Větné členy, větné vztahy
věta – slovní vyjádření myšlenky, má stránku věcně obsahovou a významovou; modální a mluvnickou
věta jednoduchá – větný celek, vyjadřující 1 myšlenku
souvětí – větný celek složený ze 2 a více vět jednoduchých, vyjadřující složitější myšlenku
větný člen = nejmenší jednotka větné stavby
základní větné členy – podmět, přísudek
rozvíjející větné členy – přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk
1.Podmět – subjekt
- vyjadřuje původce nebo nositele děje, stavu nebo vlastnosti (Jana čte.)
- není mluvnicky závislý na žádném jiném větném členu, shoduje se s přísudkem
- je nejčastěji vyjádřen podstatným jménem nebo zájmenem (Jana čte. Ona čte.)
- může být vyjádřen i dalšími slovními druhy (Moudřejší ustoupí. Třetí souhlasí. Učit se je důležité.)
- ptáme se na něj otázkou l. pádu kdo?, co? a přísudkem (určitým slovesem) (Kdo čte? – Jana čte.)
- tvoří s přísudkem základní skladebnou dvojici – Jana čte (podmět + přísudek)
- může být:
- vyjádřený (Jana píše úkol.)
- nevyjádřený – většinou v 1.nebo 2.os (Doufám. Otevři!) nebo ve 3.os – známý ze souvislostí (Petr se omluvil. Přišel totiž pozdě.)
- holý (Honza vyrazil do světa.)
- rozvitý (Červená karkulka šla lesem.)
- několikanásobný (Jeníček a Mařenka zabloudili.)
- všeobecný – člověk, lidé, někdo (Říkali to v televizi.)
- Přísudek – predikát
- tvoří s podmětem základní skladebnou dvojici – Jana čte. (podmět + přísudek)
- vyjadřuje, co podmět dělá ( Jana čte. ), co se s ním děje (Film končí.) nebo jaký je (Strom je zelený.)
- ptáme se na něj otázkou: Co dělá podmět? (Čte.)
- druhy přísudku:
- slovesný
- tvarem plnovýznamového slovesa
- shoduje s podmětem v osobě a čísle
př. Pavel čte. Děti zlobí.
- slovesně jmenný
- složen ze dvou složek: spony (tvary slovesa být, modální slovesa, fázové sloveso – udává počátek, průběh nebo konec děje) a jmenné části (přídavné jméno, sloveso atd.)
př. Zahrada je krásná. Býval hercem v ochotnickém divadle.
- neslovesný = jmenný
- dělí se na část podmětovou a přísudkovou, neobsahuje ale sloveso
př. Mladost, radost. Myš šup do díry.
- Předmět – objekt
- rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno
- vyjadřuje osobu (Hledám Janu.), zvíře (Chová králíka) nebo věc (Čte časopis.), které se slovesný děj přímo týká
- bývá vyjádřen podstatným jménem (Čte román), zájmenem (Zdraví vás) nebo infinitivem (Schopen dosáhnout.)
- závisí na slovese nebo přídavném jménu a vytváří s nimi skladebnou dvojici (Čte román. Čtoucí román.)
- ptáme se na něj pádovými otázkami (Koho) co čte? Čte román. – 4. Pád
- jeho pád je řízen slovesem, bývá nejčastěji ve 4. pádě, ale může být i v dalších pádech (1.pád je vyhrazen pro podmět, 5.pád je vyhrazen pro oslovení)
- pokud se lze zeptat i jinak než pádovými otázkami, o předmět se nejedná
- může být:
– holý (Čte román.)
– rozvitý (Čte napínavý román.)
– několikanásobný (Čte román a dopis.)
- Příslovečné určení – adverbiale
- závisí na slovese (Kráčel pomalu.), přídavnému jménu (Kráčející pomalu.) nebo příslovci (Velmi pomalu)
- vyjadřuje okolnosti a vztahy
Druhy příslovečných určení:
– místa – kde, odkud, kudy, kam ( Odjel do Prahy . )
– času – kdy, odkud, jak dlouho ( Udělá to zítra. )
– způsobu – jak, jakým způsobem ( Učí se svědomitě. )
- vlastního způsobu – jak ( Číst s citem. )
- míry – jak hodně, jakou měrou, do jaké míry ( Příliš dlouze. )
- prostředku ( Jel autem. – čím )
- původu ( Vyrábět ze dřeva. – z čeho )
- původce děje ( Byl ujištěn přítelem. – ve větách s trpným rodem )
- výsledku děje ( Proměnil se v havrana. – v co, v koho )
- společenství ( Šel se synem do lesa. )
– příčiny – proč, z jaké příčiny ( Pro neznalost neobstál. )
- účelu – proč, za jakým účelem ( Hrál pro potěšení. )
- podmínky – kdy, za jaké podmínky (Při vší ochotě se to podařilo. )
- přípustky – i přes jakou skutečnost ( Přes všechny potíže to dokončil. )
- bývá vyjádřeno:
– příslovcem ( Vra? se brzy. )
– podstatným jménem
– s předložkou, bez předložky ( Přijel na nádraží. Halou se ozývá hudba. )
– zájmenem – s předložkou ( Prošel kolem ní. )
– neurčitkem ( Bratr šel nakoupit. )
- může být:
– holé ( Přijede zítra. )
– rozvité ( Mluví velmi dobře. )
– několikanásobné ( Podíval se doprava i doleva. )
- Přívlastek – atribut
- závisí na podstatném jménu – rozvíjí a určuje je
- ptáme se na něj podstatným jménem a otázkami: jaký?, který?, čí?, kolik?, kolikátý
- rozlišujeme:
– přívlastek shodný – shoduje se s členem řídícím v pádě, čísle a rodě ( Prašná cesta – 1.pád, jednotné číslo, ženský rod )
– přívlastek neshodný – bývá velmi často vyjádřen podstatným jménem v pádě prostém nebo předložkovém ( Vůně šeříků, pohled z okna )
- skloňuje se pouze řídící podstatné jméno ( 1. pád – Cesta údolím., 7. pád – Cestou údolím. )
Bývá nejčastěji vyjádřen:
přívlastek shodný – přídavným jménem ( Hezký den )
– zájménem ( Tato dívka. )
– číslovkou ( Třetí hodina. )
přívlastek neshodný – podstatným jménem ( Cesta lesem. )
– příslovcem ( Návrat domů. )
– infinitivem ( Touha vrátit se. )
- může být:
– holý ( Velký rybník. )
– rozvitý ( Příliš malé sako. )
– několikanásobný ( Bílé a červené víno. )
– postupně rozvíjející ( Košatý kvetoucí strom. )
– přívlastek volný – můžeme jej vynechat, aniž by se změnil smysl věty; oddělujeme jej čárkami
– přívlastek těsný – nelze jej vynechat, aniž by se změnil smysl věty; neoddělujeme jej čárkami
- Přístavek – apozice
- je zvláštní druh přívlastku (shodný přívlastek )
- je volně připojen za podstatné jméno
- je vyjádřen podstatným jménem
- bývá většinou rozvitý ( Karel Hynek Mácha, náš velký básník. )
- může být i několikanásobný ( K. Čapek, český spisovatel a novinář. )
- s řídícím podstatným jménem se shoduje v pádě a čísle, často se neshoduje v rodě ( Říp, naše památná hora. )
- v řeči je oddělen pauzami, v písmu čárkami nebo pomlčkami
- Doplněk -atribut verbální
- závisí současně na podst.jménu a slovese ( Jan zůstal sám. )
- vyjadřuje vlastnost, kterou má podstatné jméno za určitého děje ( Chlapci přišli mokří. )
- je vyjádřen:
- příd. jménem – ve tvaru jmenném ( Vrátili se opáleni. )
- jménem – často v 7. pádě ( Vyučil se zedníkem. )
- zájménem ( Přišel sám. )
- číslovkou ( Skončil druhý. )
- infinitivem ( Viděl sýkorku poletovat. )
- přechodníkem ( Koukali smějíce se. )
– může být:
holý ( Příliš žízniví. )
rozvitý ( Dorazili úplně mokří. )
několikanásobný ( Vrátili se unaveni a hladoví. )
– doplněk shodný – shoduje se s podstatným jménem v rodě, čísle a pádě
– doplněk neshodný – obvykle je v jiném pádě než podstatné jméno
SYNTAKTICKÉ VZTAHY
– vztahy mezi větnými členy ve větě nebo mezi větami v souvětí i v souvislém textu
Syntax – skladba, nauka o mluvnické a významové stavbě věty a souvětí. Nověji se zabývá i celými souvislými texty, je součástí mluvnice. Cílem je postižení pravidelností ve stavbě věty a jejích částí a zjištění systémového uspořádání jednotek.
syntaktická dvojice – 2 slova, která k sobě ve větě mluvnicky i významově patří
základní syntaktická dvojice – spojení podmětu a přísudku, základ dvojčlenných vět
SYNTAKTICKÉ VZTAHY VÝZNAMOVÉ
- v syntaktické dvojici
- přisuzování = predikce – mezi podmětem a přísudkem, vyj.se shodou; přísudkem se přisuzuje tomu, co je označeno podmětem nějaká vlastnost, činnost, stav)
př. Anička se radovala.
- určování = determinace – mezi členy ostatních dvojic ve větě, člen závislý blíže určuje význam členu řídícího; vyj.se shodou nebo přimykáním nebo vůbec
př. Malá Věrka, Honzík od sousedů
- v syntaktické skupině (spojení dvou a více členů)
- přiřazování = koordinace – mezi několikanásobnými větnými členy
- vztah slučovací – Anna a Eva; spojky- a, i, ani, jak – tak, jednak – jednak
- vztah stupňovací – bylo teplo, ba až dusno; spojky- ba, dokonce, ba i, nejen- ale i, nejen – nýbrž i
- vztah odporovací – menší, ale hezčí; spojky- ale, avšak, však, sice-ale
- vztah vylučovací – peníze nebo život; spojky- nebo, anebo, buď-nebo
- vztah příčinný – špatné, neboť staré; spojky- neboť, vždyť, totiž
- vztah důsledkový – nové, tudíž hezké; spojky- proto, tedy, tudíž, a tak
- přistavování = apozice – spojování dvou a více větných členů téže členské platnosti, vyjadřuje 1 a tutéž větu jinak př. Bohumil Hrabal, významný český spisovatel.
Syntaktické dvojice
- vyjádření závislosti členů na členech řídících
- SHODOU – závislý člen se shoduje se členem řídícím v rodě, čísle, pádě a osobě; uplatňuje se v přísudku, přívlastku, doplňku
Př. Můj bratr pospíchal. Moje sestra pospíchala.
- ŘÍZENOSTÍ – řídící člen určuje PÁD závislého jména; uplatňuje se v přívlastku, předmětu a doplňku
Př. Zvolili ho předsedou. à čím
- PŘIMYKÁNÍ – tvar závislého členu není určen členem řídícím; je to vyj.vztahu / jak?kam?kde?
Př. Zaparkovali jsme à kde? před chodníkem
Šel à jak? rychle
Stál à kde? před domem