Co se doopravdy stalo 17. listopadu 1989
17. listopad 1989 je den, který je považován za impuls, který vedl k rozpadu komunistického režimu. Mluví se o něm jako o Sametové revoluci nebo studentské revoluci.
Několik let před 17. listopadem 1989 vznikalo mnoho nezávislých společenských aktivit a opozičních hnutí. V roce 1987 vznikla Demokratická iniciativa (DI). V říjnu 1988 bylo založeno Hnutí za občanskou svobodu (HOS) a počátkem roku 1989 Klub za socialistickou přestavbu – Obroda. V daleko vyšší míře se začala objevovat mírová, církevní, ekologická a další hnutí, která se rekrutovala především z příslušníku mladé generace. V rámci seminářů se vyučující setkávali se studenty a mladými lidmi, kterým režim ve studiu zabraňoval a diskutovali nad konkrétními a aktuálními otázkami. Pro studenty seminářů byly tyto akce svým způsobem myšlenkovou i fyzickou odvahou, protože přednášející i studenti mohli být kdykoli zadrženi policií, vyslýcháni, případně i souzeni a uvězněni.
V souvislosti s brutálním zásahem represivních složek při lednových demonstracích (15. – 21. ledna 1989) a následným zatčením Václava Havla vznikla petiční Iniciativa kulturních pracovníků. Velkého ohlasu dosáhla petice Několik vět, kterou v červnu 1989 připravila skupina disidentů v čele s Václavem Havlem. Do listopadu 1989 ji podepsalo přibližně 40 000 lidí. Demonstrace byly otevřeným, konfrontačním bojem proti systému, vyžadujícím plné osobní nasazení a přinášejícím větší rizika. Od 21. srpna 1988 až do 17. listopadu se jen v Praze uskutečnilo přes deset větších demonstrací.
Postupnou radikalizaci vysokoškolských studentů názorně zachycují studentské časopisy, které až na jedinou výjimku vycházely pod hlavičkou příslušných fakultních výborů Socialistického svazu mládeže (SSM). V časopisech jsme mohli najít kritiku formálnosti SSM a v několika časopisech se dokonce objevily i výzvy čtenářů k rozpuštění SSM a jeho nahrazení nezávislou studentskou organizací. Se stereotypní pravidelností se studentské časopisy zabývali nezávislou rockovou scénou, otiskovaly texty zakazovaných hudebních skupin, bez předsudků se zabývali stylem punk, informovaly o vzpomínkových akcích, konaných každoročně na Kampě k uctění památky Johna Lennona. Jediným nezávislým studentským časopisem, který se programově vymkl kontrole SSM, byla brněnská Revue 88. Revue 88 byla převážně časopisem studentů brněnské univerzity a takto jí vnímali i její protivníci, funkcionáři městského výboru KSČ v Brně a KV KSČ. Revue se snažila své čtenáře informovat – bez cenzurních zásahů a ideologických brýlí – o dění v politice, kultuře i v dalších oblastech veřejného života.
Od podzimu 1988 začali studenti za pomoci Studentského tiskového a informačního střediska (STIS) organizovat na fakultách tzv. diskusní fóra. Diskutovalo se ostře o vysokoškolském zákonu, o členství v SSM, o svobodě slova a shromažďování, o nutnosti dosáhnout plurality mládežnických organizací o akademických svobodách, o nezbytnosti vytvořit na platformě SSM nezávislý vysokoškolský svaz, o participaci studentů na vedení škol (tzv. studentské samosprávy mimo strukturu SSM). 6. listopadu 1989 proběhlo vysokoškolské fórum na Ořechovce, kde poprvé zazněl i návrh na zrušení 4. článku Ústavy ČSSR, zakotvující vedoucí úlohu KSČ ve společnosti. Na diskusní fóra studenti zvali i představitele vlády, mocenských i legislativních složek režimu a vyzívali je k veřejné diskusi. Žádných z vládních a stranických činitelů se nedostavil.
Nezávislé studentské hnutí se formovalo od počátku roku 1989 a jeho aktivita se postupně šířila a radikalizovala. Studenti se soustřeďovali spíše na akce, které měly legální charakter, například petice posluchačů pedagogické fakulty UK v Praze protestující proti perzekuci kolegů, účastníků lednových demonstrací. „Nezávislí studenti”, jak se začali nazývat, formulovali postupně požadavky na odstranění monopolu zastupování studentů SSM a zrušení výuky marxismu-leninismu na vysokých školách. Jejich úsilí vyústilo v založení organizace, kterou nazvali Stuha.
Nejvýznamnější akcí československých vysokoškoláků byla manifestace 17. listopadu 1989, která se stala pro bezohledný zásah bezpečnostních sil roznětkou revoluce. Tuto manifestaci připravovali jak nezávislí studenti, tak i svazáci, konkrétně zástupci městské vysokoškolské rady. Městská vysokoškolská rada svolala, aby na shromáždění promluvil zástupce nezávislých studentů, „nezávislí” po několika jednáních přijali svazáky navrženou trasu průvodu. Obě strany nakonec souhlasily, že průvod půjde z Albertova na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy, kde se účastníci rozejdou. Tisíce exemplářů rozdávalo leták s názvem „Vemte s sebou květinu”, vyzývající k účasti na manifestaci, v němž byla uvedena trasa z Albertova přes Karlovo náměstí, Štěpánskou ulici a Václavské náměstí do parčíku před Hlavním nádražím, kde měla být pietní vzpomínka zakončena.
Pražští funkcionáři SSM Martin Ulčák a Jan Daňhel v polovině října informovali městský výbor KSČ v Praze o připravované akci a narazili na nesouhlas vedoucího tajemníka městského výboru KSČ Miroslava Štěpána, který rozhodně odmítl schválit trasu průvodu přes Václavské náměstí. Teprve po domluvě zástupců městské vysokoškolské rady a tzv. nezávislých studentů o trase průvodu z Albertova na Vyšehrad zaujal městský výbor KSČ k akci stanovisko. Předsednictvo ÚV KSČ schválilo pietní shromáždění studentů a týden poté projednal sekretariát MV KSČ v Praze politickoorganizační zajištění jeho průběhu, v němž se ukládalo náčelníkovi Správy SNB hl. m. Prahy a Středočeského kraje, aby připravil postup k zamezení eventuálních provokací skupin studentů, kteří by chtěli postupovat jinou cestou (Opletalova ulice). 16. listopadu se sešel Jiří Daňhel s členy HOS Václavem Bendou a Rudolfem Battěkem a dohodli se na tom, že opozice manifestace nezneužije, nezasáhne do schváleného průběhu a nechá prostřednictvím zahraničních rozhlasových stanic vyhlásit domluvenou trasu.
Byl dán rozkaz ministra vnitra ČSSR Františka Kincla, jímž vyhlásil mimořádnou bezpečnostní akci v době od 8. hodiny ranní 17. listopadu 1989 a uložil náčelníkům jednotlivých správ SNB zabezpečit veřejný klid a pořádek.
Komunističtí funkcionáři se dostali do neřešitelné situace: z politických důvodů nemohli pietní manifestaci k uctění protifašistického vystoupení studentů zakázat, ale současně nechtěli připustit její přeměnu v protirežimní vystoupení.
Na Albertově začala studentská manifestace projevem Martina Klímy za nezávislé studenty, který řekl: „Obrana svobody – základního rozměru lidského života, obrana národní sebeúcty – to je poselství studentských demonstrací z počátku nacistické okupace. Toto poselství k nám přichází v době, kdy se mnozí studenti dožadují práva na svobodnou, nezávislou existenci. Dnes nebudeme jen pietně vzpomínat, jde nám o přítomnost a ještě více o budoucnost!.“ Jeho proslovu přítomní aplaudovali a přerušovali jej výkřiky: „Svoboda!“ Poté vystoupil zástupce SSM Jiří Jaskmanický, jehož proslov byl přerušován pískotem. Rozhodující moment nastal po skončení shromáždění na Albertově. Organizátoři, kteří se snažili dodržet dohodu o trase, museli vyvinout veškeré úsilí, aby davy lidí obrátili na Vyšehrad. Průvod, který měl podle některých odhadů asi 50 000 účastníků, tedy nebývalý a dosud nikdy nedosažený počet, se pohyboval po nábřeží a u Národního divadla zahnul na Národní třídu, kde mu v dalším postupu zabránily pořádkové oddíly. Rozhodnutí jít na Václavské náměstí bylo zcela spontánní a odráželo kvalitativní změnu ve smýšlení občanů. Byl to dav, který se nikdy předtím v takové síle nesešel. Byl si vědom své síly, jak se valil těmi ulicemi, ignoroval dopravu, světla a prostě šel. A když byli všichni spolu, nabyli dojmu, že se jim nemůže nic stát. Od okamžiku odchodu z Vyšehradu ztratila manifestace legální charakter. Dosavadní znalosti však neopravňují vyslovit závěr, zda někdo z politických činitelů dal příkaz k zásahu. Přesto k němu došlo – ačkoliv se skupina asi 2000 manifestantů, která byla na Národní třídě uzavřena mezi dvěma kordony pořádkových sil a neměla kam odejít, chovala se pokojně. Demonstranti zachovávali klid. Po půl deváté začaly policejní kordony sevřenou masu směrem k uličkám, ve kterých byli prchající lidé surově biti. Demonstraci policie rozptýlila ve 21:10. Ještě potom policisté a takzvané červené barety napadali jednotlivce v okolních ulicích a metru. Cenzurou posvěcená zpráva Československé tiskové kanceláře to popsala slovy: „Vzhledem k tomu, že pokusy o protispolečenské vystoupení pokračovaly i po skončení vzpomínkové akce, byly pořádkové jednotky nuceny přijmout opatření k zajištění klidu a pořádku.“ Nezávislá vyšetřovací komise zdravotníků později uvedla, že při policejním zákroku bylo zraněno 568 lidí.
Po skončení demonstrace se studenti uměleckých škol rozešli do pražských divadel, popisovali tam, co se stalo, a žádali herce o podporu.