Literatura – základní pojmy

Pod kaštany, prosvítajícími veliké hrachy slunce, které nemohou dopadnout, poskakující z předmětu na předmět, míče odrážené nejrůznějšími věcmi…

Vlají, bílé ubrusy, světlé toalety, dmou se tenké látky, zelené, červené, jedna šeříková, proplétají se, vaří se, stříkají.

Vřískají, hlásky dětí a koketních slečinek, volají, basy, tenory mužů, alty, soprány žen…

• Oda, jejímž námětem je nevázaná radost (v římské myt-

ologii oslava Bakcha)

• Hymnus i dithyramb zpívá jeden zpěvák

elegie- v antické poesii skladba psaná elegickým distichem, později lyrická báseň vyjadřující smutek, neštěstí, zklamání

• Recitovala se, nezpívala se jako solová nebo sborová píseň, proto nebyla považována za lyriku, i když obsahově byla často hodně subjektivní

Nejistou hodinku skonu vy lidé se snažíte zjistit, po které asi vám cestě, přijde jedenkrát smrt, zkoumáte na jasném nebi, jak hvězdáři činí, která je člověku šťastná, která zas neblahá z hvězd…. nástrahy moře i souše skryty jsou v záludnou tmu, anebo pláčete zas, že hlava je vydána zmatkům, kdykoli Mars uvede dvě strany v nejistý boj…Toliko milenec zná jak dobu své smrti…

• Žalozpěv, v antickém světě slovo znamenalo původně veršovanou formu- spojení hexametru s pentametrem (elegické dvojverší, distichon) a obsah byl politický nebo válečný. Později se obsah ustálil na líčení žalosti ze ztráty někoho, něčeho, čeho jsme si vážili a co jsme měli rádi.
• Oda a elegie představovaly vysoké, slavností básnické žánry

epigram– krátká báseň, převážně satirická s ostře vyhraněnou pointou

• Původně: prozaický nápis na obětních darech, náhrobních deskách

Z velkých nebezpečných bitev zachráněn, tuto zde sochu zasvětil Lysimachos

• Později lyrická skladba zahleděná jen do sebe a pak satirická miniatura- epigram, který se rozhlíží, co se kolem děje.

Vzala bych si Priska…Jsi tak chytrá paní! On však též je chytrý. Říká: Kašlu na ni.

Čas od času výslovně se dekretuje, že ten onen nadál nyní bohem sluje, pak nějaký kacíř hlásí tonem chladným, národa že chlouba není bohem žádným, začnou hádky, sváry, boje všelijaké, modla odnese to, ale kacíř také.

• Dvoudílný útvar, první část uvádí do situace a druhá ji překvapivě řeší

Krad starý Mates jako straka u bohatce i u žebráka.- uvedení do situace

Pak, nerozmýšleje se dvakrát, dal do pokladny vše, co nakrad a nápis zhotovil si na to: „Soukromé vlastnictví je svato.“– vyhraněná pointa a závěr

epitaf– náhrobní nápis postihující v krátkosti život člověka pojmenovaného, osud konkrétní

1. Hřbitovní- banální slzavá slátanina
2. Literární- odmítá šířit iluze o lidském životě

Jméno mé jest…co s tím?- má otčina…k čemu to říkat? Z proslulého jsem rodu…A kdyby praprostý byl? Slavně jsem opustil život…A jestliže s hanbou, co na tom?Nyní pak ležím zde…Ke komu mluví tu kdo?- případ a)

Směs cizoložná všeho tu: bohatství, a zas ani jsou, energie však sil ne dost,svoboda, ale zvrácenost. Srdce och srdce, ne však druh,myšlenky a ne myšlenka, láska a nikdy milenka, lenost a přitom nikdy klid…-případ b)

gnoma– průpověď veršem, její duší je moudrost, tělem stručnost

• Věří více na pravdu než na krásu, je tím krásnější, čím je průkaznější
• Sděluje obecně platnou moudrost (Alexandreida)

Básně naše proroka jsou hlas volavého na poušti, hráme klavír, jenž snad strun v sobě ještě má.

Kuchaři tisíc korun, jednu lékaři, na třicet tisíc pochlebníkům, rádci dým…

Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt. A přece z jeho nebezpečného bytí zůstává zde ještě jaksi navíc několik jeho znamení. A v nich věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj, nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo.

hymnus– patetická báseň opěvující bohy, přírodu, vlast, národ či celé lidstvo

• Druh ody, stejně jako dithyramb
• Zpěv na počest nejvyšších ideálů, jímž člověk podřizuje vlastní osud a ke kterým s nadějí vzhlíží jako k věčné záštitě a jistotě lidského snažení.

Země, země stokrát pokoušená, kolikrát vídala jsi cizí ruce z věna, tvého lidu cáry rvát. Krev a slzy tekly po tvé skráni, mlčel hlas božího slitovní a jen smrt a jenom hlad sily zrno do tvých lad.

• Oslava nejvyšší hodnoty- boha nebo vlasti

oda– chvalozpěv, nejvyšší lyrický útvar, oslavný

• Její obsah roste z věčného lidského optimismu, z náklonnosti k těm kladným stránkám života, které i uprostřed tísně umí člověk slavit

Buď mi zdráva, Romo, dceř Areova, s vínkem zlatým, vládkyně boje zdatná! Na velebném Olympu světa sídlíš, nezničitelném. Pouze tobě ctihodná dala sudba, přeslavně a nezlomné kralování, abys, majíc mohutnost panovnickou, vládkyní byla.

sonet– znělka, čtrnáctiveršová lyrická forma

• Složená ze dvou čtyřveršových a dvou tříveršových strof
• Obě čtyřverší mají buď dva nebo čtyři rýmy a tříverší mají tři rýmy v libovolném seskupení

Život se žene pořád dál a dál,

A smrt vždy za ním velikými kroky,

A to, co daly a dají roky,

Přešlé i příští, nosí mi jen žal.

A vzpomínky a čekání mě rvou,

Hned tam, hned tam, že bych se bez váhání,

Rázem už zbavil toho sužování,

Jen kdybych neměl cit sám se sebou.

Dívám se v duchu na své srdce s hořem,

Co mělo za slasti; a z druhé strany

Vidím v tom vichru sebe na moři:

Přístav je v bouři a můj člun je zmožen,

Rahna a stěžně jsou už zpřelámány

A světla,k nimž jsem vzhlížel, už nehoří.

(Petrarca)

Když znevážen a vyděděn a sám,

Svou hanbu polykaje každodenní,

Bezmocně bouřím u nebeských bran,

Jak se tak vidím, klna narození

A toužím jako tamten přátel mít,

Jak druhý krásy, jako třetí štěstí,

Jak čtvrtý věhlasu, jak pátý klid

A život utišený v bezbolestní,

Já zhnusen sebou náhle zřím

A z šedé bídy jako z brázdy skřivan,

Jenž vzlétá před jitrem, se povznáším

A hlaholím a děkuji a zpívám.

Vždyť nejsem chud. Tys mi svou lásku dal.

Jsem bohat. Jsem nade krále král.

(Shakespeare)

• Spád verše je vzestupný
• Čtyřverší- kvarteta: rýmy abba
• První novočeské znělky vytvořil Jungmann a Kollár- střídání mužských i ženských rýmů
• Vrchlický- ženské rýmy

tercina– tříveršová strofa, kde se rýmuje první verš se třetím, střední verš se rýmuje s lichými verši následujícího tříverší; jeho sudý verš se opět váže nově zvoleným rýmem k lichým veršům další tercíny atd.

• Např: Dantova Božský komedie
• Ruší předěl mezi strofami a buduje zcela jinou formu pro kompozici básně

Kde v půli život náš je se svou poutí,

Procházet bylo mi tak temným lesem,

Že pravý směr jsem nemoh uhodnouti.

Och, trudno líčit ona místa, kde jsem

Problouznil ten hvozd divý, drsný, tmavý,

Že na to vzpomínám jen s děsem.

Snad ani smrt tak hořce neotráví.

Však dospěl jsem tam k všeho dobra středu,

A proto vypovím vše bez obavy.

(Alighieri)

Každou tu mušli ve sluji,

Kde jsme se tolik milovali,

Rád s čímsi zvláštním spojuji.

Jedna se do purpuru halí,

Ten purpur z našich srdcí má,

Když hořím a tvá krev pálí;

Bledostí druhá dojímá,

Jak ty, když zemdlíš, roztrpčena,

Že se ti směji očima;

Ta zde je půvabná jak pěna,

Tvých oušek tam, ta spanilá,

Jak tvoje šíje odhalená;

Však jedna zvlášť mě vzrušila!

(Verlaine)

-italská literatura (terza rima)

Mnou vchází se do města věčné strasti,

Mnou vchází se v noc, která nemá rána,

Mnou vchází se do zatracenců vlasti.

Hlas spravedlnosti pohnul světů Pána,

Moc boží sklenuta mé brány stinné

A s první láskou moudrost svrchovaná.

elegické distichon-dvojverší složené z daktylského hexametru a pentametru

• Jedno z nejstarších dvojverší, jaké poesie má

Člověka blaženého svět nechová: všichni jsou bídní,

Celý ten smrtelný houf, patřící v sluneční zář!

(Solon)

Miloval jsem, kdo ne? A pil.Kdo se neoddal pití?

Bláznil jsem. Kvůli komu? Nebyl v tom křídlatý Bůh?

A co tam, to tam.Již do černých vlasů se vtírá

Nejeden stříbrný vlas, hlasatel rozumných let.

Dokud byl na hraní čas, já hrál si. Nyní už není,

A proto horlivě již začínám vážnější věc.

(Filodémos)

gazel– orientální lyrická forma, složená z pěti až patnácti dvojverší s jediným rýmem,který spíná první a druhý verš gazelu se všemi sudými verši

• Za rým může být vložen starší či delší refrén- radíf a ten pak celou báseň ukončuje

Nesmí příliš sama sebe chválit gazel,

Ač ti můž číš vína dobrou nalít gazel,

Dovede být motýlem i orlem,

Hrát si neb Sysifův balvan valit gazel,

Polibky rád trhá z dívčích retů,

Dovede se v mystický šer halit gazel,

Píská flétnu, tluče bubínek,

Sladkým klamem nezdráhá se šálit gazel,

Žíhadlo včel zřídka tají v sobě,

Volí růžovou jen vodou zdroj ti zkazil gazel,

Bublin pestrý tanec rozpoutává…

(Vrchlický)

• Základní tvar dala gazelu arabská poesie, za svou konečnou podobu vděčí perským básníkům
• Zvláštní spojení erotiky s mystikou

Mou touhu nikdo neukojí.

Má touha podobá se stroji.

Toť perpetuum mobile…

Jsem v ustavičném nepokoji,

A přece stále hledám klid.

Jak divně se má touha strojí!

Často má roztrhaný šat.

Podobá se též dívce v kroji,

Tolik je sešněrována.

Jindy se skrývá pod závoji.

Též pod smutečním šlajerem.

Až se jí člověk skoro bojí…

Někdy se snaží zcela skrýt

A prochází se v stejnokroji.

Má věčná touha je jak smrt.

A jak ten kohout na orloji.

(Nezval)

rondo– lyrická forma složená ze dvou nebo tří strof, na jejich koncích se opakuje úvodní verš básně nebo jeho první slova

• V třístrofové básni bývá tento refrén vynechán buď v první nebo v druhé strofě, vždy jím ale každé rondo končí
• Refrén tvořený pouze jedním slovem nebo souslovím nebí součástí rýmového vzorce
• Rondo a RONDEL- snadno zaměnitelné, v obou jsou kombinovány pouze 2 rýmy
• RONDEL-lyrická forma ze středověké a renesanční franc. Poesie, složená ze 13-16 veršů se dvěma různě kombinovatelnými rýmy ve třech strofách

Rondel:

Spí, děvče, s ručkou v sítí,

Spí, s ústy od malin,

Za ouškem pot se třpytí,

Na čele už je stín.

A zde se zdvíhá klín.

Spi, růže, do rozvití,

Spi, děvče, s ručkou v sítí

A s ústy od malin.

Až večer křídlem kvítí

Ovane teplo hlin

Na chřípí se ti kmín

Peříčkem vůně chytí.

Spi, děvče, s ručkou v sítí,

A s ústy od malin.

• Báseň je uzavřená jako kruh, jako bychom zde nacházeli ten neporušený svět, nedotknutelný
• Rondo:

Spí sladce, špatný podkováři cikád!

V pýru, jenž přikrývá tě, vesele

Cikády hrát ti budou otřelé

Písničky na cimbálky. Budeš vzlykat,

Jak slzy ranní rosy budou stříkat

Na přehoz konvalinek z úběle…

Spi sladce, špatný podkováři cikád!

Plačtivá cháska větrů bude vzlykat…

Beznohá múza vezme rýmy tvé,

Na černých ústech ještě utkvělé

A spustí. Mrtvým k morku budou vnikat…

Spi sladce, špatný podkováři cikád!

(Corbiére)

sestina-náročná lyrická forma provensálského původu, složená z šesti šestiveršových strof a jednoho trojverší

• Rýmy v ní nahrazuje opakování 6 koncových slov v měnícím se pořadí
• Ve 12. Století ji vynalezl rytíř Arnautz Daniels a přímo od něho si ji vypůjčil sám Dante

Ke krátkým dnům ve velkém kruhu stínů

Jsem dospěl, ach, před vybělené stráně,

Když zcela zmizela i barva trávy,

Má touha ale neztrácí svou zeleň,

Tak pevně v kořenech ji drží kámen,

Jenž řeč a cit má, jako by byl žena.

Tak podobně i tato mladá žena

Je ledová jak sníh ve smutném stínu

A nepohnutelná jak tvrdý kámen

Tím sladkým hlasem, který hřeje stráně

A jejichž bělost proměňuje v zeleň,

Když zahalí je do květů a trávy.

Když kolem hlavy své má věnec trávy,

Mizí nám vy mysli každá jiná žena,

Tak krásné jsou žluť kadeří a zeleň,

Že Amor sám se tulí v jejím stínu,

Ten, jenž mě sevřel mezi tenké stráně,

Drtivěji než vápencový kámen.

(Alighieri)

stance– oktáva, strofa složená z 6 veršů se střídavými rýmy a 2 veršů s rýmy sdruženými (ottava rima)

Rád bych ti poslal čtyři vzdechy, milá,

A sám se, smutný, jejich poslem stal,

Tím prvním by tě duše pozdravila,

Tím druhým bych ti pověděl svůj žal,

Tím třetím by tě ústa poprosila,

Abys mě věrně milovala dál,

A čtvrtý, ten ti z lásky posílám,

Nedej, ať umřu bez útěchy sám.

(Giustiniani)

• Představitelé: T. Tasso- Osvobozený Jeruzalém, Zuřivý Roland

Bouř okny třese…poletuje sníh,

Noc, zima venku- mně plyn tady zpívá

A z cigarety mráčků modravých

Zjev jeden známý úsměvem mi kývá,

Mou pustou jizbu mění v slunný jih,

Mé dumy clonou v duši mé se dívá…

Můj verš jak cvrček v krbu teplém ztich

A noc je plna snů a dobrotivá.

(Vrchlický)

• V současnosti se termínů stance oktáva běžně používá k označení osmiveršové strofy

Na všech tratích všude na všech štacích

Volá člověk jméno stanice,

Všude tam, kde žijí nádražáci,

Slyšíš Jičín nebo Hořice.

Ta města jsou v boží adoraci

V kamení i tonu žijíce.

Častokrát volána do éteru, vrývají se v mozky pasažérů.

(Morgenstern)

• Sloka osmi veršů desetislabičných spádu jambického, prvních šest veršů rýmováno střídavě, poslední dva sdružené abababcc

píseň– druh zpěvné básně, pravidelně stroficky členěné

• Základní útvar lidové poesie a nejjednodušší forma umělé poesie
• Neoddělitelná od hudby

Vodní slípky

Budí spáče,

Klouzek, hříbky,

Křemenáče.

Zlato v misce!

Dukát ryzce.

A dým za dýmem.

Pavučina

Růže spíná,

Spíná s podzimem.

(Blatný)

1. Epická– útvar lyrickoepický, typickými písněmi jsou balada a romance

• Folklorní původ

1. Jarmareční
2. Jazzová
3. Kramářská
4. Lidová
5. Makaronská
6. Národní
7. Trampská
8. Znárodnělá

báseň v proze– pokud se pro lyrický projev používá prozy, pociťuje se to jako určitá stylizace

• Ve starší době působila na užívání veršové formy i souvislost se zpěvem
• Bez verše zachovává poetiku básně
• Vrcholnou poesií totiž může být i proza jako řemen

Má laškovná láska mě pozvala na oběd a já se zadíval otevřeným oknem jídelny na pohyblivé stavby, jež Bůh tvoří z par….

• Objevuje se i přímá řeč

Epika– výpravná literatura je protiklad lyriky

• Literární žánr objektivní, na rozdíl od lyriky, která popisuje autorovy subjektivní pocity
• Normální výrazová forma epiky je dnes proza
• Pro epiku je význačnější metonymie než metafora
• Dnešní román představuje velkou epiku
• Anekdota jakožto typický představitel drobné epiky (vypravuje jen o jedné události, nelze zobrazit vývoj postav na rozdíl od románu)
• Mezi těmito dvěma body je pole střední epiky: povídka

epos-velká epická skladba s bohatým dějem a s výraznými postavami hlavních hrdinů

• Činy hrdinů a jejich skutky a osudy, osudy národů
• Starý epos: válka a hrdina-válečník vítězící nebo umírající- Hektor, Roland, Cid

O básnictví epickém…je jasné, že děje zde musí být sestavovány právě jako v tragédii, dramaticky a točit se okolo jednoho jednání celého a úplného, které má začátek, střed i konec…(Aristoteles)

• Nejstarší žánr velké epiky, představuje klasický hrdinský epos-vypravování
• Hlavní postavy: bohatýři, bohové a jiné mytologické postavy
• Na hlavní dějové události navazují děje vedlejší-epizody a rozsáhlá přirovnání
• Příhody líčeny s velikou pozorností k podrobnostem
• Autor sedí úplně v pozadí
• Výrazovou formou je verš, hexametr
• Původ: orální (ústní) a lidový
• Předchůdkyněmi byly folklorní epické písně

román– žánr velké epiky, z anglického novel

• Zábavné vypravování o osobách, hrdina procházel řadou složitých situací, aby dospěl ke šťastnému zakončení

1. Bukolický– Dafnis a Chloe
2. Pikareskní-ze španělského pícaro- darebák, hrdina je prohnaným darebáčkem

• Pramen moderního románu je i ve Španělsku: Don Quiote de la Mancha (Cervantes chtěl zesměšnit rytířské romány, které v jeho době představovaly zábavnou četbu

1. Historický– děj je položen do minulosti
2. Utopický– děj je v budoucnosti nebo je neskutečný
3. Současný– děj je v přítomnosti

(další typy: psychologický román historický, společenský ze současnosti)

1. Psychologický-dělí se na: psychopatologický (A. Hoffmann) a sentimentální
2. Společenský-dělí se na: rytířský, šlechtický, aristokratický, o uměních, selský, měšťanský, proletářský
3. Dějový– dělí se na: román hrůzy, román o bludných rytířích, pikareskní, robinzonáda, loupežnický, kriminální, gothic novel…
4. Epistulární-román v dopisech, autor stojí úplně v pozadí a děj je založen na sérii dopisů dvou či několika osob, které málokdy doplňuje komentářem
5. Sentimentální-ženská, nenáročná četba
6. Satirický– Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921-23), příznačná je nadsázka a humor, autorův shovívavý postoj ke kritizovanému jevu- autor má nad komickým charakterem problému morální převahu, kterou sugeruje i čtenáři, odhaluje nedostatky v jeho slabostech, takže je hrdina vlastně sympatický (Kronika Pickwicova klubu- Dickens), humor bývá sentimentálně zabarven-( „jedním okem pláče a druhým se směje“)
7. Pastorální– idealizování zobrazení pastýřského života (Boccacio)
8. Preciozní- milostná a dobrodružní tématika, barokní vkus ze šlechtických salonů ve Francii (Moliére)
9. Klíčový– za románovými hrdiny se skrývají opravdové skutečné osobnosti
10. Filozofický– vytvořen v osvícenství, řeší otázky soudobé společnosti (Candide- Voltaire)
11. Gothic novel– hrůzostrašný román ze středověku
12. Životopisný– založen v meziválečném období ve Francii (Život, láska a smrt básníka Shellyho)
13. Novinový– psán na pokračování pro široké publikum- kapitoly končí v nejnapínavějším místě, říká se mu též román-fejeton, dívá se na svět očima čtenářů, velmi často je takový román triviálního rázu a zaměřuje se na laciné dějové efekty, snaží se působit primitivními prostředky na city
14. Kolportážní- tištěný ve velkém nákladu a ve formě tenkých brožur, takže vypadá jako časopis
15. Reportážní-o události, která nějakým způsobem vzrušila veřejnost, je na samé hranici literatury faktu (rezignuje na tradiční románovou fabuli. Snaží se využívat co nejvíce dokumentů. Nejblíže k románové proze má literatura faktu s historickými náměty)
16. Science-fiction– romány o fantastických jevech, často vědeckých z oblasti kosmonautiky, návštěvy bytostí z jiných planet.

• Předchůdce: J. Verne- Cesta na měsíc, Cesta okolo měsíce

pohádka– pohádka i pověst jsou folklorního původu

• Podle pohádek lidových vznikly pohádky umělé
• Pohádky Hanse Ch. Andersena
• U nás pěstoval umělé pohádky například Erben, Wolker- obdobně vznikaly i umělé pověsti
• Odehrává se ve smyšleném světě- hrdina má obvykle splnit nějaký úkol, často se přitom objevuje číslo 3 nebo 7 a jeho splněným získá štěstí a bohatství, slovní obraty: úvodní a závěrečné formule- byl jednou jeden král, za sedmero horami a řekami.
• Do děje zasahují nadpřirozené bytosti, které člověku buď pomáhají nebo škodí, ale nakonec vždy zvítězí dobro a zlo je potrestáno
• Dnes patří pohádky především dětem- literatura pro mládež, ale původně šlo o útvar pro dospělé (Pohádky Tisíc a jedna noc)

pověst-liší se od pohádky tím, že je vázaná k určitému místu, osobě

• Vztahují se k hradům, zaniklým rodům, stromům, skalám, kopcům
• Vysvětlují vznik nějakého jména (pověsti etymologické), erbu (pověsti erbovní)

balada– zpracovává téma ponurého rázu a většinou končí katastrofou

• Původní balady byly skotské lidové taneční písně a v jejich námětech se objevovaly mytologické a nadpřirozené bytosti- ožilí zemřelí, víly, strašidla
• Osvícenci se lidovým baladám posmívali pro jejich nadpřirozenost a vytvořili burleskní baladu (Hněvkovský- Vyšehradský sloup)
• Romantismus se však vracel ke svému lidovému vzoru- takové klasické balady psal u nás třeba Erben
• V dalším vývoji se od nadpřirozených bytostí posouváme k tomu, že nositel tragična jsou sociální podmínky, tak vzniká i sociální balada (Neruda, Wolker)

romance– téma radostného rázu (Nerudovy balady a romance)

• Odvozeny z lidových písní románských národů

skaz-z ruštiny, český ekvivalent: vyprávěnka

• Živý, vyprávěný jazykový projev
• Vypravěč není prezentován jako postava totožná s autorem
• Prostředky mluveného jazyka
• V praxi se dá tato vyprávěcí forma aplikovat na epiku střední a drobnou

Drama–žánr syžetový, proti epice je ale dílo zaměřeno na jevištní předvádění

-to ovšem nevylučuje, aby se drama nečetlo jako román, dokonce existují knižní dramata (vnímána jen čtením)

– v důsledku zaměření na scénickou realizaci je děj dramat prezentován jako aktuální přítomnost prostřednictvím dialogu

-monolog-samomluva má jen epizodickou funkci, obyčejně slouží k vyjádření hrdinova vnitřního stavu

– podobnou fci má také řeč pronášená k divákovi- slova pronášená na jevišti stranou, přičemž ostatní herci tato slova neslyší

-námětem je často vyhrocený konflikt

-prostřednictvím dialogu(dialog dramatický) je děj buď předváděn přímo před divákovýma očima nebo jsme informováni o starších událostech (dialog narativní povahy)- slouží hlavně k seznámení s okolnostmi, které vytvoří dramatickou situaci

-divadelní hra se člení na akty- jednání, části oddělené dnes spuštěním a vytažením opony, často se mění i dekorace, scény-výměna všech jednajících osob nebo odchodem některého herce.

– dělení na akty bývá vnitřní, ptz akt bývá koncipován jako uzavřená součást děje, původně se celý akt odehrával na jednom místě, později byly zavedeny i proměny

– divadelní hře bývá někdy předeslán úvod-v humanismu to byl argument (argumentum-obsah umisťovaný před nějakým literárním dílem) nebo prolog-pokud je úvod ke hře přednášen hercem před započetím hry

-po ukončení děje někdy následuje epilog-opak prologu

– dějová výstavba:

• Expozice-seznámení se s postavami děje a s jejich výchozí situací
• Zápletka
• Rozvoj děje- neočekávané dějové deus ex machina obraty, kde se řeší konflikty náhlým zásahem shůry- bůh ze stroje, v antice to byl bůh zavěšený na stropě, spuštěný na jeviště prostřednictvím zvláštního stroje-machina
• Rozuzlení

Toto schéma je časté i v epice. Násilný dobrý konec se nazývá happy end.

-herci se někdy nazývají dle povahy své role- herec komický, tragéd, intrikán, první milovník, nositel sporu s hlavním hrdinou je antagonista

-comedia dell arte- komedie založená na improvizaci, autor dával hře jen dějovou kostru

– jazykové prostředky: verš- pro renesanční a klasické drama, zvláště pak pro tragédii

:proza- u Shakespeara

:někde se mísila i proza s veršem

• Dnešní dramatický projev se orientuje na nevázanou řeč
• Dialog může mít různě rychlý spád:stichomytie- rychlé střídání promluv- každá osoba pronesla jeden verš, antilabe-verš rozdělený mezi dva či více mluvčích

-hl. dramatické žánry rozeznáváme dle povahy konfliktu a způsobu jeho řešení

činohra-drama

• Člení se dle vztahu hrdiny k událostem (charakterová hra- hra situační:podle toho, zda je děj vytvářen hrdinovým charakterem nebo náhodnými vnějšími okolnostmi, prostředí-společenská hra, vztahu autora k ději a rázu děje-satira, groteska)
• Vedle her pro veliké obecenstvo jsou i malé scény pro vybrané obecenstvo-komorní hra. Malé divadelní formy-skeče- se předvádějí v kabaretech

melodram– činohra doprovázená hudbou (Vrchlického trilogie Hippodamie z let 1883-90 byla doprovázena hudbou Fibichovou)

• I báseň, který se recituje za doprovodu hudebního

opera– hra se zpěvy, původně se označovala i jako zpěvohra dle něm. Singspiel

opereta-střídání projevu mluveného a projevu zpívaného

2hl. typy: francouzský-(Offenbach), charakteristickým rysem je kritické zaměření

Vídeňský- (Strauss, Lehár), obsahově málo náročná podívaná

-za těžisko se považuje hudba, proto se také jako hl. autor označuje (stejně jako u opery) nikoli libretista (autor textu), ale hudební skladatel

– je veseloherního rázu

tragédie– truchlohra, tragický konflikt- jeho důsledkem je zánik něčeho vznešeného ve srážce s jinou hodnotou či s nadlidskou silou

-hrdina zpravidla hyne

-hrdina-osobnost s vysokými morálními vlastnostmi

komedie-veselohra, komický konflikt bývá podložen humorným vztahem k postavě

-hrdina-není vznešený typ, představuje postavu lidského průměru nebo spíš podprůměru, komický hrdina je převyšován divákem, stojí morálně pod ním, na rozdíl od tragédie

-konflikt může být tragické povahy, ale řešení je smírné, hra nekončí hrdinovou záhubou, ale určitým vyrovnáním protikladů

fraška– čistě světská hra, rozvoj této hry souvisel s masopustním veselím

-zvláštní žánr byla krátká fraška původně vkládána mezi jednotlivá jednání vážných her a zvaná proto interludium / intermedium- mezihra

– u nás se používaly frašky v 17- století, v době největšího rozvoje

-komickou postavou v nich býval sedlák, jeho žena a představitel inteligence-např. lékař

mystérium– rozsáhlé hry mystérie, z franc. Mystére, z lat. Ministerium- obřad.

• Zachycení biblických dějů od stvoření světa až po Kristovo zmrtvýchvstání
• Délka: až několik desetitisíc veršů, jejich předvádění trvalo až několik dní
• Scény z náboženského podání se mísily se scénami ze života soudobého prostoupeného komickými prvky (komický živel představovali čerti, židé,kramáři)

Zvuková organizace textu

eurytmie-prvky, které dokážou vytvářet rytmus díla

metrický impuls-metrum= norma,které verš podléhá, značka: U

rytmus= její konkrétní naplnění, značka: X a x, záměrné uspořádání zvukových prvků, které se projevuje jako opakování, pravidelným opakováním se vytváří rytmický impuls- očekávání, že verš, který následuje po řadě veršů obdobně uspořádaných bude zase po stránce zvukové uspořádán stejně

verš-základní celistvá jednotka básnického rytmu vyznačená zvukovým uspořádáním, které se v řadě takových jednotek může opakovat

-nejdůležitější jednotka básně, určuje především její rytmický řád

-fce významová-verš se může měnit i v průběhu básně, jeho dech se bude zrychlovat a zase zpomalovat

typy verše

volný-verš nevázaný žádným pravidlem, počtem slabik apod.

hexametr-šestiměr, časoměrný verš antické literatury složených z 6 daktylských a spondejských stop (spondej-skupina slabik s jedním metrickým důrazem- také stopa)

• Jeho pátá stopa byla závazně daktylská, v poslední, šesté stopě mohl být spondej nahrazen trochejem

Nemohu nad rodnou zem nic sladšího na světě spatřit,

Neboť nad milou vlast a rodiče vskutku nic není

Sladšího, i kdyby někdo kdes daleko v končinách cizích

Bydlel v bohatém domě, však od svých rodičů vzdálen.

alexandrín-12ti-13ti slabičný vzestupný verš s rozlukou po šesté slabice (třetí stopě)

Šťasten, kdo nežil zde, šťastnější, kdo se chystá

V nicotu rodnou kdys- a nejšťastnější jest

Kdo, nový anděl už, dlí blízko Pána Krista

Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní

Hrál vždycky navečer touž píseň mollovou

Znám věrnost, ano, znám, leč nebím právě, kde je.

Znám náhlá procitnutí z muk i beznaděje

blankvers-pětistopá jambický verš bez rýmů a strof, v češtině desetislabičný nebo jedenáctislabičný

-verš Shakespearovských dramat

Blíž hrnulo se vojsko křesťanské,

Blíž letěl Emeri a jeho syn,

Ruch nesmírný byl v plucích pohanů,

Král Tybald bouřil :“Na kříž s dítětem!“

A poslechli, ubohý Gibelín

Měl brzy ruce hroty proklané,

A hrubý provaz poutal na kříž jej,

A chystali se útlé nohy též

Mu přibíjet; sám Tybald krvavý

Vzal kopí v ruce, by jej usmrtil.

oktosylab-osmislabičný verš, kdysi spjatý s lidovou poesií celé jižní a části západní Evropy

• Nejproslulejší básně české poesie jsou spjaty s tímto veršm-Máj – Mácha, Kytice- Erben

Střez se toho každý člověk,

Buď kněz, žák,neb ktož kolivěk,

Žádá-li mieti dluhy věk,

Varuje se ženské chytrosti.

Neb mnoho písma o tom jest.

Že mnohé zklamá ženská lest.

Stratili pro ni múdří čest

Zapomněvše své modrosti.

Byl pozdní večer -první máj –

Večerní máj- byl lásky čas.

Již jedenáctá odbila,

A lampa ještě svítila,

A lampa ještě hořela,

Co nad klekadlem visela.

Beznohé na lípu leze,

So tam vtáci, že jich vezmě,

Bezruké na něho hází,

Němé křičí, že ho srazí.

Slepé na ně z trní koká,

Hluché jich pilné poslochá,

Bezzubé vořeche loská,

Homrlýmu nedá koska.

strofa (sloka)-vyšší rytmická jednotka zahrnující několik veršů, které jsou spjaty soustavou rýmů

• Odstavec, který přehledně čelní lyrický děj
• Ani rým už k tomu nepotřebuje

iktus- teze a arze-iktus- metrický přízvuk, rozlišujeme 2 druhy iktu

teze- slabika, která je nositelkou metrického důrazu, těžká doba, slabika přízvučná

arze- slabika nedůrazná, lehká doba, v sylabotónickém verši je bez přízvuku

stopy-skupina slabik s jedním metrickým důrazem

druhy stop: trochej, daktyl, jamb, spondej

trochej-přízvučný nebo časoměrný

• Verš složený z trochejských stop
• Po jedné přízvučné slabice následuje slabika nepřízvučná nebo po jedné slabice dlouhé následuje jedna krátká

Dohořelo, dohořelo…

Z žáru zbývá popel bílý,

A ty bědné ruce zebou,

Meluzína v duši kvílí.

jamb-přízvučný, časoměrný verš složený z jambických stop, v nichž po nepřízvučné slabice následuje slabika přízvučná

• Po jedné slabice krátké následuje slabika dlouhá
• Vzestupný rytmus

A že ten pramen vlasů jejích, ví-li,

Jak skvosty střežím vzácné, drahocenné?

Ach, zda ta hlava, na které kdys byly,

Se na mě vůbec ještě rozpomene?

-český jamb je vlastně trochej s předrážkou

Jsi útlejší než hlas,

Ach, ještě víc jej ztlum

A jeho otisk zas

Tma sejme našim rtům

V tu noc, jež vyšla z nás

A velí požárům-

daktyl-přízvučný, časoměrný verš složený z daktylských stop

-po jedné přízvučné slabice následují dvě nepřízvučné (nebo po jedné slabice dlouhé následují dvě slabiky krátké)

-přízvučná daktylská stopa je trojslabičná

-přibírá si k dvojslabičným slovům jednoslabičné spojky

– může být stvořena i ze tří jednoslabičných slov, když bude prvnímu z nich přiznán přízvuk

Plavala Hrabová, rodná má dědina,

Jak slípka divoká na vodě rybníků.

Zdaleka svítila stříbrná hladina,

Nad ní se vznášely myšlenky poutníků.

Vesele zpívejte,

Kohouti,

Ať se mé srdéčko

Nermoutí.

Zpívejte, kohouti,

Už je den,

Zapřahám koníčky,

Pojedem.

Daktylotrochejský verš-přízvučný nebo časoměrný verš, střídá se daktylská stopa s trochejskou

• Sestupný rytmus
• Stopy dodržují stanovený taneční pořádek

Z oblohy bílý měsíček,

Starobylý nebes tatíček,

Stříbrné světa pýří

Po celém světě šíří.

Dokola jeho dětičky,

Drobounké, stmavé hvězdičky,

Dukátovými hlasy

Zvoní na krásné časy.

Vzal bych vás v náruč (jedenkrát v žití),

Přes pole nes bych Sněhurku chladnou,

Cigánské děvče do teplé jizby,

Nalil bych vína za vonný ret-

Až by dvě hvězdy pod temným vlasem

Hleděly na mě (jedenkrát v žití)-

Jedenkrát v žití padl by na mě

Sladký váš úsměv-

dispodie-dvojstopa, rytmické celky mající jen jeden hlavní přízvuk „podkovy tvé“, „do dálky jak“

logaedický verš-střídání různých stop- zpravidla střídání trocheje s daktylem dle určitého plánu

Kolem též řinčí okovy druhů,

Pod bičem stéká rodná tu krev.

Trhá mne dolů z oblačných luhů,

Rozkoš se mění v bolest a hněv;

Namísto písní krásy a něhy

Bouří zas nitrem pod katů šlehy

Nářku a pomsty divoký zpěv

• Zde se střídá vždy daktyl s trochejem- na konci sudých veršů je trochej neúplný- má mužské zakončení
• Jiné povahy je daktylotrochej nelogaedický-střídání není pravidelné

Ale kdo by měl tolik odvahy

Že by se nezalekl ničeho

Ani když konečně svítá

Zkřiveným koutkem tvých úst

katalektický verš-neúplný verš, zvláštní zakončení- klauzule trochejského verš

předrážka (anakruze)-nepřízvučná slabika před řadou sestupných stop a trochejů

Tři jezdci jeli tiše doubravou,

Močálem jeli- mraky nad hlavou.

Červánků krví západ zahoří

A první jezdec takto hovoří:

cézura-přerývka, ustálený předěl mezi slovy uprostřed stopy a shoduje se s koncem stopy

Já byl jsem hrdý;ale nechci už

Být hrdým na nic:na radost ni žalost.

Příteli, bratře, zvedni se a vzpruž.

Ať jakýkoli nevěř ve svou malost.

diereze-dvojče césury, rozluka, ustálený předěl mezi slovy na konci stopy

Já zpívám sebe sám- kam šine se má noha,

Já však boha zřím- i v sobě vidím boha-

Já vrchol krásy jsem- kdo o tom v pochybách?-

(Hlaváček)

• Působí jako jez, který na okamžik pozastaví plynoucí slabiky, aby se pak svižněji valily dál
• Pravidelně se opakuje
• Objevuje se v delších verších, které rytmicky dělí na dvě části

Taky mne nechali chviličku žebrat,

Způsobně vzpínat dlaň a nic si nebrat.

prozodie–u prozodického systému se vytvářejí metrické systémy (v českém sylabotónickém verši jsou tři hlavní metrické systémy podle způsobu, jakým se distribuují slovní přízvuky: trochej-metrum vyžaduje aby přízvuky těžké doby připadly na lehké slabiky –U-U, jamb- těžké doby na sudých slabikách U-U- a daktyl-těžké doby na 1.,4.,7.,10. Slabice –UU-UU

verš časoměrný (hexametr, pentametr,elegické distichon)-pěstoval se od renesance až do konce 19.století

pentametr- má 6 stop, třetí a poslední stopa jsou neúplné a končí pauzou, není veršem samostatným, ale vyskytuje se společně s hexametrem a vytváří spolu tzv. elegické distichon-dvojverší:

Aj, tu leží zem ta před oknem mým slzy ronícím,

Někdy kolébka, nyní národu mého rakev.

(Kollár- Slávy dcera)

verš sylabický-splývá s veršem sylabotónickým

-charakteristický pro literaturu francouzskou, polskou, italskou

– u nás do konce 18.století, kdy Dobrovský zavedl sylabotónický verš

– vnímáme ho jako sylabotónický verš s četnými odchylkami od správného rozložení

Nám se verše číst nedají,

Protože se jen zpívají?-

Zdaž v tom není dokonalost,

Když verš s zpěvem má srovnalost?

Ptal-liž se starého pána,

V školách tam Kvintiliána,

Jak verš s čtením se srovnává,

Co pod tonem slov schovává?

verš tonický-splývá s veršem volným

• Čelakovský, Erben
• Např: verš s 5 metrickými přízvuky, tzv. ikty:

Na zlatých svých vozech k věčným pravdám spějte,

Éteru báň sinou větrným proletujete krokem,

My však mravenčím krokem, udýcháni, se plazíme

Luhy země. Tak asi rychlonohý běžec

verš sylabotonický-klasický český verš české literatury

• Přízvučný verš
• Rytmus je založen na pravidelném střídání přízvučných a nepřízvučných slabik a často na jejich shodném nebo pravidelně proměnlivém počtu

Mlha bílá padla na kraj celý.

Mlhou tou se hlasy zvonů chvěly,

Z blízka, z dálky, na všech stranách zněly.

(Vrchlický)

Četl jsem verše Vrchlického,

Když náhle po knize

Pavouk mi leze beze všeho.

-Maminko zab ho, bojím se ho!

– Proč? Nosí peníze.

eufonie (libozvuk)-umělecky půvabné uspořádání hlásek nebo skupin hlásek na základě jejich opakování

• Nápadné hromadění určitých hlásek ve verši

Byl pozdní večer- první máj-

Večerní máj-byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

Kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

Kvetoucí strom lkal lásky žel,

Svou lásku slavík růži pěl,

Růžinu jevil vonný vzdech.

(Mácha)

• Nadměrná hojnost samohlásky „a“, verš pátý, šestý a sedmý naopak souhlásku „l“
• Je mnohotvárná a mnohoznačná (J. Mukařovský)
• Součást zvukového plánu verše, působí ale i na jeho významovou stránku

Nafintěné jaro brčálový čase

Nafoukané jaro fintidlo

Po fialky marně kde co namáhá se

(Halas)

Má oči pichlavé a chřípím zločin čichá

(Dyk)

Kakofonie- nelibozvuk

rým-zvuková shoda koncových hlásek na konci veršů nebo půlveršů

• Kolébkou je Orient

funkce rýmu-

• Rytmická- rým „signalizuje hranici verše“ (Mukařovský) jako základní jednotky básnického rytmu
• Eufonická-vzniká automaticky z akustického charakteru rýmu

• Významová-rým, pointa verš je spojen mezi souznějícími slovy a tím i mezi jimi ukončenými verši

Sbližovat vzájemné pustiny, časy, plemena a kasty souzvukem slova. Vynalézati podivuhodná přátelství. (Nezval)

možnosti třídění-

• Dokonalé a nedokonalé- dokonalé- shoda  hlásek i délka samohlásek je naprosto přesná, nedokonalé- těch je celá řada: asonance, konsonance, rým useknutý, samohláskově nepřesný, souhláskově nepřesný, metatetický, grafický, akustický
• Dle významové fce se dělí na: rýmy banální, neutrální, originální, tradiční a netradiční

asonance-souzvuk koncových samohlásek na konci veršů

• Stejné vokály
• Typické pro básníka Karla Kapouna
• Rýmové spojení slov s otevřenými slabikami „jde-hle“

Promiň, že jsem tak tiše zaklepala,

Až myslels, že to klepe jen tvůj tep.

Promiň, že jsem se osmělila sama.

Však mávni jen a couvnu do tmy hned.

Však já nejsem dřevo,

Já jsem krev a tělo!

Dozněly zvony a zvoní kovadlina,

To umřel kovář ubohý,

Posud na svátek svatého Martina

Pekou se z máku a tvarohu dobré podkovy.

konsonance- stejné souhlásky

mužský rým-„jen-den“, těžká doba připadá na poslední rýmující se slabiku, zvuková shoda koncových hlásek

• Rýmující se slabika bývá zavřená- zakončená souhláskou „živ-div“

Kams to jen, hochu, kams to vlez,

Kandelábr, to není les,

Kandelábr, to není kmen,

Teď už se nedostaneš ven.

Teď už jsi tady, v tom bludišti,

Toč se a bluď!-jsi červotoč,

A tancuj, když bič zasviští,

Jsi řetízkový kolotoč.

Už nejsi svůj. Ničí. Jsi náš,

Zrcadel. Jen bluď dál.

V nás stejně už nikdy nepoznáš,

Jaks vlastně vypadal.

(Brousek)

• V českém verši jsou nositeli mužského rýmu slova o lichém počtu slabik

ženský rým- „po ní- zvoní“, těžká doba připadá na předposlední slabiku rýmujících se slov

• Tvoří nejčastěji slova dvojslabičná a slova o sudém počtu slabik

Šla žitím matka má, jak kajícnice smutná,

Den její neměl vůně, barev, květů, jasu:

Plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,

Bez osvěžení trhala ze stromu času.

(Březina)

To

Co z věčnosti je v umění, to skryto šílí

A šílí v básnících též, dávajíc jim znáti,

Že kdyby si jen o trochu víc pospíšili,

Mohli vše zameškati.

Co z umění je ve věčnosti, to zde, zdrobna

Cupitajíc, prach velký zvedá šumíc v šatech

Podobenství, při nichž, jsou-li si nepodobná,

Mluvíme o dvojčatech.

(Holan)

sdružený- aabb

Kdož lásku vyznáváte, pojďte ke mně,

Je krásný čas, v kterém je básní země,

V květ jabloňových a myrtových květů

Kdy odívá se, smích po jejím retu

Kdy bloudí v písni švitořivých ptáků

(Vrchlický)

obkročný-abba

Co z nás Slávů bude o sto roků?

Cože bude z celé Evropy?

Slavský život na vzdor potopy

Rozšíří svých všudy meze kroků.

střídavý-abab

Srdcem chladným, umem suchým

Za pravdou se sháněje,

Uslyšíš jen šumem hluchým

Zníti vždy své kročeje.

přerývaný-pravidelné rýmové spojení určitých veršů- například lichých, zatímco zbývající, například sudé, zůstávají bez rýmů

• Lze ho i chápat jako rým sdružený

postupný- abc abc

Nuž vzhůru, srdce! V síle neúmorné

Na stromu lidstva bijí národové,

Svou silou vznikají, svou mdlobou mizí.

My máme vlast! Té svaté půdy orné

Se držme jen a vzplanou jara dnové,

Den jejich pouze mrtvé listí sklízí!

(Vrchlický)

rýmové echo- rým, v němž je jedno rýmující se slovo obsaženo ve slově druhém

Přišel mi k svátku gratulovat Olda

A přinesl mi žlutý tulipán

A pěknou reprodukci od Marolda

Je na ní vidět bitva u Lipan.

(Suchý)

Ach, to je můj národ

Nikdy víc nevzbudí?

Ohlas odpovídá

Silným hlasem: Vzbudí!

rým bohatý (přeplněný)-shoda tzv. opěrných souhlásek před přízvučnou samohláskou

Ať řeka plyne, zůstávajíc s námi,

A stříbro rybek padá šupinami.

(Seifert)