Příchod Slovanů a Velkomoravská říše  

Od 6. století začali přitahovat pozornost vzdělanců v západní Evropě i byzantské říši slovanské kmeny, původně osídlené za Karpaty, v oblastech nynější západní Ukrajiny a východního Polska. Zřejmě v důsledku rychlého růstu počtu obyvatel i vnějších tlaků se Slované v 6. až 7. století zapojili do stěhování národů a v několika proudech se vydali západním, jižním i východním směrem. Východní Slované pronikli do středního Ruska, jižní Slované se usadili na Balkánském poloostrově a západní Slované obsadili široký prostor od Baltského moře na severu až k Alpám na jihu.

Sámova říše

V průběhu 6. století nahradili Slované v české kotlině a moravských úvalech germánské obyvatelstvo, jež buď odešlo, nebo se Slovany splynulo. Ve střední Evropě se však Slované brzy střetli se zájmy Tatarů. Původně turkotatarských kočovníků, kteří vytvořili vojensky silnou říši v nížinách a stepích kolem Dunaje. Jejich hlavní tábor, zvaný podle kruhového tvaru hrynk, ležel na soutoku Tisy a Dunaje.

Předpokládá se, že právě na obranu proti Avarům vznikl kolem roku 623 první slovanský státní útvar. Říká se mu Sámova říše podle franckého kupce Sáma, který se stal jeho náčelníkem. Nebyl to ještě stát ve vlastním slova smyslu, ale spíše jakýsi kmenový svaz. Pod Sámovým vedením odrazili Slované roku 631 v bitvě u Vogastisburgu vojsko franckého krále Dagoberta I. Po smrti mocného vládce, někdy kolem roku 658, se Sámova říše rozpadla.

Velkomoravská říše

Snahy získat pro křesťanskou víru náčelníky v Čechách dlouho zůstávaly bez větší odezvy. Úspěšnější bylo působení misionářů, kteří ke své činnosti museli dobře ovládat slovanský jazyk, na Moravě a na Slovensku. Někdy kolem roku 830 založil slovanský kníže Pribina křesťanský kostel v Nitře, ale ještě starší kostelíky vznikly na jižní Moravě, kde místní náčelníci, zvaní knížata, spolu se svými rodinami a vojenskými družinami opustili pohanské bohy. Tento čin změnil jejich mezinárodní postavení, poněvadž vyspělejší a mocnější západoevropský svět v nich přestal vidět pohany a mohl s nimi začít spolupracovat. Podpora křesťanské církve jim také umožnila rozšiřovat území na úkor sousedních pohanských náčelníků.

Ale i mezi křesťanskými knížaty na jihu Moravy a na západním Slovensku propukl zápas o převahu. Kolem roku 830 z něho vyšel vítězně moravský kníže Mojmír I., zakladatel rodu Mojmírovců a státního útvaru označovaného jako Velkomoravská říše. V rozšiřování území pokračoval kníže Rastislav, který se dostal do sporu s východofranckou říší. Odmítl odvádět východofranckému králi každoroční poplatek.

Ve snaze o co největší samostatnost se Rastislav rozhodl zřídit na Moravě vlastní církevní organizaci, v jejímž čele měl stát arcibiskup. Nejprve se obrátil na papeže, avšak vstřícněji se k němu zachoval byzantský císař. Ten vyslal roku 863 na Moravu dva učené bratry Konstantina (který později přijal klášterní jméno Cyril) a Metoděje, původem Řeky z města Soluně.

Cyril a Metoděj

Oba bratři přistoupili ke svému úkolu s nesmírnou svědomitostí. Aby splnili poslání co nejlépe, sestavili vůbec první slovanské písmo, tzv. hlaholici, a za církevní jazyk zvolili staroslověnštinu (církevní slovanštinu), již pro tento účel vytvořili na základě nářečí, kterým mluvili Slované v okolí Soluně. Do staroslověnštiny přeložili i důležité části bible. Zároveň staroslověnština sloužila jako bohoslužebný jazyk při mši, takže slovům kněze rozuměli všichni účastníci obřadu. To byla v moravském prostředí nesporná výhoda. Kněží ze západokřesťanského okruhu sloužili mši latinsky. Zatímco na sestavení písma a staroslověnského jazyka se podílel Konstantin, plnil Metoděj roli organizátora církevního života. Své úsilí obhájili soluňští bratři i před papežem, který Metoděje jmenoval arcibiskupem pro oblasti východně od francké říše. Papežův souhlas byl ryze účelový: chápal jej jako ústupek polopohanským poměrům na Moravě, jejíž obyvatelstvo bylo třeba natrvalo získat pro křesťanství.

Z Metodějových rukou přijal před rokem 885 křest také český kníže Bořivoj, který měl za manželku Ludmilu. Tento první historicky doložený člen rodu Přemyslovců tehdy uznával nadvládu nejmocnějšího velkomoravského vládce, knížete Svatopluka. Za jeho panování Velká Morava i oblast Slovenska, část nynějšího Maďarska i Rakouska a zřejmě také Krakovska, Lužice a Slezska.

Po Metodějově smrti roku 885 propukly spory mezi přívrženci latinské a slovanské bohoslužby. Svatopluk podpořil latinskou bohoslužbu a Metodějovy spolupracovníky a žáky dal ze země vyhnat. Ti našli útočiště u jižních Slovanů.

Zánik Velkomoravské říše a její význam

V roce 894 Svatopluk zemřel a jeho říše se začala rozpadat. Mojmír II. nebyl natolik silným panovníkem, aby situaci zvládl. Uvolnění poměrů využil Bořivojův syn, český kníže Spytihněv I., který se okamžitě vymanil z poslušnosti Velké Moravy a roku 895 uznal v Řezně nadřazenost východofrancké říše. Oslabený velkomoravský stát pak kolem roku 906 podlehl nájezdu kočovných maďarských kmenů, které na konci 9. století pronikly do podunajských stepí a odtud podnikaly kořistnické výpravy.

Velká Morava vytvořila vyspělou kulturu, mezi tehdejšími Slovany ojedinělou. Netýká se to jen literatury, nýbrž také řemesel a stavebnictví. Proslulé jsou velkomoravské šperky, např. zlaté a stříbrné náušnice, knoflíky a různé přívěsky. Na velkomoravských hradištích stály pozoruhodné kamenné kostelíky. Výzkumy se soustředily především na poznání hradiště Mikulčice, příhodně chráněného tokem Moravy. Zde asi sídlil velkomoravský vládce, zatímco arcibiskup Metoděj pobýval možná na hradisku v nynější sídelní oblasti Staré Město – Uherské Hradiště. Jak je patrné, ležela střediska Velké Moravy v úrodných jihomoravských nížinách.