Římská říše

Římská civilizace mě osobně neodolatelně přitahuje a to dokonce i v této technické době. Přežila staletí nejen ve formě archeologických památek nebo myšlenek, ale především jako hmatatelné dědictví, které je v našem světě stále živé. Obytné čtvrti, nalezené v Ostii, technické systémy, složité vodovodní systémy, které se vyskytují od Británie až po Sýrii, a účinná silniční síť, která spojovala nejvzdálenější města se srdcem říše svědčí o společnosti, která byla vysoce technicky pokročilá. Typy staveb, architektonické slohy a dekorativní vkus římského světa se široce odrážejí v uměleckých projevech od renesance až k post-moderně. Často si uvědomujeme toto dědictví jen podvědomě; určitě nás nenapadne, že když otočíme kohoutkem, abychom se napili použijeme mechanismus vynalezený před 2000 lety. Stejně tak si neuvědomujeme, že základy našeho právního systému položili římští právníci.

Počátky Říše:

V 8. století přnl. obývali Lazio, kteří žili rozptýleně ve vesnicích navzájem nezávislých, vystavených pouze náboženským svazkům. Jedna z těch vesnic, nazývaná Řím, měla příznivou polohu pro výměný obchod, ležela nedaleko Tiberu. Řím, jemuž vládl král, dosáhl již před etruskou vládou stupně vývoje, který jej odlišoval od vesnic ostatních. Čtyřem králům před Etruskou dynastií se připisuje mnoho činů, které položily základ budoucí moci Říma. Romulus, jenž založil město 21. dubna 753 přnl. ustanovil senát a přispěl ke zvýšení počtu obyvatel. (pozn. č. 1. – Romulus byl společně s Remem vhozen do Tibery a oba byli zázračným způsobem zachráněni, byli odkojeni vlčicí a vychoval je pastýř Faustulus, poté co založili Řím dostali se do sporu po kom má být pojmenováno. Při jednom auspiciu – římský termín pro zjištování osudu nebo vůle bohů z letu ptáků se Removi objevilo šest a Romulovi dvanáct ptáků a tak byl Řím pojmenován po Romulovi, Remus později překročil symbolické hradby Romulova města a ten ho zabil.) Ke konci 7. století připadl pod nadvládu Etrusků. Tradice uvádí tři etruské krále. Tarquinius Priscus (616-579 přnl.), Servius Tullius (578-535 přnl.) a Tarquinius Superbus (534-510 přnl.). Za vlády etruských králů město prosperovalo a změnilo se z pastýřského města ve středisko obchodu a řemesel. Společnost byla rozdělena na patricie, členy nejbohatších a nejmocnějších rodů a plebeje, což byly chudší vrstvy obyvatel. Senát byl plně obsazen patricii. Samotný střed města, byl zkrášlen chrámy a veřejnými budovami. Vyhnání Tarquinia Superba v roce 509 přnl. znamenalo konec upadající etruské vládě a definitivní nástup patricijského zřízení.

Boj mezi patricii a plebejci:

Doba po pádu etruské dynastie se vyznačovala řadou velkých vnitřních a politických rozporů. Základními etapami v úsilí plebejců o účast v politickém životě bylo ustanovení vlastního shromáždění a vlastních úředníků, tribunů lidu a jmenování tzv. decemvirů (pozn. č. 2 – decemviri byl výbor deseti mužů, kteří byli v Římě voleni k vyřizování mimořádných úkolů, nejznámější jsou decemviri legibus scribendis (k sepsání zákonů)) z roku 451přnl., jejich dílem byl zákoník nazývaný jako zákony XII. desek.

Rozvoj republiky:

Politický a vojenský vzestup Říma probíhal ve dvou etapách. Nejdříve v samotném Laziu a potom na celém poloostrově. Hlavním mezníkem byla porážka Latinů u jezera Regillus v roce 496 přnl. a poté následovalo postupné podrobování i národů ostatních. Odstranění etruské hrozby bylo definitivně zažehnáno bitvou u Vejí v roce 396 přnl. V druhé polovině 3. století se Řím stal vládcem italského poloostrova a začal pronikat do Středozemí.

Punské války a nadvláda nad Středozemím:

Prvotní konflikt mezi Kartagiňanci a Římany začal na Sicílii. Punské války trvaly několik desetiletí a Římané vítězili na zemi i na moři. V první punské válce Římané dobyly Sardinii a Kosiku. Druhé punské válce dominoval geniální vojevůdce Hanibal.(pozn. č. 3 – Hanibal syn Hamilkara Barky se stal v 25 letch vrchním velitelem kartáginského vojska v Hispánii. Dobytím Sagunta vyprovokoval válku s Římem a svým smělým tažením přes Pyreneje a Alpy zmařil strategický plán Římanů, kteří chtěli své vojsko přemístit do Afriky. Vzhledem k jeho lepším vál. zkušenostem a lepší válečné technice se mu podařilo několikrát nad Římany zvítězit (u Tucinia, Terbia, Trasimenského jezera a Kanny. Dokonce se mu podařilo prorazit do jižní Itálie. V Itálii byl Hanibal zatlačen do obrany a poté poražen na řece Metauru r. 207).Teprve zásah rodu Scipionů, zejména Publia Cornelia Scipiona, způsobil rozhodující obrat válečné štěstěny ve prospěch Říma, který nakonec porazil Kartáginy v bitvě u Zamy 19. října 202 přnl. (Mohli jsme vidět v Gladiátorovi). Kartágo bylo nakonec zničeno roku 146 přnl.

Krize republiky:

Republika, která se najednou změnila z malého státu ve středozemí ve středozemní velmoc nebyla schopna se vyrovnat se sociální nestabilitou. V roce 133 přnl. byl zavražděn tribun lidu Tiberius Gracchus (demagog a reformátor, který vyvolal odpor obyvatelů provincií, změnou systému vybírání daní, kdy daně vybírali tzv. publikáni, až do doby Gaia Maria) po prudké reakci senátorů, krvavý čin byl začátkem vážné krize v římské společnosti. V této obtížné době vynikly dvě osobnosti: Gaius Marius aLucius Cornelius Sulla. Sulla provedl reformu státu v autoritářském směru. Jednalo se o řadu opatření zavedených násilím, které neměly dlouhého trvání po Sullově smrti v roce 78. přnl. (pozn č. 4 – známé Sullovy proskripční listy díky nímž bylo usmrceno 90 senátorů, zvýšil počet senátorů na 600, v roce 79. přnl. se vzdal úřadu, sám si dal příjmení Felix – šťastný)

Později se objevuje Gnaeus Pompeius Magnus (druhou přezdívkou Řezníček, který prokázal svůj vojenský talent,  pomáhal zažehnat revoluci např. v provincii Africa již za Sullovy diktatury) který zrušil Sullovy zákony a přispěl k rozšíření území Říma. V roce 63 přnl. se stal konzulem Cicero a odvrátil Cattilinův pokus uchvátit moc. To však nezabránilo těm, kteří měli skutečnou moc, aby vytvořili spojenectví proti senátu. Tímto vznikl tzv. 1. triumvirát Caesara, Crassa a Pompeia. Po smrti Crassa v bitvě u Karrh r. 53 přnl. se první triumvirát rozpadl a došlo mezi roztržce mezi Caesarem a Pompeiem, která vyústila v roce 49. přnl. v občanskou válku. Stal se neporazitelný a jeho vítězství mu umožnila soustředit veškerou moc na sebe, což znamenalo konec senátorského vlivu.15. března 44 přnl. byl však zavražděn skupinou spiklenců vedených Brutem.

Octavianus a Antoniu společně s Lepidem vytvořili tzv. 2. triumvirát. Lepidus byl brzy z boje vyřazen. Po bitvě u Filipp roku 42 přnl. si říši rozdělili: Octavianus si vzal západní část a Antonius východní. Po bitvě u Aktia  2. září 31 přnl. a vítězství Octaviana začala Octavianova „obnova“ státu. (pozn. č. 5 Antonius se spáchal roku 30 přnl. sebevraždu). Později přijal v lednu roku 27 přnl. Octavianus titul Augustus – božský. Zemřel ve věku 76 let a byl díky senátu prohlášen za boha.

Juliovsko-claudiovská dynastie:

Problematickým faktorem v nově vzniklém politickém systému bylo nástupnictví, kterému formálně udílel moc senát. Tento krizový stav vyřešil Augustus zavedením utajeného systému dynastického nástupnictví, jenž umožnil čtyřem členům juliovsko-claudiovské dynastie vládnout říši. Tiberia (14-37 nl.) ustanovil císařem sám Augustu, Caligula (37-41 nl.) byl navržen prefektem pretoriánské gardy (pozn. č. 6 – pretoriáni, původně cohors praetoria, tělesná stráž římských vojevůdců, Augustus v rámci svých reforem uspořádal r. 27 př. Kr. pretoriány jako císařskou gardu, skládající se z 9 kohort :500-600 mužů, z nichž 3 měly posádku v Římě) Claudius (41-64 nl.)byl ustanoven pretoriánskou gardou – jakoby z legrace. A poslední Nero (54-68 nl.) z vůle své matky Agrippiny.

Flaviovská dynastie:

Po Neronově smrti se politická situace opět zkomplikovala. Během roku 69. nl. Oslabila říši vojenská anarchie, která vyvrcholila v občanskou válku. Tři císařové, zvolení pokaždé legiemi, umístěných v různých částech říše byli postupně zavražděni. Nakonec získal vládu Titus Flavius Vespasianus (69-79 nl.) za podpory východních a dunajských legií a jeho prohlášení císařem potvrdil senát. Vespasianus založil Flaviovskou dynastii a projevil se jako vynikající správce. Po něm nastoupili jeho synové: nejdříve Titus (79-81 nl.) a potom Domitianus (81-96 nl.). Titus se projevil především jako potlačitel židovské vzpoury a rozbořením jeruzalémského chrámu. Za jeho vlády došlo k výbuchu Vesuvu a zničení Pompejí. Domitianus, jako Caligula před ním, se snažil zavést absolutní monarchii. Za Flaviovců byl Řím obohacen novými významnými stavbami, z nichž nejproslulejší je Koloseum (Amfiteautrum Flavium). Nechyběli ani tvrdí odpůrci politiky Flaviovců, zejména za Domitiana. Proti jeho pokusu zavést kult vlastní zbožněné osoby se neúprosně postavily kulturní kruhy a věřící křesťané, proti nímž císař rozpoutal zuřivé pronásledování. V roce 96 nl. byl podle spiklenci zavražděn.

Adoptivní císaři:

S nimi přichází nový způsob nástupnictví, který zavedl Nerva (96-98 nl.), ten uvedl za svého nástupce Ulpia Traiana (98-117 nl.) za jehož vlády dosahovala Římská říše největšího rozmachu dobytím Dákie. Jeho nástupce Hadrianus (117-138nl.) je považován za vyhlášeného romanizátora a vzdal se území za Eufratem. Po něm nastoupil Antoniu Pius (138-161 nl.) a po něm známý filozof Marcus Aurelius (161-180 nl.). ten ustoupil od adoptivního způsobu nástupnictví a vrátil se k dynastickému, což byla vážná chyba. Neboť jeho syn Commodus (180-192 nl.) (mohli jsme vidět v Gladiátorovi), který nastoupil velice mladý přerušil tradici dobré vlády a zapsal se do dějin jenom ctižádostí a krutostí. Tímto končí jedno z posledních velkolepých období římské říše.

Zhouba říše:

Na sklonku 2. století našeho letopočtu se začíná také čím dál tím více šířit křesťanství do všech vrstev společnosti, neboť odpovídalo potřebám nejubožejších tříd a bezdomovců a vnitřnímu neklidu citlivějších, reflexivních povah. Politická moc v Římě byla však vždy tolerantní ke všem formám náboženství a myšlení (na rozdíl oproti již zmiňovanému křesťanství), pokud nepředstavovaly hrozbu pro zavedený řád. Z tohoto důvodu byla v roce 135 nl. bez ohledu na ovzduší snášenlivosti rozpoutána tvrdá represe proti Židům, kteří používali svého ideologického monoteismu jako zbraně proti dokonalé říši. Biblický citát: „dejte císaři, co je císařovo a Bohu, co je Božího“, jasně naznačoval, že křesťané sice neodmítali lidské zákony, ale slepě poslouchali (a dodnes poslouchají) svou víru. To bylo skutečným důvodem jejich systematického pronásledování od 3. století nl.

Severovská dynastie a vojenská anarchie:

Po rozporuplné vládě Commodově a následné pětileté občanské válce začala nabývat říše vojenského charakteru. Senát byl naprosto zbaven své zákonodárné a soudní moci ve prospěch císařových poradců. Roku 197 nl. se stal císařem Septimu severu (197-211 nl.), jímž začala severovská dynastie, která znamenala novou éru prosperity. Septimu Severus opět ustanovil jako provincii Mezopotámii. Po něm nastupuje jeho syn Marcus Aurelius Antoniu zvaný Caracalla (211-217 nl.), za něž byl vydán důležitý edikt Constitutio Antoniina, podle něhož se římské občanství uděluje všem svobodným občanům říše. Po jeho zavraždění nastoupil Avitus Bassianus známý jako Heliogabalus (217-222 nl.) a po něm poslední člen severovské dynastie Severu Alexander (222-235 nl.), jeho vláda nebyla vcelku špatná, ale bylo čím dál tím obtížnější bránit hranice proti barbarům a tak zmatek a nespokojenost vyústila k zavraždění císaře jeho vlastním vojskem. Po smrti Severa Alexandra nastupuje vláda vojenských císařů v období 235-284 nl. (například Marcus Junius Philippus, Decius, Gallienus a Aurelianus). V roce 284 nl. byl za císaře východními legiemi prohlášen Dioclecianus (284-305 nl.), který zahájil řadu reforem, které umožnili přežít říši ještě další století. Významný císařem byl také Constantius oficiálně nastoupil roku 312nl. Roku 313 nl. byl vyhlášen milánský edikt, který podepsal konečný ortel impériu, které se zdálo nesmrtelné. V roce 330 bylo hlavní město přeloženo z Říma do Byzantia, přejmenovaného na Konstantinopol, ve shodě s tím, že sídlo moci má  být blízko ohrožených hranic. Ve skutečnosti však tento čin potvrdil úpadek západní části říše, která se musela podstatně změnit, aby přežila. Její neskutečnou velikost se snažil obnovit ještě Julianus prohlášený roku 361 nl. vojsky za císaře, bohužel však zahynul v boji proti Peršanům.

Úpadek říše:

Císař západní části říše měl nesnadnou vládu. Moc byla fakticky v rukou vojenských velitelů, stále častěji barbarů a velkých statkářů. Hospodářství bylo ve vážné krizi a došlo k prudkému poklesu obyvatel. Za těchto podmínek bylo pronikání barbarských kmenů stále snadnější vše podtrhovala upadající moc císaře, která byla omezena na pouhou Itálii. Naproti tomu ve východní části měl císař situaci pevně v rukou. Oddělení západu od východu se prohloubilo, když se roku 440 nl. stala řečtina úředním jazykem a latina úplně zmizela ze správních úřadů. V západní části barbarský vojevůdce, oddaný Honorovi, usilovně bránil Itálii proti vlnám barbarských hord. Po jeho smrti však Visigóti, vedení Alarichem, dobyli a vyplenili roku 410 Řím, ke zděšení celého civilizovaného světa. Římský vojevůdce Aetius byl poslední hrází proti stoupajícímu přílivu barbarů; znovu sjednotil staré a nové obyvatele říše a v tažení proti Atilovi a Hunům, kteří byli poraženi v hrdinské bitvě na Katalanských polích v roce 451 nl. O několik let později však Vandalové opět vyplenili Řím. Tato událost společně se smrtí císaře Valentiniana III. Ve skutečnosti znamenala konec západořímské říše. Formálně se její konec uvádí k roku 476 nl., kdy barbar Odoaker, náčelník germánských Skirů, sesadil posledního císaře, Romula Augusta, ujal se moci a poslal císařské odznaky východnímu císaři. Tak tím končí jeden velký sen. Sen, který se stal skutečností a trval 1229 let. Je bezpochyby jasné, že římské impérium je nenahraditelné nejen pro svoji velikost, ale i kulturu a vzdělanost, která bude již těžko ještě někdy dosažena.

Dodatek:

Tento dodatek je věnován především těm, kteří mají hlubší zájem o studium historie Říma. Avšak je určen i pro ty, kteří nemají ucelený pohled na určité aspekty Římské Říše. Měl by poukázat na události, které třeba zůstali prosté veřejnosti utajeny, tudíž měly by být jakýmsi pojítkem mezi faktografickou historií a jakýmsi povědomým každého z nás. Dále bych chtěl poukázat na skutečnosti, které se (alespoň podle mého názoru) objevují i dnes a to zcela v jiné formě. Každopádně není smyslem Řím pouze vychvalovat, ale rozumnou cestou poukázat na jeho klady i nedostatky. V neposlední řadě bych se ještě rád vrátil k předešlému textu, který je jakýmsi průřezem historií Říma. Chtěl bych říci, že jsem se snažil zodpovědně zpracovat informace, přesto jsem se však v určitých částech dostal ke svým osobním názorům (zejména v části Zhouba říše) se kterými není nutno souhlasit. Vycházejí totiž z mého dnešního pohledu na celou záležitost, nejsou podloženy prokazatelnými skutečnostmi, takže nemusí na ně brát každý zřetel.

Teď již k samotnému smyslu dodatku: nejdříve bych začal tím, jak se vlastně nejslavnější muž Říma a dalo by se říci i nejslavnější muž celé historie lidstva (i když nikomu tento pohled nevnucuji) stal tak „slavným.“ Předně nutno poznamenat, že rod Caesarů byl patricijského původu a velice prastarý. Jeho členové vždy sedávali v senátu i když většinou jako pedariové tj. „senátoři ze zadních lavic“ bez významnějšího vlivu. Důvod je velice prostý, protože měli málo peněz, které sotva stačily na tzv. senátorský census (soupis majetku nutného ke vstupu do senátu). A zde se dostáváme k aspektu, který Řím naprosto ovlivňoval. Předpoklad být významný neznamenaly jen schopnosti a zkušenosti, ale především původ a majetek. Majetek však Caesarové neměli, měli však štěstí v tom, že G.J. Caesar (dědeček slavného Caesara) měl dvě pohledné a samozřejmě urozené dcery (Julii a Juliilu). Měl také dva syny G.J. Caesara a Sexta Caesara. Na scéně se objevuje Gaius Marius (pocházel z Arpina, shodou okolností se v Arpinu narodil i Marcus Tullius Cicero), muž s obrovskými ambicemi a také se spoustou peněz nesmírně toužící po konsulátu. Pro lid, jezdce i senát není dostatečně urozený, aby se o takovýto úřad mohl ucházet, byl považován a označován posměšně jako homo novus (nováček, který jako první ze své rodiny usiloval o zařazení mezi nobilitu). K jeho vzestupu mu pomohl až dědeček Caesar, který souhlasil se sňatkem Gaia Maria s některou z jeho dcer. Podmínkou bylo, že Gaius Marius musel zajistit věno pro druhou dceru a zajistit dostatečný majetek pro oba jeho syny. (Sextus Caesar se díky tomu stal později konsulem). Gaius Marius si vybral starší dceru Julii (což překvapilo i samotného G.J. Caesara nejstaršího) Díky jeho sňatku s Julií stoupla jeho dignitas (zjednodušeně postavení, dignitas však zahrnovala úhrn čestnosti, hrdosti, rodového původu, zásluh předků, váhu jeho slova, inteligenci, jeho skutky, schopnosti, znalosti a lidskou cenu) a byl společensky akceptovatelný pro úřad prétora, jímž se stal roku 115 přnl. (existovalo nepsané pravidlo, které říkalo, že konsulem se může stát pouze ten, kdo bude 42 let starý, dvanáct let poté, co jako 30 ti letý vstoupil do senátu a dva roku poté co se stal prétorem) a v roce 107 přnl. byl zvolen mladším konsulem (mladší konsul byl ten, který získal méně hlasů než první, konsulové se každý měsíc střídali, v úřadu začínal 1. ledna starší konsul), poté co úspěšně bojoval v Africe proti numidskému králi Jugurthovi. (hlavní velení měl však konsul Mettelus Numidicus, Gaie Mariem nazývaný „Hovnivál,“ kterého později otrávil Lucius Cornelius Sulla,  otec Sullova dobrého přítele – ač to vypadá paradoxně, tak se Mettelus Pius „Hovňousek“ o této vraždě nikdy nedozvěděl, Mettela Pia) Do Afriky se Gaius Marius brzy vrátil, aby válku proti Jugurthovi ukončil. (zásluhu na konci války měl Lucius Cornelius Sulla, kterému se podařilo lstí numudského krále zajmout). Od této doby začala jeho politická kariéra prudce stoupat. Lucius Cornelius Sulla se mezitím oženil s mladší dcerou G.J. Caesara nejstaršího Julliilou (ta ho bouřlivě milovala již od dětství, avšak pro její rodiče byl nepřijatelný, pocházel sice z prastarého rodu, ale kolovali o něm různé pověry, které se nikomu nedokázalo prokázat, ale byly víceméně pravdivé) takže se stal švagrem Gaia Maria. Na obzoru se však objevuje nová hrozba a tou jsou Germánské kmeny. Kvůli neschopnosti konsulů a vrchních velitelů umírají desetitisíce Římanů. Po bitvě u Aurasia a drtivé porážce 20ti římských legií (jedna legie měla 5000 mužů bojových a 1000 nebojových jednotek) kde zemřelo kolem 80 000 římských vojáků to začíná vypadat s Římem velice špatně. Do popředí se dostává válkou v Africe již ostřílený Gaius Marius, který přichází s nápadem jakési profesionalizace armády (původně si vojáci platili výzbroj) a verbuje do armády tzv. capite censi (nejchudší třídu občanů, označované doslova jako „počítané podle hlav“). Tato reformace římské armády byla nutná především proto, že Řím trpěl katastrofálním nedostatkem bojeschopných vojáků. Řím měl také ve zvyku verbovat i muže ze „spřátelených italických kmenů,“ což se také stalo jakýmsi důvodem tzv. „marsické“ války, která zuřila na italském poloostrově, pár let na to, co Gaius Marius provedl tuto reorganizaci. (Gaius marius a Lucius Cornelius Sulla se v tzv. „marsické“ válce velmi vyznamenali, Sulla získal Korunu z trávy při bitvě u Noly, toto ocenění se udělovalo za záchranu celé armády či legie a Gaius Marius vyhrál řadu bitevna tzv. severním válčišti) . Po skončení verbování capite censi se Gaius Marius vydal do Galie se svými nováčky a zde je začal pečlivě trénovat. Sulla se vydává jako špion k jednomu Germánskému kmenu a zjišťuje situaci, díky těmto informacím se Gaius Marius mohl pečlivě připravit na útok hodně početné hordy Germánských barbarů, které se mu podařilo nakonec porazit. Do Říma se vrací oslavován a obdivován (od tohoto okamžiku začíná vztah mezi Sullou a Marie ochabovat, Sulla se cítí neuznán – i když jeho zásluhy jsou nesporné) od Gaia Maria se odvrací, protože mu připadá, že je Gaius Marius představitelem staré politické scény a jeho sláva je na ústupu. Od této doby se Lucius Cornelius Sulla začíná přátelit s Metellem Piem (zvaným „Hovňouskem,“ jehož otce kdysi ve vzteku zavraždil). Během „marsické války“ dostane Gaius Marius druhý záchvat mrtvice a vypadá to, že z politiky odchází již nadobro. Gaius Marius se léčí doma a společníkem se mu stává Gaius Julius Caesar nejmladší, který je jediným, s kým se Gaius Marius v tomto období stýká. (vyjma jeho manželky Julie), protože Gaius Marius mladší trávil většinu času v armádě. Caesar, jediný přítel Gaia Maria pozorně poslouchá všechna vyprávění Gaia Maria o válečné strategii a taktice, o politice a o římském životě vůbec. (naučil ho například jezdit na koni, zacházet s mečem apod.) Já osobně, když jsem četl o tomto pro Caesara nešťastném období jsem se nemohl ubránit úvahám ve smyslu: Čeho by Caesar dosáhl bez zkušeností Gaia Maria, dokázal by to co dokázal? Já osobně soudím, že ne. Dokonce jsem o tom pevně přesvědčen. (například mladý Marius, zemřel později po smrti svého otce, když velice neúspěšně bojoval proti Sullovi a dokonce samotný Sulla, vojevůdce, který stál proti Gaiu Mariovi mladšímu projevil jakousi rozmrzelost nad špatnou taktikou mladého Maria) Avšak čím dál tím lépe se Gaius Marius cítil, tím více si uvědomoval, jak by ho Gaius Julius Caesar mohl předčit. (to byla věc, které se nejvíce obával, on jediný si přál, aby byl považován za Prvního muže Říma) Roku 88 přnl. se Gaius Marius uzdravil natolik, že se byl schopen zůčastnit Sullovi inagurace konsulem. Jenomže se stalo něco nepředpokládaného. Gaia Maria dav přímo miloval (hlavně proto, že zachránil Řím před zkázou ze strany Germánů) a proto, když procházel městem za Sullova triumfálního průvodu dav ho pozdravoval mnohem bouřlivěji než samotného nového konsula – Sullu. To byl začátek jejich nenávisti, Lucius Cornelius Sulla měl zkažen největší den svého života a zapřísáhl se že Gaia Maria zničí. Jako starší konsul byl však nucen odplout do Malé Asie, aby se vyrovnal s nepokojným králem Mithradatem, který napadl provincii Asia. Gaius Marius toho hned využil a prostřednictvím tribuna lidu P. Sulpicia Rufa se mu podařilo získat velení ve válce proti Mithradatovi, čímž se stal posedmé konsulem. Jeho sedmý konsulát znamenal bezmezné vraždění Sullových odpůrců, jejichž hlavy byly napíchány na rostra. Avšak sedmý den svého konsulátu dostal Marius třetí záchvat mrtvice a třináctý den zemřel. Po smrti Gaia Maria se Sulla měl , samozřejmě bez vojenského doprovodu. Avšak Sulla se rozhodl jinak, což všemi otřáslo a vyrazil dobýt samotný Řím. Syn Gaia Maria a konsul Carbo a Cinna zmobilizovali všemožnou chásku a otroky v Římě proti Sullovi. A ještě rok po smrti Gaia Maria občanská válka pokračovala. Nakonec skončila Sullovým vítězstvím u Collinské brány, protože jediný schopný vojevůdce Quintus Sertorius byl v Africe a velení ve válce se ujal jako konsul Gaius Marius mladší. (O Quintu Sertoriovi, který podobně jako Sulla získal Korunu z trávy, se Sulla vyjádřil jako o muži schopnému jako byl Gaius Marius, kterého Sulla nikdy nedokázal porazit) Ještě bych se vrátil k okamžiku před smrtí Gaia Maria, jak jsem již předestřel, tak Gaius Marius považoval Gaia Julia Caesara jako velkého protivníka a proto ho na začátku svého sedmého konsulátu ustanovil flaminem dialis (nejvyšším knězem Jova Největšího Nejlepšího a dal mu za manželku Cinnovu dceru – jako flamin dialis se Caesar nesměl dotknout kovu, nesměl vidět mrtvého, nesměl jezdit na koni) čímž si vlastně zajistil to, že Caesar se nikdy nemohl stát významným ať již z politického či vojenského hlediska. Takže po první občanské válce, kterou Řím zažil (když pomineme neustálý boj mezi Italiky a Římany) zbyly defacto jen dvě nebo tři významné osobnosti Sulla, Ceasar – který se stejně nemohl angažovat a Gnaeus Pompeius Magnus. Sulla se brzy nechal zvolit diktátorem, z této doby jsou známy jeho proskripční zákony (díky nimž se mu podařilo naplnit státní pokladnu, která byla po „marsické“ a občanské válce bez peněz) a četné zákony jimiž posílil počet senátorů na 600 a zavedl nový tip soudů (kde se velice uplatnil Marcus Tullius Cicero) a spoustu dalších zákonů, jež i jeho odpůrci považovali za pozitivní. Během svého úřadu zprostil Gaia Julia Caesara flaminátu (doslova mu řekl, že když ho Gaius Marius chce mít na řetězu, tak on ho chce volného) čímž vlastně započal Ceasarovu slibnou vojenskou dráhu. Roku 79 přnl. odstoupil Sulla z úřadu diktátora a odjel do své venkovské vily, kde si užíval několik měsíců do své smrti. Tak takhle skončily životy dvou významných a přesto opomíjených mužů, kteří toho pro Řím mnoho udělali a také toho mnoho zbořili.

Použitá literatura: Anna Maria Liberaci a Fabio Bourbon, Starověký Řím

Bernard Lowe, Heindrich Alexander Stoll, ABC Antiky, Praha 1999

Colleen McCoulghová – První muž Říma, Koruna z trávy, Přízeň fortuny