Česká literatura 90. let 19. století – moderní umělecké směry
– projevují se vlivy politického zápasu s vídeňskou vládou a vzrůst radikalismu politického života. Českou literaturu ovlivňují zejména moderní proudy evropského umění, ale plný rozkvět moderních stylů je bržděn posláním literatury jako národně obrozeneckého nástroje. Vzrůstá napětí mezi uměním a společností, postupně vzrůstá pocit krize. Mladí umělci odmítají odkazy starší literatury, zejména lumírovců a Vrchlického (vyčítají mlhavost, napodobivost). Odmítají i realismus, který považují za příliš suchý a přízemní. Chybí výrazné seskupení, které by sdružovalo všechny takto podobně uvažující autory. Jedinou skupinou, která po krátký čas sdružila tuto novou generaci umělců, byla Česká moderna (založena 1895). Hlavním bodem jejího programu byl požadavek umělecké individuality. Osobnosti, které byly v této skupině sdruženy však byly příliš odlišné na to, aby skupina vydržela delší čas.
– roku 1895 byl vydán Manifest České moderny, který stylizoval program generace moderních autorů. Byla zavrhnuta generace májovců, naopak byla vyzdvihnuta tvorba Nerudy. Hlavní osobností manifestu byl básník J.S. Machar. Členové skupiny byly dále F.X. Šalda, Otokar Březina, Antonín Sova, Vilém Mrštík a J.K. Šlejhar. Skupina se však brzy rozpadla.
– vyvinuly se zejména tři umělecké směry:
- Impresionismus
- Dekadence
- Symbolismus
– kolem časopisu Moderní revue se utvořilo seskupení vyznávající ideály moderních uměleckých směrů. Hlásí se především k odkazu francouzské dekadenci a vyznává myšlenku lartpourlartismu.
Josef Svatopluk Machar – byl významným představitelem České moderny. Studoval v Praze, působil jako úředník ve Vídni, po vzniku Československa se stal generálním inspektorem čs. Armády. Po názorovém rozchodu s T.G.M. se uzavírá do sebe a odchází do soukromí. Sbírky z prvních let tvorby vyšly souhrnně pod názvem Confiteor I – III. V ní Machar vyjadřuje nedůvěru v národní a nadosobní ideály. Soustředí se na vlastní nitro a nálady. Obsah je velmi subjektivní a provokativně otevřený. Kritizuje měšťáctví, buržoazní politiku, falešnou morálku. Básně obsahují prvky ironie. Bez patosu. Používá jednoduché jazykové prostředky, objevují i prvky hovorového jazyka. Tyto rysy se prohlubují i v následující sbírce Čtyři knihy sonetů. Tato sbírka vyjadřuje zklamání a pocity celé mladé generace. Politickou poezii představuje sbírka Tristium Vindobona („žalozpěvy z Vídně“). Ve sbírce kriticky hodnotí českou politiku a zaujímá skeptický pohled do budoucnosti. Vedle lyriky tvořil Machar i epiku – např. Zde by měly kvést růže. Věnuje se postavení žen ve společnosti, kritizuje měšťáctví, pokrytectví a zbabělost.
– zásadní obrat pro Macharovu tvorbu představuje rok 1900, k němuž přispěl i rozpad České moderny. Po letech odporu a negace hledá pozitivní východisko a optimistické ideály. Obrací se k minulosti, zejména k antice, kde nalézá ideál harmonicky rozvinuté společnosti. Tyto nálady obsahuje především sbírka Svědomím věků.
– význam Machara spočívá především v jeho otevřeně kritickém postoji k českému maloměšťáctví, k české politice, k morálce společnosti i dosavadní české literatuře.
Antonín Sova – představitel symbolismu a impresionismu. Pocházel z učitelské rodiny, narodil se v jižních Čechách, studoval práva, nakonec se stal úředníkem Městské knihovny v Praze. Žil samotářský život, jeho plachost podporovala dlouhodobá míšní choroba, vinu které byl částečně ochrnutý. Jeho tvorba má dvě základní linie:
- impresionistická přírodní lyrika – vyjadřuje hluboký vztah k přírodě a rodnému krajině. Snaží se především o vzbuzení nálady a zachycení smyslového dojmu. Např. Květy intimních nálad, Z mého kraje. Sova se však věnuje i denními problémy doby (Soucit a vzdor). Tato sbírka začíná dlouhé období Sovovy protispolečenské tvorby. Jako další z linie následovala sbírka Zlomené duše (se známým Intermezzem Smetanovo kvarteto Z mého života)
- symbolistická poezie – Ještě jednou se vrátíme – obsahová neurčitost, náznakovost, melodičnost, časté náboženské symboly. Údolí nového království
– Antonín Sova je jedním z nejvýznamnějších básníků generace přelomu století. Svou symbolistickou tvorbou dosáhl evropské úrovně.
Otokar Březina – vlastním jménem Václav Jebavý, symbolista světové úrovně. Narodil se na Českomoravské vysočině v chudé rodině. Po studiích se stal učitelem. Žil v ústraní, ale jeho básnická tvorba dosahuje světové úrovně. Jeho myšlenkový vývoj plynul od pochmurných nálad až k sociální humanitě. Byl přesvědčen o existenci nadpozemské síly, odvrací se od pozemského života. Prví Březinova sbírka Tajemné dálky je neradostné vzpomínání na uplynulé mládí. Jeho osudem se stává bolest a samota. Snaží se přiblížit k tajemství vesmíru a lidské existence. Myšlenky první sbírky prohlubuje druhá – Svítaní na západě (západ = smrt). Básník chápe smrt jako vysvobození z pozemských strastí. Vrcholem této linie tvorby je sbírka Větry od pólůu. Jde o nejabstraktnější sbírku Březinovi tvorby. Má určitý filozofický podtext.
– poslední sbírky Otokara Březiny jsou Stavitele chrámů a Ruce – spojují pozemský život s poznáním vesmíru, optimističtější víra v budoucnost, mlhavá představa sbratření lidstva (symbol spojených rukou).
– doplněním Březinovy tvorby jsou knihy esejí Hudba pramnů, Skryté dějiny (nedokončená))
– Otokar Březina je jedním z mála českých básníků světového významu. Je to tvůrce symbolistické poezie vysoké kvality, skvělé jazykové úrovně.
Karel Hlaváček – nejvýraznější představitel české dekadence, která se soustředila kolem časopisu Moderní Revue. K.H. pocházel z rodiny pražského dělníka, což ovlivnilo jeho vztah k chudým a utlačovaným. Zemřel ve 24 letech. Jeho prvotinou se stala sbírka Sokolské sonety – sbírka radosti ze života, zdraví, pravdy a krásy. K dekadenci se přiklonil ve svých dalších dvou sbírkách – Pozdě k ránu a Mstivá kantiléna. Silná melodičnost a náladovost. Karla Hlaváčka můžeme označit za nejvýraznějšího představitele české dekadence.