Starověká literatura

Orientální literatury (lat. Oriens = východ) jsou souhrnem písemnictví nejstarších asijských a severoafrických civilizací. Jedná se o počátek písemnictví v celosvětovém měřítku vůbec. Nejznámějšími literaturami, jejíž vývoj začíná ve starověku jsou literatury: Sumerská, Staroegyptská, Indická, Čínská, Perská, Arabská, Hebrejská, Řecká a Římská. Prvními slovesnými projevy s určitou uměleckou hodnotou byly texty pronášené při obřadech, kterými si lidé snažili naklonit nadpřirozené síly-magické průpovědi, zaříkávadla, zaklínadla a také pranostiky, přísloví a pořekadla, které byly doplňovány zpěvem a tancem.
Sumerská literatura
Mezopotámie (mezi Eufratem a Tigridem, dnešní Irák) byla centrem nejstarších lidských civilizací (3500-539 př. n. l.). Sumerové kromě desítkového početního systému vynalezli i nejstarší způsob záznamu řeči ? obrázkové písmo, z něhož se vyvinulo písmo klínové. Z Mezopotámie jsou dochované části velkých knihoven hliněných tabulek, největší byla v Ninive, zřízená asyrským králem Aššúrbanipalem v 7. st. př. n. l. Nejstarším dílem světové literatury (asi 1700 př. n. l.) je považován Epos o Gilgamešovi. Gilgameš ze 2/3 bůh a z 1/3 člověk je líčen jako tyranský vládce. Bohové sešlou na zem polodivokého člověka jménem Enkidu, který s Gilgamešem zápasí, pak se ale stanou přáteli a vykonají hrdinské činy. Enkidu však z důsledku kletby bohyně Ištar umírá. Zoufalý Gilgameš, do této doby ovládaný touhou získat si věčnou slávu, pocítí strach před smrtí a rozhodne se hledat způsob, jak učinit nesmrtelným sebe i celý Uruk. Je to však marné. V závěru díla se objevuje motiv mohutných hradeb chránících město před nepřáteli jako připomínka činu, jenž zajistí Gilgamešovi ?věčné jméno?. To, co vykonal pro ostatní, dává Gilgamešovu životu smysl a velikost.
Staroegyptská literatura
Umění starého Egypta vzniká již na konci 4. tisíciletí. Ve stejné době se vyvýjí obrázkové písmo ? hieroglyfy, ty však nevyrývali do hliněných destiček, ale malovali je na papyrus. Bylo rozluštěno v r. 1822 Francouzem Champollionem. Jazykem byla egypština. Nejstaršími památkami egyptské literatury jsou nápisy, které se dochovaly na stěnách královských hrobek. Na ně navazují tzv. knihy mrtvých, které se zabývaly posmrtným životem. Byly to papyrové svitky vkládané do hrobu s dalšími věcmi, jež měly mrtvému usnadnit pobyt ?na onom světě?. Vznikla próza Vlastní životopis Sinuhetův, což je krátká autobiografická povídka se třemi písňovými vložkami, Texty pyramid ? soubor zaříkadel a úvah, je založen na rozvinutém náboženství a na kultu smrti (víra v posmrtný život duše člověka) a dále Achnatonův hymnus na Slunce ? skladba, jejímž autorem je jeden z egyptských panovníků.
Indická literatura
Indická literatura se rozvíjela na území dnešního Pákistánu a Indie a jejím centrem se stala povodí řek Indus a Ganga (2500 př. n. l.). Nejstaršími indickými památkami slovesného umění jsou VÉDY (= posvátné vědění, vznikaly ve 12.-6. století př. n. l.)., které vyjadřovaly představy nejstarších obyvatel Indie o světě a vesmíru. K nejznámějším védám patří Rgvéd, obsahující hymny oslavující přírodní bohy (např. Jitřenku, Vítr, Oheň). Rozsahem jsou védy asi 6x větší než bible. Mahábhárata (Velké vyprávění o Bháratovcích) je zřejmě nejrozsáhlejší epos světové literatury a zároveň encyklopedie indických tradic popisující bratrovražedné boje mezi vládnoucími rody. 220 000 veršů je v 18 částech psáno většinou 16ti slabičným veršem. Rámájana (Putování Rámovo) je hrdinský epos o životních dobrodružstvích prince Rámy a jeho ženy Síty. Kámasútra (Umění milovat) ? slavné světské dílo z počátku letopočtu od Mallanágy Vátsjájany je příručkou sexuálního života bohaté městské společnosti. Lyrická hra Šakuntala ? autorem je básník Kálidásy, vypráví o dívce bojující o lásku svého milého, který na ni kvůli kletbě zapomněl. Do češtiny přebásnil František Hrubín pod názvem Ztracený prsten. Umění Indie je ovlivněno náboženstvím. Vycházelo z náboženství védských Indů, z bráhmanismu, hinduismu, džinismu a buddhismu.
Čínská literatura
Jako celá čínská říše se ve svých počátcích vyvíjela osamoceně, bez kontaktů s jinými ohnisky kultury a vzdělanosti. Politická a kulturní centra se soustředila v povodí řek Chuang-che a Jang-c-ťiang (Žlutá a Velká řeka). Nejstarší literární památkou s uměleckou hodnotou je obsáhlá Kniha písní, soubor čínského básnictví, obsahuje 306 lidových písní a básní (milostné, svatební, pracovní, hymny, ódy). Čínskou historii ovlivnili tři velká učení: Konfucianismus ? vychází z pojmu tao (cesta), což chápe jako cestu člověka, zdůrazňuje lidské chování, do popředí staví rozum, odpovědnost, pozitivní postoj ke světu, ale i podřízenost státu  výklad tohoto učení obsahují Hovory (vznik 5. st. př. n. l.). Zachycují údajné dialogy filozofa Konfucia s jeho žáky.
Taoismus ? zakladatel Lao-c´, tato filozofie zdůrazňuje respekt k přirozenému plynutí světa, nezasahování do řádu věci, oproštění se od všeho, co člověk nějakým způsobem zvnějšku ovlivňuje, nepodléhá přáním a touhám. Lao-c´napsal základní knihu o taoismu, dnes stále populárním myšlenkovém proudu ? Kniha o cestě a ctnosti.
Buddhismus učí, že na tomto světě platí zákon odplaty a utrpení. Člověk se vymaní z těchto zákonů a dosáhne vysvobození ? Nirvány.
Do období, kdy vzniká klasická čínská literatura, patří básník Tu Fu ? byl kritický vůči společnosti, jeho verše odrážejí krizi císařství a utrpení lidí. A také básník Li Po – autor veršů o přírodě, volnosti, přátelství a víně.
Perská literatura
Sjednotitelem Perské říše byl Kúruš. Civilizace, která vznikla na dnešním iránském, území si vytvořila své umění jako pozoruhodnou syntézu cizích kulturních tradic a vzorů. Dílo Avesta ? sborník modliteb, mýtů, lyriky, právnických textů, jehož autorem je filozof Zarathustra.
Arabská literatura
Umění, které vychází z principů islámu, se rozvíjelo od 7. st. n. l. na Arabském poloostrově.
Základní text islámu je Korán, psán v arabštině, soubor textů, údajně božích pravd zvěstovaných archandělem Gabrielem proroku Muhammadovi. Je psán formou rytmizované prózy. Hadith ? náboženský text o skutcích, životě a názorech proroka Muhammada, Tisíc a jedna noc ? první rukopisy ve 14 století n. l. Jednotlivé příběhy vypráví dívka Šeherezáda králi Šahrijárovi, který se ? otřesen nevěrou milované manželky ? mstí ženám tím, že je nechává popravit (po noci, kterou s nimi strávil). Šeherezáda, jež se ke králi vydala dobrovolně místo své sestry, svým vypravěčským uměním nakonec královo nešťastné srdce vyléčí.
Hebrejská literatura
Hebrejské písemnictví je umění starověkých palestinských Židů, užívajících hebrejský jazyk. Největším přínosem pro světovou kulturu se stala bible. Bible (Písmo svaté) je nejčtěnější a nejrozšířenější kniha na světě, soubor textů, pravidel náboženské víry a morálky. Skládá se ze Starého a Nového zákona. Bible je základní knihou dvou světových náboženství, judaismu (tj. židovské náb. ? Starý zákon) a křesťanství (Starý i Nový zákon). Starý zákon je obsáhlý soubor (celkem 24 knih) žánrově velmi různorodých textů (mytických a historických vyprávění, příběhů ze života, úvah, milostných a duchovních písní, přísloví), psaných hebrejsky a v malé míře aramejsky. Úvodní část Starého zákona představuje: Pět knih Mojžíšových (hebrejsky tóra). Známé jsou zejména první dvě knihy. Genesis (= stvoření) vypráví o stvoření světa, prvních lidech, střetu Ábela a Kaina, potopě světa, zmatení jazyků při stavění babylonské věže, praotci Abrahámovi a jeho potomcích. Exodus (= odchod) je věnován životu proroka Mojžíše, který vyvedl Židy z egyptského zajetí a dovedl je do Palestiny, ?zaslíbené země?. Tóru dále tvoří Leiticus, Numeri a Deuteronomium, která obsahují kromě příběhů mnohá morální, etická a kultovní ustanovení.
Na ně navazují další historické knihy (spisy) Knihy proroků ? Knihy Soudců, Knihy Samuelovy, Knihy Královské, vlastní skutky a výroky proroků (Ezdráše, Izaiáše, Jeremiáše, Ezechiela aj.). Třetí soubor představují Spisy: Žalmy (duchovní lyrika), Jób, Ester, tři knihy připisované legendárnímu králi Šalamounovi ? Přísloví, Kazatel a Píseň písní aj. Jób je zbožný a spravedlivý člověk, jeho věrnost víře je však podrobována těžkým zkouškám ? postupně přijde o své děti i majetek a je stižen malomocenstvím. Nakonec jej ovšem Bůh zahrne dobrodiním. Druhou částí je řecky psaný Nový zákon, tvoří nejstarší památky křesťanské literatury z 1. a 2. st. n. l. Jeho ústřední postavou je Ježíš Kristus, zakladatel křesťanského náboženství a církve. Ježíš se zjevuje jako vytoužený spasitel a obětuje se, aby vykoupil hříchy lidstva. O Ježíšově životě, umučení a zmrtvýchvstání vyprávějí evangelia, a to hlavně Evangelium sv.Matouše, sv. Marka, sv. Lukáše. Evangelium sv. Jana zdůrazňuje Ježíšovo božství.

,,Podle evangelií se Ježíš, syn Josefa a Marie, narodil v Betlémě. Jako nemluvně unikl nástrahám vládce Heroda, který vraždil neviňátka. V dospělosti, ve 30 letech, kolem sebe shromáždil své učedníky (12 apoštolů), s nimiž procházel zemí a hlásal názory, jejichž základem je všeobjímající láska a přesvědčení o rovnosti všech lidí před Bohem. Své myšlenky stvrzoval zázraky (proměnil vodu ve víno, uzdravoval nemocné aj.). O Velikonocích vstoupil do Jeruzaléma. Tam byl zajat vládnoucími kněžími, kteří se obávali jeho vlivu na lid. Se souhlasem římského místodržitele Piláta byl Kristus odsouzen k smrti ? jako údajně falešný spasitel ? a ukřižován spolu se dvěma lotry. Po třech dnes však vstal z mrtvých, pověřil apoštoly posláním šířit jím hlásné učení po světě a po 40 dnech vstoupil na nebesa. Ty, kteří se budou řídit božími přikázáními, čeká po smrti návrat do boží náruče, věčný život v ráji.?

Po evangeliích následují Skutky apoštolů, sepsané sv. Lukášem. Spis popisuje osudy Ježíšových učedníků, tedy šíření myšlenek křesťanství. Další částí Nového zákona tvoří epištoly a Zjevení sv. Jana (též Apokalypsa). Epištoly (= listy, dopisy) ? např. List Římanům nebo List Židům ? jsou adresovány věřícím, přinášejí výklady Ježíšova učení. Zjevení sv. Jana obsahuje vize konce světa a hrůz, a zvěst o jedinečné síle a slávě Ježíše Krista.
Překlady bible se objevují od 2. st. n. l., dnes se odhaduje překlad do 495 jazyků, jednotlivé postavy a příběhy se staly mocným inspiračním zdrojem pro světové umění.
Řecká literatura
Pojem antika označuje období od počátku 14. st. př. n. l. ? 4. st. n. l., v němž oblast Středomoří významně ovlivňovali staří Řekové a později Římané. Příznivé vnější podmínky (mírné klima, blízkost vyspělých civilizací) umožnili Řekům a prostřednictvím jejich kultury i Římanům zrychlit vývoj vlastní společnosti a dosáhnout ve všech oblastech života mimořádných výkonů, na něž potom navazovaly další evropské národy. V antice se zrodily základní evropské mravní a filozofické principy, společenské instituce a vědní obory.
Literatura prošla několika vývojovými fázemi ? archaickou, attickou a helénistickou a římskou.
I. období archaické (do 6. st. př. n. l.)
Nejstarší známé texty vznikly v Malé Asii, jsou to eposy Ellias a Odyssea. Za autora je považován bájný slepý zpěvec Homér. Ilias má necelých 16 000 veršů, epos líčí závěr válečného střetnutí Řeků a Trójanů, Odyssea má přes 12 000 veršů, vypravuje o desetiletém bloudění krále Odyssea a jeho návratu do rodné země. Děj eposů se odehrává v krátkém časovém úseku (41 dní). Proti poněkud staticky působící Illiadě (mnohé situace i celé veršované pasáže se opakují) je Odyssea umělecky vyspělejší, má složitější kompozici, místy se blíží románu. Pro oba eposy je příznačná bohatá dějovost, popisné i lyrické pasáže. Obsahují epita, přirovnání a detailní popisy.
Milostnou a svatební poezií je známa básnířka Sapfó, která zřídila na ostrově Lesbos Dům múz, kde se dívky z aristokratických rodin věnovaly poezii a hudbě. Anakreon byl básník, jehož hravé verše oslavují lásku, víno a životní radosti. Sborové lyrice se věnoval Pindaros, oslavující tehdejší vládce, bohy i olympijské vítěze. Vznikaly také bajky, připisované otroku Ezopovi, jejichž stručný děj se soustřeďuje pouze k podstatným jevům a jeho záměrem je didaktické poučení.
Husy a jestřábi
?Husy se pásly s jestřáby na jedné louce a spatřili lovce. Lehcí jestřábi se rychle zvedli a uletěli, ale vypasené, nemotorné vzlétající husy myslivec postřílel. Nezakládej na sádla, nýbrž na sílu. Pij hrdlo, jez hrdlo, plať hrdlo.?
II. období attické (5. ? 4. st. př. n. l.)
Koncem března pořádali Řekové slavnosti zasvěcené bohu vína a veselí, Dionýsovi. Při závěrečných obřadech přednášel sbor pěvců, oděných do kozích kůží, písně doprovázené tancem. Z těchto písní se postupem doby vyvinulo divadelní představení ? tragédie. Podobně se z žertovných písní zrodila také řecká komedie. Nejznámější autoři tragédií jsou Aischylos, Sofokles a Euripides, náměty čerpali z mýtů. Aischylos je považován za zakladatele řecké tragédie. Aby dosáhl větší dramatičnosti děje, uvedl na scénu druhého herce. Napsal asi 90 her. Jediná dochovaná řecká trilogie Orestia ? Agamemnon se vrací domů od Tróje, je však zabit vlastní ženou Klytaimestrou a jejím milencem Aigisthem. Agamemnonův syn Orestes, ukrytý v cizině, se po letech vrací a z příkazu boha Apollona zabije Aigistha a vlastní matku. Nová vražda žádá nové potrestání ? Orestes je však nakonec osvobozen a do budoucna bude posuzovat vinu a nevinu občanský soudní sbor. Další hry: Spoutaný Prometheus, Sedm proti Thébám, Prosebnice, Peršané. Sofokles ? dramatik, uvedl na scénu třetího herce. Ze 123 dramat se dochovalo pouze 7. Antigona ? ústředním motivem hry Antigona je konflikt mezi Antigonou, Oidipovou dcerou, a jejím strýcem Kreontem, thébským králem.
?Hlavní hrdinka pohřbí i přes zákaz vládce Kreona mrtvé tělo svého bratra Polyneika, který zradil svou vlast. Tyran Kreon Antigonu odsoudí a ta se ve skalním hrobu oběsí. Kreon je však za své jednání krutě potrestán ? syn Haimon, Antigonin ženich, spáchá sebevraždu a po něm tak učiní i jeho matka Eurydika. ?
Je to nejznámější řecká tragédie. Král Oidipus ? Théby trpí (mor) za zločiny nevědomky spáchané Oidipem (vražda otce a incest s matkou). Oidipus se oslepí jehlou za šatů své matky (jež ze zoufalství zvolila dobrovolnou smrt) a opouští Théby.
Elektra ? oslavuje hrdinný postoj Agamemnovy dcery Elektry, která vzdoruje vrahům svého otce a pomáhá pomstít jeho smrt. Euripides se zaměřil na konflikt člověka s člověkem. Napsal kolem 90 her, zachovalo se pouze 17 tragédií a jediné satyrské drama. Byl prvním dramatikem, který na scénu uvedl aktuální problémy athénské společnosti a který dokázal dokonale vykreslit charakter ženských postav. Hra Medea ? tragédie ženy, která opustila svou vlast a s vůdcem argonautů Jasonem odešla do jeho země. Když ji Jason opustí pro jinou ženu, Medea se mu pomstí smrtí jejich dětí i Jasonovy nové ženy a jeho otce. V této tragédii se projevuje Euripidovo mistrovství, s nimž vede postavu Medey od obětavosti a lásky až k žárlivosti, zoufalství a kruté pomstychtivosti. Aristofanes je nejslavnějším autorem komedií. Jeho dílo je těsně spjato s událostmi politického i kulturního života Athén na sklonku 5. st. př. n. l. Vyjadřoval sympatie k aristokracii, která pro něj ztělesňovala tradiční ctnosti (čestnost, úctu k zákonům). Odmítal umění vymykající se mytickému pohledu na svět, odsuzoval Euripida a zaútočil na něj ve hře Žáby. V Jezdcích ztotožnil athénský lid se stejnojmennou postavou zlenivělého starce, jenž se nechává střídavě uplácet obratnými demagogy. Hra Ptáci ? pokouší se symbolicky představit ideální společnost i důvody, proč taková společnost musí zákonitě ztroskotat, je považována za autorovu nejzdařilejší hru. Další hry: Vosy, Mír, Lasistrata- protiválečná satira. Herodotos byl historik, přezdíván jako ?otec dějepisu?. Skvělý vypravěč, věří v zásahy bohů a osudu do lidských dějin. Dějiny ? je to výklad tří línií ? rozpor mezi Asií a Evropou, růst perské moci, historie řecko-perských válek. Thukydides byl historik, rozvíjel historickou prózu, zakladatel pragmatického dějepisectví, usilujícího o zachycení příčin, průběhu i následku události. Napsal dílo Dějiny pelopenéské války. Byl přímý účastník bojů.

Platon byl filozof, žák Sokrata, jeden z nejvýznamnějších myslitelů v dějinách filozofie. Svá díla psával formou dialogu. Základem jeho filozofie je nauka o světě idejí, který existuje nezávisle na našem světě. Ústava rozpracované představy o státě a jeho fungování. Aristoteles
byl nejvšestranější učenec starověku, žák Platona. Vychoval Alexandra Velikého. Je zakladatelem logiky, nauky o správném myšlení. Svým dílem ovlivnil středověké arabské a evropské myšlení. Poetika ? pojednává o zásadách slovesného umění. Dílo obsahuje rozbor eposu a tragédie. Aristoteles v něm dospěl k závěru, že autor tragédie se má vyhýbat odbočkám od hlavní dějové linie a příběh sestavil tak, aby se odehrával během 24 hodin a na jednom místě. K významným Aristotelovým spisům patří i Umění řečnické.
III. období helénistické (4. ? 1. st. př. n. l.)
Řecká literatura se rozšiřuje i na území Egypta, Přední Asie a Indie. Centrem se stává Alexandrie v Egyptě, kde bylo založeno Museion ( dům Múz) a obrovská knihovna. Odtud pocházejí nejstarší katalogy knih tvořené katalogizačními lístky. Mendandros zastupuje tzv. ?novou komedie?. Vyniká jemnou charakterizací postav. Čí je to dítě ? zpracovává motiv odloženého a znovunalezeného dítěte a Škarohlíd. Theokritos ? sicilský básník, stal se zakladatelem tzv. bukolické poezie (bukolikos = řecky pastýřský). Své básně označoval za idyly ? poukazuje v nich na krásnou přírodu a život pastýřů. Idyla původně znamenala drobný básnický obrázek, později označuje báseň líčící bezstarostný život.
IIII. období římské (1.st. př. n. l. ? 5. st. n. l.)
Longos autor románu Daphnis a Chloe ? děj se odehrává na ostrově Lesbos, vypráví o lásce dvou mladých lidí, nalezených a vychovaných pastýři. Lukianos psal satiricky laděné práce, syrský filozof, nejproslulejší jsou Hovory podsvětní, pomyslné dialogy mytických i historických osobností.
Římská literatura
I. období archaické (3. ? 1. sto. př. n. l.)
Vzniká tzv. římská komedie. Hrdiny jsou zamilovaní mladící, dívky, které upadly do otroctví, nevěstky, prohnaní otroci, zklamaní otcové a lakomci. Nejvýraznější osobností byl dramatik Titus Maccius Plautus. K jeho divadelním hrám, (inspirované ?novou komedií?) patří Komedie o hrnci, Lišák Pseudolus, Komedie o strašidle a Chlubný voják. Hry byly určeny nejširšímu publiku. Hl. postavy jsou charakterově vyhraněnými typy (chytrý otrok, lakomec apod.) ve svých hrách využívá vtip, fraškovitost, hudební doprovod.
II. zlatý věk (1. st. př. n. l. ? počátek n. l.)
Nazývaný též obdobím klasickým, Ciceronovým. Je charakteriské rozvojem řečnictví, poezie a historie. Gaius Iulius Caesar byl politik, vojevůdce a spisovatel. Pěstoval historickou prózu. Zápisky o válce galské ? slohově vytříbené paměti, hájí tažení do Galie jako politickou nutnost pro bezpečnost Říma. Zápisky o válce občanské. Caesar inspiroval mnohé představitele světové literatury ? Shakespeara, Shawa, Wilda, Voskovce a Wericha. Marcus Tullius Cicero byl řečník, jeho projevy vynikají logickou skladbou. Jeho jazyk byl v období renesance pokládán za vzor klasické latiny. Napsal spis Řečník, shrnující teorii řečnictví. Publicus Vergilius Maro ? básník, napsal epos Aeneis ? líčí dobrodružné příhody hlavního hrdiny prchajícího z hořící Tróje, ten se vědomě podřizuje osudu a plní povinnosti k bohům, vlasti a rodině. Zpěvy pastýřské ? první velká práce ? byla ovlivněna Theokritem a jeho idylami. Didaktický epos Zpěvy rolnické, obsahující zejména praktické rady zemědělcům. Publius Ovidius Naso ? najnadanější autor antické literatury, básník, jeho poezie je svěží a plná fantazie. Je to autor mimořádně talentovaný, spontánní a oblíbený. Básnická sbírka Lásky ? básně inspirované dívkou Korinnou. Soubor antické mytologie – Proměny, je považován za vrchol básníkovy tvorby. Obsahuje více než 250 pověstí, k nejznámějším patří o Niobe (pyšná královna, která se vyvyšovala nad bohyni a za trest přišla o všechny své děti, se proměňuje v plačící kámen), Pygmalionovi (bohové oživý sochu krásné dívky), Daidalovi a Ikarovi aj.
3. stříbrný věk (1. ? 6. st. n. l.)
Publicus Cornelius Tacius byl historik. Zachycuje politické události i temné pohnutky lidského jednání. Odpor k tyranii vyjádřil svým dílem Letopisy a na ně navazující Dějiny. V těchto pracích zachytil dění prvního století našeho letopočtu. Jako historik je objektivní, ale dává najevo svůj názor na popisované události a jevy. V díle Germanium podává zprávy i o našem území. Navzdory cenzuře se značně rozšířila satiry. Na zkaženost a úpadek vyšší společnosti poukazoval Decimus Iunius Iuvenalis. Žánr epigramu mistrovsky zvládl Marcus Valerius Martialis, který zobrazil Řím v epigramech. Marcus Aurelius Antonius, římský císař a stoický filozof, nejznámější literát pozdní doby římské, napsal Hovory k sobě ? řecky psané dílo.
Období 3. ? 6. st. n. l. je známo jako období úpadku. Římská literatura přestala existovat, nikoli však latinský jazyk a kultura.