Jazyk a národ, obecné poučení o jazyce

čeština: prošla tisíciletým vývojem v souvislosti s vývojem národa
jeden ze základních znaků národa (vedle společného území, hosp., pol. a kultur. podmínek)
historický jev – vyvíjí se s vývojem společnosti a lidské činnosti (odráží vývoj společnosti)
výraz národní jednoty – společný pro všechny příslušníky národa, srozumitelný všem

V r s t v y č e š t i n y :

– jednotný na celém území

– jazyk státních a úředních dokumentů, literatury, jednací jazyk na veřejnosti – v tisku, v televizi, ve škole, atd.

– vznikla na základě středočeského nářečí

– hovorová čeština = mluvená podoba spisovné češtiny, v běžném osobním styků; neužívá tvarů knižních, volnější větná stavba, emocionální prvky

a/ nářečí (dialekty) – místně i zeměpisně odlišené (odraz feudální porobenosti)

– rozdíly ve slovní zásobě, hláskosloví, tvarosloví

– v současné době se nářeční rozdíly stírají pod vlivem školy, hromadných sdělovacích prostředků, rozmachu dopravy a snadného pohybu obyvatel

– pozůstatky: v Čechách – nářečí chodské, podkrkonošské

na Moravě – zřetelnější rozdíly
– oblast: a/ hanácká (Stř. Morava)
b/ moravskoslovenská (JV Morava)
c/ lašská (SV Morava a Slezsko)

b/ nadnářeční útvary (interdialekty) – větší oblasti společných nářečních znaků

– např. interdialekt hanácký, lašský

– obecná čeština – nejrozšířenější, vyvíjí tlak na spisovný jazyk, např. vokno, mlíko, bejt, …

c/ sociální diferenciace češtiny – rozdíly ve slovníku s frazeologii

– profesní mluva

– slang (mluva zájmových skupin)

– argot (mluva společensky deklasovaných vrstev)