Nejstarší písemné památky světa (cca od 3000 př. n. l.)
– období starověku, velké změny ve vývoji člověka a jeho životním stylu = stavba měst, zdokonalování nástrojů, vznikají první stroje a písmo (asi 3000 př. n. l.), vznik několika velice vyspělých civilizací (Evropa – Řecko, Řím)
MEZOPOTÁMIE (sumerská kultura), 6000 př. n. l.
– kolébka civilizace, území = dnešní Irák (povodí Eufrat a Tigris), vrchol kolem roku 6000 př. n. l.) – výstavba, sochařství, organizace společnosti, administrativa, rozvoj obchodu, vědecké objevy (zpracování kovu, kolo) = nutnost písma a početního systému – klínové písmo (asi 3300 př. n. l, užívají hliněné destičky), od roku 2000 př. n . l vládne sumerská kultura
– literatura vychází z ústní i písemné tradice (o původu světa, o bozích, stvoření člověka …)
– Epos o Gilgamešovi – vrcholné sumerské dílo, vypráví o hledání věčného života a nesmrtelnosti, o obavách ze smrti
– v mezopotamských mýtech a příslovích má původ bible
STAROEGYPTSKÁ LITERATURA (4. tisíciletí př. n. l)
– posvátná řeka Nil, tři dílčí období (Stará, Střední a Nová říše), silná říše (vojensky, umělecky, vědecky i literárně, pyramidy
– staroegyptština patří do tzv. semitských jazyků
– hierologlyfické egyptské písmo (kolem 3200 př. n. l.) – asi 700 znaků, střídání fonogramů = znaky pro zvuky a ideogramy = znaky o významu
– používalo se pro náboženské a oficiální texty, pro každodenní potřebu – písmo hieratické
– Povídka o Sinuhetovi (dobrodružství uprchlíka)
HEBEJSKÁ LITERATURA (2000 př. n. l.)
– most mezi starými národy Blízkého východu a Evropou, „boží lid“, 2000 př. n. l odešli z Mezopotámie a přesídlili do dnešní Palestiny, nejslavnějším hebrejským (židovským) králem Šalamoun
– Písně písní (král Šalamoun)
– 200 př. n. l. a 70 př. n . l. – nejstarší doklady bible (hebrejština, aramejština) – základ starého zákona – historické, liturgické, právnické a literární texty, 3 části:
- Tóra (zákon) – knihy Mojžíšovi
- soubor Proroků – z dějin Izraele, vyprávění o prorocích – Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a dvanáct proroků
- soubor svatých spisů, tzv. básnické spisy (žalmy-náb., kniha Jóbova, přísloví, pět svitků – Píseň písní, Rút, Kazatel, Jeremiášův pláč, Ester, kniha Danielova – o zjevení apokalypsy, historické texty – biblické příběhy, mýty o stvoření světa a člověka (Adam a Eva, vyhnání z Ráje, Kain a Abel, potopa, spravedlivý Noe, babylónská věž), dějiny židů (Abraham, Mojžíš, přikázání, David a Goliáš), činnost proroků – příchod Mesiáše, vykupitele)
INDICKÁ LITERATURA (2000 př. n. l.)
– vznik splynutím dvou civilizací – městská kultura obchodníků z povodí Indu a kočovné civ. Pastevců, kolem roku 550 př. n. l. se narodil princ Siddhártha, opustil palác, všeho se zřekl a hledal odpověď na otázku, jaká je příčina lidského utrpení – stal se Buddhou = probuzeným, stúpy – vrchol umění, náhrobní stavby, sloužili jako relikviáře Buddhových ostatků
– nejznámější literární památkou jsou posvátné védy, autoři byli tzv. ršiové
– zachycují hymny, které doprovázely rituální obřady, zachycují boje mezi védskými kmeny – veršovaný epos Mahabhárata
– epos Rámájana – oslavuje činy krále Rámy
– literární akademie sangamy – román Manimékalai (autor kupec, vypráví o obrácení kurtizány na buddhismus)
PERSKÁ LITERATURA (7. st. př. n. l.)
– dnešní Írán, velký územní rozmach, řecko-perské války – počátek úpadku, podmanění Alexandrem Velikým
– nejstarší náboženské texty Avesta – modlitby, mýty, lyrika, právnické texty
– Kniha králů – novější část Avesty
ČÍNSKÁ LITERATURA (2000 př. n. l.)
– původně mnoho kmenů a států, sjednoceno roku 221 př. n. l., vysoká kulturní a vědecká úroveň (hedvábí, knihtisk, střelný prach, papír …), Čínská zeď
– 7. – 3. stol. př. n. l. – období čínské filozofie = období Sta škol, představitel Konfucius – traktát Hovory (myšlenky, názory), který sepsali jeho žáci, konfuciánství (zlepšení vztahů mezi lidmi, blaho celé společnosti), druhý proud – taoismus (soulad člověka s přírodou)
antická literatura
– lit. Starého Řecka a Říma, základ Evropské vzdělanosti, první Řekové přicházejí (není známo odkud) kolem roku 2000 př. n. l., indoevropské národy
– osídleno již dříve – egejská kultura (doklady ze 4. tis. př. n. l.)
– na Krétě minojská kultura – používali literární písmo A (dodnes záhadou)
– mykénská civilizace – první Řekové (zapisovali řečtinu), tzv. lineární písmo B
ŘECKÁ LITERATURA (8. st. př. n. l. – 1.st. př. n. l. do expanze Říma)
- a) Archaické období
– rozvoj lidové slovesnosti (pěvci), později se vyvinula lyrika a epika
epika
– nejstarší jsou dva eposy slepého básníka Homéra – Ilias a Odyssea (řecký bojovník Achilleus x trojský Hektor, Odysseovo 10-ti leté bloudění při návratu do rodné Ithaky)
znaky:
- rozsáhlost, veršované skladba o významných událostech
- bohatá dějovost (mnoho postav, příběhy, více dějových linií)
- popisné pasáže i lyrické vložky
- členěn do zpěvů, kapitol
- prvky epické šíře = přirovnání, detailní popisy – zpomalují děj
- hlavní postavy jsou vyjímeční hrdinové
– k této linii můžeme přiřadit i Hésiodovu naučnou báseň Práce a dni
lyrika
– několik básnických typů:
– významný tvůrce elégií (poučné básně) Archilochos
– satirické a útočné písně iamby
– monodická lyrika – pro sólový zpěv v doprovodu lyry (např. Alkalos, básnířka Sapfó na ostrově Lesbu)
– anakreónská poezie – podle dvorského básníka Anakreóna – láska, víno, zpěv
– slavnostní sborová lyrika – Pindaros
próza
– významným žánrem byla bajka (lidské vlastnosti ve zvířecím světě) – zakladatel Ezop
- b) Attické období – vrchol řecké otrokářské demokracie, rozvoj Athén
– celé období má název podle Athén, které se staly kulturním centrem tehdejšího světa, velký rozvoj dramatu a prózy
drama
– nejslavnější hry mají zdroj v obřadních hrách kultu boha Dionýsa, dva hlavní dramatické žánry – tragédie a komedie
– náměty tragédie většinou mýtické, hrdina podléhá v nerovném boji, slavnostní charakter, vysoký literární žánr, nejvýznamnějšími představiteli jsou Aischylos (dodnes hraná Oresteia), dále Sofoklés zajímavě prokreslené postavy (Antigona, Élektra, Král Oidipus a Euripidés) v Médeii
komedie
– nejvýznamnější představitel je Aristofanés – politické komedie Jezdci a Mír
próza
– rozkvět historické prózy – Hérodotos, autor spisu Historie (o řecko – perských válkách)
– oblíbené bylo řečnictví (politické, soudní a oslavné), nejvýznačnější řečník byl Démosthen – proslul svými filipikami – řeči proti Filipovi Makedonském (pojem filipika = typ polemických a obranných projevů)
– filozofický dialog – vrchol představuje Platón (Faidros – o kráse, Menón – o lásce), Platónovým žákem byl Aristoteles (vychovatel Alexandra Velikého) – pro literaturu jsou významné jeho spisy Poetika a Rétorika
- c) Helénistické období – rozšíření řecké kultury na území dobytém A. Velikým, centrem vzdělanosti byla Alexandrie, hlavními znaky je kosmopolitismus, zájem o lidské soukromí, obrat k rodinnému životu. Rozvoj dramatu, poezie a prózy.
drama
– rozvoj komedie – tzv. nová komedie (hlavní představitel – Menandros, zachovány jen zlomky her – např. Škarohlíd). Jsou psány z hlediska otrokářské vrstvy, idealizují
– dále dobrodružný román a milostné náměty v próze
ŘÍMSKÁ LITERATURA
– jedna z nejslavnějších říší světa, zprvu království zrozené z mýtů a legend, pak republika, císařství, rodiště nového náboženství – křesťanství, nakonec zničeno barbary, zpočátku silný vliv Etrusků – vlastní písmo a kultura, vysoká úroveň
– v období republiky se stalo město Řím kulturním centrem celého Středozemí (věda, filozofie, literatura), zpočátku kopírování Řecka, postupně si vytvořili vlastní kulturu, převládá latina
- a) archaické období
drama
– Plautus, ještě tvořil podle pozdních vzorů řecké komedie, položil základy římské komedie. Oblíbené hry byly Pseudolus (o vychytralém otroku, Komedie o hrnci (o lakomci – vliv na Moliéra) …, náměty čerpá z běžného života
- b) vrcholné období
řečnictví
– důležitá přednost v římském politickém systému, Cicero – nejslavnější představitel staré římské školy, z období politický válek – politické řeči, dopisy), vzor klasické latiny
poezie
– Lucretius – představuje naučné básnictví, rozsáhlá báseň O přírodě – základy materialistické filozofie, Catullus – představitel lyrické poezie, ústředním tématem je láska k dívce na ostrově Lesbii
– Vergilius – je pokládán za nejvýznamnějšího římského básníka, vrcholem je epos Aeneis – z historie římského národa, ovlivněn Homérovou Odysseou, hrdina je typickým ideálem starého Řecka
- c) stříbrný věk – doba císařství
historická próza
– Caesar – představuje protiklad Cicerův svým strohým stylem, historický spis Zápisy o válce galské
– Livius – vytvořil monumentální dílo, kde sepsal celou historii Římské říše
– Tacitus – významný historik poklasického období, stěžejními díly byly Dějiny a Letopisy
- d) období úpadku – Marcus aurelius, Hovory k sobě
Jazyková a mimojazyková komunikace, řeč, jazyk
– lidé mezi sebou vzájemně komunikují, dorozumívají se = přenos informace, komunikace může mít dvojí formou:
- verbální
- mluvenou (pomocí řeči)
- písemnou (pomocí písma)
- neverbální (posunky, různé smluvené značky, kódy apod.)
– komunikace je jednou ze základních funkcí jazyka, při každé verbální komunikaci vytváříme jazykový projev (promluvu):
- byl vytvořen určitým mluvčím nebo pisatelem
- je v něm užito vyjadřovacích prostředků určitého typu
- je někomu určen
- má určitý obsah
- vznikl za určitých okolností
řeč – schopnost člověka artikulovat a vytvářet tak zvuky vyjadřující obsah vědomí, vytvářet promluvu, má funkci:
- komunikativní (dorozumívací, sdělovací) = základní
- myšlenkovou – je to nástroj myšlení
- expresivní – (výrazovou) k vyjadřování citů a přání
- apelovou – (výzvovou) – působení na ostatní
- estetickou – (krása řeči, její umělecké využití)
jazyk – systém (soustava), konvenčních (ustálených) značek a pravidel a jejich užívání
– máme jazyk národní (společný pro celý národní kolektiv), mateřský – jazyk nejbližšího okolí
jazykový znak – zvuková, nebo grafická značka, která vyjadřuje určitou část skutečnosti nebo obsahu mysli
jazyky dělíme podle vytvoření:
- přirozené – nejdokonalejší prostředek dorozumívání, mají zvukovou i optickou podobu, vznikl dlouhým vývojem lidské společnosti
- umělé – znaky hluchoněmých, programovací jazyk apod.
jazykové skupiny (rodiny)
- indoevropská – většina jazyků evropských, indické a některé asijské
- ugrofinská – maďarština, laponština, finština, estonština
- altajská – turkotatarské, mongolské, mandžuské
- korejština, japonština, čínština
- austronéská – malajština, indonéština …
- semitohamitská – hebrejština, aramejština
- jazyky africké
- jazyky kavkazské (gruzínština)
typologie – věda srovnávající rozdíly mezi jednotlivými jazyky