Formy a žánry v českém národním obrození

1. fáze (přípravná etapa) NO

1770 – 1805

Charakterizováno silným učeneckým zájmem o český jazyk. Tvorba se
omezuje na okrajovou lidovou literaturu – knížky lidového čtení, kramářské
písně, písmácká literatura atd. Velmi slabý rozvoj zaznamenává také
duchovní literatura. Úroveň literatury odpovídá stávající úrovni
jazyka, jelikož funkce češtiny byla omezena pouze na dorozumívací jazyk nižších
společenských vrstev českého národa. Zbylé komunikační okruhy ovládla němčina,
která z odborné literatury vytlačila latinu. Největším kulturním projevem
byla věda. Byla založena Královská česká společnost nauk (1774). Pěstuje
se historie, slovanská filologie a literární historie.

Gelasius Dobner je považován za zakladatele moderního českého
kritického českého dějepisu, vydal v latinském překladu Hájkovu kroniku a
poukázal na její nespolehlivost. Jeho pokračovatelem se stal František
Martin Pelcl, jehož populární Nová kronika česká
nahradila Hájkovu kroniku. Jako první profesor češtiny psal svá díla jen
česky.

Klíčovou roli v této době zahrála jazykověda. Autorem
evropského formátu se stal Josef Dobrovský (1753 – 1829). Přestože většinu
prací psal latinsky a německy, jelikož zprvu nevěřil v češtinu jako živý
jazyk, byl jednou z největších osobností své doby v oboru bohemistiky. Jeho
kritičnost, hluboká znalost studovaného materiálu i zaujetí pro pravdivé
poznáni se staly vzorem pro jeho následovníky. Jeho hlavními díly jsou Ausführlisches
Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice českého
jazyka), která uzákonila spisovnou jazykovou normu; dvoudílný německo-český
slovník; Institutiones linguae slavicae dialecti veteris (základy
jazyka staroslověnského) – základní dílo slavistiky. Vypracoval pravidla přízvučné
prozodie, vhodnější než časomíra. Zároveň s filologií rozvíjel i literární
historii. Rovněž v tomto oboru psal závažná díla, např. Gesichtige
der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny českého jazyka a
literatury). Jeho smysl pro pravdu ve vědeckém studiu pomáhal odhalovat falza
(rukopisy). Dobrovský se stal zakladatelem nové spisovné normy jazykové,
zakladatelem slovanské literární historie a slavistiky.

Národní jazyk se postupně stává synonymem národní samostatnosti. Jazyk
brání tzv. obrany české řeči – B. Balbín, F. Hrabě Kinský a F.
M. Pelcl, Hanke z Hasištejna, K. I. Thám atd. , či snahy amatérů – tzv. brusičů
(později i tzv. puristů) toužících očistit češtinu od cizích
slov.

V krásné literatuře se tato fáze orientuje na lidového čtenáře a osvětovou
práci. Znovu se vydávají nebo aktualizují díla starších autorů, píšou
se knížky lidového čtení (rytířské romány, mravoučné povídky,
cestopisy atd.). Tuto záslužnou práci vykonává nakladatelství Česká
expedice, které založil roku 1791 Václav Matěj Kramerius. V ní
se soustředil společenský a kulturní život. Vydává rovněž Krameriusovy
c. k. pražské poštovní noviny.

Významnější pokusy o českou poezii vyššího stylu učinili thámovci
– Václav Thám, 80. léta 18. století – almanach Básně
v řeči vázané; a puchmajerovci – Antonín Jaroslav
Puchmajer – almanachy Sebrání básní a zpěvů a Nové
básně, 90. léta 18. století. K jeho družině patřil Šebestián
Hněvkovský – autor sentimentální balady Vnislav a Běla,
komický epos Děvín o dívčí válce naruby), bratři Vojtěch
a Jan Nejedlí a další.

Důležitá byla snaha o vytvoření českého divadla. Hojně se nejen překládá
(V. Thám a K. I. Thám), ale píšou se i hry původní. Z plejády autorů má
největší význam tvorba Václava Tháma (Břetislav a Jitka,
Václav a Šárka, Švédská vojna v Čechách aj.)
V oblasti frašky uspěl Prokop Šedivý (Masné krámy, Pražští
sládci).

V letech 1786 – 1805 vzniklo asi 300 her, málo se jich ale dochovalo. Oblíbené
byly historické a vlastenecké náměty. V Praze se hrálo od roku 1738 v Kotcích
a od roku 1783 ve Stavovském divadle, většinou jen německy (česky
např. odpoledne). Vlastenci vybudovali roku 1786 na dnešním Václavském náměstí
proslulou Boudu; ta byla po třech letech stržena. Pak se hrálo na různých
místech Prahy.

2. fáze NO – jazykové vlastenectví

1806 – 1830

Vytváří se jazykový program národního obrození a v literatuře se
uplatňuje preromantismus, označovaný též v evropském kontextu jako
literatura sentimentální. Byl vytvořen radikální obrozenecký program, který
se opíral o myšlenku slovanství a formuloval jazykové pojetí vlastenectví
– Čechem není ten, kdo se v Čechách narodil, ale ten kdo česky mluví a píše,
Do odborné literatury proniká čeština (Jungman, Šafařík píší česky)
Literatura je těsně spjata s národní ideologií.

Český preromantismus se projevuje od počátků obrozeneckého dramatu, ale
i v prózách knížek lidového čtení, označovaných jako literatura triviální.
Rozvoj preromantismu je spojován s generací Jungmanovou, počítá se k němu
éra tzv. rukopisných objevů, dále též dílo Kollárovo a Čelakovského.
Jako literatura sentimentální končí teprve v období Tylově , kdy už převládl
romantismus a postupně přechází k realistické tvorbě čtyřicátých let
19. století.

Vedoucí osobností tohoto období se stal po svém příchodu z Litoměřic
do Prahy Josef Jungman (1773 – 1847). Narodil se v Hudlicích u Berouna,
studoval gymnázium a práva v Praze a stal se gymnazijním profesorem. Roku
1815 přišel do Prahy na staroměstské gymnázium, kde se věnoval vědecké
práci až do své smrti. Do národního obrození zasáhl pozitivně už roku
1806 dvěma statěmi, nazvanými Rozmlouvání o jazyku českém.
Proti odrodilcům zdůrazňoval své nové jazykové pojetí národa, odmítal
teritoriální vlastenectví, k němuž se hlásila šlechta. Pokoušel se o původní
básně (Oldřich a Božena). Je autorem prvních českých sonetů a romancí.
Svou překladatelskou (Pope, Gray, Miltonův epos Ztracený ráj,
Chateaubriardovu novelu Atala aneb láska dvou divochů na poušti, Goethe,
Schiller, Bürger, Klopstock a Herder) činností chtěl dokázat, že čeština
je schopna vyspělé umělecké práce evropských literatur vyjádřit po svém.

Hlavní jeho úsilí spočívá ve vytvoření česko-německému slovníku.
Tento slovník se stal základem dalšího rozvoje českého jazyka a
literatury. Slova přejímal z lidového jazyka a nářečí, přejímal slova z
jiných slovanských jazyků, zvláště polštiny a ruštiny, popřípadě sám
nová slova vytvořil.

Využíval možností, jak šířit češtinu na školách, proto připravil
učebnici teorie literatury s čítankou, tzv. Slovesnost, ve které
shromáždil ukázky české literatury od Husa po současnost. Podle Dobrovkého
vzoru vytvořil velký knihopisný slovník Historie literatury české.
Jeho názory se klonily k pozdnímu osvícenství, ve svých tajných Zápiscích
se hlásí k Voltairovi. O literárním rozvoji uvažoval ve stati O
klasičnosti v literatuře vůbec a zvláště české, jež ovlivnila
celou generaci literární i kritickou.

K vědecké škole, kterou, kterou Jungman vytvořil patřili – Jan
Svatopluk Presl, profesor přírodopisu na pražské univerzitě, tvůrce
českého názvosloví rostlin; Jan Evangelista Purkyně, fyziolog,
profesor na univerzitě ve Vratislavi a v Praze, spoluzakladatel časopisu Krok,
podnítil vydávání přírodovědného časopisu Živa a založil časopis lékařů
českých, který vychází dodnes. Málo známo je, že také psal básně a překládal.
Přispěl k rozvoji vědy v domácím jazyce.

Pavel Josef Šafařík (1795 – 1861), syn evangelického kněze,
studoval na evangelickém lyceu v Kežmarku, pak na univerzitě v Jeně, působil
jako vychovatel, správce pravoslavného srbského gymnázia v Novém Sadě,
soukromý učenec, redaktor Muzejníka, cenzor a ředitel Univerzitní knihovny.
Svou básnickou činnost zahájil sbírkou Tatranská múza s lýrou
slovanskou. Společně s Palackým vydal pojednání Počátkové
českého básnictví, obzvláště prozódie. Vystoupili proti
prozodickým názorům Dobrovského a doporučovali časomíru v domnění, že
by tím bylo možno zvýšit její uměleckou úroveň. Také hojně překládal,
např. Schillera. Studoval historii slovanského jazyka a literatury, věřil,
že jde o jazyk jednoho národa, jednotlivé jazyky pokládal za jeho nářečí.
V tom smyslu vytvořil Gesichte der slawischen Sprache und Literatur nach
allen Mundarten (Dějiny slovanské řeči a literatury podle všech nářečí).
Věnoval se i jihoslovanské historii ve spisech Gesichte der südslawischen
Literatur (Dějiny jihoslovanské literatury) Spolupracoval s Palackým
na vydávání staročeských památek, usiloval podobně jako on o českou
literární kritiku. Redigoval časopisy Světozor a též Časopis Českého
muzea.

František Palacký (1798 – 1876), pocházel ze staré evangelické
rodiny, otec lidový písmák, rolník, učil na českobratrské škole. Palacký
vystudoval lyceum v Bratislavě, kde se seznámil s Šafaříkem a Kollárem. Působil
jako vychovatel ve šlechtických rodinách. V Praze se stal žákem Dobrovského,
pod jehož vedením se učil technice historické práce. Na výzvu Učené
společnosti vydal řadu kronik. Roku 1827 byl jmenován zemským
historiografem.

Roku 1848 vystupoval v politickém životě jako představitel liberálního
tábora, odpůrce radikalismu, původce austroslavistické koncepce
a zastánce federalistického programu. Po obnovení absolutismu byl nucen
zanechat veřejné činnosti. V 60. letech byl zastáncem staročeské
konzervativní politiky.

Poprvé se literárně projevil dílem Počátkové českého básnictví,
zvláště pak prozodie, na kterém spolupracoval se Šafaříkem a
obhajoval časomíru. Zajímal se o estetiku, časopisecky vyšel jeho Přehled
dějin krásovědy a její literatury a Krásověda čili O kráse
a umění. Vydal staročeské kroniky pod názvem Staří
letopisové čeští od roku 1378 do roku 1527 a byl vyzván českými
stavy, aby pokračoval v práci na českých dějinách. Z jeho iniciativy byl
založen Časopis Českého muzea – Muzejník, který vychází dodnes. Podílel
se na založení Matice české roku 1831. Své životní dílo Dějiny českého
národa v Čechách a v Moravě dokončil krátce před svou smrtí roku 1876.
Na nich pracoval soustavně a heuristicky. Prozkoumal všechny české archivy a
řadu evropských. Dějiny psal zprvu německy a pak je překládal do češtiny,
od roku 1848 postupoval opačně.

Zájem o českou historii a filologii vedl k nálezům tzv. Rukopisů
královedvorského a zelenohorského. První údajně nalezl roku 1817 Václav
Hanka (1791 – 1861) ve věži ve Dvoře Králové, nedaleko svého rodiště
Hořiněvsi ve východních Čechách. Byly to pergamenové lístky – údajně
zlomky starobylé skladby, která měla vzniknout v 13. století. Rok nato byl
do Národního muzea anonymně zaslán rukopis, nalezený na Zelené Hoře u
Nepomuka (v západních Čechách). Ten měl být straší – z 9. až 10. století.
Za tvůrce těchto podvržených rukopisů je pokládán Václav Hanka, jeho
spolupracovníkem byl asi Josef Linda (1789 – 1834). Jádro obou spisů
tvořily epické spisy, bylo tu i několik lyrických skladeb a dvě
lyricko-epické básně. Linda je také autorem prvního našeho historického
románu Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav. RK obsahuje
6 epických básní, 2 lyricko-epické básně a 6 lyrických písní milostných
(Kytice, Růže …) RZ obsahuje zlomek básně nazvané Sněm a větší část
básně nazvané Libušin soud. Nepravost obou dokázali v 80. letech 19. století
T. G. Masaryk, Jan Gebauer, Jaroslav Goll.

Největším básníkem tohoto období byl Ján Kollár (1793 – 1852),
vystudoval ev. lyceum v Bratislavě, univerzitu v Jeně. V Jeně byl ovlivněn všeněmeckým
hnutím a do zdejších poměrů jej přenesl jako pauslarismus. Ve svých básních
opěvoval svou ženu Mínu. Domů se vrátil přes Prahu, kde se spřátelil s
Jungmanem, pak působil jako evangelický kazatel v Pešti. Po 30 – ti letech
byl povolán do Vídně jako profesor slovanských starožitností. Ve své
jediné a stále narůstající básnické skladbě Slávy dcera,
která vznikla z touhy dát české literatuře dílo, jenž by vyslovovalo vznešený
cit a vznešenou myšlenku a dovedlo nadchnout pro národní ideál, vytvořil
Kollár poezii velké myšlenkové síly, naplněnou ideály slovanskými a všelidskými
a nenávistí ke každé formě útlaku. Jde o nekritický obdiv ke slovanství.
Závěrečnou básní je Vlastenec, který má pět částí 1. Sála, 2. Labe,
Rén, Vltava, 3. Dunaj, 4. Léthé, 5. Acheron. Cit milostný se spojuje s citem
vlasteneckým.

Ohlasovou poezii, napodobující a oživující lidovou tvorbu, píše František
Ladislav Čelakovský (1799 – 1825), který pocházel ze Strakonic,
nedokončil filozofii, působol jako suplující profesor na pražské univerzitě.
Jeho dílo má dvě části – sběratelskou – Slovanské národní
písně; Mudrosloví národu slovanského v příslovích,
což je monumentální soubor slovanských přísloví uvedených v původním
jazyce; a básnickou – Ohlas písní ruských a Ohlas
písní českých. Byl také tvůrcem satiry – sbírka Kvítí,
soubor epigramů Padesátka z mé tobolky.

3. fáze NO

30. – 40. léta 19. století

Úsilí o velkou literaturu je spojeno se zájmem o společenské otázky.
Dochází k rozpadu všeslovanské koncepce – panslavismu, a vytváří se představa
austroslavismu. Definivně vítězí vědomí specifičnosti českého národa
mezi ostatními slovanskými národy. Romantická generace na Slovensku (štúrovci)
si uvědomuje slovanskou národní svébytnost a dává výraz normám slovenského
spisovného jazyka.

Karel Jaromír Erben (1811 – 1870), byl přesvědčen, že lidová
slovesnost uchovala zbytky mýtů, dávných představ o světě a jeho mravním
řádu. Hlásil se k tomto směru k německým romantikům. Z látky lidových bájí
a pověstí vytvořil nová a svébytná umělecká díla, především balady.
Psal odborné statě o slovanské mytologii, jako sběratel vydal třísvazkovou
edici Písně národní v Čechách, posléze rozšířený na Prostonárodní
české písně a říkadla. Jeho životním dílem je sbírka Kytice
z pověstí národních. Byl také významným sběratelem lidových pohádek,
které vydal ve sbírce Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských
v nářečí a posmrtně připravil edici České pohádky. Přeložil
Dva zpěvy staroruské a Nestorův rukopis.

Dramatická tvorba je také velmi významná, především jde o Václava
Klimenta Klicperu (1792 – 1859), který téměř polovinu svého života působil
v Hradci Králové, pak byl povolán na akademické gymnázium do Prahy a stal
se zde řiditelem. Jako dramatický autor byl velmi plodný. Napsal například Blaník,
Soběslav, selské kníže, Hadrián z Římsů,
Divotvorný klobouk, Rohovín Čtverrohý… Také
Josef Kajetán Tyl, byl význačným dramatikem a Klicperův žák. Studoval v
Praze a v Hradci Králové. Řídil ochotnické divadlo v tzv. Kajetánském domě,
později se stal režisérem a dramaturgem čes. divadla v Růžové ulici.
Redigoval také některé ,časopisy – Květy, Pražský posel. Zemřel v bídě
v Plzni. Jeho dílo obsahuje historické hry – Kutnohořští havíři;
Krvavé třtiny čili Drahomíra a její synové; hry ze současnosti
– Paličova dcera; dramatické báchorky – Strakonický dudák,
Jiříkovo vidění; frašky – Fidlovačka aneb žádný hněv
a žádná rvačka. Nepsal však jen hry, je také autorem povídek ze
současného života – Poslední Čech, Rozervanec –
hrdinou je Mácha, Chudí lidé; a také povídek historických – Rozina
Ruthardova, Dekret Kutnohorský.