Vývoj českého a světového dramatu 20. století

1. polovina 20. století

Od počátku 20. století se v našem prostředí projevují tyto typy dramatu : symbolistické, naturalistické, psychologické, zástupové, expresionistické, dadaistické, novoklasicistické, poetistické a syntetické.

České prostředí

Hraje se na scénách kamenných divadel Národního divadla, Městského divadla na Královských Vinohradech, na zábavních scénách a v kabaretech
Revoluční scéna, Červená sedma, Dědrasbor, na scénách avantgardních divadel – .Osvobozené divadlo a D 34 – D 39, Divadélko
pro 99, Větrník.

Kamenná divadla

Prohlubuje se psychologie postav, na což měl vliv Henryk Ibsen, a v souvislosti s tím se omezuje přemíra zápletek v ději. Jaroslav Hilbert (1871 – 1936), využíval psychologických postupů. Třicet
let působil jako divadelní. Jeho prvním dílem je hra Vina, to
bylo slibné sílo a zároveň úspěšným pokusem o moderní
dramatický útvar v ibsenovském stylu. Příběh svedené dívky je napsán
v sevřené formě klasické tragedie, přičemž se autor soustředil na
psychologické pojetí konfliktu a z něho plynoucí dobrovolné
smrti. V další hře Pěst (původně O Boha) se
dramatik snažil tragický intimní příběh povýšit do roviny obecných morálních
principů souboje člověka s Bohem. Jako úvahový filozofický dialog o abstraktních
cílech života je pojata hra Psanci. Věrohodněji se střetnutí
různých idejí podařilo zobrazit v hrách, které vycházejí tematicky
z historické látky – tragedie Falknštejn a Kolumbus,
ve kterých jde o konflikt silného jedince s průměrem a o problém
nepochopení osobnosti davem. Po první světové válce polemizoval s materialismem
a socialistickou orientací a i s relativismem politického
středu ve hrách Druhý břeh, Prapor lidstva a Job,
zároveň zdůrazňuje náboženské a mravní ideály.

 

V duchu historického dramatu tvoří Alois Jirásek
(1851 – 1930). Jeho historická dramata začínají veselohrami – ?dramatickým
žertem? Kolébka, který se odehrává době Václava IV.,
M. D. Rettigová, což je maloměstská obrozenecká idyla,věnovaná
památce vlastenecké autorky a kuchařky. Následující tragedie Gero
hledá příčiny záhuby polabských Slovanů. Stejně jako v próze byla
vytvořena husitská trilogie – Jan Hus, Jan Žižka
a Jan Roháč. Vlastenecký charakter mají také
pohádkové hry Lucerna a Pan Johanes.
Historická díla tvoří také Jaroslav Hilber (1871 – 1936),
který věrohodně zobrazil střetnutí různých idejí v hrách –
tragedie Falknštejn a Kolumbus, ve kterých
jde o konflikt silného jedince s průměrem a o problém
nepochopení osobnosti davem. Po první světové válce polemizoval s materialismem
a socialistickou orientací a i s relativismem politického
středu ve hrách Druhý břeh, Prapor lidstva a Job,
zároveň zdůrazňuje náboženské a mravní ideály. Dále je to Jiří
Mahen (1882 – 1939; vl. jménem Antonín Vančura), byl divadelně úspěšný
až svou hrou Jánošík, ve které se slovenská lidová tradice
promítá do symbolické postavy bojovníka proti panskému útlaku. Jednoznačný
lidový hrdina je však zproblematizován v duchu generačních rozporů na
přelomu století. Téma sociálního odboje tvoří i základ další hry,
tentokrát ze života českých bratří, Mrtvé moře.

 

Poetická náladovost – divadelní inscenace se pojímá jako
umělecký celek, tj. Nejen text, ale i světlo, hudba, scéna a talent
herců); vzrůstá úloha režie a režiséra, což ovlivnilo uvedení Čechovova
Strýčka Váni v režii K. S. Stanislavského z MCHATu
(Moskevské umělecké divadlo). Mezi autory se uplatňují Jaroslav Kvapil
(1871 – 1936), který se výrazně zasloužil o prosazení moderní
dramaturgie a režie v Národním divadle. Je autorem symbolistické
veršované pohádky Princezna Pampeliška a libreta k Dvořákově
opeře Rusalka. V nich jsou patrné prvky petičnosti,
impresionismu a symbolismu. Dalším autorem tvořícím v tomto duchu
je Fráňa Šrámek (1877 – 1952), jehož hry se nesou v tónu
impresionismu a vitalismu. Je to komedie Léto, ve které je
zobrazen boj mladého hrdiny proti konvenci. Konflikt starého a nového světa
je zobrazen ve hře Měsíc nad řekou, která vyznívá jako zamyšlení
nad ztracenými iluzemi mládí. Tklivou komedií o nesplněných touhách
je Plačící satyr. Politickou satirou o rozpadajícím se
Rakousku a prvních dnech poválečných je Hagenbeck.

 

Tzv. vážné drama píše František Langer
(1888 – 1965).který začínal tvořit jako neoklasicista Svatý Václav.
Velký úspěch měla jeho veselohra Velbloud uchem jehly. Originálně
pojatá je hra o zločinu a trestu z pražského předměstí Periferie,
která mu přinesla evropský ohlas. Otázka svědomí, problém viny a vykoupení
je nazírán neiluzivní dramatickou formou. Obdobný motiv přináší Grandhotel
Nevada, Obrácení Ferdyše Pištory, Andělé mezi námi, Manželství
s ručením omezeným. Své zkušenosti z války zúročil ve hře
Jízdní hlídka, ve které je vylíčen dramatický střet českých
legionářů s oddílem ruských bolševiků. Relativistické pojetí
pravdy a výzvu k vzájemnému pochopení prezentuje hra Dvaasedm-desátka,
formálně pojatá jako divadlo na divadle.

 

?Jevištní? expresionismus (prudká, až křečovitá
gesta, patetická mluva) se objevuje v inscenaci hry bratří Čapků
Ze života hmyzu, kterou režíroval Karel Hugo Hilar; hra
nemilosrdně kritizuje ?obecně lidské špatnosti?. V dílčích částech
vystupuje do popředí sobeckost v lásce, morální povrchnost a faleš,
hamižnost, pošetilá krátkozrakost, netečnost. V oddíle Mravenci je
vyslovena zásadní nedůvěra k jednoznačným politickým a ideologickým
koncepcím, v jejichž službách se lidé vzájemně ničí a vraždí,
odpor k disciplinovanému ?mraveništnímu? kolektivismu a omezování
svobody jedince a svobodného myšlení.

 

?Zástupové drama? tvořil Arnošt Dvořák (1881 –
1933), což je nejvíce patrné ve hře Husité a Nová Oresteia.
(zástupové drama – ústřední hrdina, jako jedinečná postava chybí, životní
konflikty se promítají do postojů kolektivu) Napsal je i významný
kritik F. X. Šalda – drama Zástupové.

 

Ideové drama s prvky romantismu, symbolismu a historické
drama tvoři Viktor Dyk (1877 – 1931). Základ stejně jako v autorově
poetické i prozaické tvorbě tkví v konfliktu snu a skutečnosti.
Drobné práce nesou znaky ideového dramatu. Dramatem z pobělohorské
doby je Posel, který je postaven na konfliktu protikladných
mravních koncepcí. Sarkastické zobrazení vývoje událostí Velké
francouzské revoluce je v téže době napsaná Revoluční trilogie.
K jeho nejvýraznějším dílům patří symbolistická hra Zmoudření
Dona Quijota, v níž je tragikomický Cervantesův hrdina povýšen
na osudově tragickou bytost a procitnutí z romantického snu u něj
pak znamená ztrátu základního smyslu života. Divadelní inscenace se pojímá
jako umělecký celek, tj. nejen text, ale i světlo, hudba, scéna a talent
herců); vzrůstá úloha režie a režiséra, což ovlivnilo uvedení Čechovova
Strýčka Váni v režii K. S. Stanislavského z MCHATu
(Moskevské umělecké divadlo).

 

Zábavní scény – šantány, kabarety

Jedná se o Revoluční scénu, kde tvořil Emil Artur
Longen (1885 – 1936; vl. jm. E. A. Pitterman). Spolupracoval Egonem Ervínem
Kischem na inscenaci hry Nanebevstoupení Tonky Šibenice a s Jaroslavem
Haškem na první dramatizaci Osudů dobrého vojáka Švejka.
V průběhu dvacátých let působil v několika menších komediálně
orientovaných divadlech (např. divadlo Vlasty Buriana) a z jeho
rozsáhlé tvorby dosáhla největšího ohlasu komedie C. K. polní maršálek;
Červenou sedmu pod vedením Jiřího Červeného, kde vystupoval Eduard
Bass (1888 – 1946); Dědrasbor – Jindřich Honzl (1894 – 1953), který
prosazoval požadavek znakovosti divadla v protikladu k iluzívnímu
realismu i exaltovanému expresionismu oficiálních scén, a lyrické
obraznosti jevištní akce. Roku 1927 založil scénu Dada, později Moderní
studio. Od roku 1929 působil v Národním divadle.

Svět

Na přelomu století se moderní směry uplatňují i ve světové
dramatické tvorbě. Nachází se v ní především symbolistické,
impresionistické, dekadentní, expresionistické rysy, ale i lyrismus a hluboké
psychologické prokreslení postav, později se objevují prvky tzv.
socialistického realismu.

 

Rusko

Nejvýznamnějším představitelem ruského dramatu přelomu století byl Anton
Pavlovič Čechov (1860 – 1904), jehož hry Racek, Strýček
Váňa, Tři sestry nebo Višňový sad
se vyznačují silným lyrismem a psychologickou hloubkou postav. Znamenají
přechod k modernímu dramatu 20. Století. Dotýkají se smyslu ruské
inteligence v dusných předrevolučních poměrech Ruska. Evropské drama
dále výrazně ovlivnilo i Moskevské umělecké divadlo (MCHAT),
využívající nových scénických prostředků – zejména světla, hudby a rytmu.
Představitelem socialistického realismu byl Maxim Gorkij (1868 – 1936).
Ve svém díle se soustředil hlavně na postavy ?bosáků? – lidí z okraje
společnosti, což vycházelo z jeho osobních zkušeností a dokonalého
poznání Ruska. Plodem těchto zkušeností bylo drama Měšťáci
s ústřední postavou dělníka, jako protipólu hrdinů z řad měšťanské
třídy.

 

Anglie

Ve své tvorbě se vyslovil proti realismu Oscar Wilde (1854 – 1900),
básník a dramatik. Postavil se proti teoriím o užitkovosti umění
a nakonec i proti etice v umění. Obracel se proti anglické puritánské
morálce. Na dva roky byl uvězněn pro přestupky proti mravnosti. Napsal jediný
román – Obraz Doriana Graye. Jinak je autorem mnoha divadelních her – Vějíř
lady Windermerové; Jak je důležité míti Filipa; Ideální
manžel, které upoutávají groteskní charakteristikou postav a vtipem.
Travalými hodnotami zůstanou Wildovy pohádky Šťastný princ
a jiné pohádky a dvě díla velké osobní upřímnosti, dojímající
svou lidskostí Balada ze žaláře v Readingu a De
profundis, v nich Wilde odložil jakoukoliv prózu a samoúčelný
estetismus.

 

Německo

Naturalistické a později i symbolistické rysy se nacházejí v tvorbě
dramatika Gertharda Hauptmana (1862 – 1946). Jeho dramata z konce
století se vesměs dotýkají závažné společenské tematiky – Tkalci
jsou o povstání slezských tkalců z roku 1844 a Flotŕian
Geyer o selské válce z roku 1525. Pozdější dramata jsou
syntézou společensko-historické tematiky s básnickou symbolikou – Potopený
zvon. Tvorba Bertolda Brechta (1898 – 1956) je spjata se sociálním
a socialistickým východiskem a s bojem proti fašismu – hry Matka
Kuráž a její děti, Žebrácká opera, Strach
a bída třetí říše.

 

Belgie

Autorem, který v duchu symbolismu tvořil drama byl Belgičan Maurice
Maeterlinck (1862 – 1849). Tvořil i poezii ve stejném duchu. Jeho
postavy jsou jen stíny, nebo, jak sám řekl, náměsíčníci probuzení z trapného
snu. Člověk je vydán napospas silám osudu, které brání lidskému štěstí.
To osudovou mocí je především láska a smrt – dramata Slepci;
Pelléas a Mellisanda; Vnitřek. Pozdější
dramata Mona Vanna a Modrý pták překonávají
antickou předurčenost a pesimismus.

 

Severské literatury

K nejzajímavějším osobnostem patří August Strindberg (1848
– 1912). Psal historická dramata, jejichž hrdiny zobrazoval jako idealisty,
kteří si kladou vysoké cíle, ale ztroskotávají, protože se přecenili.
Tento rozpor mezi iluzí a o vlastním poslání a skutečnými
schopnostmi charakterizují dramata Magister Olaf a Spolkové
tajemství.

 

Itálie

Jako subjektivistická a relativistická se dají označit dramata Luigi
Pirandella (1867 – 1936), novátora dramatické tvorby. Na českých scénách
jsou oblíbené hry Šest postav hledá autora. Jakou mě
chceš a Každý má svou pravdu

 

2. polovina 20. století

Po 2. světové válce se české drama ubíralo různými směr. První
významnější poválečnou hrou byly Hrátky s čertem Jana
Drdy, jejichž jinotajné poselství o vítězství voj. Vysloužilce
Martina Kabáta nad pekelnými mocnostmi je inspirováno protektoráte. Pohádkový
motiv a jadrný dialog má i komedie Dalskabáty hříšná ves
aneb Zapomenutý čert. K tematice okupace se vrací reportážně
pojatá hra Jsou živi, zpívají. V 50. Letech přišla tuhá
cenzura, proto vzniká především budovatelská próza – Vojtěch Cach
– Duchcovský viadukt; Vašek Káňa – Parta brusiče Karhana; Pavel
Kohout – Dobrá píseň, Miloslav Stehlík – Vysoké letní nebe….

 

Od 2. poloviny 50. let a zejména v 60. letech nastává uvolnění – začínají
vznikat kvalitní hry, tematicky i žánrově rozmanité – Vítězslav
Nezval Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, což je hra
mobilizující k ochraně kultury a civilizace před zneužitím přírodních
sil a varující poselství o nebezpečí neomezené moci a násilí.
Ve hře jsou kvalitní básnické dialogy, které se střídají s patetickými;
František Hrubín Srpnová neděle, jde o lyrickou
hru, která organicky vyrostla z předcházející autorovy tvorby.
Dramatické napětí je navozováno lyrickým dialogem a dialogem, při
kterém postavy rezignovaly na možnost vzájemného pochopení, takže rozhovor
se mění v navzájem nesouvisející monologické proudy.; improvizované
divadlo Jaroslava Wericha a Miroslava Horníčka, tzv. text-appealy
Ivana Vyskočila a Jiřího Suchého, později i další
divadla malých forem – SEMAFOR, Absurdní a groteskní
dramata Josefa Kainara, Miroslava Horníčka, Ivana Vyskočila,
Jiřího Koláře, a zejména hry Václava Havla a

 

Zlom znamenal rok 1968.. 70. a 80. léta se stala obdobím normalizace..
Mnoho autorů nesmělo publikovat někteří byli uvězněni, jiní odešli do
exilu. Hodnotnější hry tvoří například Oldřich Daněk – Dva
na koni, jeden na oslu, Válka vypukne o přestávce,
Bitva na Moravském poli, Vévodkyně vadldštejnských
vojsk; Jiří Šotola, který debutoval dramatem Antiorfeus, dále Ajax
(komedie), Možná je na střeše kůň, drama Pěší ptáci …; A.
Koenigsmark, D. Fischerová, K. Steigerwald..

Po sametové revoluci další předěl – přerušení cenzury, nástup
demokracie,,,,

 

Avantgardní scény

Začínají působit s počátkem 20. Let, jako protějšek tzv. kamenných
divadel. Uplatňují se vlivy poetismu, inspirují se lidovou zábavou (kabaret,
film, cirkus); počíná se uplatňovat ?tvůrčí divadlo? – divadlo spjaté
se životem a vedoucí živý kontakt s diváky.

 

Osvobozené divadlo

Vzniklo jako experimentální scéna Devětsilu roku 1925, kdy ještě nemělo
jméno, to dostalo až roku 1926; jméno dostalo od Jiřího Frejky. Roku 1927
se přestěhovalo do Umělecké besedy na Malé Straně. Tohoto roku na scéně
tohoto divadla poprvé postupně vystoupil Jarosalv Ježek (1906 – 1942),
Jiří Voskovec (1905 – 1981) a Jan Werich (1905 – 1980), kteří
v dubnu uspořádali studentské přestavení pod názvem Vest pocket
revue (malá revue do kapsičky u vesty); další velkou osobností
Osvobozeného divadla byl Jindřich Honzl (1894 – 1953), který
prosazoval požadavek znakovosti divadla v protikladu k iluzivnímu
realismu i exaltovanému expresionismu oficiálních scén, a lyrické
obraznosti jevištní akce. Roku 1927 založil scénu Dada, později Moderní
studio. Od roku 1929 působil v Národním divadle. Byl vynikajícím režisérem
a teoretikem avantgardního divadla, který až na malou výjimku režíroval
všechny hry Osvobozeného divadla. Osvobozené divadlo sídlilo většinou ve
Vodičkově ulici U Nováků – nynějším ABC. Svou činnost ukončilo
roku 1938 Úředním zákazem. Voskovec a Werich rozvíjeli své pojetí
divadla jako dadaistické a lyrizované frašky. Jejich hrami jsou : Premiéra
skafandr, Fata Morgána, Sever proti jihu, Golem.
Obrat znamenal nástup fašismu ve Francii – zareagovali nemilosrdnou satirou na
velikášství a směšnost diktátorů Caesar, který
znamenal nástup politické revue. Léta 1932 – 1938 byla érou slavných komedií
– Osel a stín, Kat a blázen, Balada
z hadrů, Nebe na zemi, Rub a líc,
Těžká Barbora a Pěst na oko. V tomto
období navázalo divadlo na italskou commedii dell´arte, tradici amerických
filmových grotesek, a předešli některými rysy tzv. absurdní divadlo
Ionesca a Becketta.

 

D34 – 41

Vzniklo koncem roku 1933 pod vedením Emila Františka Buriana (104 –
1959), který pocházel ze slavného rodu (otec a strýc pěvci Národního
divadla). Byl všestranně umělecky nadaný – komponista : opera Maryša
a Opera z pouti; hudebník, zpěvák, herec, režisér, prozaik
a dramatik. Uváděl moderní lyrický divadelní styl, ve kterém se
propojovaly všechny složky (textové, mimické, hudební, výtvarné, taneční,
světelné) ; kritický pohled a reakce na společenské dění; využíval
rytmizované sborové recitace – voiceband. Jejich repertoár byl různý,
uváděli adaptace z děl klasiků – Klicperu, Shakespeara, Moliera),
dramatizace zejména prozaických děl – Haškova Švejka, Dykova Krysaře
a také poezii – Máchův Máj. Inscenace lidových dramat – Lidová
suita; hry současníků – Brechta, Žebráckou operu, Nezvalovy Milence
z kiosku, a také Manon Lescaut. Roku 1940 bylo divadlo
gestapem zavřeno.

 

Velmi významným autorem byl Karel Čapek (1890 – 1938). Jeho hry
jsou velmi různorodé, tedy jejich témata – mezi prvními jsou varující před
neuváženým použitím techniky a to je např. R. U. R.
Protifašistický podtext mají hry Bílá nemoc a Matka.
Společně se svým bratrem napsal hry Lásky hra osudná, Ze
života hmyzu a Adam stvořitel.