Čeština a její slovosled

Situační členění:

Náš soused Novák (V) je v nemocnici (J). – adresát zná situaci- máme souseda Nováka a proto mluvčí situaci začíná pojmenováním tohoto jednoduchého faktu, k němuž pak připojuje novou informaci

Kontextové členění:

 Byl jednou jeden chalupník. Ten chalupník (V) měl tři syny.(J) – v druhé výpovědi se opakuje část první výpovědi, to je kontextově zapojená část, tedy východisko, a po něm následuje kontextově nezapojená část, přinášející novou informaci – jádro.

Na louce se pásly krávy. Zvuk zvonců (V) se nesl tichým večerem. (J)

Na louce se pásly krávy. Tichým večerem (V) se nesl zvuk zvonců. (J)

komunikační perspektiva – to, co je pro mluvčího nejdůležitější a to, co první ve své výpovědi řekne

Skladby tohoto typu (V) jsou označovány jako kroniky. (J)

Kroniky (V) psali většinou mniši.(J)

Filosofické otázky (V) mají tradici. (J)

Subjektivní a objektivní pořad

• dva typy aktuálního členění
• objektivní – základní a nejběžnější, (V) stojí před (J) – citově neutrální výpovědi, v klidném vyprávění, konstatování fakt
• subjektivní- (J) se dostává do čela výpovědi – emocionální vyjadřování, to, co chceme zdůraznit

Subjektivní pořad mívají:

• emocionální výpovědi: Dvacet korun (J) jsem za ni dala.
• doplňovací otázky: Kam (J) odchází otec? (jádro v otázce koresponduje s jádrem v odpovědi: Otec odchází (V) na procházku.(J)
• počáteční výpovědi vytýkající téma do čela: Možnost hypoték (J) parlament projedná koncem tohoto roku. (titulek v novinách)
• výpovědi původně zvukově realizované, v nichž je (J) signalizováno intonačním signálem: V Maďarsku (J) jsme se také zastavovali.

Aktuální a komunikační členění. Komunikační dynamismus

• existují výpovědi, které aktuální členění nemají – jednoslovné, či víceslovné výpovědi typu: Ahoj! Nazdar! Šťastnou cestu! Dobrou noc! Prší.
• východisko (V)- kontextově zapojená část výpovědi
• jádro (J)- kontextově nezapojená část výpovědi
• téma (T)- to, o čem se mluví
• réma (R)- to, co se o tématu říká

výpovědní dynamismus – odstupňování komunikační závažnosti různých výpovědí (některé složky jsou více, jiné méně důležité)

• obvykle stoupá od začátku ke konci
• následující část je výpovědně závažnější než předcházející
• tato teorie byla vypracována pro potřeby českého slovosledu
• rozlišujeme 3 základní části:
• východiskovou
• přechodovou (P)- tvoří hranici mezi východiskem (V) a jádrem (J)
• jádrovou

Rozlišujeme:

1. aktuální členění výpovědi – členění na (V) a (J) – na kontextově nebo situačně zapojenou část a nezapojenou část, na známé a nové
2. komunikační členění, členění na (T) a (R)
3. komunikační (výpovědní) dynamismus – členění na více částí podle závažnosti vzhledem ke kontextu a situaci

věta – forma, která je systémově určena pro výpovědní funkci, proto každá členitelná věta má své aktuální členění

 Prostředky aktuálního členění výpovědi:

• je to slovosled a zvukové prostředky, někdy i lexikální a gramatické prostředky

1. slovosled a věta – princip významový je nejdůležitější pro český slovosled
2. intonační centrum – větný přízvuk, je vždy spojeno s jádrem výpovědi
3. aktualizační částice- již, teprve, právě, také, i ani – aktualizují výrazy, před nimiž stojí

Za poslední rok ztratilo zaměstnání již deset procent pracujících (objektivní pořad). Teprve Dobrovský objevil zákonitosti slov. (subjektivní pořad)

4. syntaktická konstrukce- slouží k modifikacím aktuálního členění a zdůrazňování východiska či jádra výpovědi

parcelace/ osamostatňování VČ – členy se aktualizují a zařazují do jádrové části výpovědi, výpověď má pak komplikovanější stavbu jádra

konstrukce se samostatným VČ- výpovědní modifikace jednoduché věty, při které se zdůrazňuje východisko výpovědi v antepozici

konstrukce vytýkající výrazový opis – konstrukce s VV přísudkovou slouží ke zdůraznění jádra: Byl to Dobrovský, kdo první…

• prostředkem vytyčení (V) jsou také konstrukce s výrazy: pokud jde o…, co se týče…(Pokud jde o mně, nebudu proti.)

elipsa- souvisí s aktuálním členěním výpovědi

Objektivní a subjektivní slovosled

V neutrálním sdělení stojí téma na začátku a réma na konci věty. Takovýto slovosled je bezpříznakový a označuje se jako objektivní.

Chce-li ovšem mluvčí vyjádřit důraz, je možné přesunout réma na začátek věty. Jedná se o tzv. subjektivní slovosled, který je v ústním projevu provázen patřičnou prozódií s umístěním intonačního centra a důrazu na réma.

Příklad:

Utratil jsem (T) spoustu peněz za nesmysly (R). – objektivní slovosled

Tisíc korun (R) jsem utratil (T) za takový nesmysl! – subjektivní slovosled

Slovosled, který je v běžném kontextu považován za objektivní, se může v jiném kontextu stát subjektivním:

V Čechách (T) se mluví česky (R). – objektivní slovosled (běžné konstatování na otázku, jak se mluví v Čechách)

Česky (R) se mluví v Čechách (T). – subjektivní slovosled (zdůraznění skutečnosti, že česky se mluví v Čechách – a ne v Německu)

Výpovědní dynamičnost

Jednotlivé výrazy ve výpovědi se také liší svou výpovědní dynamičností. Tím rozumíme, že rozvíjejí sdělení různou měrou. Tendence v češtině je taková, že výpovědní dynamičnost narůstá zleva doprava – výrazy na konci věty mají zpravidla větší informativnost, přinášejí více nových informací. V běžné komunikaci však často dochází (např. vlivem větného přízvuku) k odchylkám.

 SLOVOSLED A VĚTOSLED

 Slovosled ve větě jednoduché

• pořadí slov v české větě není stálé, neměnné, ani libovolné
• je funkční
• pořadí slov ve větě slouží k plynnému zapojení věty do kontextu, k vyjádření gramatické a kontextové sounáležitosti částí věty, k zvukově plynnému a rytmizovanému projevu
• pomáhá dobře se orientovat ve významové a mluvnické stavbě věty i textu
• základní určovací činitelé českého slovosledu:
• významový
• v konkrétním projevu nejdůležitější
• je ovládán aktuálním členěním výpovědi
• slova, která tvoří východisko výpovědi, stojí v klidné větě na jejím počátku, slova, která tvoří jádro následují za východiskem
• ve větě, která je citová, bývá opačné pořadí
• gramatický
• místo slova ve větě je určováno jeho gramatickou funkcí
• mívají ve větě ustálené místo:

1. předložky před substantivy – řítí se do pokoje přes kolegu ležícího na zemi
2. spojky a vztažná slova leží na začátku vět
3. odkazovací slova – že, aby, proto

• mají většinou přívlastky
• přívlastek shodný –před podstatným jménem: starý muž
• je-li přívlastek zdůrazněn, může jít o: prostý důraz (To je pero moje.), o citový důraz (Husa hloupá, co tak křičí?), o zdůraznění v protikladu (Nebyla to návštěva oficiální, nýbrž soukromá.)
• je-li přívlastek rozvit před i za jménem: vznikající česká básník lyrický
• přívlastek neshodný – střecha domu, sklenice vody, mrtvé milenky cit (básně)

• zvukový- (rytmický), má vliv na postavení příklonek (jednoslabičných nepřízvučných slov) – kladou se ve větě jednoduché na druhé místo
• má vliv na modální slovesa

Slovosled ve větě složené

• VV závislé
• nezávislé VV

Souvětí

PŘEHLED VĚTOSKLADBY

Věta je typizovaný jazykový útvar, kterým mluvčí slovně vyjadřuje určitou myšlenku, vztah k situaci, nebo obecný názor. Věta má stránku:

• obsahovou (sémantickou) – to, co věta vypovídá,
• mluvnickou (gramatickou, formální) – jazykové prostředky, které k vyjádření obsahu slouží,
• modální – vyjadřuje postoj mluvčího k výpovědi,
• zvukovou (akustickou) nebo grafickou.

Tradiční pohled chápe jako českou větu celek, který je založen na určitém slovesném tvaru, tedy přísudku. Pokud věta vedle přísudku obsahuje také podmět, jde o větu dvojčlennou: Matka litovala dítě. V případě, že věta podmět neobsahuje, označujeme ji jako větu jednočlennou: Matce je líto dítěte. Existují i větné celky, které nejsou založeny na přísudku – takové celky se označují jako polovětné konstrukce, jmenné věty nebo větné ekvivalenty: Pozor! nebo Kouření zakázáno.

Podle toho, zda věta stojí samostatně nebo je spojena s jinými větami v jeden celek, rozlišujeme:

• větu jednoduchou – větný celek vyjadřující jedinou myšlenku;
• souvětí – větný celek složený z více vět, který vyjadřuje složitější myšlenku nebo více myšlenek.

V souvětí se rozlišují hlavní věty a vedlejší věty, přičemž vztahy mezi hlavními větami a typy vedlejších vět a vztahy mezi nimi jsou kategorizovány.

Definovat přesně, co je věta, je nevyřešeným úkolem nejen české jazykovědy.

• Věta je struktura skladebních mezislovních vztahů, obsahující jeden mluvnicky vyjádřený přisuzovací vztah.
• Věta je elementární promluva sdělná, ve které se mluvčí – způsobem zanechávajícím formální dojem obvyklosti a subjektivní úplnosti – aktivně staví k nějakému konkrétnímu faktu či ke skupině faktů.
• Věta je nejmenší významově ucelená, gramaticky organizovaná a intonačně uzavřená jazyková jednotka, v níž se přímo odráží kus skutečnosti a která k této skutečnosti vyjadřuje vztah(y).

Slovosled je pořadí slov a větných členů ve větách, frázích, rozvitých větných členech atp. Toto pořadí není náhodné, ale řídí se podle typu jazyka určitými pravidly. Slovosled v různých jazycích různým způsobem ovlivňují následující faktory:

• mluvnický (gramatický) – řídící větné členy ovlivňují postavení závislých členů.
• obsahový (sémantický) – v neutrálních větách se východisko (téma, známá skutečnost) řadí na začátek věty, jádro (réma, nová skutečnost) na konec.
• zvukový (akustický) – krátká slova (příklonky) se řadí podle určitých pravidel, aby ve výpovědi zcela nezanikla, mluvčí se pokud možno vyhýbá kumulaci opakujících se slabik a hlásek: Pojednání vykládalo o oogamii. Nesnese se se sestrou.

• Elipsa (výpustka) – nevyjádření slov, která jsou součástí větné stavby, ale adresátovi jsou známa z kontextu: Můžeš mi pomoci? – Nemůžu (ti pomoci). Nevím, co (mám dělat) dřív.
• Anakolut – opuštění větné stavby v průběhu výpovědi: Člověk, když není dost opatrný, může se mu něco přihodit.
• Zeugma – spojení dvou členů stejnou vazbou, i když každý z nich má mít jinou vazbu: před i po obědě.
• Kontaminace – smíšení dvou různých větných staveb: cenit si odměny (smíšení vazeb cenit si odměnu a vážit si odměny).
• Atrakce – splynutí vazeb v některých ustálených spojeních: ber, kde ber (místo ber, kde bereš).
• Aposiopese – neukončení, přerušení výpovědi: Zmiz, nebo tě…
• Osamostatnění části věty:
  • antepozice: Fotbal, to je hra!
  • postpozice: Dal jsi to vedoucímu, ten spis?
• Vsuvka (parenteze) – připojení doplňující informace do věty. Vsuvka se odděluje čárkami a může být z věty vypuštěna, aniž by věta ztratila původní smysl: To je, jak známo, nemožné.