Česká próza od poloviny 40. let do konce 60. let 20. století

– po skončení WWII zaplavila Československo vlna euforie a uvolnění, v prvních letech po válce autoři většinou vyjadřují pocity radosti a štěstí z konce válečného konfliktu a ukončení okupace Československa a osvobození od fašismu. Toto radostné období však trvá pouze do konce 40. let, protože ke konci desetiletí u nás moc definitivně přebírají komunisti a Československo se dostává pod správu Sovětského svazu. Je u nás rozvíjen kult stalinismu, je zaváděna cenzura, oficiální literatura má budovatelskou tématiku a musí být podřízena budování socialismu a komunismu. Řadě autorů je znemožněno svobodně tvořit. Roku 1953 se však smrt Stalina stala jakýmsi impulsem k postupnému uvolňování situace a poměrů ve společnosti a kultuře, cenzura je postupně rušena a řada autorů může začít opět psát legálně. Uvolňování poměrů trvá až do roku 1968, kdy situace vyvrcholí Pražským jarem. Československo dosahuje takové míry svobody, jaké se nepodařilo dosáhnout žádné jiné zemi východního bloku. Cesta ke svobodě je však ukončena intervencí a následnou okupací ČSR vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Později začíná proces zvaný normalizace, kdy byli zrušeny všechny demokratické reformy, které byli zavedeny v předešlých letech. Je nastolena totalitní vláda komunistické strany. Během uvolňování situace v 60. letech vzniklo několik hlavních literárních skupin, které tvořili.

Skupina kolem časopisu Květem

Tato skupina vznikla roku 1955 , representuje literaturu všedního dne. Jejími členy byli např. J.Šotola, K.Ptáčník, M. Holub a další

Surrealisté

Znovu se seskupila i skupina surrealistů. Vůdčí osobností se stává Vratislav Effenberger. Po nucené ilegalitě se na přelomu 40. a 50. let se znovu zviditelňuje a rozrůstá. Pak ovšem opět působí ilegálně a oficiálně je obnovena až po roce 1989 jako skupina Josefa Teiga.

Skupina kolem časopisu Tvář

Byla založena roku 1963 a seskupuje se kolem ní především mladá generace autorů. Jde hlavně o seskupení intelektuálů, vůdčí osobností se stává Václav Havel.

Skupina kolem časopisu Host do domu

Byla spíše volným literárním sdružením. Zakladatelem byl Jan Skácel, významnými členy byli i Oldřich Mikulášek a Ludvík Kundera, kteří převzali vedení časopisu.

REAKCE NA VÁLKU

Českou poválečnou literaturu můžeme rozdělit do několika hlavních proudů. Těsně po skončení WWII se autoři věnovali hlavně reakci na válku. Tato válečná literatura může být rozdělena do několika hlavních obdobích. První vlna ohlasů na válku je především informativní. Vyznačuje se faktografičností, reportážním charakterem, často má formu reportáže nebo očitého svědectví. Nejvýznamnější představitelé tohoto proudu literatury jsou Jan Drda a Julius Fučík.

První vlna

Julius Fučík – byl literárním vědcem, žurnalistou. Byl to komunistický zaměřený autor. Jeho nejznámějším dílem je Reportáž psaná na oprátce, která se ve své době stala nesmírně populární. Jde o autentickou reportáž, kterou autor psal v době svého věznění během WWII. Údajně ji psal na kousky papíru, které byly pašovány ven z vězení a následně poskládány a vydány souhrnně v jedné knize. O tomto díle mluvíme jako o umělecké reportáži.

Jan Drda – byl prozaikem a dramatikem, do literatury vstoupil během války (Městečko na dlani). Po válce vydal soubor povídek Němá barikáda, kde popisuje boj proti fašismu, všímá si hrdinství běžných lidí nebo dětí v mezních situacích.

Druhá vlna (50. léta) – v tomto období se autoři opouští faktografické popisovaní válečných události, ale snaží se spíše vystihnou psychiku postavy, její pocity a vývoj.

Arnošt Lustig – autor próz se židovskou tématikou. Lustig byl silně poznamenán svým židovským původem, léta 1942-45 strávil v koncentračním táboře, roku 1945 uprchl z transportu smrti a do konce války se musel skrývat, v roce 1968 odešel do emigrace. Jeho dílo je značně autentické, neboť většinu toho, o čem píše, sám zažil. Jako tématiku používá člověka, který se dostane do krajní situace a musí ji řešit, jeho hrdinové se vyznačují morální silou, která jim pomůže situaci překonat. Jeho stěžejním dílem je novela Motlitba pro Kateřinou Horovitzovou (toto dílo tvořeno v duchu neorealismu, bez patosu, kontrastuje s líčenými událostmi, líčí osudy mladé židovky, která je vězněna v koncentračním táboře, v umývárně před koncentračním táboře zastřelí německého důstojníka => najde v sobě morální sílu na vzpouru x pasivita ostatních vězňů). Dalším dílem, který používá podobnou tématikou je novela Nemilovaná, kde líčí osudy prostitutky v terezínském ghettu)

Ladislav Fuks – prozaista, který píše především romány, povídky a novely, vystudoval psychologii, což uplatňuje ve svých dílech. Ve svých dílech vyjadřuje především pocity strachu, úzkosti, obavy, nálady temna, vědomí blížícího se katastrofy. Současně s tím však hrdinové jeho románů mají snahu čelit těmto hrozbám. Hrdinové však nejsou vyrovnaní a většinou podléhají, nemají vůli se vzepřít. Mezi jeho významná díla patří román Pan Theodor Mundstock, ve kterém líčí osudy pražského žida za války, který čeká na transport do koncentračního tábora. Detailně se připravuje na všechny situace do kterých by se mohl dostat. Nakonec umírá, když ho přejede auto během cesty na nádraží, kde má nastoupit na transport. Dalším dílem je cyklus povídek Mí černovlasí bratři. Dalším významným dílem se stal román Spalovač mrtvol. Tento román nese prvky hororu, hlavní postava pracuje v krematoriu, který časem podléhá fašistické ideologii a vyvraždí celou rodinu (vidí to jako dobrý čin, kterým jim pomůže, nechce aby trpěli, protože nejsou čistí). V druhé etapě tvorby Lustig přijímá ideály normalizace a jeho díla jsou značně angažovaná a tendenční