Původ a vývoj češtiny
- Hláskový a tvaroslovný vývoj češtiny, vývoj jazyka v souvislosti s rozvojem společnosti
6. století
- stěhování národů – vznik staroslověnštiny
9. století
- pronikání křesťanství – latina (ZE) + staroslověnština (1. spisovný slovanský jazyk)
- Konstantin a Metoděj – hlaholice – šíření staroslověnštiny
- 1097 – ze Sázavského kláštera vyhnáni mniši – opět nastupuje latina
11.-12. stol.
- písemné záznamy českého jazyka = vpisky v latinských rukopisech
- nejstarší dochovaná česká věta v latinské kapitule litoměřické (1057)
13. století
- primitivní pravopis (hlásky, které byly vlastní češtině, ale neexistovaly v latině nahrazeny latinskými hláskami, které byly zvukově nejbližší)
- spřežkový pravopis (užívá dvou i více lat. hlásek pro záznam jednoho čs.- spřežkami)
- ojedinělý výskyt čs. textů
- české písně: Hospodine, pomiluj by a Svatý Václave
14.století
- , kult. a polit. rozvoj
- rozvoj češtiny, která se šíří => šíří se z klášterů a církevního prostředí na královský dvůr Karla IV (1348 – Karlova univerzita) mezi šlechtu a měšťanstvo
- rozvoj slovní zásoby přejímáním slov z NJ a rozvoj skladby
- rozkvět poezie (počátek 14. století) a prózy (od pol. 14. století)
- nejdokonalejší jazyk ve spisech Tomáše Štítného (např. Knížky šestery o obecných věcech křesťanských)
15.století
- husitské hnutí počeštění měst: ČJ v literatuře, veřejném životě, v bohoslužbách a kázáních; spisovný ČJ pro široké vrstvy
- Jan Hus: „O českém pravopisu“ (o pravopisu, slovní zásobě, vyjadřování)
- =diakritický pravopis (nabodeníčko krátké (tečka = změkčení souhlásek) a dlouhé (čárka = prodloužení samohlásek)
16. století
- humanismus: hosp., kultur. a společ. rozvoj
- vznik bohaté a česky psané literatury + odborné literatury
- čeština na školách, úřadech, v soukromé korespondenci (užívána i v Uhrách a Polsku)
- rozvoj češtiny i jako mezinárodního jazyka v uhrách a Polsku
- nová slova (zejména z cizích jazyků)
- A. Komenský: „Brána jazyků otevřená“, „Svět v obrazech“
- rozvoj knihtisku v Čechách
- vydání mluvnic a slovníků, např. Daniel Adam z Veleslavína (veleslavínská čeština)
- Bible Kralická (konec 16. století) – 6 svazků, vydána českobratrskou církví
- =bratrský pravopis (oficiální jazyk až do obrození) – místo teček již háčky, místo „š“ se píše „ostré s“, „j“ se píše jako „g“, některé samohlásky jsou označovány pomocí souhlásek
17. století
- vývoj češtiny se zpomalil po bitvě na Bílé hoře (1620)
- germanizace
- čeština jen na venkově (bohatá lidová slovesnost), česká literatura jen v náboženských spisech + jazyk kazatelů
- rozpad spisovné češtiny (nevydávané normy spis. jazyka)
- radikální omezení volnosti pohybu, samostatný vývoj češtiny v různých oblastech = vznik dialektů
- puristé – snahy o očištění jazyka od cizích vlivů – nešťastné
konec 18. století
- vznik národního obrození
- obrozenecká čeština
- 1781: zrušení nevolnictví (stěhování obyvatelstva, zejména do měst, které byly dost poněmčené)
- snaha o vytvoření a kodifikaci českého jazyka
- Josef Dobrovský: autor vědecké mluvnice češtiny, navázal na jazyk Bible Kralické, opravil bratrský pravopis (pravidla psaní „i“ a „y“), sepsal (německy) „Zevrubnou mluvnici jazyka českého“, „Dějiny českého jazyka a literatury“, „Slovník německo-českého“
19. století
- státní jazyk – němčina
- Josef Jungmann: podstatné obohacení slovní zásoby českého jazyka ve všech oborech, vydal Slovník česko-německý“ (pětidílný)
- český jazyk i v krásné próze a poezii i ve vědě
- ve 2.pol. 19. století – ustálená pravopisná norma
- František Palacký: vyvrcholení humanistické češtiny
20. století
- Jan Gebauer: ustálení spisovného jazyka, studium staré češtiny
- formuje se skupina Pražský lingvistický kroužek – zdůrazňuje různé funkce jazyka – I.Olbracht
- 1918 – – úkoly: vypracovat vědeckou terminologii, kultivovat úř. češtinu
- protektorát – čeština vytlačována – žádné stopy to nezanechalo
- 1954 – 1957: úprava českého jazyka
- 1994: další úprava českého jazyka
Hláskosloví
Změny probíhaly v době po vzniku prvních písemných památek, čímž se čeština oddálila od ostatních slovanských jazyků; nejprve v řeči mluvené, pak i ve spisovném jazyce. Šíření probíhalo ze středních Čech do okolí a ze západu na východ, takže některá moravská nářečí nebyla vůbec zasažena.
Vývoj českých souhlásek
- stol.
® změkčené ŕ® ř. (Např. ŕepa – řepa, staŕec – stařec.)
® g ® h. (Např. gora – hora, noga – noha.)
Vývoj českých samohlásek
- – 14. stol.
® a ® ě, á ® ie po měkkých souhláskách a to na konci slova ve všech případech; uvnitř slova jen když následovala souhláska měkká nebo změkčená. (Např. duša – dušě, muža – mužě, sázati – sázěti.)
® u, ú ® i, í po měkkých souhláskách. (Např. dušu – duši, mužu – muži, kryju – kryji.)
® dvojhláska ie (krátká psaná jako ě) ® e. (Např. dušě – duše, mužě – muže, sázěti – sázeti.) ě se udrželo jen po v, b, p, m (např. věk, běh, pěna).
- – 16. stol.
® ó ® uo ® ů. (Např. kóň ® kuoň ® kůň.)
® ú (uprostřed) ® ou (psáno až do 1./2 19. stol. jako au). (Např. súd ® soud, rukú ® rukou, vedú ® vedou.)
® ý ® ej, což ovšem neproniklo do spisovné češtiny. (Např. mlýn ® mlejn, dobrý ® dobrej.)
® i ® eí. (Např. viera ® víra, nosie ® nosí, dušiech ® duší.)
® é ® í. (Např. řéci ® řící, obilé ® obilí.) Do spisovné češtiny proniklo jen někdy (např. zůstává mléko, mladé).
® aj ® ej. (Např. vajce ® vejce (ale vajec), dělaj ® dělej (ale dělají).)
Tvarosloví
Staročeské skloňování mělo nejen jednotné a množné číslo, ale i tzv. duál = číslo dvojné. Používalo se pro dvě věci, zvířata a lidi. Dnes zbylo dvě, dva, obě, oba a jména částí těla vyskytující se ve dvojicích (oči, uši apod.).
Nerozlišovala se životnost u rodu mužského, 4. pád byl stejný jako1. Pak se 4. pád změnil podle 2. (vizu chlap ® vizu chlapa). V 1. pádě množného čísla byly i u rodu mužského neživotného koncovky –i, -ové (koláči, pohlavci, hradové), pak byly převzaty koncovky 4. pádu (® koláče, pohlavky, hrady).
Stará čeština měla více časů pro vyjadřování minulosti, tzv. aorist (vedech = vedl jsem) a imperfektum (vediech = vedl jsem), které se používaly až do 14. stol. Užíval se také složený tvar času předminulého, tzv. plusquamperfektum (byl jsem nesl, byl jest nesen).
Ve 14. stol. měla téměř všechna slovesa v 1. osobě jednotného čísla přítomného času koncovku –u, která se někdy změnila na –i (vizu – vizi, znaju – znaji). Pouze slovesa jsem, viem, jiem, mám, dám měla koncovku –m. Od konce 14. století se –m šířilo i na ostatní slovesa, a to tam, kde je v přítomném čase dlouhá samohláska (prosím, dělám atp. – zůstává nesu, kryji apod.).