Syntax
Věta, výpověď, věta jednočlenná, dvojčlenná
Věta
- abstraktně míněná jazyková jednotka
- nezakotvená v komunikační situaci
- nejčastější forma slovního vyjádření myšlenky, výpovědi
- věta má stránku mluvnickou – je uspořádána jako určitá struktura, vnitřně organizovaná, mezi jejími členy existuje soustava vztahů
Výpověď
- základní textová jednotka
- zakotvena (pronesena nebo napsána) v konkrétní situaci (v projevu)
- nejčastěji vyjádřena ve formě věty
- stránky výpovědi:
- obsahová – určitá skutečnost
- modální – může být míněna jako oznámení, otázka, rozkaz.
- jen u výpovědi je jasné, proč byla věta v dané situaci vyslovena:
např. věta Řeknu to našemu učiteli. – podle kontextu může znamenat nabídku, sdělení nebo výhrůžku
Věta jednočlenná
- nelze je rozdělit na část přísudkovou a podmětovou
- platnost výpovědi nabývají až díky situaci a intonaci
- základní větný člen jednočlenné věty = fundament
- Slovesná
- přírodní děje – např. Prší. Sněží. (základní slovesný tvar)
- tělesné stavy – např. Bolí mne v krku. (Ne Bolí mne hlava.)
- duševní stavy např. Je mi smutno.
- smyslové vjemy – např. Hoří. Zvoní. V kamnech praská.
- neosobní tvar slovesa – např. Je dovoleno se nepřezouvat. Jede se na hory.
- infinitivní – např. Nekouřit! Nepít!
- Neslovesná
- jmenná substantivní – nápisy, nadpisy; např. Praha Hlavní nádraží.
- jmenná adjektivní – vyjádřeny přídavným jménem; např. Okouzlující. Velmi dobré.
- adverbiální – příslovečné; např. Velmi dobře. Výborně.
- citoslovečná – např. Hm. Pá pá.
- partikulární – vyjádřeny částicí; např. Ovšem. Zajisté. Ano.
Věta dvojčlenná
- obsahují základní skladební dvojici Þ 2 základní větné členy: podmět a přísudek
- přísudek je vyjádřen slovesným tvarem
Přísudek jmenný:
- se sponou – tj. tvar slovesa být, stát apod. +
+ podstatné jméno: Petr byl hlupák.
+ přídavné jméno: Petr je hloupý. - beze spony – Mladost – radost. Mládí, čas lásky.