Ústní lidová slovesnost a její podoby v době prehistorické a historické

VÝTVARNÉ – malířství, sochařství, architektura

UMĚNÍ                       Hudební – tanec, zpěv

SLOVESNÉ – literatura, písemnosti

Ústní slovesnost – období prehistorické – pravěk – před vznikem písma (asi do 5000 př.n.l.)

Slovesné

Ústní lidová slovesnost – období historické – od vývoje písma – starověk (do 476 n.l. – pád západní části říše římské); středověk (do 1492 – objevení Ameriky); novověk

Období prehistorické – pravěk: 600 000 – 5 000 let př.n.l. – vznik despotických společností východních

– období před vznikem písma

Období historické – starověk: 5 000 př.n.l. – 476 n.l. – pád západní části říše římské

– středověk: 476 – 1492 nebo 1453 – objevení Ameriky nebo pád Byzantské říše

– novověk: od roku 1492

Rysy ústní nepsané slovesnosti a ústní lidové slovesnosti:^*)

• Autor anonymní
• Ústní předávání z generace na generaci
• Variabilita (neustálený text, obměny)
• Kolektivní ráz (dílo existovalo, bylo-li přijato kolektivem)

Doba prehistorická (ÚS):

• Pouze materiální památky – vykopávky, jeskynní malby (Španělsko – Altamir, Francie – Lascaux) apod.
• Archeologie, antropologie
• Úroveň umění odpovídá způsobu obživy člověka _čím vyšší je životní úroveň, tím kvalitnější je umění
• Člověk lovec – kočovný způsob života, absolutní závislost na přírodě snaha naklonit si ji pomocí magických obřadů – magické (kouzelné) obřady (naklonit si démony) g slovní projevy, zpěv, pohyb (tanec), rytmus; magické průpovědi, zaklínadla, zaříkadla (nemoci, nepřítele, touha po lásce, úspěch v lovu, úroda)
• Člověk zemědělec – usedlý způsob života kolem vodních toků, pěstování kulturních rostlin a zvířat (domestikace) – výroční obřady (např. při rovnodennosti, slunovratu); obřadní cyklus rodinný (svatba, křtiny, pohřeb)
• Pranostiky (o počasí a hospodaření); přísloví (zkušenosti = návod k jednání); pořekadla, říkadla (bez mravního poučení); písně (vojenské, milostné atd.)

Doba historická (ÚLS):

Ústní lidová slovesnost – slovesná díla, vznikla mezi lidem, šířila se ústně, nezaznamenána písemně. Prvopočátky souvisejí s potřebou pralidí sdělovat si, vysvětlovat – většinou životní zkušenosti prostého člověka.

Žánry ÚLS – pranostiky, přísloví, pořekadla

• lyrické – písně (lidové, koledy, verbovní, vojenské atd.)
• lyrickoepické – koledy, ukolébavky, balady
• epické – pohádky (netýká se konkrétní události, místa, postav); pověsti (fantastické i reálné události spojené s určitým místem, osobou); bajky a báje (mýty)
• dramatické – obchůzkové drama (vánoce)

Folklór – lidové umění – hudba, tanec, zpěv, ÚLS, řemesla, architektura, zvyky, svátky, obřady. Nejdříve venkovský, později městský.

Mýty (báje) – odpovídají na otázky, na které naši předkové neznali odpovědi:

• vznik vesmíru a vesmírných těles (SLUNCE, MĚSÍC, ZEMĚ)
• vznik života na Zemi (ROSTLINSTVO – FLÓRA, ZVÍŘECTVO – FAUNA)
• vznik člověka, rozdíly pohlaví
• přírodní jevy, střídání noci a dne, roční období

Objevují se:

• bohové a bohyně (polyteismus – víra ve více bohů – Řecko, Řím; monoteismus – víra v jednoho boha – židovství, křesťanství, islám, bráhmanismus)
• bájná zvířata
• kouzelné předměty
• hrdinové – lidé s nevšedními vlastnostmi
• představy o posmrtném životě

Mytologie – bájesloví – soubor bájí, mytických vyprávění určité etnické skupiny, národa. Evropské myšlení nejvíce ovlivnily mytologie starořecká a židovská (Starý zákon; konec tolerance; desatero přikázání).

Sběratelé ÚLS:

1. L. Čelakovský (slovanské národní písně, přísloví)
   K. J. Erben (české písně a říkadla, slovanské pohádky)
   B. Němcová (pohádky)
   J. Š. Kubín (vyprávění z Podkrkonoší, pohádky)
   J. Jindřich (písně z jižních Čech)
   F. Sušil, F. Bartoš, L. Janáček (moravské písně)
   J. Kollár, P. J. Šafařík (slovenské písně)

Monoteismus – jednobožství, víra v jednoho boha (židovství, křesťanství, islám, bráhmanismus)

Polyteismus – mnohobožství, víra v mnoho bohů (starověké Řecko, starověký Řím)

Většina evropských jazyků patří mezi indoevropské jazyky, které dělíme na keltské (irština), germánské (angličtina), baltské (litevština), románské (italština), slovanské – jižní (bulharština); západní (čeština); východní (ruština.