Nejstarší písemné památky světa (cca od 3000 př. n. l.)

– období starověku, velké změny ve vývoji člověka a jeho životním stylu = stavba měst, zdokonalování nástrojů, vznikají první stroje a písmo (asi 3000 př. n. l.), vznik několika velice vyspělých civilizací (Evropa – Řecko, Řím)

 

MEZOPOTÁMIE (sumerská kultura), 6000 př. n. l.

 

– kolébka civilizace, území = dnešní Irák (povodí Eufrat a Tigris), vrchol kolem roku 6000 př. n. l.) – výstavba, sochařství, organizace společnosti, administrativa, rozvoj obchodu, vědecké objevy (zpracování kovu, kolo) = nutnost písma a početního systému – klínové písmo (asi 3300 př. n. l, užívají hliněné destičky), od roku 2000 př. n . l vládne sumerská kultura

– literatura vychází z ústní i písemné tradice (o původu světa, o bozích, stvoření člověka …)

– Epos o Gilgamešovi – vrcholné sumerské dílo, vypráví o hledání věčného života a nesmrtelnosti, o obavách ze smrti

– v mezopotamských mýtech a příslovích má původ bible

 

STAROEGYPTSKÁ LITERATURA (4. tisíciletí př. n. l)

 

– posvátná řeka Nil, tři dílčí období (Stará, Střední a Nová říše), silná říše (vojensky, umělecky, vědecky i literárně, pyramidy

– staroegyptština patří do tzv. semitských jazyků

– hierologlyfické egyptské písmo (kolem 3200 př. n. l.) – asi 700 znaků, střídání fonogramů = znaky pro zvuky a ideogramy = znaky o významu

– používalo se pro náboženské a oficiální texty, pro každodenní potřebu – písmo hieratické

– Povídka o Sinuhetovi (dobrodružství uprchlíka)

 

HEBEJSKÁ LITERATURA (2000 př. n. l.)

 

– most mezi starými národy Blízkého východu a Evropou,  „boží lid“, 2000 př. n. l odešli z Mezopotámie a přesídlili do dnešní Palestiny, nejslavnějším hebrejským (židovským) králem Šalamoun

– Písně písní (král Šalamoun)

– 200 př. n. l. a 70 př. n . l. – nejstarší doklady bible (hebrejština, aramejština) – základ starého zákona – historické, liturgické, právnické a literární texty, 3 části:

 

1. Tóra (zákon) – knihy Mojžíšovi
2. soubor Proroků – z dějin Izraele, vyprávění o prorocích – Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a dvanáct proroků
3. soubor svatých spisů, tzv. básnické spisy (žalmy-náb., kniha Jóbova, přísloví, pět svitků – Píseň písní, Rút, Kazatel, Jeremiášův pláč, Ester, kniha Danielova – o zjevení apokalypsy, historické texty – biblické příběhy, mýty o stvoření světa a člověka (Adam a Eva, vyhnání z Ráje, Kain a Abel, potopa, spravedlivý Noe, babylónská věž), dějiny židů (Abraham, Mojžíš, přikázání, David a Goliáš), činnost proroků – příchod Mesiáše, vykupitele)

 

INDICKÁ LITERATURA (2000 př. n. l.)

 

– vznik splynutím dvou civilizací – městská kultura obchodníků z povodí Indu a kočovné civ. Pastevců, kolem roku 550 př. n. l. se narodil princ Siddhártha, opustil palác, všeho se zřekl a hledal odpověď na otázku, jaká je příčina lidského utrpení – stal se Buddhou = probuzeným, stúpy – vrchol umění, náhrobní stavby, sloužili jako relikviáře Buddhových ostatků

– nejznámější literární památkou jsou posvátné védy, autoři byli tzv. ršiové

– zachycují hymny, které doprovázely rituální obřady, zachycují boje mezi védskými kmeny – veršovaný epos Mahabhárata

– epos Rámájana – oslavuje činy krále Rámy

– literární akademie sangamy – román Manimékalai (autor kupec, vypráví o obrácení kurtizány na buddhismus)

 

PERSKÁ LITERATURA (7. st. př. n. l.)

 

– dnešní Írán, velký územní rozmach, řecko-perské války – počátek úpadku, podmanění Alexandrem Velikým

– nejstarší náboženské texty Avesta – modlitby, mýty, lyrika, právnické texty

– Kniha králů – novější část Avesty

 

ČÍNSKÁ LITERATURA (2000 př. n. l.)

 

– původně mnoho kmenů a států, sjednoceno roku 221 př. n. l., vysoká kulturní a vědecká úroveň (hedvábí, knihtisk, střelný prach, papír …), Čínská zeď

– 7. – 3. stol. př. n. l. – období čínské filozofie = období Sta škol, představitel Konfucius – traktát Hovory (myšlenky, názory), který sepsali jeho žáci, konfuciánství (zlepšení vztahů mezi lidmi, blaho celé společnosti), druhý proud – taoismus (soulad člověka s přírodou)

 

 

antická literatura

 

– lit. Starého Řecka a Říma, základ Evropské vzdělanosti, první Řekové přicházejí (není známo odkud) kolem roku 2000 př. n. l., indoevropské národy

– osídleno již dříve – egejská kultura (doklady ze 4. tis. př. n. l.)

– na Krétě minojská kultura – používali literární písmo A (dodnes záhadou)

– mykénská civilizace – první Řekové (zapisovali řečtinu), tzv. lineární písmo B

 

ŘECKÁ LITERATURA (8. st. př. n. l. – 1.st. př. n. l. do expanze Říma)

 

1. a) Archaické období

 

– rozvoj lidové slovesnosti (pěvci), později se vyvinula lyrika a epika

 

epika

– nejstarší jsou dva eposy slepého básníka Homéra – Ilias a Odyssea (řecký bojovník Achilleus x trojský Hektor, Odysseovo 10-ti leté bloudění při návratu do rodné Ithaky)

znaky:

1. rozsáhlost, veršované skladba o významných událostech
2. bohatá dějovost (mnoho postav, příběhy, více dějových linií)
3. popisné pasáže i lyrické vložky
4. členěn do zpěvů, kapitol
5. prvky epické šíře = přirovnání, detailní popisy – zpomalují děj
6. hlavní postavy jsou vyjímeční hrdinové

– k této linii můžeme přiřadit i Hésiodovu naučnou báseň Práce a dni

 

lyrika

– několik básnických typů:

– významný tvůrce elégií (poučné básně) Archilochos

– satirické a útočné písně iamby

– monodická lyrika – pro sólový zpěv v doprovodu lyry (např. Alkalos, básnířka Sapfó na ostrově Lesbu)

– anakreónská poezie – podle dvorského básníka Anakreóna – láska, víno, zpěv

– slavnostní sborová lyrika – Pindaros

 

próza

– významným žánrem byla bajka (lidské vlastnosti ve zvířecím světě) – zakladatel Ezop

 

1. b) Attické období – vrchol řecké otrokářské demokracie, rozvoj Athén

 

– celé období má název podle Athén, které se staly kulturním centrem tehdejšího světa, velký rozvoj dramatu a prózy

 

drama

– nejslavnější hry mají zdroj v obřadních hrách kultu boha Dionýsa, dva hlavní dramatické žánry – tragédie a komedie

– náměty tragédie většinou mýtické, hrdina podléhá v nerovném boji, slavnostní charakter, vysoký literární žánr, nejvýznamnějšími představiteli jsou Aischylos (dodnes hraná Oresteia), dále Sofoklés zajímavě prokreslené postavy (Antigona, Élektra, Král Oidipus a Euripidés) v Médeii

 

komedie

– nejvýznamnější představitel je Aristofanés – politické komedie Jezdci a Mír

 

próza

– rozkvět historické prózy – Hérodotos, autor spisu Historie (o řecko – perských válkách)

– oblíbené bylo řečnictví (politické, soudní a oslavné), nejvýznačnější řečník byl Démosthen – proslul svými filipikami – řeči proti Filipovi Makedonském (pojem filipika = typ polemických a obranných projevů)

– filozofický dialog – vrchol představuje Platón (Faidros – o kráse, Menón – o lásce), Platónovým žákem byl Aristoteles (vychovatel Alexandra Velikého) – pro literaturu jsou významné jeho spisy Poetika a Rétorika

1. c) Helénistické období – rozšíření řecké kultury na území dobytém A. Velikým, centrem vzdělanosti byla Alexandrie, hlavními znaky je kosmopolitismus, zájem o lidské soukromí, obrat k rodinnému životu. Rozvoj dramatu, poezie a prózy.

 

drama

– rozvoj komedie – tzv. nová komedie (hlavní představitel – Menandros, zachovány jen zlomky her – např. Škarohlíd). Jsou psány z hlediska otrokářské vrstvy, idealizují

 

– dále dobrodružný román a milostné náměty v próze

 

ŘÍMSKÁ LITERATURA

 

– jedna z nejslavnějších říší světa, zprvu království zrozené z mýtů a legend, pak republika, císařství, rodiště nového náboženství – křesťanství, nakonec zničeno barbary, zpočátku silný vliv Etrusků – vlastní písmo a kultura, vysoká úroveň

– v období republiky se stalo město Řím kulturním centrem celého Středozemí (věda, filozofie, literatura), zpočátku kopírování Řecka, postupně si vytvořili vlastní kulturu, převládá latina

 

1. a) archaické období

 

drama

– Plautus, ještě tvořil  podle pozdních vzorů řecké komedie, položil základy římské komedie. Oblíbené hry byly Pseudolus (o vychytralém otroku, Komedie o hrnci (o lakomci – vliv na Moliéra) …, náměty čerpá z běžného života

 

1. b) vrcholné období

 

řečnictví

– důležitá přednost v římském politickém systému, Cicero – nejslavnější představitel staré římské školy, z období politický válek – politické řeči, dopisy), vzor klasické latiny

 

poezie

– Lucretius – představuje naučné básnictví, rozsáhlá báseň O přírodě – základy materialistické filozofie, Catullus – představitel lyrické poezie, ústředním tématem je láska k dívce na ostrově Lesbii

– Vergilius – je pokládán za nejvýznamnějšího římského básníka, vrcholem je epos Aeneis – z historie římského národa, ovlivněn Homérovou Odysseou, hrdina je typickým ideálem starého Řecka

 

1. c) stříbrný věk – doba císařství

 

historická próza

– Caesar – představuje protiklad Cicerův svým strohým stylem, historický spis Zápisy o válce galské

– Livius – vytvořil monumentální dílo, kde sepsal celou historii Římské říše

– Tacitus – významný historik poklasického období, stěžejními díly byly Dějiny a Letopisy

1. d) období úpadku – Marcus aurelius, Hovory k sobě

Jazyková a mimojazyková komunikace, řeč, jazyk

 

 

 

– lidé mezi sebou vzájemně komunikují, dorozumívají se = přenos informace, komunikace může mít dvojí formou:

1. verbální
   • mluvenou (pomocí řeči)
   • písemnou (pomocí písma)

 

1. neverbální (posunky, různé smluvené značky, kódy apod.)

 

– komunikace je jednou ze základních funkcí jazyka, při každé verbální komunikaci vytváříme jazykový projev (promluvu):

1. byl vytvořen určitým mluvčím nebo pisatelem
2. je v něm užito vyjadřovacích prostředků určitého typu
3. je někomu určen
4. má určitý obsah
5. vznikl za určitých okolností

 

řeč – schopnost člověka artikulovat a vytvářet tak zvuky vyjadřující obsah vědomí, vytvářet promluvu, má funkci:

1. komunikativní (dorozumívací, sdělovací) = základní
2. myšlenkovou – je to nástroj myšlení
3. expresivní – (výrazovou) k vyjadřování citů a přání
4. apelovou – (výzvovou) – působení na ostatní
5. estetickou – (krása řeči, její umělecké využití)

 

jazyk – systém (soustava), konvenčních (ustálených) značek a pravidel a jejich užívání

– máme jazyk národní (společný pro celý národní kolektiv), mateřský – jazyk nejbližšího okolí

jazykový znak – zvuková, nebo grafická značka, která vyjadřuje určitou část skutečnosti nebo obsahu mysli

 

jazyky dělíme podle vytvoření:

1. přirozené – nejdokonalejší prostředek dorozumívání, mají zvukovou i optickou podobu, vznikl dlouhým vývojem lidské společnosti
2. umělé – znaky hluchoněmých, programovací jazyk apod.

 

jazykové skupiny (rodiny)

1. indoevropská – většina jazyků evropských, indické a některé asijské
2. ugrofinská – maďarština, laponština, finština, estonština
3. altajská – turkotatarské, mongolské, mandžuské
4. korejština, japonština, čínština
5. austronéská – malajština, indonéština …
6. semitohamitská – hebrejština, aramejština
7. jazyky africké
8. jazyky kavkazské (gruzínština)

 

typologie – věda srovnávající rozdíly mezi jednotlivými jazyky