Umělecké cíle ruchovsko-lumírovské generace

• doba, literární programy, představitelé, nejvýznamnější díla Ruchovců a Lumírovců

V 70. a 80. letech hospodářská moc českého měšťanstva dále rostla. Pokračoval i rozvoj kulturního života, který se projevoval vznikem a růstem kulturních organizací a institucí (např. nakladatelství: Jott, Vilímek, Topič). Tato doba byla spjata s rozmachem národního hnutí, které mělo své obdoby v celé tehdejší Evropě (sjednocení – Itálie, Německa, Bulharska), ale především byla podmíněna nespokojeností s polit nevyřešením České a Slovenské otázky po Rakousko-uherském vyrovnání.

Vyhrocení národnostní otázky vedlo v části české literatury k výraznému přihlášení se k idejím vrcholného obrození. Vzniká tak národní škola, jejíž základ tvořili spisovatelé seskupení v almanachu Ruch, který byl vydán r. 1868, při příležitosti položení základního kamene Národního divadla a jimž se tedy říká Ruchovci. Později se sdružovali hlavně kolem časopisu Osvěta. Ruchovci podřídili cíle literatury národnímu závazku a navázali tak na Národní obrození. Oživuje se historismus, myšlenka slovanská, vztah ke Slovensku, vlastenectví, zájem o venkov a selství, jako základ národa. V literární tvorbě nabývá vrcholného postavení poezie, především vlastenecká a politická. Prosazuje se patetický a poněkud rétorický verš. Nejvýznamnějším představitelem je Svatopluk Čech.

Brzy po Ruchovcích vystoupila druhá skupina, která se soustředila podle časopisu Lumír (zal. 1873) a později redigovaného J. V. Sládkem – Lumírovci. Lumírovci byli zaměřeni kosmopolitního, ve svém programu navázali na májovce v úsilí o světovost české literatury. Uskutečňovali rozsáhlou překladatelskou činnost, hlavně z oblasti anglosaské a románské. Čímž zatlačovali doposud převažující vliv literatury Německé. Přehodnotili dosavadní pojetí literatury, jako nositelky mimoliterárních funkcí ( politické, národně vzdělávací, didaktické) a nahradili je definováním literatury jako oblast kultury s vlastními svébytnými hodnotami. Z toho vyplynuly požadavky umělecké svobody a čistého umění, oceňuji hlavně formu. Nová je silná smyslovost jejich poezie z bohatstvím obraznosti a nových forem. Nejčastěji pěstují lyriku intimní. Nejvýznamnějšími představiteli jsou Sládek, Vrchlický a Zeyer.

Národní škola (RUCHOVCI)

Nejvýznamnějším básníkem národní školy byl Svatopluk Čech (1846 – 1908). Narodil se v Ostředku u Benešova v rodině hospodářského správce na místním statku. Studoval na gymnáziu a potom v Praze práva. Po ukončení studií a krátké advokátní praxi zakotvil jako redaktor v časopise Květy a věnoval se výhradně literatuře. Sv. Čech byl plachým samotářem, nikdy se neoženil, život si zpestřil pouze několika cestami do ciziny.

Psal poezii a prózu. Jeho poezii můžeme rozdělit na lyriku a epiku. Lyriky napsal méně a má neosobní vlastenecký a politický charakter. Největšího úspěchu dosáhl v Písních Otroka. Epika: historická ( Husita na Baltu); alegorická Evropa – popisuje loď, na které cestují různí příslušníci národů – dochází ke katastrofě; Slávie – na lodi cestují Slované, posádka se vzbouří – loď v ohrožení, Slované se spojí a zachrání loď; venkovská: veršované povídky (Ve stínu lípy, Lešetínský kovář); satirická (komický epos Hanuman).

Satira je obsažena také v jeho nejúspěšnějších prózách, tzv. Broučkiádách (Pravý výlet pana Broučka do měsíce, Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do 15.st.), v nichž zesměšňuje českého měšťáka.

Sv. Čech přispěl k upevnění národního sebevědomí, k rozvoji české národní společnosti a zmírnění sociální nerovnosti.

Z řady dalších autorů národní školy má největší význam Eliška Krásnohorská (1847 – 1926) autorka zdařilých libret k operám např. (Smetany – Hubička, Tajemství, Čertova stěna), překladatelka, kritička, spisovatelka a básnířka.

Škola kosmopolitní (LUMÍROVCI)

Uprostřed, mezi směrem národním a kosmopolitním, stojí Josef Václav Sládek (1845 – 1912). Narodil se ve Zbiroze v rodině zednického mistra, dětství prožil na venkově mezi lidmi, kteří se mu svými rázovitými postavami vryli do paměti. Vystudoval techniku. Dva roky pobyl v Americe a po návratu se stal vedoucím redaktorem Lumíru. Tuto skupinu udržoval pohromadě zvlášť v devadesátých letech, kdy došlo k roztržce mezi Vrchlickým a Zeyerem.

Byl především lyrikem, v menší míře epikem. Svou poezii omezuje na základní situace lidského života, stručně a přímě se vyjadřuje a stále častěji se objevují náměty domova, dětství a vesnického života: Básně, Jiskry na moři, Světlou stopou, Na prahu ráje, Selské písně a české znělky).

Výsledkem jeho pobytu v Americe jsou fejetony (Na hrobech indiánských). Poté co se podruhé oženil, vytvořil několik sbírek veršů dětské poezie. Tyto básně a drobné popěvky dosáhly veliké obliby (Zlatý máj, Skřivánčí písně, Zvony a zvonky).

Věnoval se také překladatelské činnosti. Překládal hlavně z anglosaské literatury (Longfellow, Poe, Shelley, Shakespeare).

Jaroslav Vrchlický (1853 – 1912) (vl.jm. Emil Frída) jeden z nejvýzn. básníků 19. a 20.st. české literatury. Narodil se v Lounech v rodině ne příliš úspěšného obchodníka, svá dětská léta však prožil v Ovčárech u Kolína u svého strýce, faráře Antonína Koláře. Po vystudování gymnázia v Praze a v Klatovech vstoupil do kněžského semináře. Později však přestoupil na filozofickou fakultu. Po studiích strávil rok v Itálii jako vychovatel ve šlechtické rodině. Po návratu – učitelem, tajemníkem české techniky, profesorem na pražské univerzitě. Dostalo se mu vysokých poct doma i v zahraničí, byl zvolen členem České akademie věd. V roce 1908 onemocněl těžkou nervovou chorobou a po čtyřech letech utrpení umírá.

Tvorba:

• Počátky: Z hlubin (napsal po návratu z Itálie) – verše plné pesimizmu a melancholie (blízké veršům mladých majovců z dob jejich literárních počátků)
• Lyrika: sbírky Pouti k Eldorádu, Dojmy a rozmary, Eklogy a písně (jsou naplněny idejemi lidské družnosti a lásky k člověku; Okna v bouři (vypovídá o podrytých životních jistotách); Korálové ostrovy, Strom života
• Epika: cyklu Zlomky epopeje pokouší se zobrazit vývoj lidstva od prvopočátku až po současnost, přitom zpracovává témata prehistorická, antická, středověká i renesanční. (patří zde: Zlomky epopeje, Nové zlomky epopeje, básnické knihy Mythy I. a II., Selské balady)
• Dramata: Phypadomie – trilogie s antickým námětem, Noc na Karlštejně- s vtipnými zápletkami, o Karlově žárlivé manželce, která vnikne přes králův zákaz do hradu.
• Překlady: (Dante Alighieri, Hugo, Rostanda, Poe, Byron, Whitman aj.)

Dalším členem lumírovců je Julius Zeyer (1841 – 1901). Jeho poezie a próza jsou téměř v rovnováze.

Narodil se v Praze v bohaté patricijské rodině, v níž se udržovala tradice německo-francouzského původu. Měl převzít dřevařský závod, který však nakonec nepřevzal. Navštěvoval reálku, vyučil se tesařem. Studoval na pražské filozofické fakultě a nakonec se věnoval jen literatuře. Často odjížděl na cesty do ciziny. Teprve roku 1899 se vrací do Prahy, kde prožívá poslední 2 roky života.

Zprostředkovával díla světové literatury. Jeho počáteční práce jsou humorné, ironické a fantastické povídky:

• Ondřej Černyšev – příběh z prostředí ruského dvora z konce 18.st.
• Román o věrném přátelství Amise a Amila – příběh z rytířského světa staré Francie

Básnické dílo:

• díla s českou tématikou (Vyšehrad, Čechův příchod)
• díla se světovou tématikou (Zpěv o pomstě Igora, Ossianův návrat, Karolinská epopeja – cyklus čtyř veršovaných příběhů, oslavující dávnou rytířskou čest, obětavost a věrnost)

Próza: zde se objevuje Zeyerova myšlenková krize, vznikající z hlubokého rozporu mezi básníkovými ideály a realitou současného českého spol. života.

• Jan Marie Plojhar – ukazuje Zeyerovou touhu po činu a současně i jeho osamocenost
• Dům U tonoucí hvězdy – hrdina tohoto románu, Slovák Rojko, hyne ještě beznadějněji než Plojhar

Zeyerovo umělecké dílo je těžko zařaditelné a Zeyer sám působí dojmem, jako by nepatřil do doby, v níž žil.

Kritika ho přijala velmi vlídně Šalda, Fučik – vyzvedl jeho dílo právě v době největšího ohrožení národa.