Vývoj českého a světového dramatu od klasicismu do počátku 20. století

a) Světový klasicismus a preromantismus

Francie

Francouzský klasicismus vdechl život třem velkým dramatikům. Prvním z
nich byl Pierre Corneille (1606 – 1684). Nevětší ohlas sklidila jeho
tragedie Cid. Ačkoliv ohlas publika byl jednoznačný, kritiky
byly rozpačité. Corneille se stal tvůrcem moderní tragedie, které dal
pevnou kompoziční zákonitost. Hrdiny nedrtí náhodný osud ani nejsou hříčkou
svých vášní, naopak jako silné a svobodné bytosti stojí nad událostmi.
Konflikt vychází ze střetu osobních citů a nadosobních povinností.
Psychologickou tragedii vytvořil Jean Racine (1639 – 1699). Konflikt v
jeho tragediích vzniká střetnutím citu s egoistickými vášněmi. Používá
antických schémat jeho postavy jsou však současné a mají soudobé problémy.
Jeho nejznámějším dílem je Faidra, ke které se inspiroval v
Euripidovi. Posledním z tohoto tria byl Moliére (1622 – 1673), vlastním
jménem Jean-Baptiste Poquelin. Proslul zejména proto, že ve svých
komediích předváděl soudobou pestrou mravní problematiku. Dovedl ji
zobrazit v postavách, které svou životností představují životné typy.
Problematika, kterou se zabýval je široká, týká se postavení ženy ve
společnosti i v rodině, mravního cynismu feudálů, chorobné lakoty, úlisnosti,
náboženského pokrytectví, snahy měšťanů o napodobeni šlechty apod. Jeho
dvě nejznámější komedie jsou Tartuffe a Lakomec, ke
kterému se Moliére inspiroval Plautovou Komedií o hrnci. Velmi známá je také
Škola žen, Misantrop, Měšťák šlechticem, Šibalství
Scapionova a Zdravý nemocný.

Itálie

Protipólem vznešené klasicistní tragedie byla italská commedia dell\’arte,
která byla oblíbena zejména u lidového publika. Hry neměly pevnou stavbu a
herci děj improvizovali podle stručně nastíněného obsahu. Komedie měla své
ustálené postavy – bohatý kupec Pantalone, sluhové Brighella, Scappino a
Arlecchino, později harlekýn a služka Colombina. Z tohoto základu vyšel
zakladatel italské národní veselohry Carlo Goldoni (1707 – 1793), jehož
postavy byly výstižnými charakteristikami soudobého měšťanského světa a
šlechtických typů. Napsal komedie Chytrá vdova, Jemnostpán markýz,
Hrubiáni, Pán Todero Brumla. Za jeho nejlepší dílo je považován
Poprask na laguně.

Německo

Dramatikem byl i velký básník Johan Wolfgang Goethe (1749 – 1832),
jenž je autorem veršovaných tragedii Ifigenie v Tauridě, na námět
z okruhu starořeckých trojských bájí a Torquato Tasso, o
tragickém osudu italského renesančního básníka a o konfliktu umělce s
intrikami panovnického dvora. Velmi známá je jeho rovněž veršovaná
tragedie Faust, která je považována za jedno z myšlenkově
nejhlubších děl světové literatury. O obnovu Shakespearova kultu se zasloužil
Gotthold Ephraim Lesssing (1729 – 1781). Bojoval proti ztuhlým
klasicistním zásadám trojí jednoty dramatu – Hamburská dramaturgie.
Tvořil měšťácké drama, jehož představitelem je veselohra Mína z
Barnhelmu, satirou na pofrancouzštělou módu jsou hry Emilia
Galoti a Moudrý Nathan. Touhu po národní svobodě vyjadřoval
ve svém díle Friedrich Schiler (1759 – 1805), který napsal dramata
Loupežníci,Don Carlos, tragedii Úklady a láska a
dramatickou trilogii Valdštejn.

b) Český klasicismus a národní obrození

V tomto období se divadlo rozvíjí stále ještě jako pololidový žánr.
V 17. století se objevuje loutkové divadlo, s nímž je spjato jméno „českého
Moliéra“ Václava Matěje Kopeckého (1775 – 1847). Zvláštní použití
měly hry Jana Ámose Komenského (1592 – 1670), které sloužili k
didaktickým účelům – Schola ludus = škola hrou,škola na jevišti.

V polovině 18. století vzniká lidová hra se zpěvy, která navazuje na náboženské
hry (velikonoční, vánoční), jejichž autory jsou např. Karel Kolčava
(1656 – 1717), který je autorem asi 20 latinských her; Bohuslav Balbín
(1621 – 1688), jenž byl především teoretikem dramatu, ale napsal i několik
biblicky inspirovaných her; a Jan Libertin (1654 – 1724), jehož
autorství Rakovnické hry je však sporné. Objevují se i
anonymní lidová tvorba jako např. Kratochvilná komedie, Jiná
o třech sedlácích či Komedie o turecký vojně.

Divadlo sehrálo významnou roli v době národního obrození. Tehdy vzniká
i novočeské divadlo. Od roku 1738 hrálo v Praze stálé německé
divadlo v Kotcích, kde byla roku 1771 uvedena i první česká hra
Kníže Honzík. Roku 1783 bylo založeno Stavovské divadlo,
kde se ovšem hraje především německy. V letech 1786 – 1789 působí české
divadlo Bouda, které stálo v dolní části dnešního Václavského náměstí,
hrály se zde hry autorů píšících historické hry z českých dějin,
veselohry, oblíbené frašky, rytírny. Hojné byly překlady cizích autorů
Schiller, Shakespeare aj. Zde působili Václa Thám (1765 – 1816), který
je autorem her Břetislav a Jitka aneb únos z kláštera, Vlasta a
Šárka aneb Děvčí boj u Prahy. Je také autorem spisku Krátké
pojednání o užitku divadla; a Prokop Šedivý (1764 – 1810), jeho
spolupracovník a autor pražských frašek Masné krámy aneb Sázení do
loterie a Pražští sládci aneb Kubíček dostane za vyučenou.

c) Světové drama 19. století

Anglie a Francie

Velmi výraznou osobností anglického romantismu byl George Gordon Byron
(1788 – 1824), který je mimo svou básnickou a prozaickou tvorbu také
dramatikem. Svědčí o tom jeho veršovaných dramat Manfred a Kain,
kde vyjádřil své přesvědčení o odboji proti všemu světovému řádu a
proti Bohu – titanismus. Revolta však nutně ztroskotává, proto hrdinové trpí
hlubokým pesimismem. Titánský vzdor projevuje také Percy Bysshe Shelley
(1792 – 1822) ve svém lyrickém dramatu Odpoutaný Prometheus,
kde básník ztělesnil své filozofické představy o konečném vítězství
dobra nad zlem. Také Francie měla své výrazné osobnosti – Victor Hugo
(1802 – 1885), který, ač vyšel klasicistních začátků, se stal klasikem
romantismu. Jeho první drama se jmenuje Cromwel, jehož úvod se
stal manifestem romantismu ve Francii, ve kterém proti vnešeným hrdinům
klasicismu postavil jednoduché a sociálně trpící jedince.

Rusko a Polsko

Pro ruskou literaturu je nejvýznamnější osobností Alexandr Segejevič
Puškin (1799 – 1837), jenž byl vůdčí osobností ruského romantismu, do
jeho dramatické tvorby patří historické drama Boris Godunov,
ve kterém klade na pozadí vylíčených bojů o moskevský trůn mezi
Godunovem a Lžidimitrijem na přelomu 16. 17. století velmi aktuální otázku
vztahu mezi panovníkem a lidem. Autorem, který se nechal inspirovat vznikajícím
realismem byl Nikolaj Vasilijevič Gogol (1809 – 1952), k jehož nejlepším
dílům patří jeho komedie Revizor, Ženitba a Hráči.
Autorem ruského vrcholného realismu byl Lev Nikolajevič Tolstoj (1828
– 1910), jenž byl vynikajícím romanopiscem a dramatikem – dramata Vláda tmy,
Živá mrtvola a další. Vedle něj působil také Anton Pavlovič Čechov
(1860 – 1904), jenž je autor dramat Racek, Strýček Váňa, Tři sestry a
Višňový sad, která znamenají myšlenkový přechod k modernímu
dramatu 20. století.

V Polsku se jako dramatik projevil Julius Słowacki (1809 – 1949),
který ač byl především básník je autorem tragedií Balladyna,
jenž je zobrazením ženy vražednice, která pomocí zločinů dospívá až k
trůnu, a rovněž tragedie Lila Weneda, s látkou z mytických
polských dějin.

Severské země

Světový ohlas měla tvorba norského autora Herika Ibsena (1828 –
1906). Jeho dílo bylo zprvu ovlivněno romantismem, což je patrné na jeho
prvotině, dramatické básni Peer Gynt. Posléze se jeho dramata
stala kritikou měšťácké morálky – Opory společnosti
strhávaly masku měšťácké solidnosti opřené o moc peněz. V dramatu Nora
se hrdinka chystá opustit rodinu, když pozná, že v ní manžel vidí pouze
svou loutku. V dramatu Strašidla ukazuje Ibsen následky dědičného
zatížení. Mezi jeho nejvíce odmítané hry patří Nepřítel lidu.
Jeho hry z posledního období vyjadřují Ibsenův pesimismus a zklamání – Stavitel
Solness, Heda gablerová, Když my mrtví procitneme.

d) České drama 19. století

Další rozkvět nastává ve 20. letech 20. století. Souvisí zejména s
organizací českých představení ve Stavovském divadle. Hrají se zejména hry
historické, rytířské a žánrové veselohry ze současnosti. Mezi autory
patří Jan Nepomuk Štěpánek (1783 – 1834), který napsal hry Čech
a Němec, Obležení Prahy od Švédů, Břetislav
I. a Berounské koláče; Václav Kliment
Klicpera (1792 – 1852), jehož repertoár her je
velmi členitý. Ve svých hrách si bral na paškál šosáctví, lakomství,
úřednickou nadutost a plané vlastenectví. Hry : Blaník, Žižkův
meč, Rohovín Čtvernohý, Divotvorný klobouk,
Veselohra na mostě, Každý něco pro vlast,
Soběslav, selský kníže a Hadrián z Římsů; Josef
Kajetán Tyl (1808 – 1856) je náš nejvýznamější dramatik národního
obrození, v jehož tvorbě dosáhlo české obrozenecké drama vrcholu. Psal
hry ze současnosti, jako Pražský flamendr, Bankritář, Paličova dcera,
veselohru Fidlovačka, dramatické báchorky Strakonický
dudák, Tvrdohlavá žena a historické hry Kutnohorští
havíři, Jan Hus a Jan Žižka.

V druhé polovině 19. století sílí snaha o vybudování stálého českého
divadla. Roku 1862 je otevřeno Prozatímní divadlo, ve kterém
se jako autoři uplatňují : František Věnceslav Jeřábek (1836 –
1893), jenž byl nejvýznamnějším dramatikem tohoto divadla a autor hry Služebník
svého pána; Emanuel Bozděch (1841 – 1889), který je autorem
vynikajících historických veseloher, jako Zkouška státníkova a
Světa pán v županu. Roku 1868 byl položen základní kámen Národního
divadla, roku 1881 vyhořelo a definitivně otevřeno 1883. Generaci
ND tvoří:

a) hudební tvorba

Bedřich Smetana (1824 – 1884), opery Hubička, Braniboři v Čechách,
Prodaní nevěsta, Dalidor, Libuše, Tajemství; Antonín Dvořák
(1841 – 1904), opery Jakobín, Črert a Káča, Rusalka; Zdeněk
Fibich (1850 – 1900) melodram Hippodamie, opera Nevěsta
Messinská.

b) realistické drama

František Adolf Šubert (1849 – 1915), autor prvních podrobných dějin
ND – Dějiny ND v Praze let 1883 – 1900. Autor úspěšných
dramat Probuzenci, Jan Výprava, Drama čtař chudých stěn; Ladislav
Stroupežnický (1850 – 1892) jehož prvním dílem je jednoaktovka Naši
furianti, následují dramata Václav Hrobčický z Hrobčic
a Na Valdštejské šachtě, hry Paní mincmistrová a
Zvíkovský rarášek; Alois Jirásek (1851 – 1930) autor
realistických dramat Otec, Vojnarka, pohádkové hry
Lucerna a také mnoha historických her; Gabriela Preissová
(1862 – 1946), jež se stala autorkou předlohy opery Její pastorkyňa
od Leoše Janáčka, a také napsala hru Gazdina roba ; a bratři Alois
(1861 – 1925) a Vilém (1863 – 1912) Mrštíkové, kteří jsou
autory nejlepší hry českého realismu Maryšy.