ANTICKÉ DRAMA, ANTICKÁ MILOSTNÁ POEZIE, ANTICKÁ SATIRICKÁ A DIDAKTICKÁ TVORBA.

Aischylos, Sofoklés, Euripidés, Aristofanés, Plautus, Terentius, Seneca
Novodobí evropští dramatikové inspirovaní římskou latinskou komedií (W. Shakespeare, C. Goldoni, Moliére)
Sapfó, Anakreón, Ovidius
Ezop, Iuvenalis, Petronius

ANTICKÁ ŘECKÁ LYRIKA

A) ELEGICKÁ
1) Óda (chvalozpěv) ? oslavná skladba
a) Hymnus ? oslava boha či vlasti
b) Dithyramb ? oslava boha vína Dionýsa a nevázané radosti
c) Paján ? oslava Apollona, boha slunce, umění a poezie ? sborové zpěvy
2) Elegie (žalozpěv) ? výraz žalosti nad ztrátou něčeho drahého a uctívaného
B) JAMBICKÁ ? společenská kritika formou satiry
C) MÉLICKÁ ? písňová osobní lyrika

Sapfó (- 620 až ? 570)
Zakladatelka Domu můz (Múseion) na ostrově Lesbos, kde vychovávala a kulturně vzdělávala dívky z nejbohatších rodin před svatbou.
Zde přivedla k rozkvětu mélickou lyriku. Platón o Sapfó řekl, že je to ?desátá můza?.
Tématické okruhy jejích básní (písňových textů) :
Oslava Afrodity, bohyně lásky
Oslava urozenosti, bohatství a nádhery (musejí však být spojeny s duchovními hodnotami, jinak člověku škodí)
Oslava mládí a tělesné krásy ? strach ze stáří a smrti
Oslava lásky, vášnivé projevy milostné touhy, a to i po bytosti téhož pohlaví
Oslava přírody
Rady a napomenutí dospívajícím dívkám (nevychloubat se, nebýt protivná, nepropadat hněvu, být dobrosrdečná, nebýt namyšlená a zpupná, neusilovat o nedosažitelné..)
Svatební písně

Anakreón (- 572 až ? 487)
Mélická lyrika oslavující lásku, přátelství, víno, zpěv, hudbu, tanec a životní radost, nikoli opilství a obžerství.
Poezie tohoto typu (tzv. anakreonská poezie) měla v 18. stol. silný vliv na evropské básnictví. V počátcích národního obrození tak tvořili i čeští básníci (thámovci, puchmajerovci)

ANTICKÉ ŘECKÉ BAJKY

Ezop (6 stol. př. n. l.)
Ústně šířené zvířecí alegorie ? sepsány teprve na přelomu 4. a 3. stol. n. l. (Kyselé hrozny, Závistivý pes, Husy a jeřábi)

ANTICKÉ ŘECKÉ DIVADLO

A) NEKULTICKÉ LIDOVÉ DIVADLO = MIMUS
Drobná každodenní divadelní představení na veřejných prostranstvích určená pro pobavení prostého lidu. Hraje se bez masek, vystupují i ženy. Hry mají aktuální tématiku (politické narážky, výsměch vysoce postaveným osobnostem), stále sei mrpovizuje. Uplatňuje se karnevalová rozpustilost a satiričnost.

B) KULTICKÉ DRAMA
Oficiální divadelní představení tvořící součást náboženských obřadů, zejména oslav boha Dionýsa (bůh vína a radostí s tím spojených ? bůh básnictví, hudby, zpěvu a tance). Na Dionýsovu počest se odedávna skládaly lyrické básně (dithyramby), oslavující nevázanou bujnou radost ? a z těchto dithyrambů se během času postupně vyvinulo dramatické básnictví.

Náboženské obřady na Dionýsovu počest :
1. Velké Dionýsie – zavedeny r. -534
Šestidenní oslava příchodu jara (březen, duben) spojená s karnevalovými průvody a písněmi. Jejich součástí byla i soutěž autorů divadelních her (zprvu pouze tragédie, o půl století později i komedie).

Dramatický autor skládal text hry, komponoval tance, byl režisérem a často i hercem. Hry byly veršované, nerozčleněné na dějství, hrálo se bez přestávek, v maskách, herci byli výhradně muži (ztělesňovali i ženské role). Na scéně se zpravidla neměnilo místo děje, celý děj se odehrál v jediném prostředí (jednota místa). Časový úsek zachycený hrou byl velmi krátký, takže vznikal pocit, že čas předvádění se kryje s časem děje (jednota času). Pomocí retrospektiv (vzpomínek postav na minulost) však dokázal autor postihnout i mnohem starší dějové souvislosti.

Původně nevystupovali individuální herci, nýbrž sbor (chór), který jednotně recitoval, zppíval a tančil. Potom byl vyčleněn jediný individuální herec (náčelník sboru), který se sborem komunikoval anebo vystupoval zcela sólově. Ještě později byl vydělen ještě druhý individuální herec ? dva jedinci spolu mohli vést dialog či mohli komunikovat se sborem. Ještě později přibyl i třetí individuální herec ? ve hře už pak vystupoval sbor a tři jedinci. První jedinec ztělesňoval ve hře stále stejnou postavu, ale druhý a třetí individuální hereci představovali v téže hře až čtyři různé postavy.

Hrálo se v Aténách pod Akropolí v amfiteátru pro desetitisíce diváků. Aby bylo herce i zdálky vidět, nosili střevíce na vysokých dřevěných špalcích ? koturny (rčení ?mluvit z koturnu? ? nepřirozeně, nadneseně).

Autor tragédií předváděl tři dějově spojené hry a tento tematický celek uzavíralo tzv. satarské drama.
Komedie tematicky spojované nebývaly.

2. Lenaje
Zimní svátky (leden, únor), věnované oslavám boha Dionýsa. Od r. -448 se i při nich předváděly divadelní hry.

TRAGÉDIE
Drama (div. Hra), jehož konflikt je nesmiřitelný a končí zpravidla pádem (porážkou, smrtí) hlavního hrdiny. Antické řecké tragédie čerpají své náměty z mytologie a soustřeďují se na střetnutí postavy s nepřízní bohů a osudu. Jedinec se jim snaží silou své vůle a činů vzepřít, ale obvykle v tomto nerovném boji podléhá.
Nejde o hrůzu a drastičnost, nýbrž o poznání životních hodnot a lidských kvalit. Poražený hrdina, který usiloval o dobro, si zaslouží soucit a úctu ? divák se s ním ztotožňuje, tudíž přijímá hrdinovy postoje a ideály za své.
V antickém Řecku byly tragédie pokládány za vrcholný literární útvar.
Po skončená tragédie zpravidla následovalo SATYRSKÉ DRAMA ? veselý krátký kus se šťatsným optimistickým zakončením, umožňující psychické uvolnění pro právě prožité tragédii.

KOMEDIE
Veselá divadelní hra, která může obsahovat i prvky společenské satiry.

AUTOŘI ANTICKÝCH ŘECKÝCH TRAGÉDIÍ

Aischylos (- 525 až ? 456)
Uvedl na scénu kromě náčelníka sboru i druhého individuálního herce ? tím umožnil rozvinutí dialogu.
Oresteia (- 458)
Trojice tematicky spojených tragédií (1. Agamemnon, 2. Oběť na hrobě, 3. Usmířené Lítice) uzavřená satyrským dramatem Protheus (toto satyrské drama se nedochovalo).
Osud zaplétá lidí do svých osidel podle vlastní zlovůle a bohové nastraží lidem tolik překážek, že není možné se jim vyhnout.
Odpovědnost za činy předků přechází na další pokolení, jeden zlý skutek má za následek další, jeden zločin plodí v budoucnu druhý; kdo mstí vinu svých předků, páchá zároveň nový zločin = vytváří se tak sudba (moira), proti které je bezmocný člověk jako jedinec i samotní bohové.
Starý zločin plodí zločin nový a ten opět další a zase další. Potrestání starého zločinu je novým zločinem, potrestání staré viny je novou vinou, která rovněž volá po pomstě, a tak se vytváří nekonečný řetěz vin a trestů. Vzniká sudba (moira), proti které jsou lidé i bohové bezmocní. Ukončit a urovnat lidské spory mohou pouze lidé, nikoli bohové.
Děj : začíná tam, kde končí Trojská válka. Matka zabije otce (Agamemnona), syn Orestes chce otce pomstít a zabije matku ? Orestes je hnán výčitky (lítice) ? Palas Athéna organizuje založení lidového soudy ? tyto lidské přestupky musí být vyřešeny, Orestes má být omilostněn ? řetěz vin je přerušen, Líticím Athéna zbuduje chrám, aby ho přestaly pronásledovat.

Sofoklés (- 480 až -406)
Uvedl na scénu třetího individuálního herce. Omezil zpěvy sboru a tím dosáhl zhuštění děje a větší dramatičnosti.
Netvoří trilogie, ale samostatná dramata.
Král Oidipus (asi -430 až -425)
Osud člověka je předurčen bohy. Síla osudu se naplňuje skrze skutky, jimiž se mu lidé snaží vyhnout.
Člověk má touhu překonat svoji sudbu (moiru). Lidská velikost je v tom, že člověk se snaží svoji moiru překonat a změnit, snaží se být lepší, dokonalejší a humánnější, než je mu souzeno. Není rozhodující, zda se mu to podaří, ale podstatné je, že se o to vůbec pokusil, že navzdory osudu a bohům uplatnil svou vůli a rozum.
Děj : Oidipus se chce vyhnout osudu (má spáchat mnoho zločinů) ? svými skutky naplňuje svůj osud, opouští své místo ? čtenář s ním sympatizuje.

Antigona (asi ? 442 až -441)
Děj tragédie se odehrává výhradně v rovině mezilidských vztahů, bez božských zásahů.
Lidské zákony vydané konkrétními osobami musejí být v souladu s vyšší spravedlností, s nepsanými zákony vyplývajícími z věčného řádu přírody, jinak jsou neplatné a není třeba je respektovat. Lidské zákony jsou proměnlivé a dočasné, vyšší řád přírody je trvalý a věčný.
Děj : Oidipova dcera, jeho synové usilují o vládu nad městem, jeden odchází do ciziny a vrací se s vojskem, Oidipus je prokleje, bratři se střetnou ? přijdou o život ? pohřben má být jen ten, co zůstal doma, ten co přivedl vojska má být sežrán dravci ? nedojde nikdy klidu. Vloží se do toho jejich sestra ? strýc dá Antigonu zazdít ? ona se předtím zabije. Její milenec spáchá sebevraždu (syn strýce).

Euripidés (- 480 až ? 406)
Potlačil úlohu sboru, kladl důraz na psychologii postav (motivy, city, vášně, láska, nenávist, žárlivost…)
Zachovával formy a prostředky mytologických příběhů, ale ne vždy se věrně držel mytologické předlohy. Jeho cílem bylo charakterizovat skutečné lidi.
Složité konflikty často řešil božským zásahem, který nevyplývá z logiky děje (Deus ex machina ? bůh ze stroje). Ve své době nebyl současníky doceněn.
Médea (- 431)
Tragédie o tom, kam až může sahat pomstychtivost zklamané žárlivé ženy. Euripidovo zpracování se liší od mytologie.
Děj : o Argonautech, Jásonovi, jak se vypravili pro zlaté rouno. Médea mu pomohla, žijí spolu, ale on má jinou ? ona jí posílá otrávené dary, jeho snoubenka nakonec zemře.
Trójanky (- 415)
Krutý osud zajatých trójských žen po dobytí města.
Děj : Řekové město vydrancují a odvedou ženy do vyhnanství. Odysseus slíbil, že už to neudělá, bohové se mu mstí a proto měl tak špatnou csetu zpět.

Ifigenie v Aulidě (asi – 408 až ? 406)
Příběh odehrávající se na samém počátku Trojské války.
Konflikt dvou společenských rolí v jedné osobě : soukromé role otce a manžela s veřejnou rolí krále a vojevůdce. Vojevůdce musí v zájmu zdaru výpravy udělat to, co by otec nikdy neučinil.
Veřejný zájem nad svůj vlastní klade i ženská hrdinka.
Děj : Rozhodování otce, zda má obětovat dceru Ifigenii. Agamemnon ji jako vojevůdce musí obětovat, jinak lodě nevyplují.

ANTICKÁ ŘECKÁ KOMEDIE A JEJÍ AUTOŘI

Stará komedie :
Hry mají politický námět (satirické posměšky adresované vysokým osobnostem, kritika nedobrých společenských pořádků).
Často se objevuje literární polemika (spor o to, který z autorů je lepší).
Fantastický děj bývá založen na směšně působící nepravděpodobnosti (např. založení ptačí říše, sexuální stávka žen apod.)
Často se opakuje motiv zápasu, soutěže
Vítězný hrdina převrací naruby nějakou vžitou tradici či zvyklost, nastoluje nový pořádek, nová pravidla.
Závěr hry obvykle tvoří bujarý karnevalový průvod oslavující vítězství nového pořádku.
Sbor bývá jednotně oblečen do zvířecích masek ? podle toho často názvy komedií : ?Žáby?, ?Vosy?, ?Ptáci?.
Nejvýraznějším autorem období staré komedie je Arostofanés.

Aristofanés (- 446 až ? 385)
Umírněný demokrat, vysmívá se konzervativcům, kteří neústupně lpějí na starých pořádcích, i novotářům, kteří chtějí bezhlavě zavádět nepromyšlené módní změny. Nemá rád moderní výchovu, často útočí proti Euripidovi.
Žáby
Literární polemika.
Bůh Dionýsos přeplouvá za kvákotu žab řeku Styx, aby vyvedl z podsvětí svého oblíbeného dramatika Euripida. V podsvětí dojde k literární soutěži mezi Euripidem a Aischylem. Vyhrává Aiachylos, protože se ukáže, že Euripidovi hrdinové nemohou být dobrým mravním vzorem. Na svět se tedy vrací nikoli Euripidés, nýbrž Aischylos.
Lysistrata (- 411)
Protiválečná hra.
V období nekonečných peloponéských válek se Athéňanka Lysistrata smluví se všemi řeckými ženami, že budou tak dlouho odpírat mužům pohlavní styk, dokud muži nezanechají válčení. Muži nedokážou odolat svým touhám a dojednají mír. Komedie končí průvodem s nahou ženou (symbol smíření) a s velkým koženým mužským pohlavním orgánem (symbol lásky a sexu).

Střední komedie
postupně se vytrácí politický ráz a společenská satira

Nová komedie
Společenská satira zcela chybí, a protože není nic kritizováno, zdá se, že ve společnosti je všechno v úplném pořádku (idealizace).
Převládají hry z každodenního domácího života obyčejných lidí. Častá jsou témata lásky a rodinných vztahů. Zájem autorů se obrací od společnosti k jedincům.
Hlavním představitelem období nové komedie je Menandros.

ŘÍMSKÁ LATINSKÁ DRAMATICKÁ TVORBA

A) NEKULTICKÉ LIDOVÉ DIVADLO
Atellány
Krátké jednoaktové hry, kde vystupují neurozené postavy (sedláci, řemeslníci, otroci…) a společenská spodina. Několik postav je stálých, podle charakteristické karikaturní masky divák předem ví, co od nich očekávat (žrout Maccus, žvanil Bucco, směšný stařec Pappus, hrbáč Dossennus…). Atellány se hrály po tragédiích jako závěrečný kus, anebo samostatně na veřejných prostranstvích.
Improvizace, aktualizace, lidový jazyk, šťavnaté hrubozrnné vtipy.

B) KULTICKÉ DRAMA
Divadelní představení uváděná ve spojitosti s náboženskými (kultovními) obřady a s významnými společenskými událostmi :
při pravidelných Římských hrách (září)
při pravidelných Plebejských hrách (listopad)
příležitostně při významných událostech (triumfální pochod, pohřeb, zasvěcení nového chrámu…)
Římané přímo navázali na řeckou tradici v té podobě, jak v Řecku vykrystalizovala ve 3. stol. př. n. l.
Římané nejprve vynikli v komedii. Dlouho bylo patrné, že se nejedná o původní tvorbu, nýbrž o velmi volné úpravy řeckých her : mluvilo se latinsky a řešily se římské problémy, ale herci měli řecké kostýmy a řecká jména a veškeré reálie byly rovněž řecké. Autoři nakládali s řeckými předlohami velmi volně : vypouštěli nebo přidávali celé pasáže, ubírali či přidávali postavy, spojovali více předloh dohromady. Typu her, kde se prolínaly řecké a římské prvky, se říká ?comoedia palliata?.
Později se reálie, postavy a kostýmy úplně pořímštili ? vznikla ?comoedia togata?.

AUTOŘI ŘÍMSKÝCH LATINSKÝCH KOMEDIÍ

Titus Maccius Plautus (- 250 až ? 184)
Navázal na řeckou ?novou komedii? a spojil ji s prvky lidových frašek. Autor her typu ?comoedia palliata? (spojoval více řeckých předloh dohromady, zasahoval do scénářů, problematika jeho her byla domácí římská, ale jména postav a kostýmy byly řecké…).
Plautus tvořil pro lidové publikum, tudíž uznává lidovou latinu, hrubozrnné vtipy, dvojsmyslné slovní hříčky, parodie apod. Často se zpívá. Dochovalo se 21 Plautových her ? komedií s milostnými zápletkami.
Ve středověku byl Plautus zatracován pro nemravnost, ale mnohé jeho postavy a zápletky inspirovaly pozdější evropské dramatiky : Shakespeara, Moliéra, Goldoniho…
(Lišák) Pseudolus ? komedie o mazaném otrokovi.
Komedie o hrnci ? o lakomém hrabivém starci zdrceném ztrátou hrnce plného peněz.
(Tato Plautova hra posloužila jako podklad pro Moliérova ?Lakomce?)
Chlubivý voják ? komedie o milostném neúspěchu poživačného člověka, chvástala,
který žije pro jídlo, pití a milostné pletky.
(Plautův ?chlubivý voják? byl předobrazem Shakespearovy postavy
jménem Falstaff : např. ve hře ?Veselé paničky windsorské?. Roku
1533 předvedli Plautova ?Clubivého vojáka? studenti.
Dva Meneachmové ? komedie založená na záměnách k nerozeznání si podobných
dvojčat.
(Tento Plautův námět použil Shakespeare ve hře ?Komedie plná omylů?.)

Publius Terentius Afer (- 190 až ? 159)
Autor her typu ?comedia togata?. Vychází z řecké ?nové komedie?, ale nemísí řecké a římské reálie a prvky, věrně se drží řeckých originálů.
Tvoří pro nejvyšší vzdělanou římskou společnost, vyjadřuje její názory. Užívá vytříbený kultivovaný jazyk, který se (společně s Ciceronovou latinou) stal vzorem při stanovování normy klasické spisovné latiny.
Po celý středověk sloužily Terentiovy a Ciceronovy texty jako ?učebnice latinské stylistiky?.
Některé Terentiovy náměty využil Moliére.
Dívka z Andru (- 166)

ŘÍMSKÁ LATINSKÁ TRAGÉDIE

Vychází z řeckých tradic.

Lucius Annaeus Seneca (- 4 až + 65)
Tragédie s mytologickými náměty (?Šílený Herkules?, ?Trójanky?, ?Médea?, ?Faidra?, ?Agamemnón?).
Nebyly určeny pro jeviště, nýbrž pro tiché čtení = tzv. knižní dramata.
Na rozdíl od řeckých tragédií je zde zdůrazňována hrůznost spojená s brutálním uplatňováním moci. Násilí a vraždy se podle scénáře odehrávají přímo na scéně.
Filosof, vědec, řečník ? v duchu stoické filosofie.
Neronův vychovatel, společník a dvořan ? později Neronův kritik ? po účasti na spiknutí proti Neronovi spáchal sebevraždu.
Filosofické spisy : ?O manželství?, ?O krátkosti života?, ?Dopisy Luciliovi?, ?O duševním klidu?.

Publius Ovidius Naso
V roce 8 n.l. byl císařem Augustem z neznámých důvodů poslán do vyhnanství do Tomidy na pobřeží Černého moře. Třebaže byl vypovězen ?bez újmy na cti a majetku? a třebaže prosil o dovolení k návratu do Říma, nebylo mu vyhověno.
Ovidiovu památku uctili Rumuni, když básníkovi postavili r. 1886 pomník s nápisem, který si před smrtí sám složil.
Lásky (Amores) ? milostné elegie věnované milence Corinně
Listy milostné = Listy heroin ? (heroides) ? 15 fiktivních (Ovidiem vymyšlených)
dopisů adresovaných heroinami slavným mužům, kteří je nadlouho nebo navždy opustili. (heroina = manželka, snoubenka, milenka, společnice, partnerka některého muže známého z mytologie)
Umění milovat (Ars amatoria) ? návod, jak najít, získat a udržet lásku. Autor
vychází z názoru, že neexistuje žena, kterou by nebylo možno získat.
Proměny (Metamorphoses) ? 250 bájí seřazených od vzniku světa do Caesarovy
smrti. Každá báj končí nadpřirozenou proměnou ? Caesarova duše se v závěru mění v kometu.
Kalendář (Fasti) ? nedokončené dílo ? výklad o původu římských náboženských
svátků
Žalozpěvy (Tristia) ? básně z vyhnanství ? nářky na nevlídné podnebí, stesk po
přátelích, výčitky proradným známým, prosby o povolení návratu do Říma, oslava císaře Augusta, vlastní životopis, vděčnost oddané manželce
Listy z Pontu (Epistulae ex Ponto) ? viz Žalozpěvy

Decimus Iunius Iuvenalis (+ 50 až + 130)
Satiry ? 16 obsáhlých společenskokritických básní.
Obraz zhýralého života nejvyšších vrstev. Kritika doby, která je taková, ?že je těžké napsat satiru?.
rozmařilost bohatých na straně jedné a nesmírná chudoba na straně druhé
expanze řečtiny a řecké kultury v Římě zastiňuje latinskou kulturu
sexuální zvrácenosti
obžerství (zbohatlíkům chybí vkus, smysl pro míru a mravnost)
fanatismus některých náboženských kultů
povýšenost vojáků nad civilisty
špatný příklad rodičů dětem
Iuvenalis užívá záměrně drsný až vulgární jazyk.

Gaius Petronius Arbiter (zemřel +66)
Neronův dvořan ? ?rozhodčí ve věcech vkusu?
Po obvinění ze spiknutí proti císaři upadl v nemilost a sám si otevřel žíly.
Satiricon ? parodie na milostný román, společenská satira
kritika hrubosti a neotesanosti zbohatlíků, u nichž se majetek nesnoubí a mravními kvalitami.
kritika zbohatlického obžerství (více peněz než vkusu, chybí smysl pro míru)
Petronius funkčně střídá ?vysokou? latinu s latinou lidovou.
NIŽŠÍ ŽÁNRY
Komedie, bajka, satira

Moliére (1622 ? 1673) ? Jean Baptiste Poquelin ? francouz
Tartuffe neboli Podvodník (1664)
Do domácnosti bohatého měšťana Orgona se vetře špicl Svaté kabaly (Společnosti nejsvětější svátosti) jménem Tartuffe. Orgon a jeho matka v něm vidí vzor čestnosti a pravé zbožnosti, ale Organova manželka, děti a ostatní příbuzní jsou si vědomi, že Tartuffe je úlisník a pokrytec. Tartuffe zavedl v rodině asketická pravidla (která sám nedodržuje) a dovedně manipuluje s celou rodinou. Teprve když se Orgon přesvědší, že mu Tartuffe svádí manželku (i když je oficiálně dceřiným nápadníkem), pochopí, oč jde. Je už však zcela v Tartuffově moci, protože svěřil podvodníkovi majetek i kompromitující dokumenty.
Orgonovi přichází na pomoc všemocný panovník, jehož moc je silnější než vliv Svaté kabaly. Orgonovi je panovníkovou zásluhou vrácen majetek i čest.
Zárukou řádného měšťana je osvícený monarcha. Církev je zdrojem falše, pokrytectví a ziskuchtivosti.
Lakomec (1668)
Hra na motivy Plautovy ?Komedie o hrnci?.
Bohatý lichvář Harpagon je nesmírně lakomý i vůči svým vlastním dětem a
služebnictvu. Rád by svůj majetek ještě rozmnožil a pro sebe by rád získal příjemné požitky.
Byť je Harpagonovi 60 let, chce se oženit s mladičkou Marianou, i když dobře ví, že je to milá jeho syna.
Syna chce oženit s bohatou vdovou.
Dceru Elišku chce výhodně (bez věna) provdat za staromódního boháče Anselma (Eliška však miluje mladíka jménem Valér).
Valér (aby mohl být Elišce stále nablízku) pracuje u Harpagona bez nároku na mzdu jako sluha a naoko Harpagonovi bezcharakterně podlézá. Šibalský sluha Harpagonova syna nastrojil situaci, že Harpagonovi hrozí ztráta peněz. Tato ztráta je fingovaná, ale to Harpagon neví a rád se kvůli záchraně peněz vzdává nároků na Marianu. Peníze jsou přednější.
Nakonec se ukáže, že Mariana a Valér jsou sourozenci ? děti bohatého Anselma. Pak už Harpagon nic nenamítá proti jejich svatbám se svými dětmi.
Zdravý nemocný (1673)
Chorobný hypochondr Argan tyranizuje rodinu a okolí svými domnělými nemocemi. Chce provdat dceru za mladého lékaře, aby ušetřil léčbu, bez ohledu na to, že dcera miluje jiného. Komorná Toinetta v převlečení za lékaře odhalí šarlatánství ziskuchtivých doktorů, kteří jenom tahají z pacientů peníze. Argan přestane věřit šarlatánům a sám se stává bakalářem lékařských věd.
Moliére užívá situační komiku (záměny osob, převleky, komické zápletky) i komiku jazykovou (např. doktor Purgon ? projímadlo, doktor Diaforius ? průjem).
Učené ženy
Intelektuálky, které okázale pohrdají svým ženstvím, mateřstvím a manželstvím a přehnaně lpějí na své emancipaci.
Směšné precizérky
Ženy snobsky papouškující přejaté názory na moderní umění, aniž mu rozumějí a aniž je sebeméně zajímá.
Carlo Goldoni (1707 ? 1793) ? Ital
Sluha dvou pánů (1745)
Poprask na laguně (1762)
Komedie ze života prostých lidí, rybářů, trhovců… Inspiruje se postupy a pravidly italské ?commedie dell arte?

COMEDIA DELL ARTE
Jeden z nejnižších žánrů. Lidové, ale profesionální divadlo, hrající komedie pro lidové publikum. Děj je utvářen podle ustálených pravidel. Vystupují ustálené postavy s předem daným vnějším vzhledem (typické masky s kostýmy) a charakterem : Pantalone (bohatý kupec klamaný manželkou a dcerou), Harlekýn (veselý naivní sluha), Colombina (služka, jakýsi Harlekýn v sukích), Pierot, Ruffiana (kuplířka), Dottore (Učený právník). Častá aktualizace a imrpovizace.