Společnost a kultura ČSR v období první republiky

• vznik samostatného československého státu neznamenal pro českou kulturu zásadní změnu
• vyvrcholení jejího rozvoje mezi dvěmi válkami plynule navazoval na vývoj v letech předcházející samostatnosti
• vznik státu se považoval za dovršení tohoto vývoje odstraněním dosavadních omezení
• demokratičnost státu umožňovala svobodné vyjádření umělců k současným převratným změnám a široce otevírala dveře novým uměleckým směrům
• ale – v předcházejících letech byla naše kultura pod silným německým vlivem a nyní docházelo k téměř absolutnímu vymaňování z tohoto vlivu, Češi kromě divadla úplně ignorovali německou kulturu
• čeští umělci – zvláště spisovatelé – zaměřili svůj pohled na Francii à právě francouzský kulturní vývoj poskytoval nejčastější inspiraci pro naší kulturu a náš kulturní život probíhal souběžně s evropským
• česká kultura první republiky nabyla za dvacetileté existence státu velikou sebejistotu a přispěla k evropskému kulturnímu vývoji

Školy

Velké změny se po roce 1918 udály ve školství. Nový stát si vzal za úkol nápravu systému školství, ve kterém měly německé školy v poměru k počtu obyvatel převahu nad českými. Kolem zakládání nebo rušení škol vyvstávalo mnoho sporů a vášní především v českém pohraničí. Němci si zase stěžovali na preferování českých škol státem.

Další změny postihly univerzity, které měli mimořádný význam pro rozvoj vědy. Především byla v lednu 1919 konečně založena Masarykova univerzita v Brně. Založení české univerzity v Brně se totiž desítky let bránila brněnská německá menšina, která ovládala městskou radu. S problémy se potýkalo založení Komenského univerzity v Bratislavě, protože zde neexistovalo téměř žádné vědecké zázemí a museli zde přispět čeští profesoři.

Pražská česká univerzita změnila svůj název Karlo-Ferdinandova na Univerzita Karlova a zachována zůstala teologická fakulta i přes námitky filozofické fakulty, že na univerzitě se má pěstovat věda a ne víra. Z dříve významné německé pražské univerzity se rázem stala pouhá menšinová univerzita.

Literatura

V období mezi dvěma válkami dosáhla česká literatura významné úrovně. Působily zde různé filozofické i umělecké vlivy, jednotlivé autory však nelze zařadit jednoznačně do určitých skupin, protože během let vycházeli z různých filozofií, měnili žánry i tematiku. Z dobových vlivů působily na spisovatele především zážitky 1. světové války, sociální poměry za hospodářské krize, rozvoj lidské civilizace a zvláště ve třicátých letech nebezpečí fašismu.

Ohlas 1. světové války v české i světové literatuře byl tak silný, že vznikl nový termín, válečný román, válečná próza. Tato pojmenování se před r. 1914 nevyskytují, přestože se ve světovém vývoji odehrálo již množství válek, ale nikdy dosud nebyly společným zážitkem národů v takovém rozsahu, jak to přineslo válečné dění v letech 1914 – 1918. Válka byla silným inspiračním zdrojem pro uměleckou tvorbu – byla to nejen silná a zajímavá látka, ale stala se i východiskem pro ujasňování skutečných životních hodnot, smyslu života člověka a jeho postavení ve společnosti a ve světě. Z těchto důvodů poznamenalo toto období literární tvorbu jak četností, tak po dlouhou dobu. Nejznámějším českým dílem reagující na 1. světovou válku je asi román Jaroslava Haška „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“.

Jednou z velkých literárních autorit nového státu byl Karel Čapek, který se velice zajímal právě o politiku československého státu. Byl spolu s Karlem Poláčkem, Eduardem Bassem a Jarmilou Glazarovou představitel tzv.demokratického proudu, jenž podporoval politiku Tomáše Garriqua Masaryka

Dalším proudem mající podstatný vliv na českou meziválečnou literární tvorbu byla levicová avantgarda sdružená v umělecké skupině Devětsil, k jejímuž založení dal bezprostřední podnět Vladislav Vančura, ale vůdčí osobností byl Karel Teige. Právě v avantgardním prostředí Devětsilu vznikl výhradně český básnický směr – poetismus. Jeho vlivem prošli František Halas, Vladimír Holan, Jaroslav Seifert či jeho zakladatel Vítězslav Nezval. Poetismus nevyjadřoval žádné politické myšlenky, ale jeho cílem bylo „umění žít a užívat“. Snažil se proniknou do ostatních uměleckých oborů a stát se „metodou, jak nazírat na svět, aby byl básní.“

Dalším novým uměleckým směrem byla proletářská literatura bojující proti sociálnímu útlaku a vykořisťování a byla určena pro veřejné čtení na shromážděních. V poezii je s tímto směrem spojen hlavně Jiří Wolker, Stanislav Kostka Neumann a Jiří Hora.

Hudba

Mladá česká generace hudebních skladatelů byla nesourodá směs bez společných znaků, která přebírala světové hudební tendence. Někteří se věnovali dožívajícímu romantismu (Gustav Mahler), jiní expresionismu, impresionismu (Vítězslav Novák) či neoklasicismu.

Hlavním střediskem české hudby byla Česká filharmonie řízená dirigenty O.Ostrčilem nebo V.Talichem. Vedle skladatelů Leoše Janáčka či Josefa Suka, studujícího u Antonína Dvořáka s jehož dcerou se oženil, nastupuje další generace představovaná Jaroslavem Ježkem, E.F.Burianem a Bohuslavem Martinů, jež od roku 1923 žil v Paříži a pak v USA a svou vlast už nikdy nenavštívil. Přesto zůstává jedním z nejvýznamnějších českých skladatelů 20.století.

Divadlo

Když skončila válka, všichni, kteří ji přežili, se chtěli především bavit se a žít naplno. I přes poválečnou hospodářskou krizi, kdy vzrostla cena potravin, lístek k stání na druhé galerii v Národním divadle stál v dubnu 1919 velmi málo: 0,6 K, což bylo asi jako jedno vejce. Vedle oficiálních kamenných divadel- například Divadla Na Vinohradech a Národního divadla, kde působil divadelní režisér a autor libreta k Rusalce Jaroslav Kvapil – vznikalo neoficiální divadlo zaměřené na lidové publikum – kabarety a avantgardní divadla.

Společenský život větších měst oné doby si nelze představit bez kabaretu. Kabaret vznikl v 80.letech 19.století ve Francii jako prostor pro lidovou zábavu s určitým programem -montáží recitačních a pěveckých výstupů střídaných krátkými scénkami. Dvacátá léta 20.století pro kabaret znamenala období největšího rozkvětu. Jeho forma poskytovala mnoho možností vyjadřovat se ke každodenním událostem a tak vystoupení často přecházela ke společenské a politické satiře.

Nejslavnějším českým kabaretem byla pražská Červená sedma založená roku 1910 doktorem práv Jiřím Červeným, která sice ukončila svoje působení roku 1922 ale bez ní si nelze poválečnou Prahu představit. Spoluautory byli například Eduard Bass nebo mladý jazzový hudebník R.A.Dvorský. Další známé kabarety byly v Lucerna Baru založený roku 1910 Jaroslavem Kvapilem, v Rokoku a literární kabarety Montmartre či Revoluční scéna. V kabaretech se zrodili hvězdy jako byly Ferenc Futurista, Saša Rašilov a Vlasta Burian.

Od 20. let 20. století začali vznikat avantgardní divadla, jejichž zdrojem inspirace jsou zejména lidové zábavy, kabarety, cirkus, filmy. Nejznámějším je Osvobozené divadlo založené r.1926 režiséry Jindřichem Honzlem a Jiřím Frejkou jako součást divadelní sekce Devětsilu. Dvojice Jiří Voskovec a Jan Werich tvoří autorské divadlo – neboli sami píší a rozhodují o tom, co budou hrát. Jejich první představení Vest Pocket Revue tvoří volný sled hudebních, dramatických a tanečních čísel dohromady tvořící jeden celek. Voskovec a Werich se zásadně inspirovali moderním uměním západu- především americkou groteskou a jazzem.

Ve třicátých letech se mění zaměření Osvobozeného divadla – od situačního humoru a parodii přecházejí k politické a společenské satiře a divadlo začíná mít pevnější formu divadelních her. Reaguje zejména na hrozbu fašismu. Právě v tomto období vznikají nejznámější hry V+W- Osel a stín, Kat a blázen, Rub a líc, Caesar…

Výtvarné umění

Ve výtvarném umění se kromě končící éry secese prosazovali moderní směry jakými byly surrealismus, kubismus či konstruktivismus.

Sochařství ovládali především žáci J.V.Myslbeka – hlavní osobností se stal Jan Štursa.

Důležitým propagátorem kubismu byl u nás Bohumil Kubišta a po jeho smrti Emil Filla.

Ojedinělým pokusem v evropské moderní architektuře byl český architektonický kubismus. Vytvoření nového architektonického slohu se sice nezdařilo, ale stavby jako je dům u Černé matky boží Josefa Gočára přispěli ke vzniku moderní architektury po první světové válce.

Film

Přestože český němý film po vzniku ČSR stále zůstává na okraji zájmu společnosti a diváků, zaznamenává větší rozmach oproti minulým dobám. Pochopitelně se nedá srovnávat s mohutným rozvojem v zahraniční – především v Americe – česká filmová produkce zaostává. Díky nedostatku kvalitních tvůrců a kapitálu hledají tvůrci především ekonomické využití filmu místo aby si utvářeli kvalitní filmové obecenstvo. Vznikají filmy obrácené především na prostší publikum.

Nedostatek kvalitních scénářů se vynahrazuje plným využitím literatury. Filmové adaptace světových literárních děl se v české produkci objevují velice zřídka, zato je mnoho pokusů zfilmovat prověřená díla české literatury – Babička, Pohádka Máje a dokonce známý fejeton Jana Nerudy Kam s ním? (1922). Nejúspěšnější adaptací se stal Haškův Dobrý voják Švejk (1926) režiséra Karla Lamače. Dalšími významnými režiséry české němé éry byli Karel Anton, Martin Frič, Přemysl Pražský, či nejoriginálnější osobnost českého němého filmu Gustav Machatý, jehož Extase (ta byla již zvuková) se mezinárodně proslavila především jakožto historicky první film, kde se objevuje nahá herečka.

Po nástupu zvuku se v Československu zájem o film zvýšil. Českou zvukovou éru u nás zahájil v únoru 1930 film Karla Antona Tonka Šibenice, který byl původně natočen jako němý film, avšak podle tehdejší praxe byl později doplněn hudbou a několika scénami s dialogy.

1931 zahájena výstavba nových ateliérů na Barrandově.

V této éře na sebe výrazně upozornili Václav Burian a jeho spolupráce s režiséry Martinem Fričem (Tři vejce do skla) a především Karlem Lamačem (komerčně nejúspěšnější C.k.polní maršálek). Dále pak Voskovec s Werichem a jejich filmy Hej Rup!, Pudr a benzín, Peníze nebo život a Svět patří nám pod režijním vedení Martina Friče a Jaroslava Honzla.