Undergroundová literatura u nás

Underground nebo-li druhá kultura

Již samotný název o tomto směru vypovídá hodně. Označení

undergroundová kultura by se dalo přeložit jako kultura podzemní. Toto označení je

zajímavé. Identifikace čehokoliv s nějakou formou podzemního světa je sama o

sobě velice vyzývavá. Je-li takto ale označena kultura, tak je to název zcela

revoluční, což bližší seznámení s tímto kulturním proudem dokazuje doslova

každou řádkou textu a každým veršem.

Co je to vlastně underground? Na tuto otázku je těžké zcela

jednoznačně odpovědět. Underground je svébytným uměleckým směrem, ale také

životním stylem. Hnutí underground zasahovalo a dnes stále ještě v menší či

větší míře zasahuje do takřka všech oblastí kultury. Umělci hlásící se

k tomuto hnutí se věnovali hudbě, výtvarnému umění, sochařství i

literatuře. Asi nejznámější under-groundovou hudební skupinou jsou Plastic People Of

The Universe. Tato kapela je nejtypičtějším hudebním souborem undergroundu. Je také

ze všech těchto kapel nejznámější a jako jeden z mála hudebních undergroundových

souborů vydržela hrát až dodnes. V současné době je tato skupina, která dnes

hraje pod vedením Milana Hlavsy, na turné ve Spojených státech. Plastic People

spojují navzájem dva nejvýraz-nější představitele undergroundu. První z nich

byl již zmíněn, jedná se o Ivana Martina Jirouse, který je všeobecně považována

za zakladatele undergroundu. Tím druhým je Egon Bondy, který byl blíz-kým přítelem

a příznivcem kapely. Oba se významným způsobem podepsali na vývoji této skupiny.

Bondyho básnická tvorba byla předlohou textů mnoha skladeb Plastiků. Magor byl od

roku 1969 duchovním vůdcem a organizátorem tajných koncertů Plastic People po celé

republice. Těchto koncertů nebylo sice díky ?zdařilé? práci StB mnoho, ale o to

víc byly významné.

Poněvadž je námětem této práce hlavně underground 70. a 80. let,

je tento umělecký směr popisován hlavně v minulém čase. To způsobuje dojem,

že je minulostí, ale není tomu tak. Underground žije stále dál i po pádu

totalitního režimu. Tento zájem především o underground 70. a 80. let je způsoben

hlavně tím, že se v této době nacházel na svém dosavadním vrcholu.

Underground bude v naší kultuře existovat tak dlouho, dokud bude mít proti čemu

bojovat.

Osudy členů undergroundu lze nejlépe přirovnat k osudům

francouzských prokletých básníků. Členové druhé kultury byli ostatně také svým

způsobem prokletými umělci, kteří také stáli vždy v opo-zici

k oficiální kultuře.

Oficiální kritiky 70. a 80. let český underground doslova

srovnávají se zemí. Underground je často označován jako spolek výtržníků a

násilníků, kteří svoje events či happeningy pořádají, aby se mohli kolektivně

opít a zdrogovat. Tuto oficiální literární kritiku nelze ale rozhodně považovat za

objektivní. Jako příklad oficiálního intelektuálního názoru 70. a 80. let jsou

mnohé citovány v knize Magorův zápisník. Jsou to kritiky se silným politickým

pod-textem, jednoznačně se totiž staví proti všemu, co je jen trochu

s undergroundem spojeno. Psali je většinou přisluhovači a demagogové

komunistického režimu.

Underground se nemohl na našem území legálním způsobem vydávat

ani v těch nejmenších nákladech, jeho cesta mezi širokou veřejnost byla tedy

takřka nemožná. Tento myšlenkový proud jako celek byl totiž od počátku 70. let,

kdy byla zahájena normalizace, zakázán a jeho představitelé tvrdě stíháni. Ale i

přes tuto snahu režimu byl underground právě v této době v největším

rozkvětu. Undergroundová literatura měla sice vypovězen přístup do obchodů a

knihoven, šířila se ale samizdatem nebo náklady, které byly vydány

v zahraničních edicích. Např. edice Půlnoc, Mozková mrtvice, Popelnice,

Edice Expedice aj. Přes veškerá opatření, usilující o zničení under-groundu,

však dokonce existovala undergroundová periodika. Jednalo se např. o časopisy Vokno,

Revolver revue, Infoch, Moravská čítanka, Obsah, Váhy Dialogy aj., do kterých

přispívali svými články jak Ivan Martin Jirous, tak Egon Bondy. Další periodika,

jež se podílela na vydávání Magorových a Bondyho děl, sídlila v zahraničí.

Jednalo se o vídeňské časopisy Paternoster a Studentské listy, pařížské

Svědectví, nebo v New Yorku vydávané Proměny.

Tento literární žánr by si ale zasloužil alespoň v dnešní

době větší prostor. Množství titulů undergroundové literatury, kterým dnes

disponují veřejné knihovny či obchody, je totiž poměrně žalostné.

Jedním z hlavních znaků undergroundu je silné zastoupení

angličtiny ve všech jejích formách uměleckého projevu. Skupiny jako Plastic People

Of The Universe nebo DG 307 hrály spoustu ryze anglických písní, které si členové

kapely sami skládali. Podzemáci dělali tzv. events nebo happeningy. Nejznámějším se

stal happening Milana Knížáka v Krušných horách. V knihách Ivana Martina

Jirouse se často objevují přejatá slova z angličtiny, např. nepíše vláda

nýbrž establishment atd.

Jiným charakteristickým rysem undergroundu byly již samotné názvy

a označení kapel, skupin a děl, které byly vždy svým způsobem zvláštní a

neobvyklé. Např. již zmíněná hudební skupina se jménem DG 307. Toto označení je

lékařskou zkratkou diagnózy pro narušenou du-ševní záležitost. Nebo názvy

samizdatových časopisů jako Vokno, Infoch aj.

Další zvláštností je, že underground není a nebyl nijak

organizován. Neexistovala žádná organizace, která by umělce druhé kultury

komplexně sdružovala. Existovalo však velké množství spolků, které ale většinou

tvořil jen menší množství lidí, kteří pak společ-ně dělali různé akce.

Jedním z takových spolků byla např. Křížov-nická škola čistého humoru bez

vtipu, jejíž členem byl i Ivan Martin Jirous zvaný Magor.

Na underground také nelze pohlížet jako na uzavřený celek. Nikdo

přesně nevěděl a neví, kde vlastně underground začíná a kde končí. Nikdo také

nebyl do undergroundu oficiálně přijímán, či do-konce z něho vyloučen. Lidé

přicházeli a odcházeli. Ale nikdo nemohl být z undergroundu vypovězen nebo být

do něj naopak přijat. Bylo tomu také proto, že nebyl nikdo, kdo by underground

oficiálně zastu-poval. Tyto způsoby a struktury byly undergroundu naprosto cizí, byly

to totiž struktury, které budují vlády na celém světě. K totální absenci

zástupce undergroundu ale také nedošlo. Takovým zcela neoficiálním tiskovým

mluvčím undergroundu se totiž stal Magor. Nebyl do této funkce ale ani nikým

jmenován, ani se jím nevy-hlásil a ani o tuto funkci nijak neusiloval. Zkrátka se jím

přiro-zenou cestou stal. Za mluvčího undergroundu se neprohlašoval, ale nikdo

nepochyboval o tom, že jím je.

Underground je v tomto ohledu vlastně novou formou civilizace,

která je stejně jako příroda řízena pouze nepsanými přírodními záko-ny.

V undergroundu k mnoha věcem dochází jaksi samovolně a přiroze-ně.

Underground má s přírodou také mnoho společných charakte-ristických rysů.

Členové undergroundu byli pod neustálým tlakem totalitního režimu, stejně jako je

příroda pod neustávajícím tlakem rozpínající se civilizace. Podzemáci se stejně

jako příroda vyhýbají násilnému odporu vůči režimu, protože jim bylo jasné, že

jsou vůči moci režimu takřka bezmocní – stejně jako je příroda bezmocná vůči

moci civilizace.

Umělci undergroundu se nijak nestarali o to, jestli lze jejich tvorbu

nějakým způsobem šířit mezi lidi nebo dokonce zpeněžit. Bylo jim poměrně

lhostejné zda se jejich tvorba svým pojetím nebo po obsahové stránce ostatním

líbí, nebo nelíbí. O líbivost se nepokou-šeli, prostě to psali a hráli tak, jak to

cítili. Jiné hledisko pro ně neexistovalo a nehodlali dělat jakékoli ústupky. A tak

se nikdo z nich nepozastavoval např. nad výslovností anglických textů, nebo

hráčským či pěveckým uměním členů většiny undergroundových kapel.

Skálopevný postoj neústupnosti demonstrovala skupina Plastic People Of The Universe,

když vystupovala před uměleckou komisí, jež rozhodovala o tom, které kapele bude

přiděleno povolení pro nahrávku nové desky. Členové této kapely se nijak nenechali

ovlivnit skuteč-ností, že pokud nebudou hrát umírněně, tak nemají na novou desku

nejmenší šanci. A tak to před uměleckou komisí, jejíž členové byli samozřejmě

vybráni z řad tehdejších oficiálních umělců, rozbalili, jak byli zvyklí.

Komise byla poměrně šokována, Plastici odmítnuti, ale spokojeni.

Poněvadž všechno s undergroundem spojené bylo zakázáno a

tvrdě stíháno, nebylo možné, aby jednotlivé undergroundové spolky a skupiny byly

vlastníky či nájemci budov, kde by se pak mohli schá-zet. Neustále existovala ze

strany StB tendence jejich činnost monitorovat, kontrolovat a nabourávat. O pevných

základnách, jaké měla k dispozici první kultura, tedy nemohla být ani řeč. A

tak se místem, kde se členové undergroundu scházeli, kde organizovali kon-certy,

happeningy, výstavy, či jiné akce, stalo zařízení členům undergroundu

nejbližší. A sice hospoda. Naštěstí jsou hospody jedním z mála zařízení,

kterých je v naší zemi dostatek, a tak nebylo o prostory nouze. Občas ale

docházelo ke konfliktům s ostatními návštěvníky těchto lokálů, což při

množství konzumovaného alkoholu nebylo nic zvláštního. Avšak málokdo měl takovou

smůlu jako Magor, který se v roce 1973 dostal do křížku s jedním starším

pánem, ze kterého se nakonec vyklubal příslušník StB ve výslužbě. Následkem

tohoto konfliktu bylo desetiměsíční vězení. S českými hospodami byl underground

spjat velice pevně. Dokonce v nich lze vidět základ celého undergroundu.

Nebýt českých hospod byla by totiž česká undergroundová kultura

o celou řadu akcí chudší. Již mnoho desetiletí se umělci na celém světě

scházejí v tzv. uměleckých kavárnách. Jedním takovým příkladem je pražská

kavárna Slávie. Nevýhodou těchto čistě uměleckých kaváren je však jistá

sterilnost prostředí, které zde panuje. Pomineme-li kavárnu Slávii, kterou

navštěvuje s určitou dávkou snobismu kde kdo, koncentrují se v uměleckých

kavárnách uzavřené skupiny umělců, kteří zde vedou komunikaci pouze mezi sebou,

tedy neustále pouze mezi umělci. Scházejí-li se ale umělci v hospodě, kde má

svůj vliv již samotné vůči umělcům nepřátelské prostředí, dochází k nutné

komu-nikaci a ke konfrontaci názorů s ostatními návštěvníky hospody. Hospoda

je oproti umělecké kavárně naprosto otevřené ?bitevní pole?, kde dochází

k těm nejnepředvídatelnějším situacím.

České hospody měly ale také další výhodu. Byly totiž pro StB

velkou neznámou. Členové undergroundu byli sledováni a odposlou-cháváni, jakmile ale

zapadli do některé z pražských hospod byl se špionáží konec. Podzemáci se

jim dokonce v hospodách ztráceli a StB neměla vůbec přehled o tom, kdo do které

hospody chodí. A tak se česká hospoda stala neutrální půdou druhé kultury.

Skoro všichni příslušníci hnutí underground byli v době

norma-lizace vyloučeni z organizací, pod jejichž záštitou pracovali. Ať už se

jednalo o noviny, hudební skupiny nebo jiné spolky, měli buď pro-blémy

s propagandistickou stránkou práce, nebo byli vyloučeni pod záminkou

překročení některého tehdejšího socialistického zákona. Oblíbeným

pseudopřestupkem bylo nedovolené soukromé podnikání nebo výtržnictví. Tohoto

překročení zákona se měli dopouštět organizátoři rockových koncertů, mezi nimi

i Ivan Martin Jirous, který byl pod touto záminkou několikrát vězněn. Někteří

byli ale vyhozeni ze zcela objektivních důvodů za to, že více než práci holdovali

alkoholu a jiným vedlejším činnostem, spojených hlavně s undergroundem. Takže ne

všichni byli oběťmi systému, byla jich ale naprostá většina.

Magor byl v roce 1971 vyhozen ze čtrnáctideníku Výtvarná

práce, do kterého psal výtvarné kritiky. Pak vykonával nejrůznější

zaměst-nání, mimo jiné pracoval jako noční hlídač a pomocný dělník. Magorův

osud je charakteristickým pro všechny umělce druhé kultury, kteří přišli o místo.

Místo nočního hlídače bylo mezi umělci undergroundu velice ?oblíbené?. Ne že

by se podzemáci s oblibou v noci procházeli po pražských muzeích. Šlo

spíše o to, že v muzeu měli v noci dosta-tek času a klidu pro spánek,

přes den se pak mohli dál věnovat svým někdejším většinou ilegálním aktivitám

a neměli problémy s úřadem práce. Pokud by zůstali nezaměstnaní, jako to dnes

dělá spousta lidí, měli by problémů víc než dost. Nezaměstnanost totiž byla

neo-ficiálně zakázaná, a tak se pro každého vyhozeného umělce vždy muselo najít

nějaké místo. V horším případě se jednalo o tvrdé manuelní práce,

v lepším případě o místa nočních hlídačů apod. Jedi-ný možný způsob,

jak se legálně vyhnout nucené práci, byl odchod do invalidního důchodu. Naprosté

volnosti takto dosáhl Egon Bondy, který odešel ze zdravotních důvodů do invalidního

důchodu, čímž tedy pro svou literární činnost získal oproti ostatním ilegálním

spisova-telům mnohem více času. V invalidním důchodu je od roku 1967, tedy od

svých 37 let. Před odchodem do důchodu ale musel pracovat také, věren tradici

pracoval jako noční hlídač v Národním divadle a jako bibliograf ve Státní

knihovně.

Jedním z ožehavých témat předlistopadového období byla

otázka emigrace. Je to celkově velice choulostivé téma. A okolí lidí, kteří se

emigrovat rozhodli, na něj reagovalo poměrně citlivě. Rozhodnutí k emigraci nebylo

zdaleka osobním rozhodnutím, mělo totiž mnoho vedlejších účinků, které ale

neměly ani tak vliv na dotyčného emigranta, ale spíš na okruh jeho přátel a

spolupracovníků včetně rodiny. Poněvadž utekl-li někdo ze země, problémy

s totalitním reži-mem v Československu tím pro něj osobně skončily, pro

okruh jeho blízkých tím ale teprve začaly. Již tak do značné míry omezená

možnost cestování se pro ně tímto stála naprostým tabu, často byli vyhozeni ze

zaměstnání a šance na studium byla takřka nulová.

Emigroval-li ale umělec, jehož emigrace byla v případě

členů undergroundu režimem podporována, dostává se tento problém do poněkud jiné

roviny. Přirovnání Ivana Martina Jirouse, který ve své knize Magorův zápisník

emigraci umělce srovnává se sebevraždou, je naprosto trefné. Mnoho emigrantů

z řad umělců svůj čin ospravedlňo-valo tím, že mají v úmyslu bojovat

proti režimu z venčí. Jakým způ-sobem tak hodlali činit je ale velkou

neznámou.

Tento čin ale samozřejmě nelze nikomu zazlívat. Emigruje-li někdo

s tím, že hodlá v zahraničí více rozvíjet svou kariéru, pak je naprosto

v pořádku a nelze to nikomu vyčítat. Schovává-li ale někdo tento cíl za snahu

podkopávat z venčí totalitní režim v Česko-slovensku, pak je to na jednu

stranu trapné a na druhou stranu silně nekorektní vůči československým

disidentům, kteří pro svou tvrdošíj-nost raději trávili léta ve věznicích, než

aby udělali totalitnímu režimu radost a odešli do emigrace.

Magor se ve svých článcích také pozastavuje nad emigrací lidí,

kteří zde zanechali zjevný dluh. Jde hlavně o hudebníky undergroundu Havelku,

Skalického a Karáska, kteří byli v roce 1976 společně s Magorem a s dalšími

sedmnácti přáteli z okruhu hudebních skupin Plastic People Of The Universe, DG

307, Hever and Vazelína uvězněni. Původně byl Magor odsouzen k trestu odnětí

svobody na sedm let a ostatní k trestu do tří let. Tento proces však venku

vyvolal bouři, ke které se díky mravnímu příkladu Václava Havla připojilo i mnoho

ostatních českých intelektuálů a umělců. Vlna podpory uvězněným hudebníkům

dosáhla toho, že si nakonec většina z uvězněných odseděla jen pár měsíců

nebo týdnů, Magor rok a půl. V této souvislosti proto Magor všem uvězněným

připomíná jejich dluh vůči lidem, kteří se za ně v době, kdy seděli ve

vězení, statečně postavili. Tyto tři výše jmenované umělce však jmenovitě

připomíná poněvadž následně emigro-vali v době, kdy byl opět vězněn

iniciátor jejich podpory Václav Havel, kdy seděl také Petr Cibulka, který byl

obviněn za rozšiřování jejich hudby, a kdy byl uvězněn Petr Ouda, zpěvák z okruhu

těchto kapel.

Těžko posuzovat jejich pohnutky k tomuto činu právě

v této době, jejich chování bylo přinejmenším poněkud nekolegiální.

Egon Bondy se k otázce emigrace vyslovuje ve své básnické

sbírce Básně 1988 aneb čas spíše chmurný, Odplouvání. Je patrné, že má na

daný problém stejný názor jako Magor. Jednoznačně se vyslovuje proti emigraci

umělců do zahraničí, protože ztrátou kontaktu s Československem pozbývá jejich

práce smysl.

Říkaj mi i estébáci

říkaj mi to i přátelé

Kdybych byl býval emigroval

měl bych časy veselé

Ač jsem desetkrát měl tu možnost

byť se mi prdel svírala

jakou cenu by měla má práce

kdyby se ve Vídni konala

Slyšel jsem hanebné dvojverší:

Když je básníkům prabídně

utíkají do Vídně

23.8.1988

křížovnická škola

Existence Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu již byla

v této práci okrajově zmíněna. Tento spolek lidí, jehož ?ministrem

kultury? byl Magor, znamenal pro život a tvorbu Ivana Martina Jirouse a ostatních

členů velice mnoho. Jistě si tedy zaslouží, aby jí bylo věnováno více pozornosti.

Místo vzniku Křížovnické školy hledáme ve staroměstské

hospodě U Křížovníků. V této hospodě vznikla na počátku 60. let a byla

podle ní také pojmenována. Křížovnická škola byla původně pouze označením, za

kterým se skrývali dva čeští umělci, pozdější ředitelé této skupiny, Karel

Nepraš a Jan Steklík. Názvu Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu užívali

pro tvorbu a uveřejňování kresleného humo-ru. Později se k nim přidávali

další umělci. Vzniklo tak volné sdružení lidí stejného životního postoje, které

již nebylo zaměřeno pouze na kreslířskou činnost. Byla to zcela otevřená skupina,

která se neřídila žádným uměleckým programem, jak to většinou u uměleckých

skupin bývá. Její otevřenost se projevovala mimo jiné faktem, že se členy

Křížovnické školy postupně stávali i lidé, kteří dnes již zaniklou hospodu U

Křížovníků nikdy nenavštívili. Uzavření tohoto zařízení způsobilo, že se i

Křížovnická škola na několik let odmlčela. V roce 1969 však byla její

činnost po společné výstavě Karla Nepraše a Otakara Slavíka znovu obnovena, došlo

k tomu opět v jedné pražské hospodě. Tentokrát tato významná událost

v historii Křížovnické školy proběhla v hospodě U zlatého soudku.

Křížovnická škola se vyznačovala tím, že sdružovala lidi,

kteří si byli na jednu stranu velice blízcí, avšak z pohledu jejich uměleckých

postojů měli navzájem pramálo společného. Umělci Křížov-nické školy odmítali

jakýkoli způsob společné či cílené umělecké tvorby. To, co je ale navzájem

spojovalo a co považovali za to nej-lepší, co je vůbec spojovat může, byl jejich

způsob života, jejich humor a to, co odmítali.

Ať se již jednalo o Eugena Brikciuse, Otakara Slavíka, Karla

Nepraše, Magora (?ministr vnitra? Křížovnické školy) nebo o jiné členy, nikdy

nedělali umění společně. Když byli členové tohoto spolku pohromadě, tak se

nezabývali uměleckou činností, kterou se zabývali ve své sólové umělecké

profesi. Mohlo by se tedy zdát, že toto uskupení nemá s undergroundovou

literaturou nic společného. Mělo však v životě všech jejích členů pevné

místo, a tak na ně mělo nutný vliv i při jejich nezávislé umělecké tvorbě. Jako

původní, společnou činnost členů Křížovnické školy lze označit jedině

reali-zaci okamžitých spontánních nápadů. Tuto činnost ale nelze označit jako

akci, event nebo happening. Na nápady tohoto druhu většinou přicházeli

v hospodě, a tak byly i v hospodě realizovány. Většina nápadů byla ale se

stejnou rychlostí, jakou byla objevena, také opět zapomenuta. Některé však

neupadly v zapomnění, a tak byly později opakovány. Jedním z takových nápadů

byla např. společenská hra Fando nezlob se.

Tato hra vznikla pravděpodobně v hlavách Karla Nepraše a

Eugena Brikciuse v hospodě v U zlatého stolu. Vycházela ze známé hry

Člově-če nezlob se, přičemž pro změnu názvu dodal podnět hospodský Fanda, s

kterým se členové Křížovnické školy neustále potýkali. Zůstat ale pouze u

změny názvu nebylo jejich stylem. Dovedli tuto hru k dokona-losti tím způsobem,

že nahradili klasické hrací figurky frťany s různým alkoholem (nejčastěji

používali rumu, griotky, peprmintové-ho likéru a vodky). Majitel vyhozené figurky pak

musel frťana na místě vypít.

Jedním z členů Křížovnické školy byla i fotografka Helena

Pospíšilová (zvaná Wilson), která společně s ostatními uskutečnila

dlouhodobou akci, pocházející z hlavy Jana Steklíka. V roce 1972 se totiž

členové Křížovnické školy každý poslední den v měsíci scházeli

v hospodě U Svitáků, kde se fotografovali, jak sedí za stolem a pijí pivo.

Smyslem této akce bylo zobrazení jejich každodenní činnosti. Vytvořili paradox

zvýznamnění bezvýznamného. Tím vzniklo jedno z má-la původních uměleckých

děl Křížovnické školy.

Jak tedy vyplývá z tohoto hrubého nástinu činnosti

Křížovnické školy, jednalo se vždy o spontánní a silně svérázné myšlenky.

Členo-vé undergroundu takoví prostě byli, svéráznost k nim vždy patřila a

bude nadále patřit. Symbolem svéráznosti je pro mne Otakar Slavík. Tento malíř,

který ničil spoustu svých obrazů tím, že je násilně přemalovával a výtkám

okolí, že je to úplná škoda, se jenom smál a říkal:?Jak to má vydržet

věčnost ? když to nevydrží ani můj zásah.?

 

Egon Bondy

Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, je nejvýznamnějším

představitelem českého undergroundu. Je nejenom básníkem, prozaikem, dramatikem,

publicistou a překladatelem, ale hlavně jednou z největ-ších kapacit současné

české filozofie. Užívá již zmíněného pseudony-mu Egon Bondy, dále pseudonymu

Ivan Telecký a šifry E.B.

Narodil se 20. ledna 1930 v Praze v rodině generála

Československé armády. Studoval gymnázium v Praze, které v roce 1947

přerušil a až do roku 1957 přežíval bez stálého pracovního místa. V roce

1957 dokončil maturitu a začal dálkově studovat Filozofickou fakultu Univerzity

Karlovy, studoval zde filozofii a psychologii, studia úspěšně dokončil v roce

1961. Za své filozofické práce Otázky bytí a existence a Útěcha

z ontologie získal roku 1967 titul PhDr. a CSc.

Podstatnou část dosavadního života strávil v rodné Praze,

společně se svou manželkou Julií obýval malý byt v Nerudově ulici. Julie

Fišerová zemřela roku 1995. V Praze žil až do konce osmdesátých let. Po dokončení

studií pracoval od 1957 do 1962 jako noční hlídač v Národním Muzeu a od 1962

do 1967 v Bibliografickém oddělení Státní knihovny ČSR. Od roku 1967 je ale pro

své zdravotní problémy v invalidním důchodu. Stal se postavou četných próz

Bohumila Hrabala a řada jeho básnických textů byla zhudebněna již zmiňovanou

hudební skupinou Plastic People Of The Universe.

Koncem osmdesátých let se Egon Bondy odstěhoval do Telče. Nyní

žije již několik let, od roku 1994, sám v malém bytě v centru Brati-slavy.

S obrovskou rychlostí píše další knihy a pracuje jako externí profesor na

bratislavské univerzitě, kde přednáší indickou a čínskou filozofii a marxismus.

Jeho tvorbu ve čtyřicátých letech silně ovlivnilo setkání se

Zdeňkem Kalandrou, pod jehož vlivem se přiklonil k trokcismu. V roce 1950

založil s Vodseďálkem samizdatovou edici Půlnoc, v níž vydával i své

vlastní literární práce. V letech 1968-69 se podílel s P.Uhlem na

organizaci strany marxistické levice.

Bondy se hlavně soustředil na poezii, próze se více věnuje až v

70. a 80. letech. Sebekriticky tvrdí, že je to žánr, kterému příliš nerozumí.

Okrajově psal i divadelní hry a pracoval na překladech např. Morgensterna, Fromma nebo

Mao Ce-tunga.

Egon Bondy pracoval ve dvou rovinách, nejčastěji své práce

vydával pod dvěma jmény – své filozofické práce publikoval pod svým vlastním

jménem Zbyněk Fišer a ostatní literární práce jako poezii, prózu a překlady

vydával pod pseudonymem Egon Bondy. Na začátku 90. let se však od této dvojakosti

oprošťuje a dále tvoří již jen pod pseudonymem Egon Bondy.

Takřka celá jeho literární tvorba vyšla buď v samizdatu nebo až

po roce 1989. Pouze několik málo filozofických děl stihl vydat ještě na konci 60.

let před zahájením normalizace, odkdy byl režimem označen jako zakázaný autor. Byla

vydána jeho práce Otázky bytí a existence (1967), což je nezměněná verze

Bondyho diplomové práce z roku 1961. Dále pak v roce 1967 vyšla jeho práce Útěcha

z ontolo-gie, napsaná v roce 1962 a v roce 1968 byla vydána Bondyho

monogra-fie o zakladateli buddhismu Budha. Další práce již nakladatelství

nevydala, a tak veškeré další časové údaje u jednotlivých děl vyja-dřují vznik

rukopisu, nikoliv jeho vydání.

Filozofické práce Egona Bondyho mají čistě odborný charakter,

mezi nejvýznamnější filozofickou práci patří bezesporu skromně nazvané ale velice

obsáhlé pětidílné dílo Poznámky k dějinám filozofie. Je to značně

podrobná a i pro laiky srozumitelná filozo-fická práce. Doposud však toto

dvanáctidílné vydání dějin filozofie existuje převážně jen v rukopisech.

Těžištěm filozofických prací Egona Bondyho je ontologická

problematika. V průběhu života byly jeho názory a postoje modelová-ny, ale

nebyly opuštěny. Systematicky se věnuje buddhistické a čínské filozofii, což jej

dovedlo i k zájmu o islámskou a křesťanskou teologii. V průběhu času dospívá

k přesnějšímu výkladu indické a čínské filosofie a poukazuje na vnitřní

souvislosti s evropským myšlením a jejich využitelnost pro další filozofickou

práci.

Bondyho raná básnická tvorba obsahuje prvky surrealismu, je

ovlivněna hlavně tzv. paranoicko-kritickou metodou Salvadora Dalího. Ve stejné době

přejímá od Vodseďálka poetiku tzv. trapné poezie, jež se od surrealismu

odkláněla, byla humornější a charakterově měla blízko k dadaismu (např. sb. Trapná

poezie ? 1951; sb. Velká kniha ? 1952). Tyto dvě základní linie

v Bondyho díle existovaly paralelně. Koncem 50. let k nim přibyl i sklon

k filozoficko-meditativní poezii, jež se často vyznačoval vizionářským tónem.

K surrealismu se ale i nadále vrací (např. poemy Pražský život – 1951,

Nesmrtelná dívka ? 1958). Dokonce je patrná inspirace poetikou českých autorů

z období romantismu ? K. H. Mácha a K. J. Erben (např. poema Zbytky eposu

? 1955).

V Bondyho díle je patrný odpor vůči režimu a jeho

strukturám, který nepominul ani nástupem kapitalismu. Často se v Bondyho díle

projevuje jeho levicová politická orientace a filozofické zaměření na marxismus.

Člověk by levicovou orientaci u jednoho z nejvýznamnějších

odpůrců komunistického režimu v Československu nepředpokládal. Řada lidí na

počátku devadesátých let pochybovala o tom, zda je duševně zdráv. Bondy totiž

začal psát články do Rudého práva, kde se pokou-šel přesvědčit čtenáře

k volbě komunistů. Sám se také dokonce stal jedním z kandidátů strany

Levého bloku. K této otázce se vyjádřil takto:?Tak jako jsem ostře vystupoval

proti minulému, hnusnému a de-generovanému režimu, který neměl s marxistickými

myšlenkami vůbec nic společného, tak jsem zůstal stát na pozicích člověka, který

je levicově orientovaný. Přece najednou nebudu souhlasit s návratem kapitalismu,

ze kterého je mi celý život na blití!?

Jak dalece je politický program levého bloku postaven na

marxistickém učení, je silně diskutabilní. Ale takové postoje k Bondymu

zkrátka patří. Smysl jeho konání je často silně neprůhled-ný. Jeho literární i

životní počiny mají téměř vždy společnou jednu věc, řádně dokáží vyrazit

dech. Nejsilnějším příkladem se stala jeho výpověď při procesu s členy

skupiny Plastic People Of The Universe, kteří byli zatčeni při ilegálním koncertu

v Českých Budějovicích.

Jelikož oficiálně neexistoval v právním řádu zákon, který

by underground přímo zakazoval, pokoušel se soud obvinit pořadatele z čehokoliv

jiného. Státní zástupce se nejčastěji snažil o obvinění z nepovoleného

podnikání, výtržnictví nebo hanobení státu. Všichni samozřejmě vypovídali, tak

aby obvinění zabránili, až na Bondyho. Bondy při výslechu řekl úplně všechno, co

věděl a dokonce si i řadu věcí vymyslel. Např. vypověděl, že musel Magorovi

jednou v hospodě rozbít hubu, protože se otevřeně posmíval marxismu. Což

nebyla pravda, Magor sice tenkrát přes hubu dostal, ale ne kvůli tomu, že by se

posmíval marxismu. Dále Bondy vypověděl, že za vstup do sálu, kde se vystoupení

konalo, musel zaplatit čtyřicet korun. Bondy však na rozdíl od ostatních nemusel

samozřejmě platit vůbec nic. Tím podpořil snahu státního zástupce o obvinění

Magora z nepovoleného podnikání.

Důvody tohoto Bondyho jednání zná zřejmě pouze on sám. Při

nedávné přípravě televizního dokumentu o alternativní kultuře, obvi-nil Ivan

Martin Jirous Egona Bondyho z toho, že byl od třiapadesá-tého roku

spolupracovníkem StB. Avšak jedním dechem dodává, že nemá nejmenší právo ho

jakkoli soudit.

Bondyho básnické i prozaické dílo je stejně jako autor silně

kontroverzní. Je to literatura, kterou si člověk buď zamiluje nebo ne. Bondy se ve

svém díle často věnuje literárním tabu. Píše o tom co prožívá v běžném

životě. Přiznává se např. k tomu, že v únoru 1948 pochodoval

s rudým praporem po Václavském náměstí. Do jeho tvorby se také promítají

vlastní okamžité pocity a problémy, jež se objevují během psaní. Často se

zmiňuje o svých zdravotních problé-mech, měl totiž vyoperovaný konečník a již od

dětství časté zácpy. Čtenář se také dozvídá i intimnosti z jeho

manželského života s Julií. Právě pro toto odhalování vlastní intimní

sféry, pro časté levicové odbočky, pro značnou upovídanost a pro opakované

vyjadřování se k palčivým problémům doby, postupně vyúsťujícím

v ne-konečný spor básníka se světem, který by se svým rozsahem dal

v čes-ké literatuře srovnávat snad jedině s básnickým dílem Jakuba

Demla, je mnohými odsuzován a označována za grafomana a exhibicionistu. Proti tomuto

se však důrazně staví Magor, který obviňování Bondyho z exhibicionismu a

grafomanie odmítá. Jednak zpochybňuje směrodat-nost rozsahu literárního díla pro

obvinění z grafomanie a jednak je podle něj třeba chápat rozdíl mezi exhibicí

a odhalováním se. ?Exhi-bice útočí na svět a chce šokovat. Odhalení umožňuje

světu nahlédn-out dovnitř a skrze to pochopit sám sebe.? Každopádně je hranice

mezi exhibicionismem a odhalováním se velice tenká a Bondy ji někdy překračuje.

Nelze ale říci, že by byl Bondy exhibicionista, opravdu jde spíše o sebeodhalování,

k exhibicionismu ale místy sklouzne.

Pro básně Egona Bondyho je charakteristický jazyk, který autor

užívá. Jedná se o spisovnou a hovorovou češtinu, která často přechá-zí v

češtinu obecnou. Bondy jednotlivé styly kombinuje. Touto kombi-nací spisovné a

obecné češtiny vznikají zajímavé kontrasty. Obecné češtiny užívá hlavně,

pokud chce dát na danou skutečnost důraz. V Bondyho básnické tvorbě se však

můžeme setkat i s odbornými výra-zy.

Dobrým příkladem Bondyho tvorby je jistě krátká báseň ze

sbírky Básně 1988 aneb čas spíše chmurný, Odplouvání, která přesně

vystihu-je Bondyho svěřování se se svými celoživotními zdravotními problémy, nad

kterými zde projevuje lítost.

Pán Bůh mě dal psát básně

jako obyčejným lidem sraní

Možná proto mám furt zácpu

Ale jinak by bylo blbců, který by si to strašně považovali!

10.6.1988

Mezi nejvýznamnější Bondyho básnická díla nepochybně patří

sbírky Zápisky z počátku let sedmdesátých (1972), Sbírečka

(1974), Mirka (1975)a Chcípání (1984).

Bondyho prozaické dílo se odvíjí ve čtyřech tématických

okruzích, jež se ale často vzájemně prolínají. Do první tématické linie patří

sci-fi (např. Invalidní sourozenci ? 1974, Nepovídka ? 1983), druhou

linii tvoří téma aktualizace obrazů z minulosti (např. Šaman ? 1976).

Intimní a reflexivní próza, jež má blízko k filozofi-ckému eseji či deníku,

představuje třetí prozaickou linii (např. Sklepní práce ? 1973, Leden na

vsi ? 1977), čtvrtý tématický okruh se zabývá tématikou poválečného

života v Československu (např. Bratři Ramazovi ? 1985, Máša a Běta

? 1978).

Bondyho současná tvorba jde i přes autorův věk s dobou.

Dokladem toho je jedno z jeho posledních děl, které vydalo na sklonku roku 1998

nakladatelství Zvláštní vydání pod názvem Cybercomics. Toto dílo je velkým

krokem mimo vyšlapané cesty spiso-vatelství Egona Bondyho, tímto dílem totiž

vstupuje přímo doprostřed módního proudu současné světové literatury, aniž by se

pokoušel o podbízení se čtenáři.

Setkáváme se zde ale s již tradičními prvky Bondyho

literatury. Najdeme zde především Bondyho typický smysl pro humor, u kterého si

nejsme jisti zda se autor směje nebo se jen kysele šklebí. Autor popisuje pionýrské

časy slavného návratu kapitalismu do Prahy a vizi Prahy budoucnosti. Děj se však

neomezuje pouze na jedno místo, přesouvá se dokonce až do New Yorku, který je tou

dobou z části pod vodou. Hlavní postavou knihy je půvabná dívka Věra, která v

díle vysvětluje pozici Číny ve světě a plynně cituje Marxe, čímž se opět

dostáváme na již důvěrně známou půdu tvorby Egona Bondyho. I přes všechen smutek

a pesimismus kniha končí optimisticky a s výzvou k odporu proti zlým silám.

Bondy vyslovuje myšlenku, že lidstvo pravděpodobně nemá budoucnost ve své

stávající tělesné formě, ale že ho bude čekat lepší existence ve světě

virtuální nirvány světa počítačů.

 

AFGHÁNISTÁN

Jednou z dalších velice zajímavých próz Egona Bondyho je

próza Afghánistán, která je řazena do volného cyklu společně

s románem Invalidní sourozenci (1974) a dvoudílnou prózou Bezejmenná

(1986). Tato díla navzájem spojuje jednak značná autobiografičnost, ale hlavně

spojování motivů konkrétní historické situace s autorovým snem. Tato próza patří

k Bondyho doposud nejpesimističtějším science-fiction.

Hlavními postavami je postava mladého muže, kterého Bondy

pojmenoval C. a jeho družky D., jež zřejmě představují Egona Bondyho a jeho ženu

Julii. Tento neobvyklý způsob pojmenování postav kores-ponduje s románem Invalidní

sourozenci, ve kterém Bondy pro označení dvou hlavních postav užil dvou

předcházejících písmen abecedy – písmen A. a B.

Děj se odehrává v Praze blízké budoucnosti

pravděpodobně koncem dvacátého století. Německým vědcům se podařilo vyvinout

zbraň, která je schopna bezestopy zničit téměř sto procent veškerého života na

zemi. Zbraň se jim však vymyká z rukou a ničí takřka všechen život na Zemi.

Na živu zůstává jen pár jedinců, kteří jsou ze svého údělu nejdříve značně

vyděšeni. Pak jim ale dochází, jak obrovské měli štěstí. Obzvláště mají

radost z toho, že si nyní mohou zdarma užívat takřka všech lidských vymožeností.

Nemusí za žádné jídlo a pití nic platit, nemusí do práce a nikdo je nijak

neomezuje. Nabývají tak na první pohled neomezené svobody.

Děj začíná na konci léta v Praze. C. a D. se rozhodli vyzkoušet

účinky bílého halucinogenního prášku, který získali od jednoho ze svých

přátel. Účinky prášku zkouší několikrát. První pokusy však ne-přináší

slibovaný výsledek. Po třetím pokusu s touto drogou se náhle probouzí

uprostřed zcela opuštěné Prahy. Zpočátku to považují za halucinaci. Postupně si

ale připouštějí, že je to realita. Mají z celé situace velkou radost a

náležitě si užívají nabyté volnosti. Aniž by si stanovili určitý cíl cesty

vydávají se na pěší cestu do světa, míří samozřejmě na západní hranici.

Dostávají se takto až k jednomu opuštěnému zájezdní hostinci, kde se

shledávají s prvními živými lidmi, kteří přežili. Dozvídají se, že od

českých hranic dál na západ se rozprostírá jen obrovská spoušť a spálená zem.

Nějaký čas s novými přáteli pobývají v hostinci, ale táhne je to dál

na cesty, a tak se po několika dnech vydávají dál. Přicházejí až na

česko-německé hranice, kde opravdu začíná měsíční krajina.

Toto je zlomový okamžik knihy. Autor končí s idylickým

líčením krásné letní přírody české země. Dochází k vystřízlivění. Hlavní

hrdinové dostávají poznat stinnou stránku události, jež postihla planetu Zemi. Autor

se dostává k hrůzným vyobrazením trosek měst a měsíční krajiny západní

Evropy.

C. a D. postupují dál zničenou krajinou až se dostanou na začátek

skloviny, jež se vytvořila po výbuchu roztavením veškeré hmoty na povrchu, a která

pokrývá většinu planety. Setkávají se zde s lidmi z celé Evropy

a vytvoří s nimi společně komunu. Jedná se často o umělce. Každý ale

dělá to, co ho baví a co umí. Kdo z komuny nechce, pracovat nemusí. Autor zde

opět vytváří idylický obraz společenství lidí, tentokrát ale uprostřed zkázy.

D. otěhotní a její vnitřní hlas jí říká, že musí najít

Jarní údolí, které se nalézá někde v Afghánistánu. Přestože C. nerad

opouští idylickou atmosféru komuny, vydávají se na cestu do Afgháni-stánu. Putují

přes Rakousko směrem na východ, až se dostávají do hor. Přichází ale zima a D.

onemocní. Jejich putování je velice strastiplné, už mají jen zřídkakdy co jíst,

nemají střechu nad hla-vou a prostupují jen s námahou temným lesem pokrytým

pohořím. Když konečně přejdou pohoří a přichází na konec lesa, zůstává D.

sama v malém srubu na okraji lesa, kde přivádí na svět dceru Františku, C. se

na další cestu vydává sám. Dostává se do Moskvy, která je plně pod nadvládou

vojáků, kteří nutí veškeré obyvatelstvo k životu v podzemním labyrintu

a práci v podzemních továrnách.

Zde se autor dostává k nejhrůznější části románu.

Popisuje ži-vot ve společenství lidí na pokraji smrti hladem v podzemních

pro-storách Moskvy. Popisuje nelidské podmínky ve kterých lidé musí žít a

pracovat.

C. se dokonce dostává do jedné továrny, kde se s místními

poměry seznamuje důvěrněji. Pak ale z Moskvy rychle spěchá pryč zpátky za D.

Moskva je plná vojáků chytajících obyvatelstvo pro práci v podzemních

továrnách. Dostává se zpět do lesního srubu k C. a společně dospívají

k rozhodnutí, že musí co nejdříve zpět do vlasti. Hned se vydávají na stejně

náročnou cestu zpět. Po vstupu na území Slovenska ale s hrůzou zjišťují, že

toto území je již také obsazeno ruskými vojáky, kteří odvlečou každého, koho

najdou a co nemohou vzít sebou, tak ničí.

C. a D. jdou dál až se dostanou do Prahy, která je na tom úplně

stejně. Ulicemi pochodují zástupy lidí, kteří byli chyceni ruskými vojáky a

právě jsou deportováni do Moskvy. C. a D. vidí bezvýchodnost jejich situace a jsou

zoufalí. V malé hospodě nacházejí úkryt před vojáky, společně zde dospívají k

rozhodnutí ukončit život. V tom ale přichází islandský básník Jóhann,

který je posledním islandsky mluvícím člověkem na Zemi, a kterého již důvěrně

znají z komuny. Ten se je pokouší přesvědčit o smyslu jejich existence a jejich

budoucího poslání na Zemi. Říká, že je jejich posláním pracovat na vzniku nového

světa a nové kultury. Jóhannovi se je však přesvědčit nepodařilo a odchází.

V tomto momentě do děje vstupuje Magor, kterého C. a D.

zahlé-dnou v jednom ze zástupu zajatců, kteří proudí ulicí před hospodou.

Nenápadně s ním naváží rozhovor. Magor je plný elánu a přesvědčení, že

se z Moskvy vrátí zpět. Jediné, co má v hlavě, je nikdy se nevzdát a

nikdy se tomuto režimu nepodvolit.

Kniha končí pohledem anděla z vesmíru na planetu Zemi, která

je z velké části pokryta jen oslnivě zářící sklovinou. C. a D. sebe i svou

dceru Františku opravdu zprovodili pomocí jedu z tohoto zkaženého světa a jejich

duše vystupují do hloubky univerza.

Generace Egona Bondyho prošla obrovskou životní zkušeností. Bondy

ale na rozdíl od dnešních autorů tuto zkušenost neimplantuje pseudohrdinům svých

knih, ale přímo ji demonstruje sám na sobě. ?Obnažený jako sval stažený

z kůže nám ukazuje, co se s ním dělo a co se s ním děje.? Proto je

on sám často hrdinou svých děl, proto číst Bondyho texty znamená číst v Bondyho

duši. Literatura Egona Bondyho je náročná, avšak velice zajímavá. Magor se

k polemice, kterou nad Bondyho dílem vede celá řada kritiků, vyjádřil

v Magorově zápisníku takto:?Brát Bondyho lze jedině v jeho celistvosti ?

jako maso u řezníka: když to nechcete, pane, s tou flaksou, tak to nechte bejt.?

Ivan Martin Jirous

Ivan Martin Jirous zvaný Magor se narodil 23. září 1944

v Humpolci. Magor je zakladatelem a společně s Egonem Bondym nadále vůdčí

osobností českého undergroundu, uměleckým kritikem, publici-stou, básníkem a

prozaikem. Mimo jiné bývá označován za rváče, noto-rika a exhibicionistu. Sám o

sobě říká: ?Jsem ten, který vyvolává neklid. Anebo ten, který roznáší

radost.? Užívá také dalšího pseu-donymu Jan Kahan nebo šifry /kubl/. Autorem

přízviska Magor je Eugen Brikcius.

Magorovou první ženou byla Věra Jirousová, rozená Vařilová, jež

byla básnířkou a uměleckou historičkou. Druhou manželkou mu byla malířka Juliána

Jirousová, rozená Stritzková.

Po maturitě na SVVŠ v Humpolci pracoval rok jako topič a

stavební dělník. Od roku 1963 studoval dějiny umění na Filozofické fakultě

Univerzity Karlovy. Jeho studium ale nebylo příliš inten-zivní, škola mu byla totiž

naprosto lhostejná a na akademickou práci nikdy nepomýšlel. A poněvadž bylo

v blízkosti fakulty mnoho hospod, do školy většinou nedorazil. Nebýt výhrůžek

Magorovy první ženy Věry, že se s Magorem rozvede, pokud nenapíše diplomovou

práci, Magor by vysokou školu zřejmě nikdy nedokončil. Svou diplomovou práci na

téma Vizuální poezie. Jiří Kolář a Henri Michaux obhájil v roce 1968,

vlivem politických událostí tohoto osudového roku se ale nestal bakalářem, nýbrž

vyřazeným absolventem bez titulu. V té době se již naplno věnoval českému

undergroundu, byl spoluorgani-zátorem a teoretikem Křížovnické školy čistého

humoru bez vtipu.

Od třetího ročníku Filozofické fakulty byl Magor redaktorem

časopisu Výtvarná práce a přispíval výtvarnými kritikami i do revue Výtvarné

umění. Od roku 1967 navazuje spolupráci s hudební skupinou The Primitives Group,

jež trvá až do roku 1969. V tomto roce se The Primitives Group rozpadá, Magor a

kytarista Josef Janíček se přidává k mladé rockové kapele The Plastic People Of The

Universe. Magor se stává uměleckým vedoucím Plastiků a v návaznosti na tuto

činnost u Plastiků se postupně stává vůdčí osobností českého undergroundu.

V letech 1973 ? 1974 byl společně s třemi dalšími

umělci odsou-zen na 10 měsíců za hospodské nedorozumění s vysloužilým

přísluš-níkem StB. Byl organizátorem řady ilegálních koncertů skupiny Plastic

People, a dvou ?festivalů druhé kultury?. První se konal v roce 1974

v Postupicích a druhý roku 1976 v Bojanovicích. Legen-dárním se stal

koncert skupiny Plastic People v Českých Budějo-vicích, kde bylo zatčeno a

odsouzeno na dvacet osob z řad umělců undergroundu. Tato událost vyvolala

v československých intelektuál-ních kruzích velký rozruch v jehož čele

stál Václav Havel. Vzbouřená vlna odporu jednak ovlivnila podstatné snížení

rozsudků tzv. procesu s českým undergroundem a jednak měla přímý vliv na vznik

Charty 77, kterou hned po návratu z vězení Magor spolu s celou řadou

dalších členů undergroundu podepsal. Magor byl původně odsouzen na sedm let, ale

díky velikému projevu solidarity českých intelektuálů si nakonec odseděl jen rok a

půl (1976 ? 1977). Po třiceti sedmi dnech na svo-bodě byl ale znovu odsouzen na osm

měsíců pro výtržnictví na výstavě J. Laciny. Odvolací soud mu pak trest

prodloužil na osmnáct měsíců (1978 ? 1979). V roce 1981 byl na základě

?znaleckého? posudku V. Rzounka za činnost v samizdatovém časopisu Vokno

odsouzen na tři a půl roku odnětí svobody. Toto období strávil ve věznici

v Litoměřicích, v Ostrově nad Ohří a ve Valdicích, kde vznikla Magorova

nejvýznamnější sbírka Magorovy labutí písně. Tato sbírka byla

z Valdické věznice propašována ještě před Magorovým propuštěním a

v roce 1985 jí byla udělena Cena Toma Stopparda. Do vězení putoval opět za tři

roky, v říjnu 1988 byl odsouzen na šestnáct měsíců a byl propuštěn 25.

listopadu 1989, kdy mu byl zbytek trestu prezidentem republiky odpuštěn. Odsouzen byl

tedy dohromady pětkrát, většinou podle paragrafu 202 ? výtržnictví a ve vězení

strávil celkem osm a půl roku.

Magor měl opravdu obrovskou vůli, každý pobyt ve vězení jakoby ho

burcoval ještě k vytrvalejší ilegální činnosti v undergroundu než

předtím. Bojoval proti režimu společně se spoustou dalších umělců druhé kultury,

jako byl např. Bondy, Havel, Knížák aj., čistě inte-lektuálními zbraněmi. Bylo mu

k smíchu, jaký obrovský aparát StB je nasazen proti lidem, kteří nemají

jiných zbraní než psacích strojů a elektrických kytar. Období boje proti režimu

výlučně uměleckými prostředky je v českých dějinách naprosto unikátní.

Magor tento způsob boje, který dokonce postrádá i násilné uvažování, považuje za

nejlepší způsob jak přimět režim k naprosté zuřivosti.

Dnes je Magorovi pětapadesát let, žije na Vysočině

v Prostřed-ním Vydří a nadále se věnuje organizaci rockových koncertů a

litera-tuře. Magor nedávno potlačil jeden z výrazných aspektů své osobno-sti,

začal abstinovat. Rozměry jeho pití byly opravdu mýtické. Celý život intuitivně

směřoval ke způsobu psaní poezie, jaký ctili čínští básníci. Ti totiž podle

historiků pili spoustu rýžové kořalky a neustále se tak udržovali na hranici

deliria. Magor sám o sobě tvrdí, že ty nejjemnější básně dokáže napsat jen po

několikadenním pití, kdy už přestává rozlišovat sen a skutečnost. Dnes ale sedí

do-ma a intenzivně píše. Dokonce se nechal slyšet, že v něm pomyšlení na

alkohol vzbuzuje odpor.

Na počátku své literární činnosti v polovině šedesátých

let se věnoval uměleckým a hudebním studiím, které měli hlavně faktogra-fický

význam. Vyznačovaly se hlavně jasným označováním problémů, pí-še zkrátka bez

jakýchkoliv zábran to, co si o daných výstavách či umělcích myslí. Tyto práce

publikoval především v časopisech Výtvar-ná práce, Výtvarné umění, Divadlo

a Sešity pro mladou literaturu. Po zahájení normalizace, která znamenala Magorův

vstup do ilegality, vydával své články mimo jiné hlavně v samizdatovém časopise

Vokno, na němž se od roku 1979 redaktorsky podílí. Dále vydával v časopisech

Revolver Revue, Infoch, Jazzstop, Dialogy, Obsah, Mašličkový časopis, Moravská

čítanka, Váhy atd. Od druhé poloviny sedmdesátých let publikoval také

v exilových časopisech. Jeho nejznámější historiografická práce Zpráva o

třetím českém hudebním obrození vyšla v roce 1976

v pařížském časopise Svědectví pod názvem Zpráva z českého

hudebního podzemí. V letech 1983, 1984 a 1987 vydal vídeňský časopis

Paternoster na pokračování Magorovu práci Pravdivý příběh Plastic People,

která pak v roce 1991 vyšla také ve Student-ských listech. Časopis Most vydal

v roce 1990 básnickou sbírku z ro-ku 1987 Magorův Jeruzalém, Magorův

soumrak vyšel v roce 1992 v časopise Paternoster a v roce 1993

v Revolver revue. Zpráva o tře-tím českém hudebním obrození a Pravdivý

příběh Plastic People pak vydalo společně s celou řadou dalších recenzí

a textů nakladatelství Torst v knize Magorův zápisník v roce 1997.

Básnická tvorba Ivana Martina Jirouse měla svůj debut v roce

1975, kdy byla samizdatově vydána jeho první sbírka Magorův ranní zpěv. Toto

básnické dílo pak v roce 1979 následovala sbírka poezie Magorova krabička

a v roce 1980 Mládí nevykouřené, které vyšly rov-něž v samizdatu.

Tato ranná básnická tvorba se vyznačuje především zjevnou inspirací Bondyho tzv.

trapnou poezií. Magorovy básně nejsou ale zdaleka tak sebeodhalující jako Bondyho

tvorba. Na dadaistickém pozadí, která vychází z Bondyho trapné poezie, se

objevují prvky křesťanské pokory. V roce 1981 v samizdatu vychází Magorovo

borágo a ve stejném roce Magorova mystická růže. V roce 1985

vychází Ochranný dohled a Magorovy labutí písně, které Jirous napsal

během věznění v Litoměřicích, v Ostrově nad Ohří a ve Valdicích. Toto

dílo bylo v Magorově tvorbě zlomové. Nutně se v ní odráží věznické

prostředí, ve kterém vznikla. V básních této sbírky, které jsou vystavěné

na tradičním rýmovém schématu, se prolínají úryvky z ?vězeňského?

deníku se vzpomínkami na rodinu a přátele, s modlitbami a žalmy, se

sebeironickými glosami a epigramy. Z důvodů prolínání těchto témat tuto

sbírku řadíme do tématické linie literatury undergroundu a li-teratury vězeňské,

ale také do tradiční české katolické literární linie, kterou představují např.

J.Deml, J.Zahradníček, B.Fučík. Na tuto sbírku navazuje již jmenovaná sbírka Ochranný

dohled (1985) a dále mezi jinými i Magorovi ptáci (1987). Tyto další

sbírky čerpají nadále z autorových vězeňských zkušeností.

Žánrově novou a ojedinělou je v Magorově tvorbě sbírka

básní a pohádek pro děti Magor dětem (1986).

Magor uspořádal dvě básnické antologie, které vyšly rovněž

v samizdatu. První byla v roce 1975 Egonu Bondymu k 45. narozeninám ?

Invalidní sourozenci a druhá ve stejném roce pod názvem Peťákovi.

Magor většinu svých básní dedikuje lidem z okruhu lidí

z under-groundu, z okruhu svých přátel. Objevuje se zde celá řada jmen.

Fi-gurují mezi nimi samozřejmě Egon Bondy, Andrej Stankovič či Dana Němcová, dále

také Petr Uhl, Fili