Renesance a humanismus – základní informace
poč. 14. st. (v Itálii) – poč. 17. st.
z fr. la renaissance (= znovuzrození), z lat. humanus (= lidský)
vliv zámořských objevů ð vzestup měšťanstva a měst, rozvoj věd společenských i přírodních (astronomické objevy – Koperník, Galileo, důkaz kulatosti Země), vynález knihtisku (Gutenberg) – rychlejší předávání zkušeností a vědění; inkunabule – prvotisky (do r. 1500)
znaky:
q znovuzrození (obrození) antiky, návrat k antické kultuře jako vzoru
q nový ideál vzdělání: touha po pravdivém poznání člověka a pozemského života (proti středověkému poznávání boha a zájmu o posmrtný život); všestrannost poznání
q kult smyslů a rozumu (proti kultu víry)
q pocit sebevědomí jednotlivce (víra ve vlastní síly)
q rozvoj literatur v národních jazycích (místo latiny)
q v architektuře: vodorovné pravoúhlé linie, jónské sloupy, podloubí, kopule, v malířství: návrat k přírodě, objev perspektivy
q mnohostrannost umělců: např. Michelangelo Buonarroti – sochař, stavitel, malíř, básník; Leonardo da Vinci – malíř (Mona Lisa, Poslední večeře), vědec, vynálezce, konstruktér, teoretik umění
- v popředí literatura nauková (životopisná, cestopisná, pedagogická), lyrika (city člověka), alegorie
Itálie
už na přelomu 13. a 14. st.
Dante Alighieri (1265–1321) – Florenťan; kritik doby, vyhnanec
– epická báseň Božská komedie
– 3 části: Peklo, Očistec, Ráj
– námět vychází z bible: putování autora = vzdělance třemi záhrobními říšemi = alegorická pouť člověka za spásou, poznáním, Bohem, světlem
– průvodci: Vergilius – symbol pozemského vědění, Beatrice – symbol nadpozemské dokonalosti (žena – anděl, zemřelá autorova milenka)
– forma: duchovní epos – příběh s bohatým dějem; hrdinou je sám básník; typická trojčlennost (33 zpěvy, tříveršové sloky – terciny)
– renesanční znaky:
q trest za lidské viny
q láska k antické vzdělanosti (autor se dovolává Homéra)
q touha člověka (autora) po poznání
q láska k vlasti (Florencii), touha po sjednocení Itálie
q střetá se středověké myšlení (víra v posmrtný život, Vergilius nesmí jako pohan do ráje, Odysseus potrestán za to, že chtěl poznávat) s novověkým (vliv antiky, motiv lásky autora k Beatrici)
Giovanni Boccaccio (1313–1375) – zakladatel novodobé prózy
– soubor 100 novel Dekameron, zasazených do dějového rámce (rámcová próza): útěk 10 mladých lidí z Florencie před morem; cestou (10 dní) si vypravují příběhy
– forma: novela = kratší prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru; nezabírá dlouhý časový úsek, omezený počet postav
– renesanční znaky:
q zcela světská témata (např. láska, nevěra)
q kritika soudobých mravů (je úsměvná, ironická) měšťanstva, duchovenstva, jejich chamtivosti, hlouposti ap.
q žena jako rovnocenný partner muže
Francesco Petrarca (1304–1374) – básník lásky a pozemského života
sbírka Sonety Lauře
renesanční znaky:
q milostné verše věnované jedné ženě (× kurtoazní středověká lyrika)
q skutečný, konkrétní milostný prožitek (radost i zklamání, štěstí i bolest)
q forma: sonet (znělka) – lyrický žánr, má 14 veršů (4 + 4 + 3 + 3), pravidelný rým (kvarteta abba, abab, terceta různé variace), obsahově: 1. kvartet = teze, 2. kvartet = antiteze, terceta = syntéza, pointa
- vliv na Kollára, Vrchlického, Machara, Nezvala
Francie
- – 16. st.
Poezie:
François Villon (1431 – po r. 1461) – 1. moderní evropský básník, lyrik; tulák, bohém, 1. prokletý básník (neochoten smířit se se soudobou společností, vyjadřuje nejistoty přechodné doby)
básně Malý testament a Velký testament (závěť, odkaz)
– obraz vlastní bídy, kritika společnosti
– protikladnost vyjádření: (např. v básni Balada)
marnost × touha po životě
ctnost × pohrdání, otrlost
vtipnost a výsměch × vážnost
radost × zoufalství
– forma: francouzská (villonská) balada
– lyrická báseň
– 4 strofy (3 + poslání); 3 x 7 – 12 veršů, poslání 4 – 6 veršů
– refrén
– 2 – 3 rýmy
– vliv na Vrchlického, Nezvala, Mahena, písně Voskovce a Wericha
próza:
François Rabelais (1494–1553), původně mnich a lékař; satirik, kritik zla a lidských chyb, humanista
satirický román – epopej Gargantua a Pantagruel (5 dílů)
– vyprávění o dvou obrech (otci a synovi) ð groteskní nadsázka
– výsměch středověkým přežitkům, scholastické výchově, hlouposti a všemu, co brání člověku plně žít
– prosazuje svobodomyslné názory, zdravý rozum a optimismus (ideál renesančního života)
– vypravěčské umění (vtip, slovní hříčky) i filozofické úvahy
Michel de Montaigne (1533–1592) – tvůrce eseje = úvaha, stať o otázkách filozofických, vědeckých nebo uměleckých; na rozhraní vědeckého a uměleckého podání; autorova originalita ve zpracování
Španělsko
- a 17. st. – zlatý věk španělského písemnictví
vrcholná velmoc, největší koloniální stát
drama:
Lope de Vega (1562–1635)
hra Fuente Ovejuna (Ovčí pramen – název vesnice)
obraz odboje proti zvůli a útisku
námět: komtur Gomez zabit za své provinění,
vesničané však přes mučení nevydali mstitele
próza:
Miguel de Cervantes y Saavedra (1547–1616)
rytířský román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (2 díly)
titulní hrdina – chudý venkovský šlechtic (hidalgo), čtenář rytířských románů, snílek (směšný, ale obdivuhodný svou obětavostí) ð touží obnovit slávu potulného středověkého rytířstva (napravovat křivdy, prokazovat odvahu, šlechetnost ap.) = přežitek (nemožné nelze prosadit)
× zbrojnoš Sancho Panza – přízemní praktický venkovan, jedlík, má smysl pro realitu a dobré živobytí
význam: nejen satira na minulost, ale i na nedostatky tehdejší společnosti
Anglie
- a 16. st.
poezie:
Geoffrey Chaucer (asi 1340–1400)
veršované Canterburské povídky – obraz soudobého anglického života
drama:
William Shakespeare (1564–1616) – světový dramatik, básník
autor asi 36 her a sbírky sonetů
historické hry (z dějin antických, anglických, francouzských, např. Julius Caesar, Jindřich VI., Richard III.)
komedie (např. Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojanské; zvláště energické, optimistické postavy žen)
tragédie:
Hamlet, kralevic dánský
– rozpornost hrdiny: touha uskutečnit ideály × pocit povinnosti potrestat zlo ð touha po činu, ale nerozhodnost
– úvahy o smyslu života, lidské existence; pochybnosti
”Jaké mistrovské dílo je člověk! Jak vznešený rozum!
Jak omezený schopnostmi!”
Othello
– typ žárlivce a typ sobce (intrikána, kariéristy Jaga)
Romeo a Julie
– o nešťastné lásce dvou mladých lidí (spor Monteků a Kapuletů)
– boj o právo člověka na život, lásku, samostatné určení osudu
shakespearovské drama – znaky:
q neomezenost látky, času, místa
q obraz pozemského života, kladných i záporných lidských vlastností (žárlivost, vášeň, přátelství, věrnost, touha po moci, majetku, nenávist ap.)
q postavy žen (nepodřízené, samostatně rozhodující o svém životě) a lidové postavy (Juliina chůva, Falstaff)
q příčinou renesanční tragédie je lidská vášeň nebo náhoda (ne osud jako v antickém dramatu, proti němuž je vzpoura marná)
q komické prvky nejsou ostře odděleny od tragických
q jazyk veršovaný se střídá s prózou (nejnižší vrstvy, komické postavy); lidový jazyk
q vliv antického dramatu trvá, např. existence chóru (ale ve funkci úvodu do situace), motivy řeckého bájesloví
- blankvers – nerýmovaný pětistopý jambický verš
Český humanismus
- léta 15. st. – 20. léta 17. st.
renesance se v pravém slova smyslu neprosadila (vliv náboženské ideologie), pouze v knížkách lidového čtení, zábavné próze, např. Historie o bratru Janu Palečkovi
specifické znaky českého humanismu:
q snaha po rozšíření humanistické vzdělanosti
q vyrovnání se s kulturou jiných evropských zemí
q obsahově – převaha naukového charakteru literatury
q literatura pro měšťanstvo, zaměřená k životní praxi
q vliv latiny na rozkvět spisovné češtiny, význam knihtisku
náznaky už v době Karla IV. (přátelství s Petrarcou), plný rozvoj až v 15. a 16. st. (s reformačním hnutím)
2 linie:
q latinští humanisté, např. Jan z Rabštejna (Dialogus), Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (filozofická próza, ódy, elegie), Jan Campanus Vodňanský
q národní humanisté – píší česky (vzdělaní měšťané)
nauková literatura
Viktorin Kornel ze Všehrd (Chrudim)
překladatel a právník:
O právech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery – jazyková dokonalost, počátky česky psané vědy
cestopisy
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (cesta do Benátek a Egypta)
Václav Vratislav z Mitrovic (cesta do Cařihradu)
kroniky
Václav Hájek z Libočan, Kronika česká – české dějiny do r. 1526; vypravěčské umění, ale historické nepřesnosti, zájem o pověsti, obliba u čtenářstva
péče o jazyk a překlady
Jan Blahoslav (1523–1571) – znalec jazyka, mnohostranný vzdělanec, biskup jednoty bratrské
Filipika proti misomusům (nepřátelům vzdělání)
– obhajoba nutnosti vzdělání pro člověka, obrana kultury; filipika = výmluvná řeč s pádnými důkazy
Gramatika česká – o jazykové kultuře a normě, doklad dokonalosti Blahoslavova projevu; doplněna sbírkou přísloví
Muzika
– hudební teorie (pro zpěváky a skladatele)
–Blahoslav sestavil Šamotulský kancionál (zpěvník bratrských písní)
– pečoval o bratrský archiv
– přeložil Nový zákon a tím dal podnět k překladu celé bible
ð Bible kralická (1579–1594) – kolektivní dílo českých bratří; šestidílka – v Kralicích na Moravě, pak jednodílka; doklad vyspělosti českého knihtisku; vzor literárního jazyka – dokonalost, život, srozumitelnost
dovršení jazykového vývoje v 16. st. (jakožto bibličtina používána na Slovensku)
”Zlatý věk” českého písemnictví – od 70. let 16. st. (doba veleslavínská) – rozvoj národní vzdělanosti a kultury za Rudolfa II.
Daniel Adam z Veleslavína – slovníkář (troj- a čtyřjazyčné slovníky), nakladatel, tiskař, překladatel, autor Kalendáře historického, organizátor literárního života; jazyková vytříbenost
filozof a lékař Ján Jesenius (popraven 1621 na Staroměstském náměstí pro účast ve stavovském povstání)