Nejstarší písemné památky světa

Místa, kde byla vytvářena první literární díla lidstva úzce souvisí
s rozložením nestarších civilizací. Jedná se o oblasti : povodí Eufratu a
Tigridu, Indu, Gangy a Brahmaputry, Čína, Egypt a některé další oblasti.

Nejstarší známou písemnou památkou je Epos o Gligamešovi (4.
– 2. tisíciletí př. n. l.), který vytvořili Sumerové, pravděpodobní
vynálezci klínového písma. Tímto příběhem byl zřejmě inspirován
biblický příběh o potopě světa. Svébytnou literaturu, těsně
spjatou s hieroglyfickým písmem vytvořili Egypťané, z jejichž
literární tvorby známe Knihu mrtvých, jakýsi návod zemřelému,
jak se má na „západním břehu“, jak bylo nazýváno podsvětí, či
ráj, chovat, dále známe Sinuheta, jímž se později inspiroval
Mika Waltari. Indické písemnictví nám poskytuje možnost sledovat vývoj
jediné literatury v nepřetržitém vývoji téměř tří a půl tisíce let.
Základ indického písemnictví tvořily Védy, což jsou v
podstatě hymny. . Počátkem 1. tisíciletí př. n. l. vznikaly eposy na základě
indické mytologie. Neznámější jsou eposy Mahábhárata a Rámájana
pocházející z poněkud pozdější doby. Za největšího básníka staré a
za jednoho z nejvýznamnějších lyriků vůbec je považován Kalidása (4.
– 5. století n. l.), mezi jeho díla patří například Oblak poslem lásky
a Šest ročních období. Významné bylo také čínské
písemnictví, které vrcholilo v 8. století za doby vlády dynastie Tchang.
Z této doby pocházejí dva významní básníci – Li Po a Tu Fu
a stejně tak písemnictví perské (Avesta).

Nestarší literaturu tvoří především mýty. Mýtus představuje
souhrn názorů a představ o vzniku světa, člověka, o různých přírodních
jevech, o životě pozemském i posmrtném. Je obrazným, fantastickým výkladem
světa.

Antická literatura

Řecká literatura

První významnou evropskou literaturou byla literatura antického Řecka.
Nejstarším vývojovým obdobím řecké literatury je archaické období
(8. – 6. století př. n. l.). To je charakterizováno rozvojem eposu a lyrického
básnictví. Dobře známé jsou dva hrdinské eposy Ilias a Odysea,
připisované básníku Homérovi. Tématem se váží k trojské válce.
Znaky homérského eposu jsou : neosobní tón; silný mytický živel; rozsáhlá
přirovnání a epická šíře. Homérovi se pravděpodobně omylem připisovalo
i několik hymnických oslav bohů, několik epigramů a dokonce i parodie eposu
Boj žab a myší. V tomto období byl velmi oblíbený žánr bajky z
nichž byla většina připisována pololegendární postavě lidového vypravěče
Aisópa (latinsky Ezop).(cca 6. století př. n. l.) Významnou osobností
tohoto období byla básnířka Sapfó (7. – 6. století př. n. l.),
která našla své uplatnění v milostné poezii a byla nazývána „desátou
múzou“. V poezii básníka Anakreonta (6. století př. n.
l.) pokleslo sdílení hlubokých otřesů lidského nitra na vtipnou hru. Láska
a víno byly hlavními tématy jeho básní.

Pro atické období (5. a 4. století př. n. l.), jež bylo
dobou největšího rozkvětu řecké demokracie, je příznačný rozvoj
divadla, filozofie a historiografie.Tou se zabýval Hérodotos (asi 484 –
425 př. n. l.), jenž je také nazýván otcem dějepisectví, který mimo
historických spisů také vytvořil celou řadu zajímavých povídek o vládcích
i prostých lidech. Ovšem největším řeckým vědeckým historikem byl Thukydidés
(455 – 396 př. n. l.). Podal se střízlivou věcností obraz dějin peloponéské
války a působivou charakteristiku hlavních politických osobností.

Divadlo se hraje především na počest bohů – Velké Dionýsie
dubnové slavnosti na počest boha Dionýsa. Z dramatických prvků, které se
zde objevovaly. se vyvinuly tragedie a komedie. Tragedie (řec. tragó –
zpěv kozlů) je drama vážného obsahu, které předvádí hrdinu v boji s vnějšími
silami nebo i silami vlastního nitra. Podle Aristotela, jehož Poetika
je jedním z nejcennějších pramenů o řecké tragedii, vznikla postupně
dramatizováním sborových písní. Komedie měly satirický ráz a
zpravidla se v nich projevoval výsměch některým jevům společenského života
i lidským charakterům. Tragedie psali Aischylos (525 – 456 př. n. l.),
mezi jehož díla patří Peršané, ve kterých popsal bitvu u
Salamíny, dalším z jeho děl je Oresteia, jež je jedinou
zachovalou dramatickou trilogií, je v ní vylíčen návrat Agamemnóna do Mykén.
Tři části se jmenují : Agamemnón, Oběť mrtvým. Usmíření. Dalším
velkým autorem komedií byl Sofokles (496 – 406 př. n. l.). Ten napsal Elektru,
která má v podstatě velmi podobný námět jako Oresteia. Velmi známým dílem
je také Antigona líčící hrdinství ženy poslušné morálním
zásadám v tváří tvář hrozbě smrti. Tragický osud člověka, který se
protivý božskému úkradku, heroismus a marnost boje proti určené sudbě
jsou námětem tragedie Král Oidipus. Jedním z velkých tragediků
byl Eurípídes ( asi 485 – 406 př. n. l.). Ten, stejně jako Sofokles
napsal Elektru, ale jeho náhled na věc je zcela odlišný.Jeho díly jsou Trójanky,
Alkéstis, Ifigenie v Tauridě a Médeia.
Velmi odlišnou osobností byl Aristofanes (asi 445 – 385). Kritizoval zištnost
a pokrytectví demagogů radikální otrokářské demokracie, kteří hnali Athény
do nesmyslné války se spartskou koalicí.

I ve filozofii se v tomto období našly významné osobnosti : Platón
(427 – 348 př. n. l.), jeho díly jsou Politheiá, Nomoi, Faidón
a další; Sokrates (470 – 399 př. n. l.) jenž byl Platónovým učitelem.
Pro své názory byl donucen spáchat sebevraždu; Aristoteles (384 – 322
př. n. l.), byl Platónovým žákem, jenž ve své, mnou již výše zmíněné
Poetice vyslovil zásadu „tří jednot“ tj. jednota místa, děje
a času.

Helénistické období (3. – 1. století př. n. l.) nám
zachovalo zejména pastýřské idyly siciského básníka Theokrita (nar. aso
300 př. n. l.).

Římská literatura

Archaická doba (3. – 2. století př. n. l.). Na řecké vzory
navazoval Titus Maccius Palutus (251 – 184 př. n. l.). Jeho díla
zahrnují především volné překlady řeckých her. Do komedií vnáší
prvek zpěvu a vytváří tak prapůvodní druh operety. Proslavil se vytvořením
postavy prohnaného otroka ze hry Pseudolus a také postavou z
komedie Chlubný voják, který posléze inspiroval Shakespeara k
napsání Falstafa. Pvním římským spisovatelem byl Livius Andonicus,
původem tarentký Řek. Přeložil Odysseu a zpracoval některé řecké
tragedie a komedie. Publius Terentius psal vážné komedie pro vzdělané.
Marcus Portius Cato byl zakladatelem římské prózy, římský mravokárce a
politik. Jeho dílem jsou Počátky, což je zachycení dějin od
království až do jeho vlastní smrti. Spis O zemědělství je
praktickou příručkou o zemědělské ekonomice společnosti.

„Zlatý věk“ (1. století př. n. l. – 1. století n.
l.) – v tomto období se rozvíjí poezie, lyrika, epika a řečnictví a
vznikají díla považovaná za nejcharakterističtější vzory klasické
literatury. Do tohoto období spadá činnost největšího římského řečníka
Marca Tullia Cicera (106 – 43 př. n. l.). Byl všestranně vzdělán,
stal se konzulem, za vlády prvních konzulů odešel do vyhnanství. Vytvořil
osobitý básnický styl – tzv. asijský sloh – bohatý na květnatost
jazyka. Je autorem soudních a politických řečí a také filozofického spisu
Tuskulské rozhovory. Významným autorem tohoto období byl Gaius
Julius Caesar, jenž napsal Zápisky o válce galské, v nichž
jsou zachyceny i geografické a etnografické zajímavosti. Dalším jeho dílem
jsou Zápisky o válce občanské, ty však zůstaly nedokončeny.
Titus Lucretius Carus (94 – 55 př. n. l.) byl básník a filozof blízký
řecké eklektice. Napsal filozofickou báseň O přírodě, ve
které říká, že lidské štěstí spočívá v duševní vyrovnanosti. Dalším
autorem je Gaius Valerius Catullus (87 – 54 př. n. l.). Ústředním
motivem jeho děl je láska k dívce Lesbii v nejrůznějších podobách. Velmi
známý je básník Publius Vergilius Maro (70 – 19 př. n. l.). Jeho
první prací jsou Zpěvy pastýřské a Zpěvy rolnické.
jeho stěžejním dílem je Aeneis, což je v podstatě báje o
„praotci“ Římanů, synu bohyně Venuše Aeneovi. Velkým autorem této
doby byl Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. – 18 n. l.), který je považován
za nejtalentovanějšího básníka své doby. Většinu života strávil ve
vyhnanství u Černého moře. Je autorem Žalozpěvů, Umění
milovat a slavných Proměn. Dalším významným autorem
byl Quintus Horatius Flaucus (65 př. n. l. – 8 n. l.), jenž je autorem
lyriky, písní a básnických dopisů – např. Dopis Pisonůn, ve
kterém jsou vyloženy jeho zásady básnické praxe.

Doba stříbrná (1. – 2. století n. l.). Nejvýznamnějšími představiteli
jsou . Lucius Anneaus Seneca, který byl vychovatelem císaře Nerona, a
který napsal satiru Ztykvení Božského Claudia a tragedii Trojanky,
byl také významným filozofem a politikem; Publius Cornelius
Tacitus (55 – 120 n. l.) byl největším autorem 2. poloviny 1. století.
Napsal několik drobných prací, z nichž je nejzajímavější Germanie.
Dále je autorem Letopisů a Historie. Za autora Satiriconu
je považován Gaius Titus Petronius, zvaný též „arbiter
elegantie“

Období úpadku (do rozpadu římského impéria). Autoři
tohoto období : Marcus Aurelius, římský císař, filozof stoické školy,
autor spisu Hovory k sobě; Anicius Manlius Severinus Boethius
Jeho smrtí končí období antické římské literatury. Jeho nejznámějším
dílem je Útěcha z filozofie.

Bible

Bible je soubor knih Starého a Nového zákona.
jinak nazývaný Písmo svaté. Představuje základní knihu křesťanských
církví. Pod názvem

Pod názvem Starý zákon ovšem křesťanství převzalo sbírku mnohem starších,
převážně hebrejsky psaných knih, jež byly a jsou základem věrouky židovského
náboženství a nejvýznamnější památkou staré hebrejské literatury.
Tato část má 24 knih, jež Židé dělí na tři oddíly: Pět
knih Mojžíšových (řec. Pentateuch), knihy Proroků a Žalmy.
Nejstarší jsou knihy Mojžíšovy, které Židé říkají Tóra
(Učení, Zákon) – její pergamenový svitek, mimochodem jediná svitková
kniha používaná v současnosti, se čte v synagogách jako bohoslužebný
text. Je v ní vylíčeno stvoření světa a člověka, vyhnání z Edenu, Kainův
zločin, potopa světa, zmatení jazyků, vyvolení Abraháma za patriarchu Židů,
osudy jeho potomků, Egyptské zajetí a 40 let na poušti, cesta 12 izraelských
kmenů do země zaslíbené a vyhlášení Deseti přikázání. Druhý, mladší
oddíl tvoří knihy Proroků, jež obsahují jednak vyprávění z dějin
Izraele a časté líčení bojů mezi Židy a jejich nepřáteli, dále vlastní
skutky a výroky proroků, jichž bylo 12. Třetí, nejmladší částí jsou Žalmy,
což jsou asi 3 tisíce let staré modlitby a zpěvy starého Jeruzaléma.
Obsahují též milostnou lyriku (Píseň písní), žalozpěv nad vyvráceným
Jeruzalémem a jednotlivé židovské náboženské texty (12. a 2. století př.
n. l.), jež nebyly kanonizovány křesťanskou církví. Kanonizováno bylo jen
původních 24.

Nový zákon obsahuje 27 knih. První čtyři tvoří evangelia,
jež líčí narození, život, působení, umučení Ježíše Krista a jeho učení.
Za jejich autory jsou považováni Marek, jehož evangelium je nejstarší,
Matouš, který pravděpodobně Krista znal, Lukáš, o kterém se domníváme,
že znal sv. Pavla a Jan, jehož kniha je nejmladší a filozoficky nejsložitější.
Následující knihou jsou Skutky apoštolů, které vypráví o působení
Kristových nejbližších žáků a o rozvoji nestarších křesťanských obcí.
Následuje 21 apoštolských listů, neboli epištol,
které napsali : Pavel (14 listů), Jakub (1 list), Petr (3 listy), Jan (2 – 3
listy) a Juda (1 list). Poslední částí je Zjevení Janovo,
jinak také nazýváno Apokalypsa. Nový zákon byl původně napsán
v řečtině, na základě starších hebrejsko – aramejských pramenů. Od středověku,
kdy bible přispěla rozhodujícím způsobem k rozvoji evropské vzdělanosti a
kultury, silně ovlivňovala duchovní a světonázorový vývoj lidstva.
Nejprve se rozšířila v latinském překladu sv. Jeronýma (asi 340 –
420 n. l.), zvaném Vulgáta. Překlady bible do národních jazyků
zpravidla zahajovaly a podněcovaly rozvoj vlastního písemnictví jednotlivých
národů a znamenají mnoho i pro tříbení spisovného jazyka. U nás byla
poprvé bible přeložena ve 14. století, větší význam má však mladší překlad
z let 1579 – 1594, nazývaný Bible kralická, jenž je zároveň
dokladem vysoké úrovně tehdejší češtiny.