Zvuková stránka jazyka
Jazykověda = lingvistika (z lat. lingua= jazyk) – věda o jazyce a jeho užívání (analýza jazyka, popis a výklad jazykových jevů)
Hláskosloví – o zvukové složce jazykové komunikace tvořené v mluvících orgánech
Fonetika – nauka zabývající se zvukovou stránkou jazyka, zkoumá činnost mluvících orgánů při řeči, mluvenou řeč. Vymezuje, jak se tvoří slabiky, jakou úlohu má melodie, délka hlásek, tempo a přízvuk.
Fonologie – nauka o zvukových soustavách jednotlivých jazyků a o funkci fonémů. Nauka o významotvornosti hlásek.
- převážně na fonologickém principu je založen český pravopis (mít/mýt)
Ortofonie – nauka o tom, jak se jednotlivé hlásky náležitě tvoří (artikulují = článkují), závazná pravidla spisovného znění češtiny
Ortoepie – poučení o správné, kultivované a spisovné výslovnosti
Ortografie – pravopis, poučení o zásadách používání písmen při psaní
hlásky = základní zvuky lidské řeči, z nichž se skládají slova (slovo pole-hlásky p,o,l,e).
zaznamenávají se písmeny (literami), seskupují se do slabik a ty potom do slov
fonémy = minimální zvukový prvek schopný rozlišit významové jednotky – slova
ZÁKLADNÍ SLOŽKY MLUVENÍ
- dýchání = respirace
- tvorba hlasu = fonace
- článkování = artikulace
MLUVIDLA
- tělesné orgány, které se účastní tvoření hlásek
- hlasové orgány = hlasivky – 2 pružné vazy mezi chrupavkami v hrtanu (napínají se nebo povolují, sbližují nebo oddalují); výdechovým proudem z plic se rozkmitají à vzniká tón
- výška tónu závisí na rychlosti kmitání hlasivek
Mezi hlasivkami se při řeči tvoří hlasivková štěrbina.
- artikulační = článkovací orgány – ústrojí modifikační (v něm se hlas přetváří na řeč) :
- hrtan
- rezonanční dutiny – ústní, nosní, hlavové, hrdelní, prsní – zde se tvoří barva hlasu
artikulační orgány:
- aktivní – jazyk, rty, někdy hlasivky
- pasivní – zadní patro, přední patro, dásně, zuby
SOUSTAVA ČESKÝCH HLÁSEK
- Samohlásky
- 10 fonémů (a,e,i,o,u,á,é,í,ó,ú) a 14 grafémů (navíc y/ý, ů,ě)
- všechny jsou – znělé a ústní (X polské, francouzské nosovky)
krátké a dlouhé
- Dvojhlásky
- spojení 2 samohlásek – OU; v přejatých slovech AU(auto), EU(pneumatika)
- Samohlásky
- celkem 25 souhlásek; dělí se:
- činnosti hlasivek
- znělé – hlasivky se rozkmitají – B,D
- neznělé – hlasivky se nerozkmitají – P,T
– zněné a neznělé souhlásky se spojují do dvojic – párové: N- p, f, t Z- b, v ,d
- podle stavu nosní dutiny
- ústní – dutina nosní je uzavřena a neúčastní se artikulace
- nosní – dutina nosní je otevřena a účastní se artikulace
- podle způsobu tvoření
- závěrové – překážka uzavírá cestu výdechovému proudu a ten ji najednou prorazí – D, T, N
- polozávěrové – úplná překážka se postupně odstraňuje – C, Č, E, Ě
- úžinové – v mluvidlech se vytv.úzká štěrbina, kterou prochází výdechový proud – V, F, Z
- podle místa a způsobu vzniku překážky v ústní dutině
- obouretné – B, P, M
- retozubé – V, F
- zubodásňové – T, D, Č, Ž
- předopatrové – Ď, Ť, Ň
- zadopatrové – G, CH, někdy A
- hrtanové – A
- jiné dělení – z hlediska pravopisu
- tvrdé
- měkké
- obojetné
- seskupením hlásek vznikají SLABIKY – část slova vyslovená jedním nárazem dechového proudu
- otevřená – končí samohláskou
- zavřená – končí souhláskou
HLAVNÍ ZÁSADY SPRÁVNÉ VÝSLOVNOSTI
Logopedie – zabývá se nápravou vadné výslovnosti
- Výslovnostní styly
- výslovnost může být:
- zvlášť pečlivá – slavnostní, při uměleckém přednesu, ve slavnostních projevech
- základní = neutrální – pečlivější než v běžném hovoru, ve veř.projevech (rozhlas, TV, ve škole, na přednáškách)
- hovorová = běžná – volnější, pohodlnější v soukromých projevech; např.často se zjednodušují souhláskové skupiny (dětství – děctví, většina – vječina)
- nespisovná = ledabylá – nepečlivá artikulace hlásek, výrazné zjednodušování (švestka – šveska, k babičce – gbabičce), nedodržování délky samohlásek (pivo – pívo)
- Výslovnost samohlásek
- zachováváme kvalitu samohlásek – zřetelně vyslovujeme, správně artikulujeme, dodržuje základní barvu samohlásek (nezabarvujeme i do e, e do a)
- zachováváme náležitou délku samohlásek – neprodlužujeme ani nezkracujeme
- dvě stejné samohlásky vyslovujeme nesplývavě – modrooký, po obědě
- Výslovnost souhlásek
- správně vyslovujeme tvary slovesa být: jsem/sem/, jsi/si/, jsou/sou/
- spodoba znělosti – dochází k ní, setká-li se souhl.znělá s neznělou (sbírat/zbírat/); o charakteru výslovnosti rozhoduje poslední hláska skupiny; v některých moravských částech ČR se SH vyslov.jako SCH (shodit – schodit)
- pozor na změny na konci slova: sud/sut, dub/dup
- vyslovujeme pečlivě všechny souhlásky – nevynecháváme je (dyž), nevsouváme je (osum), nezjednodušujeme je(srce) a neměníme (šlupka)
- Výslovnost cizích slov
- počeštěná slova vyslovujeme tak, jak se píší – hokej, analýza
- cizí slova psaná původním pravopisem vyslovuje obvykle jako nezdomácnělá – addagio
- pozor na nespisovnou záměnu K a G – demogracie, ingoust
- cizí jména vlastní a zeměpisná vyslovujeme, pokud nejsou počeštěna, podle výslovnosti domácího jazyka
- dvojí psaní a dvojí výslovnost – renesance, filosofie, resort
Slovní přízvuk
- hlavní přízvuk je na první slabice
- předklonka – výraz bez přízvuku, tvořící zvuk.jednotku s následujícím přízvučným slovesem
- v souvislé řeči některé výrazy nemají vl.přízvuk – příklonky – stojí vždy za přízvučným slovem (mi, by, si…)
- dvojslabičné předložky nemají hlavní přízvuk
- trojslabičná a víceslabičná slova mají vedlejší přízvuk – nejčastěji na liché slabice
ZVUKOVÁ PODOBA VĚTA
Zvukové prostředky:
- frázování – členění na větné úseky – menší zvukové a významové celky
- přestávky – vznikají mezi úseky à nadechnutí, lepší pochopení obsahu věty
- délka úseků závisí na tempu řeči
- větný přízvuk = důraz – přízvuk, kterým některé slovo vyniká nad jiné, má vliv i na význam sdělení: Půjčím Evě novou knihu. (nikomu jinému).
- melodie – změna výšky hlasu, zvlášť na konci větného úseku – tázací, zjišťovací věty – stoupavá
oznam., žádací, doplňovací otázky – klesavá
stoupavě – klesavá
- zabarvení řeči
- rytmus
- tempo řeči