Noviny

q   lidové zábavné čtení (vzdělávací próza) – vydává Václav Matěj Kramerius v České expedici; Krameriovy c. k. pražské poštovské noviny

František Ladislav Čelakovský – redaktor: Pražské noviny

Josef Kajetán Tyl – novinář a redaktor: Květy, Sedlské noviny

Karel Jaromír Erben – novinář: Pražské noviny

Karel Havlíček Borovský – novinář:

Pražské noviny (literární příloha Česká včela), Národní noviny (satirická příloha Šotek), časopis Slovan (v Kutné Hoře); programové články v souboru Duch Národních novin

Jan Neruda – novinář – redaktor Národních listů (bystrý pozorovatel života a lidí, dobrý psycholog ð fejetony)

Vítězslav Hálek – novinář: Národní listy

1. a) ruchovci – tzv. škola národní (S. Čech, E. Krásnohorská, dočasně J. V. Sládek, L. Quis); 1868 almanach Ruch (na počest položení základního kamene k Národnímu divadlu); časopis Osvěta;

v tvorbě:

v popředí ideje národního obrození; bojové, vřelé vlastenectví, důraz na domácí tradice (ot. národní a sociální), slovanství, historismus, zájem o venkov; dominantní postavení poezie (lyrika vlastenecká, úvahová, národní)

1. b) lumírovci – tzv. škola kosmopolitní (J. V. Sládek, J. Vrchlický, J. Zeyer); časopis Lumír, od r. 1877 redigovaný Sládkem;

v tvorbě:

úsilí povznést českou literaturu na světovou úroveň, vliv myšlenkových proudů cizích; původní tvorba i překlady; požadavek umělecké svobody; nové formy; poezie lyrická (zvl. intimní)

Karel Čapek – novinář – Národní listy a zvl. Lidové noviny

q   novinář – tvůrce ”sloupku” (= kratší text v pravém sloupci 1. strany novin, aktuální, vtipné zpracování, tištěn kurzívou)

psal apokryfy při Lidových novinách

Karel Poláček – novinář

v redakci Lidových novin; psal soudničky a sloupky – vtipně glosoval události; postřeh a úspornost výrazu

Eduard Bass – Lidové noviny – publicistická tvorba, např. veršované Rozhlásky, fejetony, reportáže, sloupky (Kázáníčka) ð všestranný rozhled, postřeh, smysl pro humor a pravdu ð vliv na literární tvorbu (poutavý vypravěč, cit pro jazyk)

exilové časopisy – čtvrtletník Svědectví (Pavel Tigrid) v Paříži, Obrys (Daniel Strož) v Mnichově, Listy (Jiří Pelikán) v Římě, Proměny v USA – lifosofický aj.

Již od roku 1719 vydával Karel František Rosenmuller Outerní a sobotní pražské poštovské noviny z rozličných zemí a krajin přicházející s obzvláštním Jeho Císařské a Královské Milosti nadáním obdarované. Ty pak vycházely až do roku 1772. Na Rosenmullerův odkaz navázal český vydavatel František Kozuri se svými Pražskými Českými novinami. Neměly však dlouhého trvání neboť mu časem začaly docházet slovní výrazy, a tak tam, kde nevěděl, si pomohl výrazem vlastním. Nakonec se vše zkomplikovalo natolik, že vymyšleným výrazům už nikdo nerozuměl a noviny zkrachovaly. Tou dobou byl Kramerius již zaměstnán u Jana Ferdinanda Schonfelda. Ten si byl vědom toho, že aby v Čechách uspěl, musí vydávat noviny v češtině, a tak od 1. ledna 1786 vydával Noviny české. Redigováním nově vzniklých novin pověřil, k velké radosti vlastenců, Krameria. V novinách Krameriových se projevoval stejný duch jako v jeho předchozí literární tvorbě. Názory měl ryze josefínské, zejména co se školství týče. Jelikož mu už nestačilo pouhé kopírování německých vzorů, rozhodl se noviny obohatit o literární a divadelní recenze, o články o vzdělání a výchově atd. Noviny tak dostaly vlastenecko – reformní charakter, což se Schonfeldovi přestávalo líbit. Tento spor přiměl Krameria k rozhodnutí osamostatnit se a založit vlastní noviny.
To se také 4. července 1789 stalo, když vyšel první výtisk Krameriových C.K. Pražských Poštovských novin. Musíme však vzít v potaz, že tehdejší noviny se dosti lišily od těch dnešních. Nezabývaly se tedy denními událostmi, ale zejména válečnými zprávami, zprávami politickými, dvorními dekrety a nařízeními, oznamováním nových knih, tržních cen atd. Články se objevovaly jen někdy, hlavně pak o novém roce jako úvodníky. O tom, že Krameriovy noviny dosahovaly dobré úrovně svědčí fakt, že je vychvaloval i sám Pelcl a vřele je doporučoval jako zdroj správné spisovné češtiny. Jeho noviny byly podezírány, že šíří mezi lidi revoluční myšlenky. Od zrušení je tehdy zachránila snad jen skutečnost, že ty samé zprávy byly otištěny i v prestižních vídeňských novinách. Nicméně od 15.srpna, na základě rozhodnutí komise zkoumající vliv revolučních zpráv na lid, už nesmělo být v novinách o revoluci ani slovo. Tento nedostatek byl brzy vyvážen různými naučnými přílohami – o cizích zemích, o historii, o přírodopisu. Jak obliba Krameriových novin rostla, bylo jasné, že dny Schonfeldských jsou již sečteny. Ještě před samotným krachem Schonfeldských novin zažaloval Schonfeld Krameria pro neoprávněnost zveřejňování úředních vyhlášek. Výsledkem bylo, že toto právo bylo Krameriovým novinám odňato. Ani to však nezachránilo Schonfeldské noviny od krachu roku 1791.