavností a her, mysterijních svatyní a věštíren, řecké obce.

Olympijské hry

Od roku 776 př. Kr. se v Olympii každé čtyři roky po sedm letních dnů na počest boha Dia a jeho manželky Héry konaly sportovní soutěže, které zahrnovaly také hudbu a literaturu. Soutěživost byla jedním ze základních rysů řecké kultury. Ženám nebyla účast na hrách povolena. Měsíc před zahájením her bylo vyhlášeno olympijské příměří a mezi státy zavládl mír. Atleti se tady mohli bez rizika sejít v Olympii. Na stadion se vešlo ohromné množství lidí, podle odhadu asi 20 000 diváků. Pro dospělé existovalo 10 disciplín (běh, pugilismus, což znamená pěstní souboj, dále pentatlon, závod vozů…) a 3 disciplíny pro děti: běh, zápas, a pěstní souboj. Vítězové byli ověnčeni olivovou ratolestí a jejich domovské město je přijalo se všemi poctami.

Uctívání bohů a bohoslužby

Řecká bohoslužba se skládala především z modliteb, obětí a očišťování. Řekové se obvykle modlili ve dvou postojích. K olympijským bohům vstoje s roztaženými pažemi zdviženými k nebi a k podsvětním bohům skloněni k zemi. Obvyklá modlitba začínala vzýváním božstva, pokračovala připomínkou zbožných skutků, které prosebník vykonal, a pak vyslovovala přání modlícího. Aby božstvo prosbu splnilo, musela být taková prosba provázena obětí či darem, anebo obojím. Drobnější dary bohům se nazývaly ex-vota. Často šlo o umělecká díla, vystavená ve svatyních nebo v chrámových pokladnicích. Většina nejvýznamnějších děl antického řeckého umění, která se nám dochovala, pochází právě z nálezů ve svatyních. Zřízení, oprava a výzdoba chrámu či svatyně patřily mezi nejdůstojnější dary. Oltáře stávaly před chrámy, protože chrámy samy byly obydlím božstva. Téměř všechny obřady a oběti se konaly před chrámem před zraky všech lidí. Přímými oběťmi, které byly pokládány na oltář a ničeny během obřady byly oběti nekrvavé (koláče, cukroví, zelenina, první plody sklizně) a krvavé. V okruhu bájí o trójské válce existují zprávy o lidských obětech (např. trójská zajatkyně, věštkyně Kassandra v Mykénách), ale u Řeků doby historické se už lidé neobětovali. Zvířecí oběti však patřily skoro ke všem kultům. Každý bůh dával přednost jinému zvířeti. Diovi a Poseidónovi se obětovali hlavně býci, Athéně krávy, Artemidě a Afrodíté kozy, Asklépilovi kohouti. Bohyním se obvykle obětovaly samice, bohům samci, nebeským božstvům světlá zvířata, podsvětním tmavá. Krvavá oběť se obvykle konala za svítání. Oltář byl ozdoben květinami a girlandami, kněží bývali oblečeni v bílém a všichni účastníci měli na hlavě věnce. Obětní zvíře bylo ozdobeno stužkami a věnci, oběť a účastníci byli pokropeni očistnou vodou. Na oltáři pak zapálili oheň, do kterého vložili zrna ječmene několik chlupů z hlavy obětovaného zvířete. Pak kněz obrátil zvířeti hlavu dozadu a podřízl mu nožem krk tak, aby krev pokropila oltář. Při normální oběti se obětovaly božstvu jen malé části zvířete, kosti a tuk, zbylé části si rozdělili kněží a ostatní účastníci obřadu. Podle tradičního zvyku je jedli na místě ? ve starých dobách to byla téměř jediná příležitost, kdy se každý pořádně najedl masa ? ale v 5.století si své díly účastníci už často nosili domů. Historikové tvrdí, že jedním ze smyslů krvavé oběti bylo očištění ze zabití zvířete vůbec. V řecké mytologii bylo ovšem rozdělení oběti mezi lidi a bohy také dílem Prométheova podvodu. Když si totiž bohové měli vybrat, co z krvavé oběti bude napříště příslušet jim a co lidem, Prométheus zašil kosti a tuk zvířat do kůže tak, že to vypadalo mnohem lépe než vedle ležící hromádka masa. Bohové si tak vybrali naditou kůži. A když už sami jednou rozhodli, museli se s tímto dílem spokojit napořád. Vedle obvyklých zvířecích obětí znali Řekové také takové, kdy se celé tělo zvířete spalovalo. Takové oběti říkali Řekové holokaust. Věštec se takto účastnil obojího způsobu obětí. Ze stavu zvířecích vnitřností vykládal vůli bohů a budoucí osud. Holokaust se často prováděl jako očistná oběť. Nečistý byl ten, kdo někoho zabil, i když to bylo v sebeobraně a nebyl za svůj čin odsouzen. Rituální očistu musela podstoupit i žena po porodu dítěte a ti, kdo ukládali mrtvolu do hrobu či na pohřební hranici; a dokonce i dům, ve kterém někdo zemřel. Očistu vyžadovali také ti, kdo se dopustili některých jiných činů proti lidem nebo bohům, i když prohřešek spáchali nevědomě. K sochám bohů a k obřadům bylo možno přistoupit jen ve stavu rituální čistoty. Nejen náboženské obřady, dokonce i zasedání sněmu se začínala očistnou obětí. Nejčastějším obětním zvířetem při těchto obřadech byl vepř a k očistě domu sloužila mořská voda. Rovněž i každé bezbožné slovo se muselo odstranit z úst alespoň odplivnutím, aby neškodilo tomu, kdo je pronesl.

Věštění a věštírny

Umění věštecké bylo v Řecku oblíbené podobně jako u jiných starověkých národů. Řekové rozlišovali mantiké, věštění božskou inspirací a entechnos, věštění na základě pozorování určitých jevů, které byly považované za znamení božské vůle. Znamením byly hromy a blesky, neočekávané zvuky a jevy, ale také kýchnutí. V mnoha řeckých svatyních věštily ženy, zejména podle prvního způsobu. Lidé věřili, že tyto ženy jsou inspirovány přímo Apollónem. Podobná tradice se dochovala v římských Sibyllách. Věštění podle znamení zahrnovalo ptakopravectví , které ještě Plútarchos stavěl na první místo mezi druhy věštby, a hieroskopie, což bylo věštění podle vnitřností zvířat. Používaly se k tomu především játra. Chybění jaterního laloku bylo znamením blízké smrti, a tak byli podle starověkých autorů upozorněni na příchod smrti Kimón, Agesiláos i Alexandr Veliký. Na přechodu mezi oběma způsoby stálo věštění ze snů. Výklad snů byl složitou naukou už od starého Egypta a vykladači snů existovali i v Athénách. Oficiálních věštíren ve svatyních bylo v Řecku více. V epeirské Dodóně zasvěcené Diovi věštili ze šumění posvátného bubnua zvuku posvátného pramene, ale na jiných místech (Kolofón, Klaros, Delfy) byl patronem věštírny Apollón, neboť ten byl bohem věšteckého umění par Excellence. Apollónova svatyně v Delfách ve Fókidě byla nejznámější a nejnavštěvovanější věštírnou doby. Z inspirace samotného Apollóna tu věštila kněžka Pýthie, která seděla na trojnožce v podzemní části svatyně. Delfská věštírna byla uzavřena v zimě, protože Apollón podle tradice nebyl přítomen, ale jinak se mohlo v 5.století věštit v případě potřeby kdykoli. Každý, kdo chtěl dosáhnout věštby, musel napřed zaplatit poplatek a přivést obětní zvíře. Jestliže se zvíře pod studenou sprchou chvělo, Apollón byl ochoten věštit. Pýthie se před věštěním očistila u kastalského pramene, pak v chrámu patrně okouřila oltář směsí vavřínového listí a ječné mouky a nakonec sestoupila do adyta, kam ji nikdo nenásledoval. Kněží a prosebníci byli v sousední místnosti. Slyšeli její hlas, ale neviděli ji. Pýthie seděla na své trojnožce, vedle ní byla v adytu ještě zlatá socha Apollóna, hrob Dionýsův a omfalos neboli pupek světa, což byl okrouhlý posvátný kámen. Apollónovi věštby pronášené ústy Pýthie ve stavu věšteckého vytržení byly často dvojsmyslné a jejich další výklad byl možný více způsoby. Přesto však měla delfská věštírna velký politický a mravní vliv. Jejímu výroku se podrobovali jednotlivci i celé obce.

Velké svatyně

Původně byly svatyně menší chrámy vystavěné na místech, které Řekové považovali za svaté. Mohl to být pramen, kde se koupala bohyně, lesík, kde odpočíval bůh. Postupem času díky obětním darům věřících se malé chrámy rozrůstaly, v jejich okolí vyrostly i jiné chrámy a někde, jako v Epidauru, se vybudovalo i divadlo, kde se na počest bohů uváděla představení. Byli to totiž právě Řekové, kteří jako první hráli na divadle tragédie a komedie. Představení byla financována bohatými občany. Ve svatyních se konaly slavnosti, na které se scházeli ve stanovenou dobu Řekové z různých měst. Přicházeli z různých částí země do Olympie, aby uctili Dia, do Delf, aby oslavovali Apollóna, nebo do Epidauru, kde se modlili k jeho synovi, bohovi lékařství Asklépiovi. Během slavností se konaly soutěže ve zpěvu a poezii jako v Delfách, ale také sportovní klání.

Mysterijní svatyně

Nade všemi ostatními náboženskými institucemi Řecka stály mysterijní svatyně. O všem ostatním bylo možno hovořit z různých hledisek, pochybovat bylo možno i o delfských věštbách, ale mystéria byla čímsi docela jiným, a proto prozrazení mysterijních tajemství se trestalo pravidelně smrtí. Sám dramatik Aischylos byl málem odsouzen k smrti pro poznámku v jedné ze svých tragédií. Napsal, že Persefóné a Artemis Efezská jsou jednou a tou samou bohyní. Smrti unikl tvrzením, že do mystérií nebyl nikdy zasvěcen. Mysterijní učení byla v rozporu s oficiální naukou o bozích a právě proto byla pravděpodobně tak přísně držena v tajnosti. Báje o založení eleusinských mystériích je známá z hymnu na Deméteru. Když Demétřina dcera Persefóné neuposlechla matčina příkazu, vyšla ven a trhala šafrán, zmocnil se jí Hádes a unesl jí do podsvětí. Po nějaké době ji Deméter vysvobodila, ale Persefóné v podsvětí snědla zrníčko granátového jablka a tak se tam musela vždy znovu vracet. Od jara do podzimu žila s matkou na zemi. V té době květiny rostly a kvetly, ale když odešla do podsvětí, přišla zima. Obě bohyně také darovaly héerovi Triptolémovi obilí, aby lidé měli co jíst. Spolu s pozdními zprávami křesťanských autorů naznačují tyto legendy, že součástí mystérií byla myšlenka reinkarnace lidské duše, jejího sestupu do říše m tvých a opětného návratu mezi živé.
Mystéria se slavila v září. Byla přístupná všem, mužům i ženám, svobodným a otrokům. Výjimkou byli jen neočištění vrahové a ti, jejichž řeč byla nesrozumitelná. Kandidáti zasvěcení se patnáctého dne měsíce boédromionu sešli v malbou zdobené kolonádě na agoře a příštího dne se účastnili očistné koupele v moři na Falérské zátoce. Devatenáctého dne téhož měsíce putovalo procesí Svatou cestou do Eleusiny, která je vzdálená od Athén asi dvacet kilometrů. Při zastávkách byly předváděny scénky třeba o tom, jak Deméter hledala svou ztracenou dceru. První den pobytu v Eleusině se lidé postili, pak se jim v noci udílel nižší stupeň zasvěcení, při kterém se předváděly nějaké předměty a zpívaly se posvátné texty. Obřady se konaly ve velké sloupové hale, nazývané telesterion, stejně jako obřady druhé noci, kdy ti, kdo dosáhli minulého roku nižšího zasvěcení a v tomto roce prokázali morální bezúhonnost, byli připuštěni k vyššími stupni. Předvádělo se mysterijní drama připomínající legendu o Deméter a Persefóně. Z mystů ? jak se nazývali nositelé nižšího stupně zasvěcení ? dosáhlo vyššího stupně jen málo z původního počtu kandidátů. Známá jsou dionýsovská mystéria, o kterých leccos naznačuje legenda o rozsápání Dionýsově a jeho znovuzrození z Dia prostřednictvím zachráněného srdce Dionýsova. Dále to jsou pak orfická mystéria, rozšířená především v řeckých obcích v jižní Itálii. Ty do určité míry osvětluje legenda o Orfeovi a jeho ženě Eurydice, kterou měl vyvést z podsvětí, jen kdyby se dokázal po celou zpáteční cestu neotočit. Orfikové byli vegetariáni z úcty ke všemu živému a věřili, že duše klesla do hmotného světa a musí tam nějaký čas přetrvat, než se jí opět podaří vyzdvihnout se do božské sféry.