NÁRODNÍ JAZYK

Národní jazyk je jazyk, který používají příslušníci určitého národa. Jazyk je jedním ze základních znaků národa vedle společného území, politiky, hospodářství a kultury. Je to historický jev, který se vyvíjí se společností a lidskou činností. Národní jazyk zahrnuje všechny podoby jazyka používané v rámci národa, podoby mluvené i psané, jazyk spisovný a nespisovný. Český jazyk je národním jazykem Čechů, Moravanů a Slezanů.

Národní spisovný jazyk je funkčně nejvyšší, celostátně závazný, prestižní útvar národního jazyka. Užívá se na oficiální úrovni (ve státních a úředních dokumentech, v literatuře, ve sdělovacích prostředcích, ve škole). Má svou normu a kodifikaci tedy zpracování jazykové normy v mluvnicích a slovnících. Spisovná čeština vznikla na základě středočeského nářečí. Spisovný jazyk se dělí na:

1. slohově neutrální – většina slovní zásoby
2. slohově zabarvená slova
   1. hovorová – v neoficiálních spisovných projevech mluvených i psaných
   2. knižní – ve slavnostních projevech v odborné literatuře, v úřední korespondenci, umělecké literatuře
   3. básnická – zejména umělecká literatura
   4. odborná – zejména ve stylu odborném a administrativním

Hovorová čeština je mluvená podoba spisovné češtiny v běžném osobním styku. Je tolerantnější vůči nespisovným prvkům. Hovorová čeština se projevuje v hláskové podobě slov (mlíko), ve slovotvorbě (Pražák), ve tvarech slov (děkuju), ve skladbě (když by to bylo možné) a ve slovní zásobě (dneska).

Nespisovné útvary jazyka můžeme uvažovat jednak z hlediska zeměpisného, jednak z hlediska sociálního.

1) Z hlediska zeměpisného mluvíme o dialektu (tedy nářečí), což je nespisovný útvar národního jazyka užívaný jen na určité části území daného národního jazyka. Nářečí můžeme zhruba rozdělit na česká a moravská, ta pak mohou být dělena na menší celky např. nářečí východočeská, českomoravská, hanácká apod. V současné době se rozdíly mezi jednotlivými nářečími stírají vlivem školy, hromadných sdělovacích prostředků a pohybu obyvatelstva. Tak se vytváří tzv. interdialekt, což je nespisovný útvar národního jazyka vzniklý postupným stíráním rozdílů mezi jednotlivými nářečími a zachovává jen jejich základní rysy společné pro větší území.

V České republice existují čtyři základní nadnářeční celky:

1. Obecná čeština vznikla ze středočeského nářečí a je rozšířena na většině našeho území.
2. Obecně lašský
3. Obecně hanácký
4. Obecně moravskoslezský

2) Z hlediska sociálního rozlišujeme:

– profesní mluvu, což je mluva lidí určitých profesí, kteří při práci používají zvláštních termínů a frází typických právě pro danou profesi (zedník – fanka, kramle, šalovat)

– slang je soubor slov a frází užívaných skupinou lidí, kteří jsou spojeni určitým společným zájmem. Slangová slova jsou často citově zabarvená (např. studentský slang – matyka, bižule, koule, bajle)

– argot je označení pro mluvu společenské spodiny. Příčinou vzniku argotu je snaha utajit skutečné významy slov (např. zlodějský argot – čajznout, káča, špicl)