Reakce české prózy na II. svět. válku

Po válce uplatnil pohádkové motivy v divadelních hrách. Hrdina Hrátek s čertem, Martin Kabát vítězí nad peklem, které je symbolem protektorátní moci. Pohádkový námět spolu s oslavou obyčejného člověka se objevuje také ve hře Dalskabáty, hříšná ves, aneb zapomenutý čert.

Jako jeden z mála zachytil Drda období okupace a Pražského povstání ve sbírce Němá barikáda. V jedenácti povídkách (Včelař, Hlídač Dynamitu, …) oslavuje hrdinské činy neznámých prostých lidí. Slavná je povídka Vyšší princip o odvážném přiznání latináře Málka, která byla zfilmována Jiřím Krejčíkem. Filmovou podobu Němé barikády také vytvořil Otokar Vávra.

Egon Hostovský (1908 – 1973)

„Věčným emigrantem“ můžeme nazvat Egona Hostovského. Většinu života byl totiž nucen strávit v emigraci kvůli svému pronásledování (byl Žid a odpůrce komunismu). Studoval v Praze filosofii a jazyky (ovládl jich 7).

Ve svých prvních dílech se Hostovský zabývá nesouladem mezi člověkem a jeho okolím, což nejvíce vyniká v případě postav židovského původu v románě Ghetto v nich, příběhu židovského chlapce vyrůstajícího se životem zdeptaným otcem. Román Danajský dar vypráví osudy tří sourozenců, pro něž je Danajským darem válka, která jim otce změnila v alkoholika a utrápila matku. Titulní hrdina románu Případ profesora Körnera prožívá dva životy – skutečný a pomyslný. Propadá totiž pocitu odloučenosti a nedůvěry ke světu způsobenou osudovými ránami – zprávou o vlastní nemoci a o manželčině nevěře. Dvojí život je tu také zobrazením rozdílu mezi světem dospělých a dětí. Ten se dále objevuje v románě Černá tlupa. Autor tu autobiograficky zobrazil své dětství v nezávislém světě dětí uprostřed války dospělých. Z pohledu patnáctiletého chlapce je vyprávěno drama rodiny v románě Žhář.

V roce 1938 utíká před okupací do USA. Svůj stesk po domově a zážitky emigranta vyjadřuje v Listech z vyhnanství.

Po válce se vrací zpět domů a vlastní osudy emigranta obklopeného lhostejnou americkou civilizací zpracovává novelou Cizinec hledá byt.

Po únorových událostech roku 1948 opět nucen odejít do USA. Tady vydává román Nezvěstný, absurdní příběh muže, pronásledovaného v Praze roku 1948 dvojí špionáží. Půlnoční pacient líčí atmosféru strachu, když za psychiatrem dochází za léčbou záhadný špión vždy o půlnoci. Ironií je román Dobročinný večírek. Vypráví o setkání několika emigrantů, kteří ale poznávají, že jsou si cizí a nerozumějí si. Večírek skončí nešťastně vraždou a rozkradením dobročinné sbírky.

Autobiograficky pojatý je román Všeobecné spiknutí, kde se spisovatel – emigrant (Jan Bareš) vrací ve vzpomínkách domů do Čech, těžko však překonává rozpor mezi nostalgickou vzpomínkou, a pocitem strachu a ohrožení v novém prostředí.

Vzpomínkou na vlastní tvůrčí život je kniha Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině.

V roce 1968 se sice opět vrací do Čech na žádost Fr. Hrubína, vývoj událostí ho však přiměl znovu odcestovat.

Jan Otčenášek (1924 – 1979)

Do období heydrichiády zasazuje Jan Otčenášek děj své novely Romeo, Julie a tma. Student Pavel tu zachraňuje před transportem židovskou dívku Ester. Zamiluje se do ní a před nebezpečím ji ukrývá v pokojíku za jejich dílnou. Když po atentátu na Heydricha represe zesílí a jsou prohledávány všechny domy, Ester se rozhodne nevystavovat Pavlovu rodinu nebezpečí a sama se obětuje.

Román Kulhavý Orfeus je také obrazem mladé generace za války. Vypráví příběh pěti přátel (jeden z nich opět Pavel) nasazených do pražské továrny na letadla. Vytváří tu odbojnou ilegální organizaci Orfeus. Vzhledem k nezkušenosti hrdinů a nespolupráci s ostatními skupinami však jejich akce nejsou úspěšné. Dílo je Otčenáškovou polemikou s údajnou nečinností mládeže, obsahuje dlouhé vnitřní monology a diskuse postav.

V 50. letech se věnoval tvorbě budovatelské literatury, příkladem může být román Plným krokem.

Pokusem o psychologický román je Občan Brych. Středem je tu rozhodování intelektuála, zda souhlasit s aktuálním politickým uspořádáním a vstoupit do strany. Vzhledem k době ho musel Otčenášek nechat rozhodnout pro, přesto je však odvážné pojetí Brycha jako nezáporného hrdiny.

Nedokončen zůstal román Pokušení Katarina, jako jedna z částí se zachovalo dílo Když v ráji pršelo. Hlavní dějem je tu láska mezi režisérem Jiřím a německou architektkou Inge, která reprezentuje egocentrický způsob života. To je protikladem k Jiřího socialistické angažovanosti, a proto to pro něj znamená pokušení (Katarina je jadranský ostrov, kde se poznávají).

Jiří Mucha (1915 – 1991)

Syn secesního malíře Alfonse Muchy Jiří Mucha přispíval svými kritikami (literatura i malířství) do Lidových novin. Za války byl válečným zpravodajem a pocity vojáků na západní frontě vyjádřil románem Spálená setba.

Po roce 1948 se stal nepohodlným, byl vězněn, ale podařilo se mu emigrovat do Francie. Tady pokračuje ve svých románech, ve kterých řeší osudy lidí ovlivněných válkou – díla Pravděpodobná tvář a Studené Slunce. Ve Francii také zpracovává život svého otce, Život a dílo Alfonse Muchy.

Po návratu po roce 1989 se zasazuje o vystavení jeho rozsáhlého díla – Slovanské epopeje.

Norbert Frýd (1913 – 1976)

Ke svým zážitkům z koncentračního tábora a myšlence lidského života zničeného touto zkušeností se až po válce vrací Norbert Frýd románem Krabice živých.

Dále se dokumentárním stylem snažil zobrazit osud českých židů za poslední století trilogií Vzorek bez ceny, Hedvábné starosti a Lahvová pošta. Vypráví tu o osudech vlastní rodiny, a svých vlastních zážitcích z 30. let a války. Faktograficky zpracoval také vládu habsburského královského páru (Charlotta Mexická a Maxmiliána I.) v Mexiku a soudobé události v Evropě knihou Císařovna mexická.

Jiří Weil (1900 – 1959)

Jiří Weil byl levicově orientovaný, stal se členem Devětsilu a studoval filosofii a srovnávací literaturu. Podnikl několik cest do SSSR a zpracoval odsud několik reportáží, kde kombinuje fakta s beletristickými postupy (román Moskva – hranice). Jeho vztah k Sovětskému Svazu ovšem ochládá a pro svůj nesouhlas se stalinskými čistkami byl z KSČ vyloučen. Děj souboru povídek Dřevěná lžíce (u nás vydán je ale vydán až 1992) je umísťuje do prostředí středoasijského tábora pro nepřátele sovětského režimu. Zpracoval také studie pod názvem Ruská revoluční literatura a překládal ruské autory – Majakovského, Šolochova a Čechova.

Válku prožil v ilegalitě, jako Žid se vyhnul transportu fingovanou sebevraždou a musel se skrývat. Po ní mohl vydat historický román Makanna – otec divů s postavou starověkého proroka v Arabské říši.

Další román, Život s hvězdou, je situován do protektorátní Prahy. Hlavním hrdinou je autobiograficky pojatý Žid Roubíček, který své problémy s osamocením řeší odmítnutím nastoupení k transportu. Skutečnou událostí je inspirován román Na střeše je Mendelssohn, kde sochu nepohodlného skladatele na střeše Rudolfina sice strhnou, je ale zachována a ukryta.

Arnošt Lustig ( * 1926)

Osudy Židů za války zajímaly i Arnošta Lustiga. Sám byl jako Žid odvezen do koncentračních táborů, podařilo se mu však uprchnout. Po válce dostudoval sociální vědy a stal se válečným zpravodajem LN v izraelsko – arabské válce. Jako novinář se i ve svých povídkách vyjadřuje stručně a jasně. Byl redaktorem také redaktorem v Mladém světě a scenáristou na Barrandově.

Podílel se tu na natočení filmů podle svých povídek – Transport z ráje (s režisérem Zbyňkem Brynychem, podle povídky Noc a naděje) a Démanty noci (s režisérem Janem Němcem, podle stejnojmenné povídky). Hrdiny obou jsou obyčejní lidé, postavení před tragickou životní zkoušku v koncentračním táboře.

Problematika pronásledování Židů je také námětem dalších povídek Ulice ztracených bratří a Dita Saxová, o osmnáctileté židovské dívce, „šťastně“ se navrátivší z války, ale přesto zklamaná.

Zfilmována pro TV (Antonínem Moskalykem) byla novela Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou. Devatenáctiletá židovka Kateřina se tu dostává mezi skupinu bohatých židovských podnikatelů, kterou zajali Němci jako rukojmí k vymáhání propuštění svých důstojníků. Když se jim záměr nepodaří, odvedou všechny rukojmí do plynové komory. Jediná Kateřina se dokáže utlačovatelům vzbouřit, což kontrastuje s pasivitou ostatních vězňů.

Za událostí roku 1968 se Lustig postavil proti okupaci a posléze je nucen emigrovat do Kanady. Tady píše soubor povídek Hořká vůně mandlí, opět inspirovaný válečnými událostmi. Svou starší novelu rozvinul do obrazu společnosti v próze Král promluvil, neřekl nic.

Ladislav Fuks (1923 – 1995)

Podobné téma jako J. Weil zpracoval Ladislav Fuks v románě Pan Theodor Mundstock. Narozdíl od Života s hvězdou se tu ale starší osamělý Žid na transport cílevědomě připravuje. Toto absurdní počínání kontrastuje s okolním zoufalstvím, nakonec je ale marné – na seřadišti je tragický hrdina sražen nákladním automobilem. Přesto je dílo oslavou aktivního odboje proti nacistickému teroru.

Cyklus povídek Mí černovlasí bratři se také odehrává za okupace. Sleduje vztahy pěti spolužáků z gymnázia (tři z nich Židé), jeden z nich, bohatý Žid si neuvědomuje hrozící nebezpečí.

V díle Spalovač mrtvol ukazuje, jak může ideologie zneužít lidí, zvláště těch primitivnějších. Pan Kopfrkingl, pracovník krematoria, dříve celkem neškodný podivín a psychopat, se pod tlakem fašistických myšlenek stává udavačem a katem. Filmovou adaptaci vytvořil Juraj Herz.

Román Myši Natálie Mooshabrové je na rozhraní mezi hororem, pohádkou a sci-fi. Detektivním románem je Příběh kriminálního rady, se zápletkou nenávisti syna k otci. Oslovení ze tmy je apokalyptickou vizí po vodíkové explozi, kdy ďábel nabízí mladému židovskému chlapci vizi bohatství. Pásmem frašek postavených na záměně osob je próza Nebožtíci na bále.

Po roce 1968 se Fuks přizpůsobil normalizaci a další jeho tvorba tím byla silně poznamenaná – Pasáček z doliny(slovenská vesnice za války), Vévodkyně a kuchařka (konec aristokracie a habsburské monarchie).

Josef Škvorecký ( * 1924)

Josef Škvorecký se narodil v Náchodě a toto město hraje důležitou roli v jeho autobiografických dílech. Za válkou ještě stačil maturovat, pak byl nasazen ve zbrojní továrně, po válce studoval na UK filosofii a stal se učitelem.

V jeho prvním románě Zbabělci se poprvé setkáváme s jeho autobiografickým hrdinou Dannym Smiřickým. Děj se odehrává v Kostelci (ve skutečnosti Náchodě) ke konci 2. světové války. Nenuceně statečné chování Dannyho přátel z jazzového klubu kontrastuje s patetickým rádobyvlastenectvím ostatních, starší maloměstské generace. Kritizuje tu přizpůsobivost lidí vždy současné „správné“ ideologii, ti, co stáli za okupace za Hitlerem, posléze stejnými slovy propagují SSSR.

Autentičnost podání spočívá ve Škvoreckého dobré znalosti vlastní generace („pásky“ – revoltující mládež) a civilní přímé řeči postav. Kniha byla tehdejší ideologickou kritikou odsouzena pro neangažovanost a křivé zobrazení „velkého okamžiku dějin“.

Novela Legenda Emöke je příběhem milostného vztahu pražského redaktora a Maďarky z Košic, která je zničena vinou spolubydlícího, přízemního učitele.

Židovské tematice, příznačné pro tvorbu 60. let, se věnuje v povídkových sbírkách Sedmiramenný svícen a Babylónský příběh a jiné povídky. Román Lvíče přes svou detektivní zápletku je spíše obrazem poměrů v nakladatelstvích 60. let.

Po roce 1968 Škvorecký odchází do Kanady, kde si v Torontu zakládá vlastní nakladatelství se jménem 68 Publishers. K postavě Dannyho Smiřického se vrací románem Tankový prapor, kde Danny vystupuje jako rotný a velitel tanku. V souladu s národní švejkovskou tradicí tu zobrazuje vojenskou byrokracii, omezenost důstojníků a rozpad kázně u vojáků základní služby. Román je rozdělen do devíti častí s drsným vojenským humorem i svérázným jazykem (Provedení zkoušek čtenářského Fučíkova odznaku u Sedmého tankového praporu).

Smiřický vystupuje v románě Mirákl jako v „politické detektivce“, kde se snaží objasnit politickou vraždu. Spíše se tu jedná o časově nesouvislý popis stalinismu v 50. letech, stejně jako událostí 68. roku, kdy jsou skutečné postavy zastoupeny průhlednými pseudonymy. Autorův přístup reprezentuje Danny se svým odporem k jakýmkoliv mýtům a gestům. Díky tomu můžeme, přes rozdíly v intelektu, přirovnat Dannyho ke Švejkovi, pro jeho lidský pohled na svět.

Soubor povídek Prima sezóna (podtitul Text o nejdůležitějších věcech života) je chápavým zobrazením Dannyho nešťastných studentských lásek. Pro svůj starosvětský ráz by se kniha dala přirovnat je Stříbrnému větru F. Šrámka.

Posledním románem se Smiřickým je Příběh inženýra lidských duší. Děj se tu opět odehrává ve dvou liniích – v Kostelci (Náchodě) za protektorátu a v Torontu 70. let, kam Danny emigroval a kde působí jako profesor literatury na univerzitě. Se současností se tu prolínají jeho vzpomínky a dopisy jeho přátel z dětství.

Historické téma a téma českých emigrantů v USA spojuje další romány. Román Scherzo capriccioso je zobrazením osudů Antonína Dvořáka stejně jako ostatních českých přistěhovalců. Vychází tu z práce s dobovými dokumenty. Nedávno vydaný (1993) román Nevěsta z Texasu popisuje českou účast ve válce Severu proti Jihu. Přes historický námět obou románů je tu obsažen Škvoreckého vztah k současné Americe.

Svůj zájem o detektivní žánr projevil kromě románu Lvíče v teoretických úvahách o příčinách obliby detektivek Nápady čtenáře detektivek a v cyklu příběhů s poručíkem Borůvkou (Smutek p. B., Konec p. B., Návrat p. B.). Televizního zpracování se dočkala kniha detektivních příběhů Hříchy pro pátera Knoxe.

Škvoreckého dramatickým pokusem je satirická fraška na současnost Bůh do domu, spolu s Antonínem Brouskem napsal kritiku české prózy a poezie Na brigádě.

Budovatelská próza

Náměty románů 50. let se stává budování hospodářství (Otčenášek : Plným krokem) a osídlování pohraničí (Říha : Země dokořán). Mají jednoduchý děj a hrdinové jsou líčeni černobíle, z politického ideologického pohledu, přičemž kladným vzorovým hrdinou je příslušník dělnické třídy nebo pokrokový funkcionář.

Václav Řezáč (1901 – 1956)

Před okupací se Václav Řezáč zabýval tvorbou psychologických románů (Černé světlo, Rozhraní). První jeho budovatelský román, Nástup líčí události v pohraničí během prvního poválečného roku. Námětem románu Bitva je budování JZD.

Próza 60. let

60. léta znamenají určité politické uvolnění a odklon od „velkých“ témat, někteří autoři se zaměřují na obyčejný život (Páral, Hrabal).

Edvard Valenta (1901 – 1978)

Před válkou se Edvard Valenta podílel (s Bedřichem Golombkem) na vydání příběhů polárního cestovatele Jana Welzla. Po válce se vydal na půlroční cestu do Ameriky a Afriky a zážitky shrnul pod názvem Světem pro nic a za nic.

V době budovatelské prózy překvapil psychologickým románem Jdi za zeleným světlem. Hrdinou autobiografického příběhu je spisovatel a malíř Karel Šimon, který za okupace odjíždí z Prahy na vesnici a prožívá životní krizi (rozchod se ženou, sebevražda dcery, ztráta malířské inspirace). Cítí se opuštěný a zbytečný, svůj problém řeší odbojnou činností v partyzánském oddíle. O smyslu života diskutuje se sovětským důstojníkem, kterého skrývá.

Ludvík Vaculík ( * 1926)

Jedním z autorů, kteří prožili normalizaci doma, je Ludvík Vaculík. Studoval těsně po válce VŠ politickou, pak působil jako vychovatel v internátě a své zkušenosti promítl do prvního díla Rušný dům (Hrdinovi vychovateli jsou tu teoretické poznatky na nic). Bojuje tu proti ideologické výchově a prosazuje rozvíjení samostatného myšlení.

Román Sekyra je také kritikou současnosti. Hlavní hrdina se tu vrací do své rodné valašské vesnice za příbuznými. Více než vesnice se však změnil jeho otec, ze kterého se stal komunistický funkcionář, a hrdina si ho teď už nemůže vážit jako dřív.

V samizdatové edici Petlice vydává román Morčata. Na alegorii bezbranných tvorů tu ukazuje, jak může režim manipulovat lidmi, a že v každém je skrytá agresivita.

Formou deníkových zápisků po dobu jednoho roku (1979 – 80) je psán Český snář. Zachycuje tu události svého rodinného života a kulturního dění – vydávání edice Petlice a portréty neoficiálních kulturních představitelů (Havla, Kohouta, Klímy, …).

Vzpomínkou na mládí je dílo Milí spolužáci (Kniha indiánská, Kniha dělnická a nedávno dokončená Kniha studentská). Vyšel v nich ze svých skutečných deníků, proto jsou psány odpovídajícím nevyzrálým stylem. Toto dílo, stejně jako řada ostatních, bylo vydáno také v exilu (vydává v Torontu, Kolíně nad Rýnem).

Celý život se také zabýval tvorbou fejetonů, které jsou přes všední náměty odporem k totalitní moci. Jeden z jejich souborů byl vydán pod názvem Jaro je tady.

Už po revoluci (1993) vydaným románem je Jak se dělá chlapec. Hrdina se tu na sebe bere zodpovědnost vyplývající z nevěry.

Milan Kundera ( * 1929)

Světovou proslulost si svými dramaty a romány, často satirami na socialistický režim, získal Milan Kundera.

Vystudoval filosofii na UK a film na AMU, kde také začínal jako profesor. Do literatury vstoupil nepříliš úspěšnými básnickými sbírkami Poslední máj a Člověk – zahrada širá.

Filosoficky pojaté je drama Majitelé klíčů, odehrávající se během jediné hodiny za stanného práva za okupace. Hlavní hrdina Jiří Nečas zabije kolaborantského domovníka, který se dozvěděl o pomoci, kterou poskytl člence ilegální skupiny. Hrdina je postaven před těžké rozhodnutí – nemůže totiž už zachránit před smrtí rodinu své ženy (přizpůsobivé maloměšťáky) a sebe zároveň. Nakonec si bere na svědomí druhou možnost a volí další ilegální boj. Později píše ještě černou komedii Ptákovina, o zrůdnosti hloupé moci.

Úspěch Kunderovi přinesla také povídková kniha Směšné lásky, kterou postupně doplnil o Druhý a Třetí sešit směšných lásek.

Podobné téma jako v těchto povídkách, život za stalinismu, rozvinul do románu Žert. Základem je nevinný vtip v dopise své dívce, který hlavního hrdinu Ludvíka Jahna stojí vyloučení ze studií a je poslán k „černým baronům“. Později se chce pomstít bývalému spolužáku Pavlu Zemánkovi, který má podíl na jeho pádu. Plán na svedení jeho ženy mu sice vyjde, Zemánek mu ale za to ještě poděkuje, neboť se s ní už stejně dlouho nestýká. Román oživuje líčení děje z pohledu různých vypravěčů.

Po roce 1968 mohla být jeho díla vydávána jen v emigraci, a to vždy nejprve ve francouzštině. Román Život je jinde popisuje osudy mladého básníka Jaromila. Ten se díku své povaze snílka a snaze odpoutat se od matky nechá v únoru 1948 zcela zlákat novou propagandou. Plný nadšení se stává udavačem i bratra své dívky.

Hlavní hrdinkou románu Valčík na rozloučenou je lázeňská sestra Růžena, která chce získat slavného trumpetistu Klímu, tím, že mu přiřkne otcovství svého očekávaného dítěte . Ten se snaží z křivého obvinění uniknout přiměním Růženy k interrupci (po poradě s gynekologem Slámou). Mezitím ale do lázeňského městečka přijíždí intelektuál Jakub rozloučit se s přáteli (Slámou) před odchodem do emigrace. Potkává se s Růženou a nešťastnou náhodou (záměnou tablety v tubě léků) zaviní její smrt. Odjíždí pak s pocitem neviny. Do děje vstupuje ještě žárlivá manželka Klímy a tajemný bohatý Američan. Komplikovaný děj (spíše ve stylu lidové frašky) slouží Kunderovi ke vznášení otázek o společnosti moderní doby a časté povrchnosti lidských vztahů.

Kniha smíchu a zapomnění je souborem příběhů o „vymývání hlav“ českého národa, mimo jiné vymazávání nepohodlných osobností z historie („zapomnění“). „Smích“ je v těchto politických a filosofických úvahách dělen na andělský, souhlasný se světem (a kýčovitý), a ďábelský jako aktivní a kritický.

Román Nesnesitelná lehkost bytí je příběhem chirurg Tomáš, který odjíždí se svou ženou Terezou po srpnu 1968 do Švýcarska. Na její žádost se ale vrací zpět a Tomáš odmítá odvolat protikomunistické názory, které otiskl před invazí ve svém článku. Přichází o místo v zaměstnání, nemění ale svůj nevážný styl ve vztahu k ženám. Spolu s Terezou se nakonec pokusí usadit se na venkově, oba však zahynou při autonehodě. Jednou z Tomášových milenek je Sabina, která odmítá veškeré ideje (umělecké v malířství a politické), a proto se rozchází svým partnerem, švýcarským levicově orientovaným novinářem.

Děj opět provázejí vtipné a ironické komentáře, a zejména filosofické úvahy („román – esej“), kde se zamýšlí nad pojmem lehkosti v kontrastu s tíží života. Dospívá k závěru, že kvůli nutnosti rozhodovat se a nést odpovědnost je pocit tíže naplněním života a lehkost je synonymem pro prázdnotu. Neposlední roli tu také hraje popis Tomášových milostných dobrodružství.

Zatím poslední román Nesmrtelnost na pozadí několika příběhů uvažuje nad složitostí současného světa. Objevují se tu ve fiktivních setkáních významné postavy dějin v konfrontaci s banalitou každodenního života.

Doma pochopitelně nebyl Kundera oceněn a někdy je považován za francouzského spisovatele českého původu.

Pavel Kohout ( * 1928)

Dramatik a prozaik Pavel Kohout začínal v 50. letech agitačními básněmi ve sbírkách Verše a písně a Čas lásky a boje. Brzy si ale uvědomuje povrchnost těchto veršů a rozhodl se na rozpor mezi revolučními ideály a praxí upozornit dramatickou tvorbou.

V armádním prostředí se odehrává děj hry Zářijové noci. Hra Taková láska je příběhem o milostném zklamání hlavní hrdinky, ale také o aktuálním rozporu mezi činy a slovy. Hra August August, august líčí zvůli mocných na příkladu ředitele cirkusu a klauna.

Roku 1968 se ve Svazu čs. spisovatelů postavil proti režimu, a od 1979 žije trvale v Rakousku. Začíná také psát prózu, zážitky od konce války do Pražského jara („od tanků k tankům“) líčí v knize Z deníku kontrarevolucionáře. V Bílé knize Adama Juráčka si státní instituce nevědí rady s případem učitele chodícího po stropě, nakonec skončí v blázinci. Nápady svaté Kláry s postavou mladé dívky ze Sázavy s jasnovideckými schopnostmi jsou komickou analýzou politické situace. Katyně je příběhem dívky studující „střední katovské učiliště“ a satirou na praktiky StB. Akce StB (například i otrávení jezevčíka) a události související s Chartou 77 zpracovává už po roce 1989 v „memoárománu“ Kde je zakopán pes. O emigrantech na Západě pojednává u nás nedávno (1995) vydaný román Konec velkých prázdnin, „velké prázdniny“ tu znamenají dobu, než si člověk zvykne na nové prostředí (v TV seriálu se Zedníčkem).

V dramatické tvorbě pokračoval po roce 1968 třemi aktovkami se společným názvem Život v tichém domě (Válka ve třetím poschodí, Pech pod střechou, Požár v suterénu). Na absurdních situacích tu ukazuje konflikt jedince a moci – dopad „války“ na obyčejného člověka nebo moc propagandy.

Kohout se inspiroval i předlohami jiných autorů, zdramatizoval Válku s Mloky, Cestu kolem světa za 80 dní. Podle Andrejevových povídek napsal hry Ubohý vrah a Ruleta, podle F. Kafky hru Amerika (zfilmováno s Dejdarem). Havlovu postavu F. Vaňka si vypůjčuje ve hrách Atest, Marat a Safari.

Eduard Petiška (1924 – 1987)

Eduard Petiška začíná jako básník reflexivní lyrikou, nejznámější je sbírka Okamžiky. Ve svých prozaických dílech se zabývá mezilidskými vztahy.

Román Než uzrají muži pojednává o dospívání autorovy generace za války. Rodinné a generační problémy řeší romány Průvodce mladého muže manželstvím, Svatební noci a Třicet manželek. Z pětadvaceti povídek se skládá román Hotel pro cizince.

Zabýval se tvorbou pro děti, zejména převyprávěním starých pověstí – Staré řecké báje a pověsti, Příběhy ze starého Egypta, Arabské povídky 1000 a jedné noci, Příběhy starého Izraele (díly Světla minulosti – židovské pohádky a Golem – ze staré Prahy).