Valenční syntax

vedle tzv. tradiční syntaxe se od 80. let rozvíjí valenční syntax

Valence:

schopnost slova (zvláště slovesa) vázat na sebe větné členy s určitým významem a v určitém tvaru, tj. možnost doplňovat slovo z různých stran, např. sloveso – přísudek bývá zleva doplňován podmětem, zprava předmětem

– valenční pole (VP): souhrn valenčních pozic, určovaných přísudkem (predikátem)
např. Matka peče vánočku.

– základová větná struktura: základ věty – nejmenší část věty, která ještě zachovává smysl sdělení, lze ji vyjádřit tzv. gramatickým větným vzorcem

Gramatické vzorce:

1. a) konkrétní podoba základové větné struktury – slovní:
   peče

│

matka ─  vánočku
b) abstraktní podoba základové větné struktury- zobecnění:
VP: SUBJ (matka) – VF (peče) – OBJ (vánočku)

– VF= sémantický i gramatický základ (dominující predikát), centrální větný člen, nadřazen subjektu = nemůže být vypuštěn, nevyjádřen
– sloveso nevalenční – nepotřebuje doplnění (jednočlenné věty), př. Mrzne. Sněží.
– sloveso jednovalenční – váže na sebe substantivum v 1. pádu, př. Otec spí.
– sloveso dvojvalenční – váže na sebe 2 substantiva, v 1. a 4. pádu, př. Otec napsal dopis.
– sloveso trojvalenční – váže na sebe 3 substantiva, v 1., 3. a 4. p., př. Otec daroval synovi knihu.

1. konstitutivní (základové) větné členy : všechna významově nutná doplnění přísudkového slovesa (podmět, předmět, někdy i příslovečné určení), tj. doplnění, která sloveso k vyjádření významu nutně potřebuje; základové větné členy konstituují základovou větnou strukturu
2. fakultativní (nezákladové) větné členy, často Ad: př. Chlapec velmi zlobil.

Větně členy kolem VF:

a/ potencionální (nemusí být) – př. Otec spí. (VF nevyžaduje upřesnění)
b/ obligatorní (musí být) – př. Otec spálil maso. (VF vyžaduje upřesnění)

Valenční pozice:

1. levovalenční – nejdůležitější; SUBJ – substantivum nebo zájmeno (1.p.)
   2. pravovaleční – komplement (=doplnění) – OBJ, ADV, ATV (atribut verbální, dopln.)

   př.Dcera navštíví matku v nemocnici.
   SUBJ (dcera) – VF (navštíví) – OBJ (matku) – ADV (v nemocnici)
   obligatorní: OBJ (matku)
   potencionální: SUBJ (dcera) a ADV (v nemocnici)
   př. Chlapec doběhl (jako) první.
   SUBJ – VF – ATV
   př. Studenti si vybrali Petra za vedoucího.
   SUBJ – VF – OBJ – ATV
   př. Eva přinesla matce knihu.
   SUBJ – VF – OBJ – OBJ

– ze základové větné struktury se odvozují struktury derivované: rozvíjením větných členů základových (Eva přinesla včera matce zajímavé knihy ke čtení.), zmnožováním větných členů (přinesla knihy a časopisy), transformacemi (př. aktivní konstrukce v pasivní konstrukci)
př. Učitel (SUBJ – původce děje) pochválil žáka (OBJ – cíl děje). – Žák (SUBJ – cíl děje) byl pochválen učitelem (OBJ – původce děje).