Předpoklady husitství, Jan Hus, Václav IV., husitská revoluce

HUSITSTVÍ

• představuje hnutí vzešlá z reformního proudu v katolické církvi, které odvozuje svůj původ od učení Mistra Jana Husa a žádá dalekosáhlou reformu církve.
• Husité sami se nazývali kališníci, teprve později začali používat i označení husité a později utrakvisté.
• Chronologicky se husitské války zařazují do 15. století. O době od 90. let 14. století do léta 1419 se obvykle hovoří jako o jakési předehře k počátku husitské revoluce. Jako další předěl je chápán rok 1427, kdy se upevnila hegemonie polních obcí a zároveň v Praze proběhl převrat, který znamenal příklon k radikálnímu husitismu pražského souměstí. Radikálové ve svých rukou drželi politickou moc až do bitvy u Lipan v květnu 1434, jako konec další etapy je chápán rok 1436 a vyhlášení Basilejských kompaktát. Tento rok je tradičně i uváděn jako konec husitských válek

 

• politický neklid, hospodářské potíže, časté epidemie, oslabení mezinárodního postavení → nejistota všech obyvatel českých zemích, vzpomínky na Karla IV.
• O nalezení východiska z tíživé situace usilovali hlavně někteří církevní vzdělanci
• terčem kritiky se staly nešvary uvnitř církve (majetek, bohatství, okázalost…, nevěnovala se věřícím) → hlavním úkolem bylo napravit samotnou církev → zlepšení vztahů v celé společnosti
• 1350 byla bible přeložena do češtiny → znalo ji více lidí, znali boží zákon

 

VÁCLAV IV. (1361 – 1419)

• syn a dědic Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické, český král (1378-1419), v letech 1376–1400 byl římsko-německý král. Byl vzdělaný, kulturní zájmy, hudba, knihy…, skvělá tělesná kondice (lovy); nezajímal se ale příliš o politiku. Rozkolísané nálady, prudké projevy radosti a hněvu, sklon k pití vína.
• června 1363 byl teprve dvouletý Václav korunován Arnoštem z Pardubic na českého krále. Karel zabezpečil synovi i německý trůn, Václav byl 10. června 1376 zvolen za německého krále a 6. července 1376 v katedrále v Cáchách korunován. Vláda 1378 – 1419.
• Václav IV. byl velkým milovníkem zvířat a nechal zřídit v nové královské zahradě (na místě dnešního obecního domu) rozsáhlý lvinec. Mimo lvů tam žily i další šelmy. Maso pro ně muselo být z příkazu krále přiváženo denně čerstvé a muselo být nejlepší kvality. V Královské oboře choval Václav IV. další zvířata, zejména jeleny, divoká prasata a zubry.
• Po smrti otce v roce 1378 byl Václav celkem aktivním panovníkem. Dvorských úřadů se ujali představitelé nižší šlechty, o které se Václav opíral, kteří ale postrádali evropský rozhled. Václav upřednostňoval lovy a pitky.
• Dostal se do sporu s vyšší šlechtou i arcibiskupem Janem z Jenštejna. Arcibiskup chtěl, aby církev byla i politickou silou podílející se na chodu státu. Střet vyvrcholil roku 1393 umučením Jana Nepomuckého (arcibiskupův spolupracovník, → legenda o sv. Janu Nepomuckému) a Jenštejnovou rezignací.
• V říši rostla nespokojenost s nečinností římskoněmeckého krále, Václav se stahoval do klidnějších českých zemí.
• nebyl úspěšný ani v zahraniční politice, r. 1378 došlo ke sporu mezi dvěma papeži (Řím, Avignon) → papežské schizma. Václav (král SŘŘ) byl pod tlakem francouzské politiky → neúčastnil se římské korunovační jízdy
• Vyšší šlechta poznala neschopnost Václava, chtěla oslabit jeho postavení a ujmout se řízení vnitřní politky
• 1394 se spojili představitelé vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem a přešli do přímého útoku: krále zajali, když mu předtím přednesli stížnosti na nepořádky ve správě země i říše, na opomíjené nároky panstva a libovůli králových oblíbenců. Václava vysvobodil jeho bratr Jan Zhořelecký.
• Proti králi vznikla široká panská koalice. března 1396 Václav přijal podmínky šlechty.
• v prosinci 1397 předložili porýnští kurfiřti Václavovi požadavky a stížnosti (nedůslednost v řešení říšských problémů, církevní politika, Václavovy postoje vůči bratru Zikmundovi Lucemburskému, se kterým byl v neustálých konfliktech.)
• Na konci 90. let vznikla i v říši proti Václavovi koalice. V srpnu 1400 rozhodli o sesazení Václava IV. z německého trůnu. Jeho nástupce – Ruprecht III. Falcký (také v řešení světských i církevních problémů neuspěl).
• Své sesazení Václav neuznal a titul římského krále používal nadále. V letech 1402–03 byl Václav vězněn z podnětu bratra Zikmunda.
• Ze zajetí uprchl, v letech 1403 – 1405 byl donucován uznávat další požadavky vyšší šlechty.
• Politická nestabilita a morová epidemie z konce 14. století = hlavní příčiny ekonom. propadu Českého království.
• 1409 se v Pise sešel církevní koncil. Uznal znovu Václava IV. za něm. krále, 1410 byl proti němu zvolen králem jeho bratr Zikmund.

Václav IV. a husitství

• zpočátku podporoval Jana Husa, což vyvrcholilo roku 1409 – DEKRET KUTNOHORSKÝ (=listina omezující vliv cizinců na pražské univerzitě vydaná 18. ledna 1409 za vlády Václava IV., na jejím vzniku se podílel především Jeroným Pražský a Jan z Jesenice, přední členové reformní skupiny na univerzitě. Podle dekretu obdržel český národ na univerzitě tři hlasy, ostatní národy (saský, bavorský a polský) jeden.)
• Kritika prodeje odpustků, který znamenal přínos také pro královskou pokladnu, Václava a Husa odcizila, 1412 Václav zaštítil prodej odpustků.
• ani odsouzení Husa jako kacíře a naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti „sílícímu kacířství“ v Českém království, nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji. Stále více se uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla zpráva o první pražské defenestraci (= První pražská defenestrace se odehrála v neděli 30. července 1419. Po kázání Jana Želivského v chrámu Panny Marie Sněžné se dav, vedený Želivským, právě před Novoměstskou radnicí pod vedením purkmistra Mikuláše Podvinského, dožadoval propuštění vězněných stoupenců přijímání podobojí. Není jisté, jak celá událost proběhla a co přesně ji vyprovokovalo (skutečností je, že na ranní kázání Jana Želivského se mnoho stoupenců dostavilo ozbrojeno), nicméně výsledek je všeobecně znám: někteří konšelé byli po útoku na radnici vyhozeni okny a ubiti. Tato brutální a krvavá událost stála na počátku období, které dnes nazýváme husitské války.). To u něj vyvolalo záchvat mozkové mrtvice / epilepsie.
• 8. 1419 Václav IV. zemřel na Novém Hradě u Kunratic. Druhá Václavova manželka Žofie nechala pohřbít jeho pozůstatky v klášteře na Zbraslavi. (Klášter byl však za husitských válek (10. srpna 1420) husity pod vedením plzeňského kněze Václava Korandy vypleněn a královo tělo dokonce vytaženo z hrobu.Teprve v roce 1424 byl Václav slavnostně uložen v hrobce českých králů pod svatovítským chrámem po boku Karla IV.)
• Václav zemřel bezdětný a jeho nástupcem se stal Zikmund Lucemburský. Obě Václavova manželství zůstala bez potomků. Nejsou známí ani jeho levobočci, ačkoliv byl stejně náruživý jako většina mocných mužů té doby. Neplodná manželství byla takříkajíc rodovou indispozicí Lucemburků. Králův strýc Václav Lucemburský zemřel bez legitimních potomků stejně jako Václavovy sestry Markéta, Kateřina, Alžběta a anglická královna Anna. Václavovi moravští bratranci Jošt Moravský a Prokop Lucemburský rovněž děti neměli.

 

Úpadek českých zemí za vlády Václava IV.

• za vlády Václava IV. postihla české země největší epidemie moru v dějinách, zemřelo cca 10-15 % obyvatelstva. Nemoc prohloubila pocity zbožnosti a snahy spasit vlastní duši
• politická situace byla nestabilní
• sociální napětí
• zhoršily se hospodářské poměry (méně Ag z Kutné hory, klesala hodnota českého groše) → úbytek příjmů → úbytek lidí
• stavby chrámů (Svatovítský, Týnský, Panny Marie) pokračovaly pomalu
• v zemi vládla nespokojenost (Václav IV. – spor s arcibiskupem Janem z Jenštejna)

 

MISTR JAN HUS (asi 1369/1370 Husinec – 6. července 1415 Kostnice)

• římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, reformátor a kazatel; mistr a rektor (1409-1410) pražské univerzity.
• Je s největší pravděpodobností také autorem reformy pravopisu, (odstranění spřežek, zavedení diakritiky)
• Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek katolické církve, přejal některé myšlenky Jana Viklefa.
• Odmítal odvolat své učení → na kostnickém koncilu byl odsouzen jako kacíř a vydán světské moci k upálení.
• K jeho odkazu se hlásili husité a později i další církve a společnosti vzešlé z reformace. Jako svého svatého mučedníka jej (spolu se sv. mučedníkem Jeronýmem Pražským – 1378-80 Praha – 1416 Kostnice; český filozof, náboženský myslitel, svatý mučedník a náboženský reformátor.) už uctívá pravoslavná církev.
• Studoval na pražské univerzitě, od r. 1400 byl univerzitní profesor, téhož roku byl vysvěcen na kněze a začal kázat v kostele sv. Michala, o dva roky později v Betlémské kapli; r. 1401 byl zvolen děkanem filozofické fakulty, později rektorem univerzity
• ma Karlově univerzitě se stupňovaly národnostní neshody, rozkol chtěli odstranit volbou nového papeže v Pise, Václav IV. vyzval uiverzitu, aby se k účasti na tomto koncilu vyjádřila. Na koncilu byl Václavovi opět uznán římským císařem. Václav IV. se souhlasem univerzity změnil poměr hlasů → Dekret kutnohorský (18. 1. 1409)
• John Wycliffe – anglický teolog na Oxfordské univerzitě, propagátor reforem římsko-katolické církve. Z jeho popudu vznikl první anglický překlad Bible. Je považován za předchůdce protestantské reformace. Jeho spisy přinesl do českých zemí Jeroným Pražský.
• Na Jana Husa vyhlásil Jan XXIII. klatbu + na všechny, kdo se s ním stýkali; nařídil, že má být Hus zajat a souzen podle církevních zákonů a že má být zbořena Betlémská kaple. Byl vyhlášen interdikt (= trest římskokatolické církve, dočasný zákaz bohoslužebných úkonů) na místech, kde Hus pobýval
• Hus opustil Prahu, uchýlil se na venkov. Občas se do Prahy vracel, většinu doby prožil od dubna 1413 v okolí Kozího Hrádku pod ochranou pána Jana z Ústí. Zde též sepsal své hlavní dílo De ecclesia.
• dubna 1414 se Hus inkognito vrátil do Prahy, sepsal odsud několik listů, až do odjezdu na svolaný Kostnický koncil žil Jan Hus pod ochranou Jindřicha Lefla z Lažan na hradu Krakovci.

 

Upálení Jana Husa a následky

• 1410 byl zvolen římským králem Zikmund Lucemburský. Situace v Říši byla neklidná (+ papežské schizma).
• Na Zikmundovo naléhání byl svolán KOSTNICKÝ KONCIL, cíl: 1) vyřešení problému trojpapežství; 2) prodiskutovat reformu církve a zároveň se vypořádat s herezemi (= kacířství; porušení nebo snaha o revizi některých dogmat; zastávání názornů odlišných od oficiálních).
• → na koncil byl povolán i Jan Hus (ten ale  již předem prohlásil papeže za antikrista, autoritu církevního soudu neuznal a veřejně se odvolal ke Kristu). Husovo učení bylo prohlášeno za herezi.
• Hus stále nebyl ochoten své učení odvolat, byl předán světské moci a července 1415 upálen. Zbylý popel vhodili do řeky Rýna.
• O rok později byl koncilem odsouzen na hranici také Mistr Jeroným Pražský.
• Husovo upálení však mělo zcela opačný účinek, než koncil zamýšlel – v českých zemích se začalo kacířské učení rychle šířit a Hus začal být uctíván jako mučedník.
• Symbolem hnutí se stal kalich, symbol jednoho z požadavků hnutí – přijímání podobojí (= Husité neboli kališníci, později utrakvisté uznávali přijímání svátosti „pod obojí způsobou“, tedy chléb i víno. Naproti tomu v katolické církvi bylo v té době zvykem, že lid přijímal jen hostii.), jakožto výrazu rovnosti duchovních a laiků
• Brzy se však mezi kališníky začaly projevovat i rozdíly (sociální, názorové i zájmové), které nakonec vedly ke vzniku několika husitských proudů – od umírněného proudu až po zcela radikální.

 

HUSITSKÁ REVOLUCE

Důvody nespokojenosti

• české země byly za vlády Karla IV. Jedním z nejmocnějších středoevropských států, to mělo ale i své stinné stránky (zemědělství na hranici svých možností, mor, Pražská univerzita – kulturní pozvednutí X mnoho vzdělanců, kteří se pak nemohli uplatnit, eliminace zahraniční konkurence (kutnohorský dekret) → kulturní izolace českých zemích; napětí uvnitř církve)
• Někteří kazatelé upozorňovali na neutěšené poměry v soudobé církvi a potřebu reformy této insituce
• Univerzita se navíc stala místem teologicko-filosofického boje – čeští vzdělanci dostali přijetím myšlenek Johna Wycliffa, které do Čech přinesl Jeroným Pražský, možnost odlišit se od německých nominalistů. R. 1403 Viklefovy články shromážděním univerzitních mistrů odsouzeny, napětí se jen vyhrotilo a podpořilo zášť vůči cizím vzdělancům.
• Čeští mistři včetně Jana Husa měli podporu krále Václava IV.
• vedoucí osobností české strany na univerzitě se tak stává právě Jan Hus (1403). Papež Řehoř XII. pak prostřednictvím pražského arcibiskupa vybízel Karlovu univerzitu, aby Viklefovo učení zavrhla. Český univerzitní národ sice soupis z Viklefa vybraných vět na shromáždění 20. května 1408 odsoudil, avšak svými formulacemi dal najevo, že pokud je Viklef chápán správně a v souvislostech, nejsou podle něj jeho názory kacířské. Arcibiskup Zbyněk na králův nátlak vyhlásil, že v zemi nebylo shledáno bludů.
• Václav IV. navíc nebyl schopný natolik, aby dokázal úspěšně překonat spory s Janem z Jenštejna či šlechtou. Václav byl r. 1393 zajat a omezen. V zemi stále více rostl neklid.

Hlasatelé nespokojenosti

• Kazatelé požadující nápravu stávajících poměrů se objevovali již v době vlády Karla IV. (Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže).
• Každá restrikce (1403 zákaz Viklefových článků, 1412 uvalení klatby na Jana Husa) pak v kališnických kazatelích jen vyvolávala pocit mučedníků za pravdu
• Drtivá většina kazatelů (Jan Hus, Jeroným Pražský, Jakoubek ze Stříbra) zůstávala pevně zakotvena v tradici Bible. Současný řád si přáli vylepšit, nikoli však změnit zcela od základů, cílem byl návrat k sjednocené církvi, která by znovu naplňovala ideály rané církve.
• Kritizovány byly také odpustky, při jejichž prodeji v roce 1412 vypukly v Praze pouliční bouře.

Výbuch husitské revoluce

• Jan Želivský – vůdce radikálně smýšlejících husitů, stal se kazatelem, rychle dosáhl obliby
• Václav IV. se pokusil vzestupu revolučních nálad zabránit dosazením nových konšelů (červen 1419) na radnici Nového Města pražského, ti pak zatkli několik husitů.
• Husité pod vedením Želivského napadli Novoměstskou radnici a konšely vyházeli z oken (→ první pražská defenestrace) a několik z nich ubili. První pražská defenestrace byla počátkem husitské revoluce, která přerostla v dlouholeté války.
• Po smrti Václava IV. se českým králem stal jeho bratr Zikmund. Šlechta s tím v podstatě souhlasila, ale předložila mu seznam podmínek, ty byly pro Zikmunda nepřijatelné → příprava na křížovou výpravu proti husitům

Založení Tábora (jaro 1420)

• Čechy zachvátily revoluční nepokoje, část radikálních husitů se uchýlila na strategicky výhodný ostroh, nazývaný Hradiště nad řekou Lužnicí → nové město → TÁBOR.
• táborů bylo víc, hlásila se k nim jihočeská, pošumavská, severočeská města, přicházelo sem mnoho lidí z okolních vesnic
• Táborité pod vlivem v té době chiliastických představ (chilialismus = zejména křesťanské očekávání Boží pozemské říše trvající tisíc roků, jíž budou ukončeny světové dějiny. Toto očekávání má svůj původ v židovské apokalyptice, křesťanský chiliasmus se odvolával hlavně na biblickou knihu Zjevení Janovo) nechtěli žít podle dosud platných lidských zákonů, které považovali za nedokonalé, ale podle Božího zákona – Bible.
• V čele táborů stáli kněží, o vojenské záležitosti se starali čtyři hejtmané. Jedním z nich se stal muž se zkušenostmi ze záškodnických válek Jan Žižka z Trocnova. Od r. 1426 byl vůdcem táborské strany kněz Prokop Holý

 

Jan Žižka z Trocnova (1360 – 1424)

• vynikající vojevůdce, husitský hejtman (1419 – 1424)
• nebyl nikdy poražen, přestože poslední léta svého života velel vojenským akcím husitů jako úplně slepý.
• je pokládán za otce husitské vojenské doktríny a autora defenzivní bojové techniky, tzv. vozové hradby
• V roce 1419 pak byl jedním z čelních účastníků první pražské defenestrace a od této chvíle je jeho jméno neodmyslitelně spjato s prvními vojenskými úspěchy husitů a organizací husitských polních obcí.
• Již od založení Tábora začal se svými sbory úspěšně operovat v prostoru jižních a západních Čech, kde si začal systematicky podmaňovat bašty katolíků. Vítězně skončila i bitva u Sudoměře, kde se ho pokusila porazit západočeská katolická šlechta.
• října 1424 Žižka během tažení na Zikmundem ovládanou Moravu zemřel.

 

Prokop Holý (1380 – 1434)

• husitský radikální kněz, vojevůdce, politik
• Od roku 1426 se stal vůdčím politikem táborské strany a duchovní vůdce táborské polní obce.
• se sirotčím a pražským svazem se mu podařilo dostat většinu vlastních Čech pod husitskou kontrolu.
• Kombinací diplomatického a vojenského nátlaku (úspěšné výpravy do Uher, německých a rakouských zemí, Slezska a Lužice) se snažil přinutit západní křesťany k jednání o husitském programu.
• V lednu až dubnu 1433 stál v čele husitské delegace na basilejském koncilu, v září roku 1433 po roztržce před obleženou Plzní odešel z vedení táborské polní obce, na jaře 1434 se pravděpodobně pod vlivem okolností vrátil
• Zahynul v bitvě u Lipan 30. 5. 1434 na straně husitských radikálů.
• Podařilo se mu vytvořit z táborského a sirotčího bratrstva značně jednotnou sílu, se kterou přešel do protiútoku.
• Měl pro vývoj husitství velký význam – přenesl válku mimo území vlastních Čech (→ nebylo pleněno), propagoval husitské myšlenky v cizích zemích (objasnění husitství, zdroj kořisti).

 

Husitské skupiny:

• orebité (Hradec Králové, východočeští husité, r. 1423 se jejich vůdcem stal Jan Žižka – odešel z Tábora, po Žižkově smrti si začali říkat sirotci);
• pražané (z husitských směrů nejumírněnější, měli velký vliv na dění v českých zemích, jejich vůdčí silou byli husité z hlavního měta – neodmítali spolupráci s panstvem; hlásila se k nim zpočátku většina husitských měst, ty se ale později přidávala k táboritům nebo sirotkům, v Praze žili uznávaní husitští myslitelé a organizátoři – např. Jakoubek ze Stříbra, Jan Rokycan)

 

Společným programem husitů se staly čtyři artikuly pražské:

1. přijímání z kalicha (pod obojí způsobou),
2. svobodu kázání slova Božího,
3. církev zbavenou majetku a světské moci,
4. trestání smrtelných hříchů bez rozdílu postavení hříšníků.

Splněním těchto požadavků podmiňovala kališnická šlechta přijetí Zikmunda za českého krále.

• Tento program byl přijat na jaře r. 1420, husité ho chtěli prosadit v celém křesťanském světě, na to však neměli dost sil
• V ostatních názorech se husitské skupiny výrazně lišily, sjednotit se dokázaly pouze v případě vnějšího ohrožení.
• Husité nalézali přívržence ve všech společenských vrstvách (i šlechta), stejně tak katolická strana (převaha v Lužicích, ve Slezsku, ve velkých moravských městech – Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava; v pohraničních oblastech Čech i v jiných městech – České Budějovice, Plzeň)

1421 – 1424

• Do podzimu 1421 se výrazně konsolidovala táborská strana (skoncovala s ultraradikálními sektami pikartů a adamitů, jejichž ideály a praktiky hrozily ochromit politickou a vojenskou sílu Tábora)
• adamité: radikálové, ovlivněni chilialismem, chodili nazí, pobuřovali sexuálními výstřednostmi, žili promiskuitně, neuznávali tradiční rodinu, vyznávali panteismus (= filosofický či světový názor, založený na přesvědčení, že všechno, co jest, tvoří jeden celek, který je božské povahy. Podle toho, jak se tato povaha chápe, může být panteismus blízký spíše náboženství, anebo naopak ateismu.)
• pikarté: tvrdí, že svaté přijímání bylo pouze symbolickou slavností a Kristus při ní není přítomen, stejně jako jeho tělo a krev, odmítli přijímání podobojí; hlavní představitelé: Petr Kániš, Martin Húska (mluvka). Opustili Tábor, usadili se u Příběnic, velmi tvrdě proti nim později zakročil Jan Žižka – část jich zajal a nechal upálit
• Naopak v Praze se v červnu 1421 k moci dostal radikální kněz Jan Želivský, od října 1421 do jeho pádu v březnu 1422 se hovoří o otevřené Želivského diktatuře.
• Na podzim 1421 také ztroskotala druhá křížová výprava proti husitům, kterou inicioval kardinál Branda di Castiglione a říšská města. K této výpravě se připojil i Zikmund Lucemburský a Albrecht Habsburský úspěšným útokem na husitstvím ovlivněnou Moravu, odkud vytáhl směrem na Kutnou Horu. Před spojeným husitským vojskem pražanů a táborů vedeným Žižkou ale ustoupil zpět do Německého Brodu, který byl husity dobyt.
• Na jaře 1423 vyvrcholily spory Žižky s táborskými kněžími jeho odchodem do východních Čech, kde ze svých věrných a početných východočeských husitů (orebitů) vytvořil nový svaz.
• Proti bojovně naladěnému Žižkovi byla na podzim 1423 vytvořena svatohavelská koalice, kde se poprvé spojili umírnění kališníci s katolickou šlechtou. V červnu 1424 v bitvě u Malešova byla tato koalice Žizkou poražena, chtěl ovládnout Prahu, nakonec se ale zapojil do jednání o mír → libeňská smlouva (zdické úmluvy)

 

1424–1427

• po Žižkově smrti (1424) došlo k porušení zdických dohod, Žižkovy sirotky vedl Jan Hvězda (Bzdinka)
• sirotci X pražský svaz → boje o vliv, Bzdinka spojil táborský a východočeský svaz → nejvyšší táborský hejtman, v říjnu 1425 došlo k dohodě i s pražským svazem.
• V této době se vyprofiloval i poslední velký husitský svaz: žatecko-lounský, v čele Jakoubek z Vřesovic.
• Přestože mezi jednotlivými svazy i nadále vládlo napětí, vytáhla jejich spojená vojska na jaře 1426 proti Ústí nad Labem. Z Říše proti nim vyrazilo vojsko saských, durynských a míšeňských bojovníků. V bitvě Na Běhání 16. června 1426 bylo Ústí krutě poraženo, dobyto a vypleněno.
• Duben 1427 další převrat v Praze: litevský kníže Zikmund Korybutovič chtěl upevnit kontakty s katolickou šlechtou. Z Prahy byli vyhnáni či od moci odstaveni umírnění kněží a univerzitní mistři Křišťan z Prachatic, Prokop z Plzně, Petr z Mladoňovic, Jan Příbram a Jakoubek ze Stříbra, Korybutovič byl uvězněn na hradě Valdštejn a do čela pražského duchovenstva byl zvolen Jan Rokycana. Pražské souměstí se tak dlouhodobě přiklonilo ke spolupráci s radikálními husitskými svazy.

 

1427–1431

• mocenská stabilita vytvořená součinností všech husitských svazů
• Od roku 1426 se v čele táborského svazu objevila výrazná osobnost kněze Prokopa Holého, který dokázal i vlivem svého původu udržovat živé kontakty s Prahou.
• Vedle výrazné duchovní mocenské složky (husitská teokracie) se pevně vydělila složka polních vojsk (profesionální vojenská síla)
• katolická šlechta již nedokázala vzdorovat husitským spojencům
• husité začali podnikat REJSY (spanilé jízdy) do Rakous, Říše, vedlejších zemí Koruny české a horních Uher → hospodářské odlehčení
• 1427 organizace třetí křížové výpravy (braniborský markrabě Fridrich), v čele trevírský arcibiskup Otto z Ziegenheimu. Křižáci přitáhli v srpnu 1427 až ke Stříbru, kde však vojsko těsně před střetem s husitským vojskem zpanikařilo a uprchlo, část i do Tachova, který byl následně vypleněn → organizace čtvrté výpravy, vedení Fridricha Hohenzollernského, vtrhli do Čech v srpnu 1431. Jakmile však křižáci zaslechli hřmot kol blížících se vozů husitského vojska a píseň Ktož jsú boží bojovníci, obrátili se dle legendy v panice na útěk.
• V březnu 1431 došlo k prvním, zatím neúspěšným, domluvám v Chebu mezi Zikmundem Lucemburským a husitskou delegací na podmínkách husitské účasti na krátce předtím vyhlášeném církevním koncilu v Basileji.

 

Rozpad husitského proudu a porážka radikálů u Lipan 1434

• Porážka poslední křížové výpravy vedla kardinála a hlavního předsedajícího koncilu Giuliana Cesariniho a další účastníky k přesvědčení, že je nutné husity pozvat k jednání → BASILEJSKÝ KONCIL (1431 – 1445)
• Husitskému poselstvu (duchovní i světští zástupci všech svazů) se v Basileji (leden-duben 1433) nepodařilo prosadit svůj požadavek na uznání čtyř artikul v celokřesťanském kontextu, v jednáních se nadále pokračovalo v Praze během svatotrojického sněmu v červnu 1433, zástupci husitů ovšem již změnili strategii a žádali o závaznost artikul pro všechny obyvatele českých zemí.
• Výraznějšímu rozkolu mezi umírněnými husity a radikálními bloky. Ústupky koncilu v některých otázkách (např.povolení přijímání z kalicha) měly rozvrátit husitský blok → likvidace polních vojsk.
• Poselstvo koncilu opouštělo Prahu a vracelo se do Basileje, táborské bratrstvo oblehlo v létě 1433 pilíř katolíků v západních Čechách, město Plzeň. (→ síla polních vojsk, vystrašení zahraničních protivníků)
• Mnoho neúrodných let, válečné útrapy, hospodářské blokády, hlad, nemoci → nemohli vydržovat tisíce profesionálních vojáků polních vojsk → Táborské vojsko před Plzní trpělo hlady. → nepokoje. Byl napaden i Prokop Holý, který poté opustil vojsko a uchýlil se do Prahy. Sirotkové se sem vrátili z výpravy na Baltu, tím se ale nic nezměnilo, od bratrstve se odvracel i selský lid.
• Podzimní svatomartinský sněm v Praze zvolil novou zemskou vládu, sílily hlasy požadující rozpuštění polních vojsk, považovaných za hlavní překážku mírových dohod.
• Rozkol vyvrcholil během jara 1434 → rozdělení husitů do dvou bloků.
• Husitská pravice a střed, se koaličně spojila s katolíky a vytvořila tzv.panskou jednotu, k níž se připojilo i Staré Město pražské. Husitský hejtman Přibík z Klenové zrádně zásobil Plzeň a naděje na dobytí nebyla.
• duben/květen 1434 – u Kačiny ve východních Čechách se shromažďovalo vojsko panské jednoty. 5.května 1434 mu otevřelo své brány Staré Město pražské, bylo dobyto také Nové Město, z něhož uprchl i Prokop Holý. Vrátil se opět k polním vojskům a ujal se organizování odvetných akcí.
• května bratrská polní vojska zrušila obléhání a odtáhla od Plzně
• S protivníkem se opět spojená polní vojska setkala dne 5.1434, kdy však byla poražena v bitvě u Lipan → radikální polní vojska vyloučena z politického rozhodování o osudech země → dohoda s basilejským koncilem a se Zikmundem Lucemburským
• kompaktáta ve své umírněné podobě byla slavnostně přijata a vyhlášena 5. července 1436 v Jihlavě (jihlavské dohody)

 

Důsledky husitských válek

• ve válečných letech upadlo hospodářství do katastrofálního stavu, obchodní styky se zahraničím byly přerušeny , stejně domácí produkce i hodnota mince výrazně poklesla, těžkou zátěží bylo uživení stálých vojsk.
• Dlouhodobá ekonomická izolace → oddálení příchodu sociálně-ekonomických změn z oblastí, kde už probíhala fáze nástupu raného novověku. Česká ekonomika zaostávala i ve druhé polovině 15. století a ani v začátku 16. století se tento vývoj nepodařilo zvrátit.
• oslabily vztahy mezi jednotlivými zeměmi
• Duchovní kultura a všeobecná vzdělanost procházely velkou krizí, velká část venkovských a městských škol zanikla, poklesl i význam pražské univerzity (odchod nečeské části univerzitní obce, zavření několika fakult)
• konec stavebního rozmachu i rozvoje gotického umění v Čechách, klesl zájem o budování nových staveb i tvorbu uměleckých děl, chyběly také finanční prostředky.
• V letech 1421–1424 bylo v Čechách a na Moravě zničeny desítky klášterů, stovky řeholnic a řeholníků zabito, plenění klášterů pokračovalo i ve 2. pol. 20. let 15. století.
• V protikladu k tomu stojí velké bohatství husitského myšlenkového odkazu, kterým byla obohacena tehdejší reformní část Evropy.