Významné osobnosti české poezie po r. 1945

1. Stručný přehled problematiky
? skupinové a generační členění: proletářskopoetistická generace, spirituální proud, Skupina 42, skupina kolem
K. Bednáře, surrealisté, skupina Mladé fronty, skupina Rudého práva, tzv. poezie všedního dne, generace
nastupující v šedesátých letech, generace nastupující v době normalizace
? zpívaná poezie
? underground
2. Významní představitelé:
Nezval, Seifert, Holan, Zahradníček, Hrubín, Kolář, Kainar, Holub, Skácel, Wernisch a další podle vlastní četby

1. ?Stručný? přehled problematiky

– česká poválečná poezie představuje velmi rozsáhlý materiál (básně u nás píše kdekdo…) ? i její členění je dosti obtížné ? významnou roli hraje dobový kontext (zdroj životního pocitu podávaného v básni) ? uplatňuje se hl. hledisko generační × určitá doba s sebou přinesla i charakteristická témata, k nimž se vyjadřují básníci různých generací, napříč různými generacemi vznikají i zvláštní básnické žánry (zpívaná poezie, experimentální poezie), zcela mimo hl. proud se vyvíjí tzv. underground, objevují se i básnící ženy
dobové členění (obdobné jako u prózy)
hl. členění podle básnických generací!

Těsně po válce (1945-48)
– těsně po osvobození se objevují básně psané už za války, které však nemohly být publikovány (Nezval, Seifert, Neumann, Šrámek, i mladší ? Skála, Šotola, Diviš; Josef Čapek: Básně z koncentračního tábora)
? doznívání tvorby generace buřičů (ještě žije F. Šrámek a S. K. Neumann)
? na vrcholu je generace proletářskopoetistická (Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, František Halas), dále generace spirituálních básníků (o něco mladší, stoupenci spirituální poezie, později vězněni, např. Jan Zahradníček, František Hrubín, Vladimír Holan, Bohuslav Reynek, Vilém Závada)
? nově působí mladší generace, která začínala publikovat na přelomu 30. a 40. let:
– Skupina 42 (přimknutí k syrové realitě městského života, zejm. na periferii) ? hl. Jiří Kolář a Josef Kainar, dále např. Ivan Blatný (v jeho básních se snoubila poetistická hravost se surrealistickou snovostí a neučesaným realismem, r. 48 se nevrátil z Londýna ? komunisty byl ?vymazán? z české literatury)
– skupina básníků kolem Kamila Bednáře (kolem časopisu Ohnice, navazují na program, který za války ve Slovu k mladým zformuloval K. Bednář) vedle Bednáře hl. Jiří Orten, Zdeněk Urbánek či Josef Hiršal (? experimentování (hledal nové výrazové možnosti poezie), tzv. ?konkrétní poezie?, spolupracoval s Bohumilou Grögerovou, překládal Christiana Morgensterna!)
? za války a těsně po ní začínají působit dvě skupiny blízké surrealismu: skupina Ra (hl. Ludvík Kundera ? bratranec Milana Kundery, vynikající překladatel – hl. z němčiny; dále Zdeněk Lorenc, Oldřich Wenzl) a ?spořilovští? surrealisté (navazovali na Karla Teiga, v čele Vratislav Effenberger); k surrealismu se později hlásili i mladší autoři ? Pavel Řezníček a v exilu Petr Král
? těsně po válce začínají působit i mladí angažovaní básníci:
– básníci kolem deníku Mladá fronta a časopisu My (Oldřich Kryštofek ? první šéfredaktor Mladé fronty, Jaromír Hořec, Fr. Listopad ? 48 emigroval)
– svazáčtí básníci (tzv. kulturní kádr Českého svazu mládeže): Pavel Kohout, Jan Štern, Stanislav Neumann (vnuk S. K. Neumanna)
– básníci kolem Rudého práva (sympatizovali s KSČ) ? hl. Ivan Skála (pozdější dlouholetý představitel kom. poezie a funkcionář spis. svazů) a Jiří Hájek (mluvčí skupiny, pozdější marx. kritik)
– víceméně mimo básnické skupiny se pohybuje tvorba Oldřicha Mikuláška

Padesátá léta
– objevuje se první vlna undergroundu (viz níže)
– v polovině 50. let vstupuje do lit. nová generace ? mladí autoři kolem časopisu Květen (časopis pro mladou literaturu, vydávaný Svazem č. spis. 1955-59, určen pro mladé autory) ? generace Května = básníci všedního dne, opírají se o poezii všedního dne, snaha osvobodit se od ideologických tlaků; zejm. Miroslav Holub, Jiří Šotola (zachycení drsné krásy všednodennosti, později přední prozaik a dramatik), Karel Šiktanc, Miloš Macourek (sb. Člověk by nevěřil svým očím) a svého času i Miroslav Florian; z kritiků např. Miroslav Červenka (teoretik i básník) a Josef Vohryzek

Šedesátá léta
? nastupuje generace šedesátých let (hl. Jan Skácel a Ivan Wernisch) ? více než vyhraněný generační program (narozdíl od gen. Května) je spojuje doba nástupu a obdobné zážitkové zázemí (? netvoří soudržný celek):
– Josef Hanzlík ? sb. Lampa (první vlaštovka nové generace, které imponoval Holan, Halas, ale i Orten), další sb. např. Požár babylónské věže; psal i knížky pro děti a scénáře
– autoři blízcí svým programem Vladimíru Holanovi: Pavel Šrut (píše i písňové texty, např. pro skupinu ETC Vladimíra Mišíka, souborně pak vyšly pod názvem Kolej Yesterday), Petr Kabeš, Jiří Gruša (vystudovaný germanista, za pobytu v SRN psal a vydával básně i v němčině, po r. 89 byl velvyslancem v Německu, v Tošovského vládě působil jako ministr školství, nyní je velvyslancem v Rakousku)
– dále např. Antonín Brousek či Václav Hrabě (Variace na renesanční téma ze sb. Blues pro bláznivou holku)
– začínají se uplatňovat i ženy ? básnířky: např. Jana Štroblová (svými verši představovala most mezi poezií všedního dne a novou básnickou generací)
– objevují se i autoři věnující se písňovým textům (Jiří Suchý, Jan Vodňanský, viz zpívaná poezie)
+ experimentální tvorba (sbližování poezie s výtvarným uměním či hudbou, básnické slovo je redukováno na pouhý znak či grafický tvar) ? hl. Jiří Kolář, Bohumila Grögerová s Josefem Hiršalem, Václav Havel (sb. Protokoly, oddíl Antikódy), dále např. Miloslav Topinka
– z prozaiků patří k této generaci např. Karol Sidon (nynější vrchní pražský a český rabín), z dramatiků Jáchym Topol či Václav Havel

Normalizace (tj. 70. a 80. léta)
– většina autorů publikuje v samizdatu (jsou zbaveni možnosti normálně publikovat; edice jako Petlice, Expedice, Kvart atd.; stěžejní sbírkou tohoto období je Český orloj Karla Šiktance)
– oficiálně např. Jiří Žáček (i satirické verše a řada básnických knížek pro děti) či Josef Šimon
– pokračují nástupy dalších básnících žen (např. Zuzana Trojanová, Lenka Chytilová)
– z exilových básníků je významný zejm. Ivan Diviš
– v 80. letech vstupují do lit. autoři, jejichž lyrický postoj lze celkově charakterizovat slovy skepse, deziluze, osamění, pocit vyřazenosti

ZPÍVANÁ POEZIE
– klasikem je Jiří Suchý ? spolu s Jiřím Šlitrem, který k jeho textům skládal hudbu, navázali na tradici Voskovce a Wericha, osobitý humor, sebeironie, narozdíl od V+W neusilovali o politickou satiru (spíše samoúčelný vtip odrážející radost z prosté lidské existence), jejich vystoupení na scéně divadla Semafor měla formu písničkového pásma prokládaného prozaickými vstupy
– texty zaměřené na absurdní projevy soudobého světa psal Jan Vodňanský (hudba Petr Skoumal)
– v době normalizace narůstá odbojný politický tón v tvorbě folkových a rockových písničkářů ? tzv. protestsongy (zaznívá v nich touha po svobodě, odpor proti násilí a předstírání souhlasu s oficiální politikou atd.; řada z nich zlidověla…), zhudebňují se i texty klasiků české literatury (Erben, Borovský, Čelakovský), lidové balady, i tvorba současných básníků (Kainar), objevují se překlady sovětských písničkářů (Vladimír Vysockij, Bulat Okudžava); těžiště samozřejmě spočívá ve vlastní tvorbě ? řada autorů musela postupně odejít do emigrace (Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Svatopluk Karásek, Vlastimil Třešňák), doma působili zejm. Jaromír Nohavica, Vladimír Merta nebo Jiří Dědeček

UNDERGROUND
? odklon od jakékoli oficiality
– počátky undergroundové poezie sahají do 1. pol. 50. let ? kromě Bohumila Hrabala (poezii psal jen okrajově, tzv. similiverš = silně prozaizovaný volný verš) je to hl. Egon Bondy (vl. jm. Zbyněk Fišer; ? proud ?totální realismus? ? ve stopách Skupiny 42 snaha psát tak, aby sblížili skutečnost s uměním), Ivo Vodseďálek (? proud ?trapná poezie?) a Vladimír Boudník
– jejich díla programově nejsou určena pro širší okruh konzumentů, stoupenci undergroundu se věnují umění víceméně pro radost z tvorby, pro možnost dát tak najevo svůj odpor k uznávaným hodnotám a tyto svoje postoje sdílet pouze s úzkým okruhem spřízněných duší (pro ně vydávali své básně v jedné z prvních našich samizdatových edic Půlnoc)
– za normalizace vstupují do undergroundu nové silné osobnosti, charakteristické je sblížení poezie s hudbou a organizování ilegálních akcí ? zejm. lidi kolem hudební skupiny The Plastic People of the Universe, hl. její manažer, textař a autor programových prohlášení Ivan Martin Jirous (zvaný Magor); underground se tehdy významně podílel také na samizdatové tvorbě soustředěné hl. kolem časopisů Vokno a Revolver Revue; na sklonku tohoto období pak přicházejí nové pozoruhodné talenty ? především Jáchym Topol a J. H. Krchovský (ti pak po revoluci začínají běžně publikovat a signalizují tak opětovné sblížení undergroundu s ostatními vrstvami umění)

2. Významní představitelé

Vítězslav Nezval (1900?1958)
– levicově orientovaný autor, vůdčí osobnost meziválečné umělecké avantgardy:
? poetismus (20. léta) ? první manifest byl zformulován r. 1922 v době vrcholu proletářského umění, v podstatě jako polemika s proletářským uměním ? snaha o uvolnění tvůrčích schopností a energie, samoúčelné práce a tvorby, snaha vrátit do života schopnost dětské radosti ze hry; za pomoci volných asociací, skrz které se pokouší rozbít konvenční přístup ke skutečnosti (?Papoušek na motocyklu?); hra se slovy, slabikami, zvukem ? spontánní hra (např. sb. Abeceda)
? loučení s poetismem: sbírka Básně noci (zejm. skladba Edison)
? na přelomu 20. a 30. let se vyčerpaly možnosti poetismu, nastává krize levicové literatury (i explicité ? generační diskuse) ? surrealismus či realističtější autoři
? surrealismus (30. léta) ? stejně jako poetismus se opírá o individuální paměť (× u poet. bylo v pozadí vědomé já) × sur. se opírá o nevědomí ? automatický text
? Nezvalovy sbírky Žena v množném čísle, Praha s prsty deště
? r. 1938 rozpustil Nezval sur. skupinu (i ji založil) ? držel se of. politiky KSČ
– věnoval se i próze, před válkou napsal např. původně anonymně vydaných 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida a dětskou knížku Anička skřítek a Slaměný Hubert
– publikuje ještě na začátku okupace (sb. Pět minut za městem + slavná dramatizace (na objednávku E. F. Buriana) klasického díla fr. preromantismu – Prévostovy Manon Lescaut) ? posun k větší citovosti; jako komunista pak nemůže publikovat, až po r. 1945 ? patřil ke klíčovým osobnostem poválečného kulturního života (byl přítelem Václava Kopeckého (blízký spolupracovník K. Gottwalda) ? neměl problémy s oficiální mocí)
– za války pracuje i na třídílné skladbě Historický obraz (psána v tercínách ? AAA, zachycuje situaci těsně před okupací, okupaci a osvobození republiky), vychází těsně po válce
? POVÁLEČNÝ NEZVAL zůstal v jádru stoupencem avantgard, i když se oficiálně přihlásil k soc. realismu ? psal v oficiálním duchu i jak mu zobák narost:
– r. 1949 vychází jeho sbírka Veliký Orloj (ocitá se na jakési křižovatce, ubezpečuje že ?všední život zas už začal mít svou cenu?, čímž o několik let předjímá nástup básníků poezie všedního dne; ale sám tomu moc nevěří)
– postupně se orientuje na rozsáhlou básnickou skladbu ? skladby Stalin, Z domoviny, Zpěv míru (? medaile), ve kterých je poplaten oficiálním konstantám a schématům (zbožnění dělnické třídy, ztotožnění kapitalismu se soc. zlem, láska ke Stalinovi atd.)
– současně však píše i méně rozměrné básně, které pak zahrnul do sbírek Křídla, Chrpy a města a Nedokončená (nejsilnější je v nich opět tam, kde se dokáže vymanit ze sevření plytkých ideologických představ)
– k tématu ohrožení lidstva válkou se pak vrátil v dramatickém podobenství o zániku bájné Atlantidy Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (divadelní hra psaná v hexametru)
– nedokončená vzpomínková kniha Z mého života
– publikoval vše co napsal (zřejmě mu to šlo lehce) ? ?kvantitativní básník? (jako např. Vrchlický), napsal toho opravdu hodně × s rozdílnou kvalitou (viz příznačná báseň Osude), uměl napsat téměř vše – kromě občanské lyriky (viz strašná báseň Černý uhlokope)
– básně Vteřina, V září (? poetistické záběry skutečnosti; často vytváří i skutečnost skutečnější než ve skutečnosti), Moře (báseň na existenciální téma, pojednává o člověku, o paradoxu lidského bytí ? podobně jako Edison)
– psal i budovatelské písně (např. i Halas!)
– coby největšímu básníku té doby mu dali napsat čtyřverší na žižkovský památník × chtěl za každý verš 5 000 Kčs… (byl na peníze, psal i vyloženě komerční scénáře; byl i alkoholik)

Jaroslav Seifert (1901?1986)
– druhý velikán české moderní poezie, náš zatím! jediný nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984)
– začíná jako básník proletářské poezie (sb. Město v slzách, Samá láska), psal volným veršem, pak se přiklání k poetismu a stává se jedním z jeho vůdčích básníků (sb. Na vlnách TSF, Slavík zpívá špatně, Poštovní holub), pozvolna se přiklání k melodickému metrickému verši ? char. pro další období, tj. klasický Seifert-melodik (písňovitost; např. sb. Jaro, sbohem ? intimní, milostné a vlastenecké básně)
– za okupace se přiklání k české tradici, víru národa posiloval verši věnovanými Praze (sb. Kamenný most, miloval Prahu), a milované autorce Babičky (Vějíř Boženy Němcové, tj. kulturní tradice)
– r. 1929 podepsal prohlášení sedmi ? vyloučen z KSČ (už se tam nevrátil, distancoval se od ní), i po válce měl problémy s oficiální mocí: 1956 odvážně vystoupil na 2. sjezdu Svazu čs. spis. proti soc. realismu a kulturní politice KSČ, po r. 1969 mu bylo prakticky znemožněno publikovat × jeho popularita a věhlas a zejm. pak udělení Nc přinutily vládnoucí kruhy tu a tam povolovat jeho tvorbu
– POVÁLEČNÝ SEIFERT pokračuje v tvorbě 30. a 40. let, a to nejen formou ? tj. melodickým metrickým veršem, ale i tématy ? vlastenecká lyrika (viz Květnové noci II ze sb. Přilba hlíny, do které zařadil i sbírky Zhasněte světla, S náručí otevřenou a již dříve napsaný cyklus věnovaný úmrtí TGM Osm dní) a návraty do dětství (sb. Maminka ? její zárodečné verše vznikaly už za války; v době bombastických hesel o budování socialismu a výlevů lásky ke Stalinovi přispěly k tomu, že si česká poezie zachovala smysl pro opravdový, lidsky hřejivý cit a svěží výraz), další sbírky: Ruka a plamen, verše k obrázkům Mikoláše Alše Šel malíř chudě do světa či sbírka veršů inspirovaná obrázky Josefa Lady Chlapec a hvězdy
– v této době vytvořil také jednu z největších básnických skladeb české poválečné literatury ? Píseň o Viktorce (také staronové téma – B. Němcová) × dovolit si po únoru 48 tak tragicky podat její život bylo v období, kdy se veřejnosti neustále prezentovala ?Božena Němcová bojující? (J. Fučík), více než troufalé ? marx. lit. kritika ji ?ztrhala? jako nesocialistickou (? protilidovou), hl. zdrcující kritika Ivana Skály (v čele básníků kolem Rudého práva), už jen proto, že to napsal Seifert… (jinak by se dala krásně vyzdvihnout i v duchu soc. real.)
– po vydání Maminky (1954) se asi na 10 let odmlčel a nepublikoval (? vážná nemoc, asi i tvůrčí krize, jakási slepá ulička), až ve 2. pol. 60. let přicházejí sbírky Koncert na ostrově, Halleyova kometa a Odlévání zvonů, kde dochází k podstatné proměně ? už ne poezie zpívající většinou o trvalých hodnotách, ale naplno se otevírající rozpornosti života s jeho existenciální úzkostí (vyplývající jak z vědomí konečnosti bytí, tak z nehybnosti totalitní moci), nejnápadněji je to pak vidět v návratu k volnému verši ? obává se, že se bude stále opakovat, když bude psát stále melodicky ? obava, že melodie překryje myšlenku, tj. aby ?nepřemelodizoval myšlenku? ? potlačení melodie a příklon k volnému verši, který přímo tlačí k myšlence (viz báseň Zdráhavý šepot políbených úst: ?Kdybych je přinutil (slova), aby tančila, zůstanou němá…?, ?básník musí vždycky říci víc, než co je ukryto ve hřmotu slov. A to je poezie?) ? nejde mu o melodii, jde mu o myšlenku (odmítá ?básnickou veteš metafor a rýmů?)
– za své posrpnové postoje byl stižen nemilostí mocných ? urč. dobu vydává v samizdatu nebo v zahraničí ? zejm. sbírka Morový sloup (Köln 1977, u nás poprvé 1981), ve které se chtěl rozloučit se svou zemí a se svými čtenáři, a kde vzpomíná…, mj. i na své přátele Mahena, Horu a Halase
– vzpomínka zaujímá významné místo i v Deštníku z Piccadilly a v jeho poslední sbírce Býti básníkem (titulní báseň Býti básníkem ? duchovní hodnoty, reprezentované např. poezií, jsou důležitější než materiální: ?Překvapivá metafora je víc, než zlatý prsten na ruce…?)
– v zahraničí vyšla původně i vzpomínková kniha Všecky krásy světa (1981, rok poté i u nás × upravené oficiální vydání, úplné 1992)

Vladimír Holan (1905?1980)
– jeden z nejoriginálnějších tvůrců české poezie 20. století, velký český básník a také překladatel (Rilke, Lenau, Morgenstern, La Fontaine, Baudelaire, Góngora, Lermontov, Pasternak aj.; sám se ve své tvorbě hlásí k Stéphanu Mallarméovi (poezie má vystihovat tajemství), je mu blízký i Paul Valéry (pojetí poezie jako intelektuálního aktu), Rainer Maria Rilke a zejm. velký básník šp. baroka Luis de Góngora)
– narodil se v Praze, vyrůstal na venkově v Bělé pod Bezdězem, maturoval na gymnáziu v Truhlářské (1926); rebel s rebelským čelem, narážel všude; měl mentálně postiženou dceru, na které velmi lpěl, po její smrti je jako básník odmlčel
– básnickou tvorbu chápal jako intelektuální akt, poezie se podle něj nemá spokojovat s jevovou stránku světa, ale probíjet se pod povrch a luštit tajemství skrytého smyslu věcí ? vychází přitom ze složité metaforiky a neobvyklých vazeb ? ?kříží slova? (smích půlnoci, obzor vůle), zasahuje do logických spojů (k tobě se vzdaluji), vytváří svérázné neologismy (loučenec, loučenka) – takovýto způsob vyjádření se rodil už v jeho prvním, předválečném období, v němž se osobitě přihlásil k spirituálnímu proudu (zejm. sb. Vanutí a Kameni, přicházíš…)
– na začátku okupace vytvořil sbírky Září či Odpověď Francii (vyšla až v souboru válečné poezie Havraním brkem) a poemu Sen (horečná vize válečných běd), za války pak vznikly knihy První testament (ani venkov a vztah k ženě mu neukážou plnost života a smysl současného světa), lyrické Záhřmotí a lyrickoepické básnické povídky Terezka Planetová a Cesta mraku, v téže době vzniká i jeho nejvýz. prozaická kniha Lemuria (úvahy o básnické tvorbě, vzpomínky a meditace)
– básnické skladby vítající osvobození jsou shrnuty do sborníku Dokument ? skladby Dík Sovětskému svazu, Panychida, Tobě a zejm. Rudoarmějci (cyklus drobných portrétů povznášejících prosté hrdinství do velikosti mýtu, volným veršem blízkým próze zde podává záznamy rozmluv se sovětskými vojáky, volí charakteristický detail, který je zlidšťuje, odkrývá jejich důvěřivost a prostotu)
– po nucené odmlce pak pokračuje v linii epických skladeb (která začíná Terezkou Planetovou a Cestou mraku) ? většina z nich je vydána souhrnně pod názvem Příběhy (např. Návrat, Óda na radost, Toskána); ve stejné době vychází i skladba Mozartiana (?tragika Mozartova osobního života?)
– mimořádnou pozornost vzbudila složitě konstruovaná básnická skladba Noc s Hamletem (na veřejnost se dostala poprvé ve scénické podobě v pražské Viole) ? mj. oslava Shakespearova génia; text je koncipován jako dialog básníka se slavným Shakespearovým hrdinou o dějinách, o tragickém osudu člověka, o smyslu lidského bytí, o poslání básníka a jeho díle, o práci, dobru a zlu, o štěstí, lásce… (? pokouší se obsáhnout základní hodnoty života a smysl poezie); tematicky na ni pak navazuje nedokončená Noc s Ofélií
– nadále píše i malé lyrické útvary, ze kterých pak vznikly sbírky Bez názvu, Na postupu, Bolest, Na sotnách a Asklépiovi kohouta (× objevují se v nich i epické prvky, malé příběhy a dialogy, verše jsou plny tajemných odmlk vyjadřovaných často třemi tečkami…:-), k vrcholu své lyrické tvorby pak dospěl v posmrtně vydaných sbírkách Předposlední a Sbohem?
– Holan vytváří lyrického mluvčího, který ví, že báseň se dělá ze slov × ne z jakýchkoli slov, ale takových, která skutečnost vystihnou, vytvoří, ne aby ji překryla (viz básně Jeskyně slov, Jak? ? naráží na tendenci mladých nezkušených básníků hledat nová slova, přičemž stačí používat slova všední, ale tak aby danou skutečnost nově pojmenovala, ne aby ji ?překryla?)
– značně obtížné básně, těžko srozumitelné (i pro něho je zřejmě obtížné je psát, nesype je z rukávu)

Jan Zahradníček (1905?1960)
– vrcholný představitel našeho spirituálního básnictví
– pocházel z početné katolické venkovské rodiny, v mládí sletěl ze stodoly a poranil si páteř (? byl malý a měl hrb) ? šel studovat do Třebíče, pak do Prahy (germanistiku na FF), kde to ale pro něj byl hendikep ? jeho první básně jsou pochmurné, pesimistické, živené pocitem křivdy a osobní vyděděnosti (sb. Pokušení smrti, Návrat)
– pak našel útěchu v Bohu, žije v Uhřínově u pátera Dokulila, překládá, píše básně, ve kterých už odvrací oči od vlastní choré slabosti a cítí se obdarován vším co jest ? sb. Jeřáby, Žíznivé léto a Pozdravení slunci (tj. 30. léta; snad právě toto hluboké procítění osobní bolesti a umění vyrovnat se s ní ho připravilo obdobně zareagovat na Mnichov a potupu a utrpení národa…)
– tragédii Mnichova vidí (obdobně jako jiní spirituálně katoličtí autoři) v bezbožnosti 1. republiky (připisuje to i Čapkovi a Masarykovi) ? obrací se k Bohu a k národním světcům ? válečná sbírka Korouhve, řada veršů se za války šíří v opisech ? sb. Stará země (hl. Žalm z roku dvaačtyřicátého – reaguje na hrůzy rozpoutané po atentátu na Heydricha) a básnická skladba Svatý Václav, v níž završuje cyklus věnovaný českým světcům (Bůh a patron č. země sv. Václav mu v těchto verších nejsou jen oporou, ale hl. varováním, že vše záleží především na nás)
– za války se i zamiloval a oženil (se sestrou pátera Dokulila) ? tento hluboký vztah k ženě ho inspiroval ke knize intimní lyriky Pod bičem milostným (tragičnost doby se zde mísí s intimními milostnými pocity štěstí; ?Usvědčen láskou a podezříván z lásky…?)
– válku viděl jako výbuch nenávisti a pošetilé pýchy člověka věřícího ve svou všemocnost ? po osvobození nesdílel všeobecné nadšení a úlevu, protože lidé se z války nepoučili, nevzali si z toho skutečné ponaučení, ta nenávist v lidech s válkou neskončila, lidi jsou nepoučitelní ? básnická skladba La Saletta (ukazuje nezbytnost návratu lidstva k Bohu, který mu představuje životní filozofii vzájemného porozumění, respektu a tolerance)
+ rozsáhlá básnická skladba Znamení moci (o životních hodnotách: materiální × duchovní; jediné sku-tečné ?znamení noci? je kříž, ?jediná opravdová, skutečná vláda nad světem? spočívá v rukou Ježíše Krista)
– pro údajnou velezradu byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke 13 letům vězení, odkud se dostal jen na 14 dní, když se jeho rodina otrávila houbami a dvě dcerky na otravu zemřely; definitivně byl propuštěn až několik měsíců před smrtí a několik let před svou úplnou rehabilitací
– ve vězení postupně vzniklo na sto básní, které pořadatel jeho pozůstalosti Bedřich Fučík zařadil do sbírek Dům strach a Čtyři léta

František Hrubín (1910?1971)
– nejen básník (lyrické básně a velkolepé bás. skladby, básně-příběhy), ale i dramatik a prozaik, vynikající překladatel fr. poezie (Verlaine, Rimbaud), vůdčí osobnost moderní české poezie pro děti
– dětství strávil v Lešanech v Posázaví (? celoživotní inspirace), studoval na gymnáziu v Truhlářské, kde byl mezi jeho učiteli prof. Jan Mukařovský (× maturoval v Libni), o poezii se začal zajímat v kvintě, zprvu básně psané na efekt × poté co se seznámil s Halasovou sbírkou Sépie obrat…
– již v první jeho sbírce Zpíváno z dálky (1933) se objevuje pro Hrubína typická otázka po vztahu času a smrti, F. X. Šalda sbírku označil za ?směs teplé důvěrnosti (dětství v Lešanech) a duchové abstraktnosti? (vliv jeho přátel ? básníků spir. proudu), sbírka obsahuje i reprezentativní báseň tohoto proudu ? Noční rozmluva; fenoménem smrti se zabývá i v následujících sbírkách ? např. Krásná po chudobě
– v moderní č. poezii tvoří jakýsi mezičlánek mezi básníky Devětsilu a Skupinou 42
– za války začíná psát verše pro děti (živil se v té době jako redaktor časopisu Mladý čtenář a byl také šťastným otcem ? dětské verše píše i na ?objednávku? vlastních dětí) ? např. sb. Říkejte si se mnou (dovedl se dokonale vcítit do světa dětských představ, lidové říkadlo povznáší na novou úroveň, přičemž čerpá i ze zdrojů moderní č. poezie), své verše pro děti staví hl. na mluvním gestu, na dialogu dvou rovnoprávných partnerů ? básníka a dítěte; v jejich tvorbě pokračuje i po válce (? např. Špalíček veršů a pohádek)
– až po válce může vyjít triptych Chléb s ocelí (Stalingrad, Chléb s ocelí, Pražský máj) a zejm. velká skladba Jobova noc, určená původně k scénickému ztvárnění v divadle E. F. Buriana D 46 (ve 4 zpěvech monumentalizuje osud české země na křižovatce dějin, 2 základní témata: přerod básníka (Job × Verlaine) a válka (noc), kterou předvádí jako střetnutí ?starého? (nac. Něm.) a ?nového světa? (SSSR), ?Jobova noc? ? na Sázavě noc ve které to bouří, blýská…)
– lyrickoepická skladba Hirošima ? zobrazení atomového nebezpečí, postoj, že lidstvo si nevzalo z války náležité ponaučení (podobně jako Jan Zahradníček v La Salettě); obdobná je též skladba Proměna
– současně pracuje na dvou vrcholných lyrických sbírkách: Můj zpěv a Až do konce lásky (návrat k staronovým tématům času a smrti × trochu jinak: už ne abstraktní čas vyvázanosti z lidských souvislostí, ale čas dějinný, historický; i se smrtí je smířen, proti konci individuální existence staví existenci kolektivní, ve které budou pokračovat jeho děti)
– téma smrti a času pak nejnaléhavěji zpracoval v lyrickoepické skladbě Romance pro křídlovku (časové roviny se překrývají a prostupují, dramatické napětí skladby se promítá do volného verše prokládaného melodickými rýmovanými pasážemi)
– metody míšení časových rovin užívá i v baladicky laděné skladbě Lešanské jesličky a v próze Zlatá renta (prozaická je i knížka autobiografických esejů Lásky)
– Hrubín významně zasáhl i do vývoje poválečného dramatu ? hl. jeho dramatická prvotina Srpnová neděle (napsaná pro ND, svým tvarem a laděním navazuje na tradici lyrických her A. P. Čechova, ani zde se nic podstatného neodehrává, člověk se pohybuje v nicotném prostoru soukromých starostí a půtek, nade vším se rozprostírá ovzduší únavy, srpna = symbolu ztráty životních možností a nadějí; ?každý z nás má svoji hradbičku, za níž žije?, ?Vy mě neposloucháte, ani mně nerozumíte. Dneska lidi mezi sebou hovoří tak, že jeden druhého neposlouchá. Doba monologů.? ? jak aktuální!), obdobná je i jeho druhá hra Křišťálová noc
– na Svazu čs. spis. také vystoupil s kritikou × na rozdíl od Seiferta odvolal (byl měkký)

Jiří Kolář (1914?2002)
– vůdčí představitel Skupiny 42, básník, překladatel a od konce 50. let především výtvarník (koláže, světově uznávaný), výtvarné techniky přenáší i do veršů; svými podněty ovlivnil řadu umělců
– narodil se v Protivíně (ve stejném roce jako Hrabal…), vyučil se truhlářem, ale vyzkoušel celou řadu povolání, v 50. letech byl i vězněn, za normalizace oficiálně vycestoval do Berlína, odkud pak emigroval do Paříže
– organizátor, tvůrce programu a inspirátor různých umělců (v kavárně Slavie u ?Kolářova stolu?, který se stal jakousi křižovatkou duchovních snah opoziční č. inteligence; na Kolářův podnět vznikl např. Vaculíkův Český snář) × sám téměř nemohl publikovat
– inspiraci čerpal především z všedních scenerií městského života, chtěl zrušit hranici mezi literatu-rou a skutečností, v duchu estetiky Skupiny 42 vnáší do své poezie ?neestetické? náměty z velkoměstského života, jeho šedivou beznaděj, stereotyp, drásavost ? depoetizovaný jazyk, stírání rozdílů mezi vysokým a nízkým stylem, převažující přímé pojmenování, dramatičnost dialogu (snad se zde řídil i radou svého otce: ?Když nepopíšeš utrpení, nepiš.?)
– první sbírkou je Křestný list (vydaný ještě za války; uvědomuje si poslání básníka a svůj úděl si nikterak nezlehčuje: ?Jsi těžká jako hrom / Poezie?), do r. 1948 vydal ještě sbírky Sedm kantát (oslava Květnového povstání a příchodu svobody), Limb a jiné básně (začíná experimentovat, nechce jít vyzkou-šenými směry a vracet se k tomu co již zvládl, měl ?nesmiřitelný odpor ke všemu vyzkoušenému?), experimentem jsou i Ódy a variace (zaměření na syrovou, drsnou, všední realitu města ? žádné ?ódy? to nejsou, mísí dohromady vznešená slova s naturalismem každodenní mluvy), sb. Roky v dnech už nevyšla…
– rukopisná sbírka Prométheova játra ? vášnivá a hněvivá obžaloba totality, jeden z nejprudších útoků č. básníků na podlost mocných (? 1952 zatčen a odsouzen na 9 měsíců ? za to, jak zde zobrazil svět komunistické totality); svědectví o vládě kom. totality přináší i v deníku Očitý svědek
– sb. Vršovický Ezop (ztvárňuje kruté příběhy lidí, se kterými se život nemazlí; snaha vměstnat do slov maximum reality ? téměř neznatelná stylizace jakoby skutečných promluv zaslechnutých někde na ulici do tvaru básně, objevování nových estetických možností v obecné češtině)
? stoupenci Skupiny 42 zaznamenávají život města, periferie, chtějí zrušit hranici mezi skutečností a uměním – což nelze, šlo jim o to, najít nové způsoby nazírání skutečnosti ? v zásadě tři techniky:
1) téměř autentický záznam výpovědí lidí z měst a periferií, jakoby téměř nestylizovaný (viz Hrabalovi pábitelé) ? viz báseň Cizímu dřít nebudeš ze sb. Vršovický Ezop (stará dělnická žena mluví ke své dceři)
2) zcela jasně ukázat, že text je text a ne skutečnost (např. si vezme cizí text, rozstříhá ho a znovu poskládá propojivše jedl. pasáže svými úvahami) – tj. další způsob jak zrušit iluzivnost lit. (viz postmodernismus)
3) nápadně obnažit to, že text je také věc (téměř hmatatelná, vnímatelná smysly) ? zdůraznění věcnosti textu ? sblížení textu (tj. slovesného umění) s výtvarným uměním (nejsou důležitá jen ta slova, ale i jejich umístění na stránce, utváření obrazců ? navození hl. vizuálního efektu) a s hudbou (práce se zaumy = umělá slova s vypreparovaným významem ? zbude jen zvuk) ? tzv. konkrétní poezie (= evidentní poezie) ? kromě Koláře např. Hiršal, Grögerová, Havel, (Kolář tak překročil hranici k výtvarnému umění…)
Josef Kainar (1917?1971)
– básník, hudebník (kytara, housle; blues), autor veršů pro děti a písňových textů
– směřuje k mytizaci všední skutečnosti, tendence k příběhovému pojetí lyriky, sklon k epičnosti naznačují už názvy prvních sbírek Příběhy a menší básně a Osudy, vznikajících v atmosféře protektorátu
– po osvobození nesdílí všeobecnou euforii (jako Nezval, Seifert), spíše skepse (jako Zahradníček)
– zpočátku inspirace halasovskou drsností a sklonem k disharmonii, uhranutí džezem a am. poezií, blízko měl také ke Skupině 42 (zvl. tíhnutím k civilismu a k epizaci a intelektualizaci lyriky)
– poválečná sbírka Nové mýty přináší snad nejznámější Kainarovu báseň Stříhali dohola malého chlapečka (inspirována skutečným zážitkem; zdánlivě všední událost je povýšena do podoby novodobého mýtu; o dospívání ? první ?náraz? dospělosti, ?Už mu to začlo…?) ? píše lyrické básně s epickým nábojem (= příběh × zobecněný ? mýtus)
– po tomto období skeptického názoru na člověka po únoru 1948 obrat o 180° ? v 50. letech období povrchního voluntarismu (viz báseň Svazáci) a zjednodušujících postojů ke světu, stejně jako mnoho jiných básníků je stržen ovzduším poúnorového dění, víra v dějinný pokrok a vsazení člověka do tohoto kontextu ? hl. dvě sbírky ? pod vlivem Majakovského píše vyznavačskou Velikou lásku a v duchu lidové písně Český sen (do hloubky lidové poezie proniká však až po ?vyblouznění?, píše jakési její novodobé ohlasy ? sb. Jižní Morava, kterou napsal k fotografiím K. O. Hrubého z tohoto kraje)
– k trpce ironickému vztahu ke světu se znovu vrací ve sbírkách Člověka hořce mám rád, Lazar a píseň, Moje blues a posmrtná Včela na sněhu (nejdříve nevíra v člověka, pak víra v člověka a nakonec syntéza ? ?podmíněná/opatrná víra v člověka?)
– ve svých básních se nevyhýbá nespisovné mluvě (nespisovné výrazy, obecná čeština, slang), jeho básně mají často formu blues (? písňovitost, melancholie), často jsou i zhudebňovány různými autory (nej-známější je asi Mišíkovo zhudebnění básně Stříhali dohola malého chlapečka, ale např. i Nohavica, Plíhal)
– zemřel na infarkt, když se rozčílil poté, co mu Mikulášek vyčetl, že přijal funkci předsedy svazu spisovatelů

Miroslav Holub (1923?1998)
– básník a esejista a zároveň vědecký pracovník (vystudoval medicínu, pracoval ve výzkumných ústavech, v oboru imunologie, světově proslulý vědec ? odráží se to i v jeho poezii)
– do literatury vstoupil s básníky tzv. generace Května, zastávajících program poezie všedního dne (chtěli se odpoutat od ideologie ? zaměřili se na běžné skutečnosti, banality všedního dne; realitu všední-ho dne zobrazují jako protiváhu oslavné a odlidštěné poezie 50. let), už tehdy se projevilo, že je občanským povoláním vědec-imunolog, od první sbírky považuje za inspirativní zdroj básnické tvorby také vědu a usiluje o prolnutí vědy a umění, poetično nachází i ve strohém světě vědy
– první jeho období zahrnuje sbírky Denní služba, Achilles a želva, Slabikář (nekonvenční portréty významných osobností), Jdi a otevři dveře, Kam teče krev, Zcela nesoustavná zoologie a Takzvané srdce, po sbírkách Ačkoli a Beton (kritizuje v nich mj. vyčichlost slov, zastírání pravého smyslu slova) se musel na delší dobu odmlčet (zvl. kvůli básni napsané na smrt Jana Palacha)
– monumentalizace prostého, obyčejného činu; hierarchizace hodnot
– v 70. letech podlehl politickému nátlaku a sebekriticky uznal ?své chyby?, přesto však další sbírky vycházejí až v 80. letech ? sb. Naopak (více skepse než dříve, zesílila ironie, pojmenovávání jevů pravým jménem) a Interferon čili o divadle (mj. hledá prameny poezie v historii), (po revoluci pak vydává sb. Syndrom mizející plíce ? zvl. o ohrožení člověka jako biologického druhu)
– prozaická díla: cestopisné umělecké reportáže z USA Anděl na kolečkách a Žít v New Yorku, eseje o vědě Tři kroky po zemi (o etice vědecké práce), eseje K principu rolničky (o básnické tvorbě) a Maxwellův démon čili o tvořivosti (o vztahu vědeckého myšlení a poezie v dnešní době) a již porevoluční soubor úvah O příčinách porušení a zkázy těl lidských
– jeho řeč je přímá, přesná, sdělná a strohá (obnažení myšlenky), byl racionální, jeho básně jsou promyšlené, intelektuální
– báseň Dveře (? nespokojit se s dosaženým stavem, snažit se poznávat nové věci, udělat průvan, jít a nebát se stále znovu otevírat nové dveře…)
– básně Kaprál, který probodl Archiméda a Učitel ? kritika snahy o omezení poznání

Jan Skácel (1922?1989)
– jeden z nejvýzn. představitelů naší poválečné lit., básník, autor veršů pro děti, překladatel
– pocházel z Moravy (? časté přírodní motivy), za války pracoval jako stavební dělník totálně nasazený v Rakousku
– do literatury vstoupil v době, kdy se v ní začíná prosazovat program poezie všedního dne, jde však svou vlastní cestou, a to i v letech normalizace, kdy byl jeho hlas téměř umlčen (jeho vzorem byl např. Halas)
– jeho poezie se opírá o lidovou moudrost a staré jistoty: lásku, domov a přírodu; vzniká jako by z odposlouchávání ticha, z uhadování tajemství zámlk, z tušení řeči mimo slova; je v ní moudrý klid člověka, opřeného o odvěké hodnoty člověka a přírody, o moravskou venkovskou krajinu
? Skácelova slova a hl. motivy: ticho, pokora, tajemství, dětství, láska, smrt, strach, tma…
– zabýval se i rozbory básní, jeho definice poezie: ?báseň je tajemství?
– jeho texty jsou nedoslovné, skončí ?30 metrů před vrcholem?, tvoří je tak, aby tam byl kousek tajemství, aby se nedaly bezezbytku interpretovat
– první sbírky: Kolik příležitostí má růže, Co zbylo z anděla a Hodina mezi psem a vlkem (? obrazná, metaforická povaha celých básní, nejčastěji záběry na scenerii moravské přírody), dále pak Smuténka (básně Smlouva, Chvíle), Metličky
– po delší nucené odmlce pak sbírky Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku, Kdo pije potmě víno, A znovu láska (jednou ze Skácelových specialit byla také čtyřverší, obvykle bez názvu ? např. ve sb. Naděje s bukovými křídly)
– pro děti napsal Uspávanky, Kam odešly laně a Proč ten ptáček z větve nespadne (? navázání důvěrného a souladného kontaktu s dítětem; vydání Uspávanek znamenalo skandál ? Albatros mu to vydal ve velkém nákladu (30. tis.), a s přebalem – jemu – antisocialistovi × ?angažovaným? básníkům jen s lakovanou obálkou a v daleko menších nákladech…)
– jeho sloupky a fejetony z brněnského literárního měsíčníku Host do domu (jehož byl několik let šéfredaktorem a významně se tak podílel na formování naší literatury v 60. letech), vyšly knižně v souborech Jedenáctý bílý kůň a Třináctý černý kůň
– různé polohy ticha, není ticho jako ticho (viz báseň Chvíle ? i ticho může mluvit, jsou situace, kdy se ticho nemá porušit, kdy by žádné slovo nebylo tak výmluvné jako ticho: ?pokorný okamžik, kdy někdo za nás dýchá…?; báseň Touha po sněhu ? hřbitovní, mrtvolné ticho, ticho normalizace, kdy se nic nedělo, dějiny se zastavily…)

Ivan Wernisch (nar. 1942)
– přední představitel generace vstupující do literatury poč. 60. let (? dále např. Gruša, Brousek; inspirace naivitou, malířským naivismem, úsilí nedat se zvábit jakýmikoliv předem danými interpretacemi)
– v duchu naivních textů vytváří svébytné skutečnosti pohádky a snu, do nichž promítá své představy
– v první sbírce Kam letí nebe si ?docela spolknutý do tmy svítí malými myšlenkami?, už zde hojně poukazuje nikoli na skutečnost samu, ale na její obraz ? v dopisu, ve slovech, v kresbě, v zrcadle, v kalužích… (a snad právě proto, že je předváděna takto zprostředkovaně a že se jí nepokouší postihnut přímo, zůstává skutečností – a jeho texty tak působí velmi konkrétně)
– další sbírky: Těšení (umění je odvozeno nejen od ?uměti?, ale i od ?umělý?: básník vlastně nedělá nic jiného než stále nové a nové umělé světy; Wernisch zde buduje vlastní kouzelné krajiny…), obdobně si vystavěl i Zimohrádek, často do ztracena nechává svá sdělení vyznít v Dutém břehu (zaklepe na dveře, ale už neřekne, kam vedou…, odráží se to i v podivné slovní zásobě a jakoby vykloubených větách, budovaných mezerovitě a se zvláště zamlženým smyslem), sb. Loutky (pohádka a sen jsou zde naladěny spíše do úzkostna)
– pak už oficiálně nemohl vydat vůbec nic ? publikuje v samizdatu nebo v zahraničí (např. exilová sbírka Zasuté zahrady), v r. 1989 pak vychází výbor z básní let 1957-87 Včerejší den (? je mu cizí jakákoli oficialita, což dává najevo i vulgarismy; někt. své texty vytváří inspirován jinými texty (čtenáři tak dává jasně najevo, že to co čte je text ? postmodernismus) ? práce s jazykem, zajímavé jsou jeho makarónské verše střídající češtinu s němčinou, ale i s francouzštinou nebo angličtinou)
– jeho odpor k oficialitě, vážnosti a konvenci připomíná občas postoje undergroundu
– nevrlost, nakvašenost a deziluze nemizí z jeho díla ani po revoluci, situace po listopadu svými krajnostmi a absurditami naopak ještě více vyhrotila Wernischovu skepsi k hodnotám a vůbec v možnost jejich existence
– po listopadu vycházejí sbírky Ó kdežpak, soubor překladů a ?překradů? Frc (texty méně známých evropských expresionistů, dadaistů a futuristů i vlastní básně napsané v jejich duchu), Doupě latinářů (převážně prozaické miniatury), Pekařova noční nůše (deníkové zápisky) a Zlatomodrý konec stařičkého léta

Jiří Dědeček
? sb. Reprezentant lůzy (…)