Národního obrození – formování novodobého českého národa

Dobou NO označujeme poslední čtvrtinu 18.st. – pol. 19.st. NO je velké společenské hnutí, projevující se především národně osvobozeneckým bojem, národním a demokratickým uvědoměním lidových a měšťanských vrstev, u nichž vyrostl novodobý český národ a snahou po hospodářském a kulturním osamostatnění.

Objektivní podmínky pro ně byly vytvořeny rozpadem feudalismu, k němuž došlo nejdříve v západní Evropě (Nizozemí, Anglie, Francie). S hospodářskými změnami souvisely nové myšlenkové proudy ve filozofii, označované jako racionalismus a do praxe uváděné jako osvícenství.

U nás bylo osvícenství nazvané – Josefinismem, podle císaře Josefa II, jehož reformy přinesly tolerančním patentem náboženskou svobodu a zrušením nevolnictví úlevy sociální. Vzdělanost podpořil tím, že odňal školy církvi a umožnil zakládání vědeckých spol., jako byla např. Královská česká společnost nauk.

Ke stínům Josefinismu patřil centralismus rušící poslední zbytky zemské samosprávy a germanizace přehlížející národní osobitost. Zrušení nevolnictví umožnilo poddaným svobodně se stěhovat. Příliv venkovského obyvatelstva do poněmčených měst – hlavně Prahy, napomohl vzniku českého měšťanstva a buržoazie. Soutěží se silnější mocenskou buržoazii se buržoazie česká opírala o venkovský lid, což vytvářelo demokratický charakter Českého národního hnutí.

Z vývojového hlediska jsou patrné v době NO dvě vývojové fáze:

1. obranná (70.l.18.st.-poč.19.st.)
2. ofensivní (zač.19.st.-1948)

Fáze obranná: snaha české buržoazie čelit buržoazii německé vedla k tomu, že se český jazyk stával nejzřetelnějším znakem národní pospojnosti, tím velkého významu nabývala i česky psaná literatura. Rostoucí národní uvědomění se projevilo vznikem několika obran českého jazyka, vydáni Balbínovy Obrany – (tiskem r.1775). Zvyšoval se zájem o češtinu jako spisovný jazyk, přičemž se navazovalo na jazyk doby veleslavínské. Protože norma češtiny byla velmi rozkolísána, má velký význam jazykovědná práce. Jejím hlavním představitelem byl Josef Dobrovský.

Josef Dobrovský

(1753–1829) Usiloval vždy o hledání pravdy, ať byla příjemná, nebo nepříjemná. Téměř nepsal česky a zpočátku pochyboval i o zdaru národního hnutí. Přesto se právě on zasloužil o jeho úspěch, a to díky svým moderním vědeckým metodám i šíří svého vědeckého zájmu.

Narodil se v maďarských Ďarmotech. Po teologických studiích se stal vychovatelem ve šlechtických rodinách a později soukromým vědcem. Zabýval se studiem nejstarších dějin, českým a slovenským jazykozpytem a literární historií.

Dílo:

• Zevrubná mluvnice jazyka českého – dílo svěžejšího významu pro ustálení spisovné češtiny v době NO
• Německo-Český slovník – dvoudílný
• Základy jazyka staroslověnského – základní dílo slavistiky
• Dějiny českého jazyka a literatury – zachytil souběžně s vývojem jazyka i dějiny české literatury

Zábavná literatura se vyvíjela v těsné souvislosti s lidovým čtenářstvem. Pro šíření českých knih mezi nejširší vrstvy bylo založeno nakladatelství ČESKÁ EXPEDICE Václava Matěje Kraméria, který působil i jako novinář (od r. 1789 vydával Kramériusovy c.k.vlastenecké noviny).

V novinách čtenáře seznamoval s divadelními představeními, s novými knihami a poučoval je o lepším hospodaření; psal i komentáře.

OBROZENECKÉ DIVADLO

Velký vliv na utváření národního vědomí mělo české divadlo. Bylo určeno především lidovému divákovi. Obrozenci si dobře uvědomovali, že slovo a předváděný děj působí silněji než slovo psané nebo čtené.

Praha měla: Divadlo v Kotcích: německé divadlo, založeno r.1738, Stavovské divadlo: německé divadlo, založeno r. 1783, později také česky, C.K.vlastenecké divadlo (Bouda) r.1786–89

TVŮRCI OBROZENECKÉHO DIVADLA

Václav Thám: byl hercem, autorem her, překladatelem i dramaturgem. Jeho vlastenecké hry čerpaly především z národních dějin – Vlasta a Šárka, Břetislav a Jitka

Prokop Šedivý: byl oblíbeným autorem frašek z pražského lidového Hry: Masné krámy, Pražští sládci.

Prvním skutečným dramatikem českého obrození byl Václav Kliment Klicpera – autor několika desítek divadelních her, např. Divotvorný klobouk, Každý něco pro vlast ad.

OBROZENECKÁ POEZIE

Poezie na začátku NO vytvořila vysoké umělecké hodnoty. Prvním významným činem byl dvoudílný sborník Básně v řeči vázané, vydaný Václavem Thámem. Obsahuje básně starších autorů, překlady z cizí poezie i původní příspěvky soudobých českých autorů.

Antonín Jaroslav Puchmajer – vytvořil první novočeskou básnickou školu. Můžeme ho označit za vůdčí osobnost rodící se novočeské poezie.(básnické almanachy – Sebrání básní a zpěvů, Nové básně).

1) fáze ofenzivní -(začátek 19.st. – 1948)

Měla ráz ofenzívní. Neklada si jen cíle jazykové, ale snaží se, aby se v českém jazyce rozvíjely všechny kulturní oblasti. Šlo o to, aby se v českém jazyce pěstovala literatura vědecká a aby byla vytvořena umělecky náročná poezie. Vůdčí osobností se stal Josef Jungmann.

Josef Jungmann

(1773 – 1847) … byl zdatným organizátorem a neúnavným iniciátorem a inspirátorem. Psal česky. Narodil se v Hudlicích u Berouna, v rodině chudého řemeslníka. Studoval filozofii v Praze, potom působil jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích a později v Praze. Tam kolem sebe brzy soustředil pražskou vlasteneckou společnost.

Nejvýznámnější články v nichž se odráží nové pojetí vlastenectví:

• Rozmlouvání o jazyku českém: zaměřil se proti poněmčování ve školách
• O klasičnosti literatury a důležitosti její: zdůrazňuje potřebu literatury, která by vyjadřovala zájmy nár. spol.

Jungmannovy překlady:

• Attala – Francoise René de Chateaubrianda, Ztracený ráj – Johna Miltona, Heřman a Dorota – Goethe
• Práce jazykovědné a literárně historické (po umožnění vyučovat čeština na gymnáziích):
• Slovesnost: měla být teorií literatury a slohovou čítankou
• Historie literatury české: podávala souhrnný obraz vývoje české lit.
• Slovník česko-německý; Zápisky (nebyly určeny pro veřejnost)

Důležitou součástí práce obrozenců bylo posilování historického vědomí u příslušníků českého národa. V této oblasti má největší význam dílo Františka Palackého (1789 – 1876). Narodil se v Hodslavicích v rodině evangelického učitele, studoval nejprve na Slovensku, později odešel do Prahy. Založil se o vydávání časopisu Společnosti vlasteneckého později odešel do Prahy. Zasloužil se o vydávání časopisu Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách a podílel se na založení Matice české.

Byl jmenován zemským historiografem a uplatnil se i v politickém životě. Chloubou naší historické vědy jsou jeho 5-ti dílné Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě, které vycházely nejprve německy a od r. 1848 česky. zachycují dějiny našeho národa od nejstarších dob až do r. 1526. Za vrcholné období českých dějin považuje Palacký husitskou dobu, protože v tomto období se český národ dostal do čela světového vývoje.

Pavel Josef Šafařík

(1795 – 1861) spolupracovník a přítel Palackého. Narodil se v evangelické rodině na Slovensku. Po studiích v Německu působil jako profesor na gymnáziu v srbském Novém Sadu, později v Praze jako soukromý učenec, redaktor a cenzor. Ke konci života se stal ředitelem univerzitní knihovny.

• Slovanské starožitnosti – životní dílo; zabývá se dějinami Slovanů od nejstarších doba do konce 10.st. Základem spisu je důkaz, že Slované jsou stejnými praobyvateli Evropy jako Řekové, Římané a Germáni. Tím čelil podceňování slovanstva a jeho kultury.

FORMOVÁNÍ A PROPAGOVÁNÍ SLOVANSKÉ MYŠLENKY V POEZII

Myšlenka slovanské vzájemnosti byla velkou oporou pro české obrozence. Dobovou touhu po velké národní poezii na způsob Ruských bylin nebo německé Písně o Nibelunzích, naplnily rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, padělky, za jejíž původce jsou někdy pokládáni Václav Hanka a Josef Linda. Měly velký ohlas, protože zdánlivě uskutečnily představa vlastenecké společnosti o české minulosti. Spory o jejich pravost se vedly po celé 19.st.

Josef Kajetán Tyl

(1808 – 1856) Narodil se v Kutné Hoře jako syn místního krejčího. Studoval na gymnáziu v Praze a po dva roky v Hradci Králové. Zde působil jako profesor i dramatik V.K.Klicpera. Studie na filozofii již nedokončil. Dva roky hrál v kočovné společnosti, později se stal úředníkem u vojenské správy. Řídil česká představení na vedlejší scéně Stavovského divadla. Pokus o toto divadlo se nakonec nezdařil a Tyl zůstal odkázán na příjmy dramatika, literáta a redaktora. Po porážce revoluce na počátku padesátých let byl nucen Prahu opustit a vstoupil do kočovné herecké společnosti.

Psal verše, prózu, dramata i literární kritiky. Byl obratným novinářem – Květy, které řídil téměř deset let. Vedle Květů řídil i časopis Vlastimil, Pražský posel, Sedlské noviny.

Uměleckou činnost začal verši, brzy přešel na prózu a drama.

Próza: hist. prace: Statný Beneda, Rozina Ruthardova a Dekret Kutnohorský – v nich chtěl ukázat, jak vést národní boj v současnosti. Zvláštní pozornost věnoval osudům umělců – do tohoto okruhu patři povídka Rozervanec. Povídka Poslední Čech narazila na Havlíčkovu ostrou kritiku.

Dramatická tvorba:

• překlady dobových německých dramat – hry vzniklé na základě cizích vzorů (Fidlovačka, Paní Mariánka, matka pluku – vznikla tvůrčí úpravou hry německého dramatika Kotzebua).
• dramatické obrazy ze života – (Pražský flamendr, Paličova dcera, Bankrotář a Chudý kejklíř), v nichž obrátil svou pozornost k sociálním problémům současnosti.
• dramatické báchorky – (Strakonický dudák – lidová hra se zpěvy, níž Tyl dokázal ztělesnit kladné i záporné vlastnosti českého člověka, jeho citlivost, podnikavost, ale také nestálost a touhu po rychlém zbohatnutí, Tvrdohlavá žena, Jiříkovo vidění, Lesní panna), v nichž se mísí komika dobře odpozorovaných lidových typů s pohádkovou romantičností nadpřirozených postav a jevů.
• historická dramata – (Kutnohorští havíři, Jan Hus, Krvavé křtiny, Jan Žižka z Trocnova, Měšťané a študenti, Staré Město, Malá Strana)