Jazyk a národ, obecné poučení o jazyce
- čeština: prošla tisíciletým vývojem v souvislosti s vývojem národa
- jeden ze základních znaků národa (vedle společného území, hosp., pol. a kultur. podmínek)
- historický jev – vyvíjí se s vývojem společnosti a lidské činnosti (odráží vývoj společnosti)
- výraz národní jednoty – společný pro všechny příslušníky národa, srozumitelný všem
V r s t v y č e š t i n y :
- spisovná čeština – oficiálně přijatý a kodifikovaný útvar národního jazyka
– jednotný na celém území
– jazyk státních a úředních dokumentů, literatury, jednací jazyk na veřejnosti – v tisku, v televizi, ve škole, atd.
– vznikla na základě středočeského nářečí
– hovorová čeština = mluvená podoba spisovné češtiny, v běžném osobním styků; neužívá tvarů knižních, volnější větná stavba, emocionální prvky
- nespisovné útvary
a/ nářečí (dialekty) – místně i zeměpisně odlišené (odraz feudální porobenosti)
– rozdíly ve slovní zásobě, hláskosloví, tvarosloví
– v současné době se nářeční rozdíly stírají pod vlivem školy, hromadných sdělovacích prostředků, rozmachu dopravy a snadného pohybu obyvatel
– pozůstatky: v Čechách – nářečí chodské, podkrkonošské
na Moravě – zřetelnější rozdíly
– oblast: a/ hanácká (Stř. Morava)
b/ moravskoslovenská (JV Morava)
c/ lašská (SV Morava a Slezsko)
b/ nadnářeční útvary (interdialekty) – větší oblasti společných nářečních znaků
– např. interdialekt hanácký, lašský
– obecná čeština – nejrozšířenější, vyvíjí tlak na spisovný jazyk, např. vokno, mlíko, bejt, …
c/ sociální diferenciace češtiny – rozdíly ve slovníku s frazeologii
– profesní mluva
– slang (mluva zájmových skupin)
– argot (mluva společensky deklasovaných vrstev)