Sci-fi literatura 1. poloviny 20. století

Pokud vynecháme Sumerský epos o Gilgamešovi, Indickou Máhábharáthu, Homérovu Odysseu nebo Platónovi dialogy Timaios a Kritias, které jsou mnohými hltači SF knížek označovány za předchůdce toho bezesporu skvělého žánru, dostaneme se až do doby první poloviny devatenáctého století, kdy píše Mary Shelleyová svého Frankensteina a Posledního člověka. Obě knihy jsou svou koncepcí bezesporu již prvními hvězdičkami na nebi SF literatury. Další významný autor tohoto období byl E.A. Poe. Napsal řadu takových pochmurně fantastických povídek. Již zde nalezneme některé myšlenky, na kterými stojí celá následující SF literatura. Cesta v balónu na Měsíc, alchymie, katastrofické obrazy vymření lidstva atd. . .

Bohužel se následovníci těchto dvou autorů zabývali již jen hororovými příběhy a SF musela pár desítek let počkat. Na Poeho odkaz navázal Francouz Jules Verne, který začal psát již v 2. Polovině devatenáctého století a jeho knihy měli již od počátku fantastický ohlas po celém světě. Verneovy fantastiky vzbudily zájem v široké veřejnosti a v podstatě přivedli k životu nový literární směr. Obsah jeho děl byl v souladu s dobou, naivně optimistický, plný zářných vizí neomezených možností budoucího světa, kde člověk žije v souladu s užitečnou technikou, která ho vynáší stále výš k dalšímu poznání.

Na přelomu století se tento trend začíná měnit, politicko-společenské vztahy začínají být v Evropě napjaté a budoucnost již nezdá tak slunečná. První kdo vystihl měnící se náladu byl opět Francouz Albert Robida. Ze začátku jen sarkasticky kritizoval Verneovi vize, ale posléze napsal novelu La vie électrique (Elektrický život), v němž se asi poprvé objevuje myšlenka vědy v rukou armád . Hlavním hrdinou je vědec Filoxén Loris, který pracuje na univerzálním léku proti všemu a na universální bakteriologické zbrani. Válka je vedena převážně chemicky a bakteriologicky. Vize budoucí války zaujala Robida natolik, že napsal ještě sérii Válka ve dvacátém století. Ve srovnání s Verneovým opěvovaným proroctvím jsou Robidovi fantazie ještě daleko přesvědčivější. Jde o předzvěst obou světových válek. Válka z jeho románu zuří ve vzduchu, na zemi i ve vodě. Města jsou v plamenech Země je decimována ukrutnostmi války jakou lidstvo ještě nevidělo.

V podobném duchu pokračoval i další velký SF autor H.G.Wellse. Wellsova tvorba byla poznamenána jeho studiem na Normal School of Science v Londýně, kde byl veden Tomasem Henrym Huxleym, věhlasným propagátorem Darwinových teorii evoluce. Již ve svých prvních povídkách se Wellse veřejnosti svěřil se svou představou budoucího člověka s velkou mozkovnou na úkor malého křehkého tělíčka. Prvním Wellsovým románem byl The Time Machine (Stroj času), který Wellse rázem proslavil a vnesl do SF nový pojem, s kterým laškovalo ještě nespočet autorů po Wellsovi. Děj románu je prostý, autorem nejmenovaný Poutník v Čase postaví stroj schopný přenést osobu do minulosti či budoucnosti. A náš poutní si zvolí budoucnost, konkrétně rok 802701. Nachází zde lidstvo evolučně změněné na dvě různé rasy, křehké a hloupé Eloie, žijící na povrchu a kruté lidožrouty Morlocky, kteří žijí v podzemí po mnohé generace a nemohou již na světlo. Morlockové nejspíše kdysi sloužily Eloiům, ale tento poměr se postupně změnil. Morlokové ještě stále živý a šatí Eloiei, ale v noci je nemilosrdně požírají. Nejde zde jen o děsivou fixy budoucnosti lidstva, ale jde i jakousi kritiku aristokratické spol. v tehdejší Anglii. Dalším významným dílem je The War of the Worlds (Válka světů) , která zpracovává opět novou a dále hojně zpracovávanou myšlenku setkání lidstva s mimozemskou civilizací na nepřátelské úrovni. Děj je opět prostý na anglickém venkově přistane kapsle vypálená, podle Verneova konceptu, dělem z Marsu. Z kapsle vylezou nepřátelští tvorové s nesmírně pokročilou technikou a likvidují lidstvo smrtícími paprsky a otravným plynem. Chtěli si obyvatele Země nejdříve podrobit a následně je chovat jako krmnou zvěř. Lidstvo se staví na houževnatý odpor, který je však rozdrcen. Když se již zdá že je s pozemšťany konec umírají marťanští nájezdníci na nákazu pozemskými mikroorganismy. Motivem cizích civilizací se zabývali autoři již před Wellsem, ale on první ho pojal takto dramaticky. Tak dramaticky, že když v roce 1938 uvedl Orson Welles dramatizaci Války světu v rozhlase v New Jersey, vyvolal mezi lidmi obrovskou paniku. Několik labilních jedinců spáchalo ze strachu před invazí marťanů dokonce sebevraždu. Zmíním se ještě o třetí Wellsově stěžejním románu First Men in the Moon (První lidé na Měsíci). Vědec a obchodník se dostávají na Měsíc a nalézají tam harmonickou společnost selenitů, rozdělenou na těla a mozky. Když jim vyprávějí o Zemi, o válkách, torpédech a kulometech jsou selenity zahubeni, aby snad nenakazili jejich dokonalou společnost pozemskými manýry.

Toto je jen malý zlomek Wellsovy tvorby. Za svůj dlouhý tvůrčí život publikoval 2 až 3 romány do roka a dnes bychom asi těžko hledali SF knihu s motivem, který se tak či onak neobjevil v Wellsově díle. Najdeme v něm nejen stroj času, genetické mutace a meziplanetární konflikt, ale i mnoho dalších originálních myšlenek, které se hojně objevují v dnešní SF, jako třeba paralelní vesmíry, hyperprostor, psychotronické a parapsychologické jevy, neviditelnost a další.

Zajímavé je, že Verne o Wellsovi nemluvil příliš lichotivě. ?

?Já využívám fyziky. On ji vynalézá. Já letím na Měsíc ve střele vypálené z děla Tady nic nevynalézám. On letí na Mars (?!) v lodi postavené z kovu vzdorujícího gravitaci. To je moc hezké, ale ukažte mi ten kov! Ať mi ho ukáže!

Já si však myslím, že ono vynalézání je právě to krásné na SF. Ta nespoutaná představivost, která nám neukazuje něco pravděpodobného, ale jen možného, zato však fantastického. I směr kterým se SF ubírá dnes dává za pravdu spíše Wellsovi. SF vytváří celé nový teorie, nové skutečnosti a dokonce i celé vesmíry.

Na základech položených velikány Wellsem a Vernem začali vyrůstat mnozí další více či méně úspěšní autoři. V této změti méně úspěšných nalezneme přesto několik výrazných osobností, jako například Olaf Stapledon (1886 ? 1951) . Studoval v Oxfordu, poté pracoval v otcově loďařství, ovšem s nevelkým nadšením. Na počátku 30. Let se začal plně věnovat SF. Stapledon používá SF k vyjádření svých filozofických přestav, které navazují na anglické filosofy (Francise Bacon, George Berkley). Věřil v Boha, který ovšem podléhá zákonům vývoje, jako všechno ve vesmíru. Věřil také v účelovost věcí, člověka, morálky i Boha. Podle Stapledona má vše nějaký účel a všechno je uzpůsobeno tak, aby vyhovovalo daným podmínkám, a ty zase podléhají zákonům vývoje, takže se i sám účel vyvíjí. Z jeho díla bych jmenoval rozsáhlou ,čtenářsky velice náročnou, epopej Last and the Firs Man (První a poslední lidé, 1930) . Zabývá se v ní historii lidstva v rozmezí 2 miliard let. Autor dal postupně vzniknou a zaniknout 18 druhům myslících bytostí. Zajímavý je i román Star Maker (tvůrce hvězd), vypravěč prochází vesmírem jako nějaký odtělesněný bloudící bod zření a na své pouti nachází úžasně fantastické entity a dokonce i celé světy, které jsou samy o sobě myslící bytostí. Tato pouť bývá také přirovnávána k Dantově Božské komedii. Nakonec se bod dostává až k samotnému Tvůrci hvězd pro nějž je celý vesmír jen laboratoří.

Měl bych se také zmínit o Charlesovi Fordovi, který za svůj život nashromáždil více než 25000 údajů o jevech, s kterými si věda nevěděla rady. Fort, ač sám nebyl SF autorem, přesto tento směr výrazně ovlivnil. Byl první kdo zaútočil na tzv. oficiální vědu a obvinil ji z dogmatismu. A proto asi také pátral celý život po jevech s kterými si věda nevěděla rady. Jeho myšlenky přišli neobyčejně vhod tehdejším SF autorům, kteří si byli vědomi toho, že s tím co se zrodí v laboratořích vědců již dlouho nevystačí.

Arthur Machen ? Angličan, který byl členem okultistické společnosti Zlatý úsvit, která byl jakou odnoží Rozenkruciánů. Velký bůh Pan (The Great God Pan) je jeho nejslavnějším románem. Jde o spojení klasického okultního fantastična s fantastičnem vědeckým. Román popisuje neviditelné síly, pracující za kulisami dějin, mající větší vliv než vládcové světa.

O toho je již jen krok k autorům zabývajícím se tzv. sociální SF. Je to pohled na nějaké možné uspořádá lidské společnosti. V této oblasti nemůžeme nechat bez povšimnutí Angličana Aldouse Hexleye a jeho román Báječný nový svět (Brave New World, 1932). Popisuje nám sjednocený svět pod vládou deseti kontrolorů. Obyvatelstvo se v podstatě rodí ve zkumavkách a je tak geneticky ošetřováno, aby vytvořilo 5 vrstev. První je Alfa, je jich nejméně, ale jsou nejchytřejší a zastávají administrativní funkce. Bety jsou spolu s alfami ponechány normálnímu vývoji, ale gamy, delty a epsiloni jsou dále klonováni, protože méně intelektuálně nadaných dělníku je potřeba hodně. Navíc jsou děti podrobovány hypnopedickému programu, který je ve spánku utvrzuje, že jejich třída je nejlepší, aby nevznikalo mezi třídami nepřátelství či rivalita.

Sociální SF se zabýval i George Orwell. Nemohu zde nezmínit jeho známí román 1984,1949. Jedná se o vizi totalitního státu dovedené až do krajnosti. Hlavní hrdina Winston Smith je občan Oceánie a zaměstnanec ministerstva pravdy. Na pozadí Smithova zápasu o vlastní identitu poznáváme zfašizovaný stát, který se nebojí použít jakýchkoli prostředků, aby ovládl nejen občanovo jednání, ale i myšlení. V bytech občanů jsou instalovány televize, které nelze vypnout, a které jsou navíc opatřeny kamerami, aby bylo možno sledovat správnost reakce diváků. Nejvýše postavené je ministerstvo pravdy, zabývající se vymýšlením lží. Pravidelně jsou vydávány slovníky novořeči, která je koncipována tak, aby na nežádoucí myšlenky nemohl člověk ani pomyslet. Lidé se nazývají bratry a sestrami a v čele státu stojí fiktivní diktátor, Velký bratr, který vede opět fiktivní mediální boj proti fiktivnímu veřejnému nepříteli Emanuelu Goldsteinovi.

Odděleně se podíváme na vývoj americké a ruské SF, které se z nestejných důvodů vyvíjeli trochu izolovaně. V Americe se budeme zabývat lety 1937 ? 1947, které jsou označovány za Zlatý věk americké SF. Základním kamenem americké SF se stal časopis Astounding Stories, který ke svému vrcholu přivedl fyzik John W. Campbell, který shromáždil kolem časopisu 4 nové autory, kteří se velice brzy stali doslova hvězdami.

Byl to Isaac Asimov, Robert Heinlein, Theodor Sturgeo a Alfred van Vogt.
Alfred van Vogt ? Slan(1940) ? Lidstvo vytvoří mutanti, Slany, s vynikajícími fyzickými a psychyckými schopnostmi, které mají být lidstvu ku prospěchu. Jejich schopnosti však vyvolávali žárlivost a nepřátelství ostatních lidí, a proto se Slanové museli skrývat. Hrdinou příběhu je mladý Slan, který se chystá utkat se záhadným diktátorem světa, z něho se na konec vyklube také Slan.

Isaac Asimov ? nejznámější autor ze čtveřice. Ač je jeho dílo velice rozsáhlé a Asimov píše ještě dnes, my se budeme věnovat jen jeho pracím do roku 1950. V tomto období to byly hlavně povídky z oblasti robotiky, které shrnul do sbírky povídek Já, Robot . Zde najdeme i povídku Lhář (Liar!), v níž poprvé formuloval slavné 3 zákony robotiky.

Velkým Asimovovým dílem, které se stalo jedním ze základních děl americké SF klasiky je původně trilogie(Foundation) Nadace, která byla doplněna ještě o další díly. Jedná se o rozsáhlou ságu popisující historii velkého galaktického impéria, kterému vládne císař. Navíc je do příběhu zakombinován fantazijní prvek vědy s názvem psychohistorie, kterou lze exaktně předpovídat historické posloupnosti vzhledem ke kalkulovatelné mase. Geniální vědec a objevitel již zmíněné teorie Heri Seldon vypočítá, že celé impérium stojí před svým rozpadem a založí Nadaci, která shromáždí vědomosti a vytvoří na odlehlém slunečním systému demokratickou společnost, která se má vyvést lidstvo z období temna, které má nastat.

I Robert Heinlein začal svou kariéru na scéně robotiky ? Dveře do léta

The roads must roll (silnice musí běžet) ? Celá země je propojena dopravníkovými pásy (viz. Wells) na kterých závisí naprosto celá ekonomika, a které když se zastaví tak ochromí celou infrastrukturu země. To se také podaří dělníkům, kteří jsou poštváni a jdou do stávky, která má účinky jako by měl generální stávka v celé zemi.

Občas to bouchne ? povídka o nebezpečné práci technika u atomového reaktoru ? prorocké.

Metuzalemovy děti –

Theodor Sturgeon ? ne věhlasem, ale literárně převyšuje ostatní. Novela Mikrokosmický bůh 1941, která se však dočkala značného ohlasu, je doslova nabytá humorem a sarkazmem. Vypráví o Jamesovi Kidderovi, který zásobuje lidstvo svými epochálními vynálezci, jako např. hliníková slitina pevnější než ocel, umělý chlorophyl, letecká vrtule letící 8x rychleji než zvuk, řetězová reakce U 238 atd. . . Ve skutečnosti vynalezl Kidder jen kmen pidimužíků, které uzavřel do izolované skleněné báně a kteří dospěli v osmi dnech a žili 2 týdny a vynalézali doslova na objednávku. Jednoho dne však Kidder zemře, ale malý nárůdek bude žít dál a díky své vynalézavosti se jednou určitě dokáže dostat z báně. A větou ?Když na to pomyslím trochu se bojím? uzavírá Sturgeon svůj příběh.

Americká SF je od Evropské značně odlišná, Evropská literatura je ještě stále velice metafyzická a navazuje na tradice křesťanství. Americká SF je naproti tomu, alespoň v začátcích značně materialistická a drží se striktně vědy.

V Rusku se SF literatura rozvíjela velice pomalu a v období do 1, poloviny dvacátého století vzniklo jen velmi málo děl. Průkopníkem ruské literární fantastiky je bezesporu Konstantin Eduardovič Ciolkovskij (1857 ? 1935), zakladatel teoretické kosmonautiky. Jeho první dílko je povídka Na Měsíci. Příběh je velice prostý a má daleko k již vyspělým fantazií jinde ve světě. Vypravěč a jeho přítel fyzik se znenadání jen tak ocitnou na měsíci, kde poznávají temnější krajinu, ale potom zapadá Slunce a jim hrozí, že umrznou. Nakonec se celý příběh ukazuje jako sen. Další prací jsou sny o zemi a nebi. Zajímavá je myšlenka, která se ukazuje jako myšlenkové jádro Ciolkovského prací, , v níž se zabývá tím, že život svou přirozenou vývojovou linií směřuje do vesmíru¨a raketa je jen primitivní zařízení, které mu umožní první krok za hranice atmosféry. V novele Do Vesmíru se konečně objevuje jeho motiv Rakety. Dále popisuje postup dobývání vesmíru člověkem. První oblet Země, přistání na Měsíci, stavba velkolepých kosmických ostrovů s umělou atmosférou. Ciolkovský nám popisuje začátek Kosmického věku. Ten má za následek i sjednocení lidstva a vznik celosvětové rady.

Jakovlevič Brjusov ? Zemská osa ? Země ? umělý labyrint ? touha dostat se ven ? ale tam je také jen černý zmar.

Ilja Grigorojevič Erenburg ? kromě jiného napsal nesporně SF román Trust D.E. (1923). Román je zajímavý svými dějovými souvislostmi, hlavně proto, že zcela chybí. Je popřena sama logika historického vývoje. Přesto můžeme vysledovat určitý příběh. Americký miliardář si najme dobrodruha Ernsta Boota, aby zničil Evropu, která je příliš zpátečnický, dekadentní a prohnilý vůbec, takže si lepší osud nezaslouží. Boot rozpoutá válku, která se v několika vlnách valí Evropou. Nejprve padne Německo, pak Británie a válčí se v Rusku, navíc je kontinent napaden neznámou chorobou umělého původu a muži se stávají sterilními. Francie se drží nejdéle, ale nakonec je rozdrcena hordami Dělnického syndikátu pro obnovu Evropy. Román končí zkázyplným obrazem, kde Boot bloudí Evropou z které je již jen poušť a ruiny a nakonec sám umírá uprostřed svého díla zkázy.

Ač Erenburg se zezačátku plně účastnil a podporoval revoluci, došel v této době již k jistému vystřízlivění a láme hůl nad budoucností vůbec. V jeho dílech nenajdeme ten revoluční entuziasmu, kterého byla sovětská literatura plná.

Velice entuziastický jsou třeba romány od Merietty Šagiňanové, která psala pod pseudonymem Jim Dollar. V jejím románu MESS-MEND ili Janki v Petrogradě se opět objevuje motiv Amerického miliardáře, který se rozhodne zničit Rusko, ale jeho úklady jsou zmařeny americkými proletáři. Autorka mimo to popisuje Petrohrad té doby, ale záměrně idealizuje poměry a vytváří svou zemi, tak jak ji její obraznost vidí v daleké budoucnosti. Radostnou Zemi vítězné techniky, převratných objevů. Zemi, která přemohla hlad, nemoci a dokonce poručila i větru a dešti.

Skutečných SF románů, ve kterých hraje významnou roli technika najdeme v sovětské SF jen velice málo. Snad jmenuji akademika Vladimíra Afanasjeviče Oručeva ? Plutonie 1926.

Úpadek SF v sovětské literatuře nastává v letech 1931 ? 1957. Přesto však i v této době působil na této scéně výrazný zjev v podobě Aleksandra Romanoviče Běljajeva. Jmenujme například jeho Prodavače vzduchu. Je to o zločinci, který převádí vzduch na kapalné skupenství a pak ho draze prodává poloudušenému lidstvu. Jeho nápady jsou skutečně originální. Další povídka hlava profesora Dowella vypráví o chirurgovi Dowellovi, který experimentuje s oživováním jed. lidských orgánů. Jeho zlotřilý asistent Kern však použije jeho výsledků proti němu. Oddělí Dowellovu hlavu od trupu a rafinovaným mučením ji nutí ke spolupráci.

Novela člověk obojživelník – . . .