Větné členy, větné vztahy

věta – slovní vyjádření myšlenky, má stránku věcně obsahovou a významovou; modální                         a mluvnickou

věta jednoduchá – větný celek, vyjadřující 1 myšlenku

souvětí – větný celek složený ze 2 a více vět jednoduchých, vyjadřující složitější myšlenku

 

větný člen = nejmenší jednotka větné stavby

základní větné členy – podmět, přísudek

rozvíjející větné členy – přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk

 

1.Podmět – subjekt

• vyjadřuje původce nebo nositele děje, stavu nebo vlastnosti (Jana čte.)
• není mluvnicky závislý na žádném jiném větném členu, shoduje se s přísudkem
• je nejčastěji vyjádřen podstatným jménem nebo zájmenem (Jana čte. Ona čte.)
• může být vyjádřen i dalšími slovními druhy (Moudřejší ustoupí. Třetí souhlasí. Učit se je důležité.)
• ptáme se na něj otázkou l. pádu kdo?, co? a přísudkem (určitým slovesem) (Kdo čte? – Jana čte.)
• tvoří s přísudkem základní skladebnou dvojici – Jana čte (podmět + přísudek)
• může být:

1. vyjádřený (Jana píše úkol.)
2. nevyjádřený – většinou v 1.nebo 2.os (Doufám. Otevři!) nebo ve 3.os – známý ze souvislostí (Petr se omluvil. Přišel totiž pozdě.)
3. holý (Honza vyrazil do světa.)
4. rozvitý (Červená karkulka šla lesem.)
5. několikanásobný (Jeníček a Mařenka zabloudili.)
6. všeobecný – člověk, lidé, někdo (Říkali to v televizi.)

 

2. Přísudek – predikát

• tvoří s podmětem základní skladebnou dvojici – Jana čte. (podmět + přísudek)
• vyjadřuje, co podmět dělá ( Jana čte. ), co se s ním děje (Film končí.) nebo jaký je (Strom je zelený.)
• ptáme se na něj otázkou: Co dělá podmět? (Čte.)
• druhy přísudku:

1. slovesný

• tvarem plnovýznamového slovesa
• shoduje s podmětem v osobě a čísle

př. Pavel čte. Děti zlobí.

1. slovesně jmenný

• složen ze dvou složek: spony (tvary slovesa být, modální slovesa, fázové sloveso – udává počátek, průběh nebo konec děje) a jmenné části (přídavné jméno, sloveso atd.)

př. Zahrada je krásná. Býval hercem v ochotnickém divadle.

1. neslovesný = jmenný

• dělí se na část podmětovou a přísudkovou, neobsahuje ale sloveso

př. Mladost, radost. Myš šup do díry.

 

3. Předmět – objekt

• rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno
• vyjadřuje osobu (Hledám Janu.), zvíře (Chová králíka) nebo věc (Čte časopis.), které se slovesný děj přímo týká
• bývá vyjádřen podstatným jménem (Čte román), zájmenem (Zdraví vás) nebo infinitivem (Schopen dosáhnout.)
• závisí na slovese nebo přídavném jménu a vytváří s nimi skladebnou dvojici (Čte román. Čtoucí román.)
• ptáme se na něj pádovými otázkami (Koho) co čte? Čte román. – 4. Pád
• jeho pád je řízen slovesem, bývá nejčastěji ve 4. pádě, ale může být i v dalších pádech (1.pád je vyhrazen pro podmět, 5.pád je vyhrazen pro oslovení)
• pokud se lze zeptat i jinak než pádovými otázkami, o předmět se nejedná
• může být:

– holý (Čte román.)

– rozvitý (Čte napínavý román.)

– několikanásobný (Čte román a dopis.)

 

4. Příslovečné určení – adverbiale

• závisí na slovese (Kráčel pomalu.), přídavnému jménu (Kráčející pomalu.) nebo příslovci (Velmi pomalu)
• vyjadřuje okolnosti a vztahy

 

 Druhy příslovečných určení:

– místa – kde, odkud, kudy, kam ( Odjel do Prahy . )

– času – kdy, odkud, jak dlouho ( Udělá to zítra. )

– způsobu – jak, jakým způsobem ( Učí se svědomitě. )

• vlastního způsobu – jak ( Číst s citem. )
• míry – jak hodně, jakou měrou, do jaké míry ( Příliš dlouze. )
• prostředku ( Jel autem. – čím )
• původu ( Vyrábět ze dřeva. – z čeho )
• původce děje ( Byl ujištěn přítelem. – ve větách s trpným rodem )
• výsledku děje ( Proměnil se v havrana. – v co, v koho )
• společenství ( Šel se synem do lesa. )

– příčiny – proč, z jaké příčiny ( Pro neznalost neobstál. )

• účelu – proč, za jakým účelem ( Hrál pro potěšení. )
• podmínky – kdy, za jaké podmínky (Při vší ochotě se to podařilo. )
• přípustky – i přes jakou skutečnost ( Přes všechny potíže to dokončil. )

 

• bývá vyjádřeno:

– příslovcem ( Vra? se brzy. )

– podstatným jménem

– s předložkou, bez předložky ( Přijel na nádraží. Halou se ozývá hudba. )

– zájmenem – s předložkou ( Prošel kolem ní. )

– neurčitkem ( Bratr šel nakoupit. )

• může být:

– holé ( Přijede zítra. )

– rozvité ( Mluví velmi dobře. )

– několikanásobné ( Podíval se doprava i doleva. )

 

5. Přívlastek – atribut

• závisí na podstatném jménu – rozvíjí a určuje je
• ptáme se na něj podstatným jménem a otázkami: jaký?, který?, čí?, kolik?, kolikátý
• rozlišujeme:

– přívlastek shodný – shoduje se s členem řídícím v pádě, čísle a rodě                                              ( Prašná cesta – 1.pád, jednotné číslo, ženský rod )

– přívlastek neshodný – bývá velmi často vyjádřen podstatným jménem v pádě prostém    nebo předložkovém ( Vůně šeříků, pohled z okna )

• skloňuje se pouze řídící podstatné jméno ( 1. pád – Cesta údolím., 7. pád – Cestou údolím. )

Bývá nejčastěji vyjádřen:

přívlastek shodný – přídavným jménem ( Hezký den )

– zájménem ( Tato dívka. )

– číslovkou ( Třetí hodina. )

přívlastek neshodný – podstatným jménem ( Cesta lesem. )

– příslovcem ( Návrat domů. )

– infinitivem ( Touha vrátit se. )

 

• může být:

– holý ( Velký rybník. )

– rozvitý ( Příliš malé sako. )

– několikanásobný ( Bílé a červené víno. )

– postupně rozvíjející ( Košatý kvetoucí strom. )

 

– přívlastek volný – můžeme jej vynechat, aniž by se změnil smysl věty; oddělujeme jej čárkami

– přívlastek těsný – nelze jej vynechat, aniž by se změnil smysl věty; neoddělujeme jej čárkami

 

6. Přístavek – apozice

• je zvláštní druh přívlastku (shodný přívlastek )
• je volně připojen za podstatné jméno
• je vyjádřen podstatným jménem
• bývá většinou rozvitý ( Karel Hynek Mácha, náš velký básník. )
• může být i několikanásobný ( K. Čapek, český spisovatel a novinář. )
• s řídícím podstatným jménem se shoduje v pádě a čísle, často se neshoduje v rodě ( Říp, naše památná hora. )
• v řeči je oddělen pauzami, v písmu čárkami nebo pomlčkami

 

7. Doplněk -atribut verbální

• závisí současně na podst.jménu a slovese ( Jan zůstal sám. )
• vyjadřuje vlastnost, kterou má podstatné jméno za určitého děje ( Chlapci přišli mokří. )
• je vyjádřen:

1. příd. jménem – ve tvaru jmenném ( Vrátili se opáleni. )
2. jménem – často v 7. pádě ( Vyučil se zedníkem. )
3. zájménem ( Přišel sám. )
4. číslovkou ( Skončil druhý. )
5. infinitivem ( Viděl sýkorku poletovat. )
6. přechodníkem ( Koukali smějíce se. )

– může být:

holý ( Příliš žízniví. )

rozvitý ( Dorazili úplně mokří. )

několikanásobný ( Vrátili se unaveni a hladoví. )

 

– doplněk shodný – shoduje se s podstatným jménem v rodě, čísle a pádě

– doplněk neshodný – obvykle je v jiném pádě než podstatné jméno

SYNTAKTICKÉ VZTAHY

– vztahy mezi větnými členy ve větě nebo mezi větami v souvětí i v souvislém textu

 

Syntax – skladba, nauka o mluvnické a významové stavbě věty a souvětí. Nověji se zabývá i celými souvislými texty, je součástí mluvnice. Cílem je postižení pravidelností ve stavbě věty a jejích částí a zjištění systémového uspořádání jednotek.

 

syntaktická dvojice – 2 slova, která k sobě ve větě mluvnicky i významově patří

základní syntaktická dvojice – spojení podmětu a přísudku, základ dvojčlenných vět

 

SYNTAKTICKÉ VZTAHY VÝZNAMOVÉ

1. v syntaktické dvojici
2. přisuzování = predikce – mezi podmětem a přísudkem, vyj.se shodou; přísudkem se přisuzuje tomu, co je označeno podmětem nějaká vlastnost, činnost, stav)

př. Anička se radovala.

1. určování = determinace – mezi členy ostatních dvojic ve větě, člen závislý blíže určuje význam členu řídícího; vyj.se shodou nebo přimykáním nebo vůbec

př. Malá Věrka, Honzík od sousedů

 

2. v syntaktické skupině (spojení dvou a více členů)
3. přiřazování = koordinace – mezi několikanásobnými větnými členy

• vztah slučovací – Anna a Eva; spojky- a, i, ani, jak – tak, jednak – jednak
• vztah stupňovací – bylo teplo, ba až dusno; spojky- ba, dokonce, ba i, nejen- ale i, nejen – nýbrž i
• vztah odporovací – menší, ale hezčí; spojky- ale, avšak, však, sice-ale
• vztah vylučovací – peníze nebo život; spojky- nebo, anebo, buď-nebo
• vztah příčinný – špatné, neboť staré; spojky- neboť, vždyť, totiž
• vztah důsledkový – nové, tudíž hezké; spojky- proto, tedy, tudíž, a tak

1. přistavování = apozice – spojování dvou a více větných členů téže členské platnosti, vyjadřuje 1 a tutéž větu jinak př. Bohumil Hrabal, významný český spisovatel.

 

Syntaktické dvojice

• vyjádření závislosti členů na členech řídících

1. SHODOU – závislý člen se shoduje se členem řídícím v rodě, čísle, pádě a osobě; uplatňuje se v přísudku, přívlastku, doplňku

Př. Můj bratr pospíchal.                 Moje sestra pospíchala.

 

2. ŘÍZENOSTÍ – řídící člen určuje PÁD závislého jména; uplatňuje se v přívlastku, předmětu a doplňku

Př. Zvolili ho předsedou. à čím

 

3. PŘIMYKÁNÍ – tvar závislého členu není určen členem řídícím; je to vyj.vztahu / jak?kam?kde?

Př. Zaparkovali jsme à kde?        před chodníkem

Šel à jak?                               rychle

Stál à kde?                             před domem