Literatura v 19. století – romantismus

Začátek 19. století se nese v duchu stále se šířící germanizace,
krásná i odborná literatura se píše německy. Období úpadku českého
jazyka a literatury se datuje od roku 1620 (bitva na Bílé hoře) po 80. léta
18. století. Pak ale česká šlechta i měšťanstvo žádají znovu navrácení
a ustálení češtiny, protože jazyk je jedním ze základních znaků národa.

 

V prvním desetiletí 19. století proběhnou dvě vlny Národního
obrození. První v čele s Josefem Dobrovským,
kdy se píší hodně almanachy (sborníky obsahující literární příspěvky
různých autorů, často poprvé publikujících), a druhá, podstatně
optimističtější a také úspěšnější, s Josefem
Jungmannem, Františkem
Palackým a dalšími.

 

Během první vlny Národního obrození, v době počátků novočeského
básnictví, byly objeveny dva Rukopisy, Královédvorský (1817) a Zelenohorský
(1819). Jsou to významná díla na vysoké slovesné i jazykové úrovni, tématicky
zasazená do středověku. Měla dokázat, že středověká česká poezie
existovala i bez germánských vzorů. Rukopisy ovlivnily např. F. L. Čelakovského,
Julia Zeyera, malíře Karla Mánesa nebo skladatele Bedřicha Smetanu. V 80.
letech 20. století bylo definitivně prokázáno, že se jedná o padělky, ale
dále se vedou polemiky o autorství.

 

Zatímco v Německu vrcholí osvícenství (převážně
filozofické hnutí, je pro ně příznačný racionalismus, neotřesitelná důvěra
v rozum, svobodomyslnost, prosazování nezávislosti v myšlení a
svobody přesvědčení) a Johann Wolfgang Goethe
píše Fausta, ve Francii již doznívá preromantismus
(soubor uměleckých projevů a tendencí, který vytváří složitou a vnitřně
rozpornou etapu přechodu k romantismu).

 

Kolem r. 1800 se začíná formovat nový, mohutný, vnitřně rozdílný
kulturní a společenský proud, kladoucí do popředí jedince, jeho zájmy a
potřeby, které nadřazuje nad společnost a příkazy. Vzniká s nástupem
buržoazie k moci a s tím spojeným vítězstvím nových
kapitalistických ekonomických vztahů, pro něž jsou klíčové peníze,
postavení a kariéra. Chtěl vylíčit nerovnost mezi lidmi, krutost a
nelidskost. Tento směr vyjadřující konflikt jedince se společností se
jmenuje romantismus. Název pochází z francouzského ?romantique?,
což znamená románový, tajemný, fantastický?

 

Základní rysy romantické literatury:

 

• důraz na city člověka;

• milostná tématika ? nešťastná láska, smrt milence;

• rozpor mezi snem a skutečností;

• idealizování minulosti;

• prvky fantastiky a exotiky;

• žal nad pomíjivostí života;

• subjektivita ? každý autor mluví sám za sebe;

• autobiografické prvky ? autor se promítá do hlavního hrdiny, často
  si přeje být jako on;

• hlavní hrdinové bývají lidé výjimeční, ocitající se ve výjimečných
  situacích, svobodní a nespoutaní, ale nepřijatí do společnosti, vyštvaní
  na její okraj a bouřící se proti ní.

 

Francouzský romantismus:

Victor Hugo (1802-1885) – romány Chrám
Matky Boží v Paříži, Ubožáci (Bídníci),
Dělníci moře, epický cyklus Legenda věků
a básnické sbírky Ódy, Tresty,
Kontenplace;
Stendhal (1783-1842) – romány Červený a
Černý, Kartouza Parmská;

 

Anglický romantismus:

Walter Scott (1771-1852) ? zakladatel moderního historického
románu Waverley, Ivanhoe;
předchůdce Gotického (černého) románu
? románová forma typická pro anglickou romantickou literaturu, zaměřená
na vzbuzení pocitu hrůzy a děsu, je prostoupena atmosférou tajemna (hluboké
lesy, kobky, hroby, runy);
George Gordon Byron (1788-1824) ? epos Childe
Haroldova pouť;
Percy Bysshe Schelley (1792-1822) ? 4 aktové veršované drama Odpoutaný
Prométheus;

 

Ruský romantismus:

Alexandr Sergejevič Puškin (1779-1837) ?
veršovaný román (epos) Evžen Oněgin, historické
drama Boris Godunov, lyricko epické povídky Kapitánská
dcerka, Piková dáma, Povídky
nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina; epos ? rozměrná epická
veršovaná skladba volné kompozice s pomalým tokem děje, nejčastější
témata jsou války a hrdinské činy;

Michail Jurievič Lermontov (1814-1841) ?
poéma Démon, román Hrdina
naší doby; poéma ? rozsáhlá básnická skladba epické nebo
lyrickoepické povahy, typická pro ruskou romantickou literaturu;

 

Slovenský romantismus:

Ľudovít Štúr (1815-1856) ? zasloužil
se o vznik spisovné slovenštiny a rozšíření mezi lidmi, napsal několik
jazykovědných prací (Nárečja slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto
nárečí, Nauka reči slovenskej) a národopisnou sbírku Spevy
a piesne;

Ján Botto (1829-1881) ? báseň Smrť Jánošíkova
? srovnávána s Májem K.H.Máchy;

 

Český romantismus:

František Ladislav Čelakovský (1799-1852)
nespadá tak úplně do romantismu, tvořil jakýsi jeho předvoj v Čechách.
Věnoval se ohlasové poezii (ohlas ? žánr vycházející z poetiky
lidové písně, svým původem však umělý), napsal Ohlas
písní českých a Ohlas písní ruských,
inspirovaný ruskou lidovou poezií, hlavně bylinami (ruské lidové
epické básně odrážející historické události z období 10.-16.
století);

 

Naším nejznámějším, nejvýznamnějším a nejtypičtějším romantickým
autorem je Karel Hynek Mácha
(1810-1836). Je považován za národního básníka, jako J. Botto na Slovensku
či A. S. Puškin v Rusku. Ve své tvorbě se odlišuje od všech ostatních.
Zatímco obrozenci byli optimisté a preromantici věřili v uskutečnění
svých snů, Mácha je pesimistický a rozporuplný (sen ´ skutečnost, život
´ smrt, touha po nesmrtelnosti ´ pomíjivost všeho živého). Pro jeho nejznámější
dílo, Máj, lyricko-epickou skladbu o 4 zpěvech a
2 mezizpěvech (intermezzech) je nejtypičtějším znakem kontrast
(protiklad, oxymóron ? spojení slov, která si přímo odporují ? významový
protiklad), a to jak ve slovech, tak v prostředí (máj ? všechno
kvete, je čas lásky ´ smrt hlavních hrdinů). Hojné jsou také autobiografické
prvky a introspektivní pasáže, např. ve 4. zpěvu, kdy se autor (Hynek)
po letech vrací na místo Vilémovy popravy. V lyrické povídce Marinka,
komponované jako hudební skladba, objevujeme další typický znak, hudebnost.
Dále bych jmenovala historický cyklus Kat, jenž
se měl původně skládat ze 4 částí (Valdek, Křivoklát, Vyšehrad, Karlův
Týn), vypracovaný a vydaný byl pouze Křivoklát; román
Cikáni, cestopis Večer na Bezdězu, nebo drama Bratři.

Karel Jaromír Erben (1811-1870) se věnuje sběratelské činnosti.
Jeho nejznámější dílo, lyricko ? epická sbírka 13 básní, Kytice
z pověstí národních, s vesměs baladickými náměty z všedního
těžkého života, vystihuje autorovo přesvědčení, že každý člověk
je podřízen vyššímu zákonu, nejčastěji mravnímu, a když jej poruší
(zhřeší), je potrestán. Tak je tomu např. v baladě Poklad, kde matka dá přednost
penězům před dítětem, a to jí je na čas odebráno ? zůstane ve skále
s pokladem. Když se však hříšník obrátí zpět k Bohu, je mu odpuštěno
a jeho duše dojde ke spasení. Tímto se Erben odlišuje od Máchy, který v nic
takového nevěří. Další důležitou myšlenkou v Kytici je párové
sdružování (dvě básně jsou si něčím podobné nebo stejné, např.
námětem; Kytice a Poklad, téma mateřské lásky). Věnoval se také ohlasové
poezii, sbírka Prostonárodní české písně a říkadla
obsahuje přes 2200 písní a říkadel opatřených komentářem, který je
srovnávacím způsobem odkazuje na podobné slovanské písně (básně) ?
podobnost s F. L. Čelakovským. K. J. Erben sbíral také pohádky.

 

Když se řekne Josef Kajetán Tyl
(1808-1856), vybaví se všem divadlo, jemuž zasvětil celý život. Hned jeho
prvotina, lokální pražská fraška Fidlovačka, aneb žádný
hněv a žádná rvačka, ze které pochází pozdější Česká státní
hymna Kde domov můj, ho proslavila. Další jeho hra, Paní
Marjánka, matka pluku, je stále populární a jiné dílo, Paličovu
dceru, znají další generace především díky filmovému zpracování.
Jádrem jeho tvorby jsou však dramatické báchorky (Strakonický
dudák, Jiříkovo vidění, Lesní
panna aneb cesta do Ameriky) a hry s historickým námětem (Krvavý
soud aneb Kutnohorští havíři, Jan Hus, Krvavé
křtiny čili Drahomíra a její synové).

 

Následující dva autoři spadají již do doby, kdy romantismus v Čechách
doznívá. V díle Karla Sabiny
(1813-1877), konkrétně v romantické povídce Hrobník, spatřujeme
vliv K. H. Máchy. Významnou částí Sabinovy tvorby jsou libreta k operám
Bedřicha Smetany Prodaná Nevěsta a Braniboři v Čechách.

Josef Václav Frič (1829-1890) vyjadřuje
ve všech svých dílech vlastní politické přesvědčení o nutnosti rozbít
rakouský stát a osamostatnit české země (např. ve sbírce Písně
z bašty).

 

V 30.-50. letech 19. století se v české literatuře objevují
rozpory, panuje názorová nejednotnost a politická roztříštěnost, což je
způsobeno hlavně revolučním rokem 1848 a jeho důsledky. Literatura začíná
opět upadat, díla vzniklá bezprostředně pod dojmem revoluce jsou nevalné
kvality. Za hodnotnou lze považovat snad jedině žurnalistiku Karla
Havlíčka (1821-1856). Soubor jeho novinových článků Duch
Národních novin ostře (a veřejně) odsuzuje rakouský absolutismus. Epištoly
kutnohorské je výběr statí z časopisu Slovan, taktéž otevřené
protivládní opozice. Jeho jazyk je satiricky kritický, zkratkovitý, jasný,
přehledný a vtipný. Věnoval se také básnické činnosti, psal epigramy
(krátká satirická báseň vyjadřující úsečnou formou myšlenku).
?Epigramy jsou malinké nádobky, do kterých nalévám svůj vztek, aby mi
srdce nezžal.? Církvi, králi, vlasti, múzám a světu
se nazývá soubor asi 200 těchto epigramů. Křest svatého
Vladimíra, Tyrolské elegie a Král
Lávra jsou humoristicko-

 

-satirické skladby, v nichž lze také najít narážky na soudobou
politickou situaci.

 

Radikální změna přichází právě až koncem tohoto období, v 50.
letech, kdy definitivně doznívá romantismus. Je třeba, aby literatura odrážela
konkrétní situaci. Vzniká realismus (slovo odvozeno od latinského
?realis?, znamenající věčný, skutečný, pravdivý), nový kulturní
proud, který si klade za cíl soustavně studovat společenský život a
reagovat na něj. Zatímco romantismus vytvářel hrdiny výjimečné, realismus
užívá tzv. typizace ? popisuje jedince typické, charakteristické
pro určitou skupinu lidí.

 

V době, kdy se v literatuře uplatňují realistické postupy, má
čeština již jistější pozici a česky píšících autorů je mnohem víc
než v době předchozí. Realisté podali obraz o soudobé společnosti na
venkově i ve městě a nevyhýbali se ani tématům z historie. Z každého
okruhu blíže představím ty autory, jejichž tvorba se mi zalíbila nejvíce.

Božena Němcová (1820-1862) svou tvorbu věnovala
venkovu, studovala tradice a zvyky a sbírala ústní lidovou slovesnost. Ve všech
jejích dílech je skutečně reálně vykreslena vesnická společnost a nechybí
ani pronikání sociálních rozporů do poklidného venkovského života. Tyto
rozpory však končí vždy idylicky, smírem. Němcová psala kratší žánry,
hlavně povídky. Babička, její nejznámější dílo,
je tzv. rámcová povídka. Vnější rámec tvoří roční cyklus života
na vesnici se všemi jeho proměnami a uctíváním tradic a vnitřní rámec,
to je postupné kladení jednotlivých životních epizod hlavních hrdinů. Tím
vznikne dokonalý harmonický celek. Za centrum své tvorby považuje autorka
povídku románového rozsahu, Pohorskou vesnici.
Další povídky, např. Karla, Pan
učitel, nebo Divá Bára také zachycují
vesnický život a silný sociální akcent nacházíme v povídce V zámku
a podzámčí. Publicistická tvorba Boženy Němcové byla vydána pod
souhrnným názvem Národopisné a cestopisné obrázky z Čech
a známé jsou také její sbírky pohádek Národní
báchorky a pověsti a Slovenské pohádky a pověsti.

 

Další realista popisující život na venkově byl Karel
Václav Rais (1859-1926). Ve své tvorbě zachycuje pozdější období
než Božena Němcová, a to léta zhoršení životní a sociální situace důsledkem
pronikání kapitalismu na venkov. Cyklus pěti povídek Výminkáři
líčí zkažené lidské vztahy, nevděk dětí k rodičům. Přesto stále
vidí vesničany jako lidi lepší, vlastenečtější, moudřejší a pevnější.
Příběh venkovských učitelů Zapadlí vlastenci
a román Západ o životě dobráckého faráře
jsou toho důkazem, stejně jako potrestání zla (nevěrné manželky) v románu
Kalibův zločin. Rais napsal také několik veršovaných
knih určených hlavně dětem a mládeži, např. Dárek
maličkým, Veselý svět, Doma,
První květy nebo Když sluníčko
svítí.

 

Ovšem za zakladatele poezie pro děti je považován Josef
Václav Sládek (1845-1912), a to hlavně díky sbírkám Zvony
a zvonky, Zlatý máj nebo Skřivánčí
písně. Sládek psal hlavně poezii, např. soubor sociální, přírodní,
intimní a meditativní lyriky Selské písně a české
znělky, kde hlavním motivem je také venkov, a to těžký život sedláků
a na druhé straně jejich vlastenectví a víra v lepší, spravedlivější
zítřky. Byl také překladatel, přeložil 33 Shakespearových dramat. Překládal
také Lermontova a Byrona.

 

Z městského prostředí čerpal Jan Neruda
(1834-1891). Jeho nejznámější dílo, Malostranské povídky,
je inspirováno skutečnými postavami z Malé Strany. Z pražského
života vychází také soubor povídek a črt Arabesky
(arabeska ? povídka, která nelíčí děj, popisuje pouze všední
drobné události běžného dne a hlavní pozornost je věnována
charakteristice postav). Nejvlastnějším žánrem byl však Janu Nerudovi fejeton
(nepříliš rozsáhlý novinový článek, zaměřený zpravidla ke společenským
nebo kulturním aktualitám, psaný lehkým zábavným slohem, nezřídka
satiricky komentující události). Nerudovy fejetony vyšly pod souhrnnými názvy
Studie krátké a kratší a Žerty
hravé i dravé. Jeho rozsáhlé dílo tvoří kromě povídek a fejetonů
také několik básnických sbírek, např. Hřbitovní kvítí,
Knihy veršů, Písně
kosmické, Balady a romance, Prosté
motivy nebo Zpěvy páteční a velké množství
literárních a divadelních kritik.

 

Typického maloměšťáka ? Matěje Broučka ? představuje ve svém
nejproslulejším díle další realista, Svatopluk Čech
(1846-1908). Tzv. broučkiády (Pravý výlet páně Broučkův
do Měsíce, Nový epochální výlet pana Broučka
tentokráte do XV. století a Matěj Brouček
na výstavě) a novela (epický prozaický žánr středního rozsahu,
jehož základ tvoří poutavý příběh s výrazným zakončením) Jestřáb
kontra Hrdlička jsou nejznámější tituly jeho prozaické tvorby. Psal
také poezii, např. alegorické sbírky Nové písně,
Jitřní písně a Písně
otroka, epické básně Husita na Baltu, Adamité
a Dagmar, nebo satirické básně Petrklíče
či Hanuman.

Alois Jirásek (1851-1930) podal ve svém díle nejrozsáhlejší
a nejucelenější umělecký obraz českých dějin, a to hlavně tří etap
? husitství, národního obrození a protireformační éry. Do doby husitské
jsou zasazeny tři volně navazující romány Mezi Proudy,
Proti všem a Bratrstvo a dramata
Jan Hus, Jan Žižka a
Jan Roháč; národnímu obrození se věnuje román F. L.Věk
a kronika U nás. Atmosféru doby pobělohorské a
působení jezuitů zachycují romány Skaláci, Psohlavci
a Temno. Jméno A. Jiráska je také spojeno se
studentskou Filosofskou historií, Starými
pověstmi českými a pohádkovou hrou Lucerna.

 

V 2. polovině 19. století se někteří realističtí autoři sdružovali
do různých skupin, nejčastěji kolem almanachů Máj a Ruch a později kolem
časopisu Lumír. Generace májovců, jak jsou nazýváni autoři K. J. Erben,
Božena Němcová, Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Karolina Světlá a jiní,
nechtěla kopírovat starou literaturu, ale chtěla tvořit novou, která by odrážela
duch doby. Přestože se v mnoha jejich dílech vyskytují stále ještě
romantické prvky, snaží se Májovci o otevření nových hranic publicistické
i beletristické tvorby. Tvorba autorů tvořících v tzv. ruchovském
období se vyznačuje především bohatým, vzletným až patetickým jazykem,
využívajícím metafory a alegorie. Témata jsou nejčastěji vlastenecká
nebo politická. Rozvíjí se taky žurnalistika a politické řečnění. Mezi
nejznámější ruchovce patřili Svatopluk Čech a Josef Václav Sládek, i když
ten se později spolu s Jaroslavem Vrchlickým řadí mezi lumírovce. Lumírovci,
tedy autoři sdružující se kolem časopisu Lumír, chtěli především
postavit českou literaturu na úroveň literatury evropské. Orientovali se
hlavně na románské jazyky, ze kterých také překládali.

 

Na přelomu 19. a 20. století přichází z Francie nový směr, tzv. naturalismus.
Jedná se o jakýsi do krajnosti (až k bizardnosti) zavedený realismus, přesnější
formu popisu a zachycení situace okolo. Hlavním znakem je snaha o co nejvěrnější
vystižení života a nezaujatou reprodukci faktů i v těch nejodpudivějších
detailech. Vyjadřuje člověka jako bezmocnou loutku řízenou vnějšími
okolnostmi, na jejíž vůli nezáleží a prohlubuje rozpor mezi tím, jak
hlavní hrdinové chtěli žít a jak žili. V jazyce se vyskytuje spousta
zdánlivých protikladů (archaismy ´ neologismy, vulgarismy ´
profesionalismy), a kompozice působí až nejednotným dojmem, díky častým
retrospektivním pasážím a odbočkám od děje.

 

V české literatuře uplatňují naturalistické postupy Karel
Matěj Čapek-Chod (1860-1927), ten ve svých sociálních románech Turbína,
Kašpar Lén ? mstitel, Antonín
Vondrejc či Jindrové, a dále např. bratři
Mrštíkové.

 

Za otce naturalismu je povařován francouzský autor Émile
Zola (1840-1902), dokládají to romány Zabiják,
Germinal, nebo Břicho Paříže.

Gustave Flaubert (1821-1880) píše prózu kriticky realistickou až
naturalistickou. Psychologické romány Paní Bovaryová
a Citová výchova, stejně jako historický román
Salambo tuto v hranici v podstatě nerozlišují.

 

Klíčovou postavou francouzského realismu je Honoré
de Balzac (1799-1850). Na francouzské literatuře 19. století
je viditelné prolínání směrů: zatímco Balzacova tvorba je typicky
realistická, Victor Hugo, jenž žil a tvořil, dá se říct, ve stejné době
(s ohledem na životní data obou autorů), je jednoznačně romantik. Nejznámější
Balzacovo dílo je cyklus románů a povídek Lidská
komedie, jejíž jádro tvoří tři romány, Otec
Goriot, Ztracené iluze a Lesk
a bída kurtizán. Balzacova tvorba však ještě neobsahuje
naturalistické prvky.

 

Přestože neblahý vliv šířící se germanizace na naší literaturu a následné
zlomové Národní obrození spadají do 19. století a nelze je opomenout, toto
století se nese především ve stylu dvou silných a naprosto odlišných uměleckých
a literárních směrů, romantismu a realismu.