Antická literatura – Antická řecká literatura (8.stol. př.n.l. – 5stol. n.l.)
Antická kultura – tj. kultura starého Řecka a Říma je podkladem evropské vzdělanosti.
Rozhodujícím kulturním činitelem antické kultury byli staří Řekové:
- výhodná zeměpisná poloha na rozhraní Evropy, Asie a Afriky
- přínos těchto kultur si osvojili a vytvořili vlastní kulturní tradici
- byli Římany podmaněni mocensky, intelektuálně podmanili zase oni je – římská kultura byla adaptací (přízpůsobení starořecké kultuře)
- Římané vytvořili velkou říši a šířili tak dědictví řecké kultury do celé západní i střední
Řecká(antická) literatura se dělí do tří základních období – archaické, attické a helénistické
Archaické období – 8. až 6.stol.př.n.l.
– po prehistorické fázi , představované ústní lidovou slovesností, vyvinula se lyrika a epika.
Nejstarší literární díla vznikala na území Malé Asie. Nejstaršími řeckými literárními památkami jsou eposy Ilias a Odyssea (8. stol. př. n. l.), které jsou přisuzovány Homérovi.
- Ilias – odraz skutečných událostí boje o Tróju (příběh vymyšlen). Syn trojského krále Priama Paris odloudil spartskému králi Ménelaovi jeho krásnou ženu, Helenu. Menelaos vyzval všechny řecké vládce k výpravě proti Tróji. Dílo nelíčí celou válku, ale pouze závěr, kdy vznikl spor mezi vůdcem řecké výpravy Agamemnónem a nezranitelným bojovníkem Achillem. Uražený Achilles, nerychlejší muž, se odmítá účastnit dalšího boje. Achilla nahrazuje jeho přítel Partokles, který si obléká Achillovu zbroj, ale v boji s trojským hrdinou Hektorem je poznám a zabit. Achilles se rozhodne pomstít přítelovu smrt a po urputném boji Hektora zabije. Sám se však konce války nedočká, protože je zasažen do jediného zranitelného místa na svém těle – paty. Trója byla nakonec dobytá lstí: nejstatečnější bojovníci se ukryly v dřevěném koni a ostatní vojsko předstíralo ústup. Trójané se rozhodli dotáhnout koně, aby je chránil. Kůň byl obrovský museli zbořit část hradeb. Když Trójané večer oslavovali vítězství nad řeckým vojskem, vyskákali řečtí bojovníci z koně. Rozpoutal se strašný boj, v němž většina Trojanů padla. Řekové město vyplenili a zapálili. Odysea na něj navazuje.
- Odyssea – osudy ithackého krále Odyssea při návratu do vlasti z Tróje. Jeho 10-ti leté bloudění bylo dáno nepřízní boha moří Poseidona. Při této strastiplné cestě zažije Odyseus četná dobrodružství a postupně ztratí své mužstvo. Nakonec se dostane na rodnou Ithaku, kde mezitím dotěrní nápadníci usilovali o jeho ženu Penelope. S pomocí svého syna Telemacha pobyl Odysseus vetřelce a nechá se poznat své ženě.
Epos: rozsáhlá veršovaná epická skladba o významných událostech, bohatá dějovost, mnoho postav, více dějových linií, popisné pasáže, členěno do zpěvů i kapitol .
Ve slovesném umění se začíná uplatňovat lyrika. Řekové rozeznávali:
- lyriku elegickou: skladby vážného obsahu, které však nebyly vždy žalozpěvy, šlo o skladby poučné.
- 2. lyriku monodickou: určena pro sólový zpěv za doprovodu lyry.
Sapfó – nejslavnější řecká lyrická básnířka, žila na ostrově Lesbos. Převážně psala milostnou poezii a rovněž motlitby – náboženské povznesení mysli k Bohu nebo ke svatým, spojené s prosbou. Text krátký, ustálený, začíná oslovením vzýváním, pokračuje chválou Boha a nakonec vyslovuje žádost o splnění přání.
Anakreón – psal milostnou a pijáckou poezii i satirické verše. Jeho poezie byla hojně napodobována v římské poezii i v 18. stol. V jeho dílech převažuje láska, víno, ženy, zpěv, životní radosti. & Anakreonteia
- lyrika sborová: tato poezie byla určena pro sborový přednes. Představitel Pindaros tento autor ve svých ódách oslavil příslušníky řecké aristokracie a vítěze v olympijských hrách, jejich fyzické a morální přednosti. Známé jsou básně Olympijské zpěvy.
Óda – určena pouze ke zpěvu, psána slavnostním tónem.
Vedle poezie se v tomto období začíná uplatňovat i próza, která navázala na tradici ústní lidové slovesnosti.
Populární v té době byly bajky – krátké veršované nebo prozaické vyprávění jednoduchého příběhu, které obvykle lehce zesměšňují vlastnosti, vztahy jednání lidí. Místo lidí jsou zde zvířata, rostliny nebo věci.
Ezop – legendární autor zvířecích bajek, původně frýzský otrok, který po propuštění putoval po Řecku a Orientu. Byl zabit lstí kěží, ale nakonec pomstěn a oslaven bohem Apollónem.
- bajky od Ezopa
Attické (klasické) období – 5. a 4 stol.př.n.l.
– kulturní centrum Řecka se v té době přesouvá do Athén. I nadále existuje epické a lyrické básnictví, ale dominantními žánry se stávají drama a próza.
Vznik dramatu: Řekové konávali slavnosti zasvěcené bohu, vínu a veselí Dionýsovi. Během těchto slavností přenášel zbor pěvců písně doprovázené tancem. Byli převlečeni do kozlích kůží. Z toho se postupně vyvinulo divadelní představení: tragédie a komedie.
Divadlo mělo z počátku náboženskou funkci, pozvolna přecházela na funkci zábavnou. Představiteli jsou Aischylos, Sofokles a Euripides, představitelem komedie je Aristofanes.
Aischylos – řecký dramatik, zakladatel antické tragédie, vytvořil dramatický dialog, stal se tvůrcem evropského dramatu, většinou čerpal ze starých řeckých mýtů a tvrdil, že bohové určují každému život .
- Oresteia – Král Agamemnón se vrací z trojské války domů, ale je zavražděn svou nevěrnou manželkou Klytaimnestrou a jejím milencem Aigistem, který se chtěl zmocnit vlády. Podle zásad rodové společnosti má být smrt pomstěna, nejbližším příbuzným , jeho synem Orestem. Orestés z příkazu boha Apollóna zabije Aigistha i svou vlastní matku. Lid jeho čin schvaluje, ale jeho samého přivádí k šílenství, proto hledá ochranu u bohů. Bohyně Athéna ustaví z nejlepších athénských občanů soudní sbor, který Oresta z viny osvobozuje. Tak je krevní msta jako ochrana rodové společnosti nahrazena soudní institucí státu..
Sofoklés – neskládal trilogie, zhušťoval děj a omezil zpěvy sboru. Hlavní zásluha: prohloubená dramatičnost, děj odvozuje z charakteru svých postav.
& Král Oidipus – hlavní hrdina je trestán za viny, jichž se dopustil nevědomky. Oidipus je jako dítě pohozen svými královskými rodiči a vychováván pak u pěstouna Polyba. Dospělému Oidipovi pak věští bůh Apollón, že se stane otcovrahem a manželem své matky. Proto Oidipus od svých domnělých rodičů odchází. Cestou se dostane do konfliktu s králem Laiem – svým vlastním otcem, kterého zabije. Thény v té době sužuje nestvůra Sfinga – každému kolemjdoucímu dává hádanku a kdo ji nevyluští, končí smrtí v jejich pařátech. Oidipus je jediný, kdo hádanku vyluští a Sfinga se vrhá do propasti. Vděční Thébané volí Oidipa za krále a on se žení s vlastní matkou – královnou vdovou – Iokastou. Po letech vypukne ve městě mor a Apollón dává novou věštbu, že mor nepřestane, dokud v zemi nebude potrestán Laiuv vrah. Oidipus sám po vrahovi pátrá a přichází na to, že vrahem je on sám. Iokasta v zoufalství spáchá sebevraždu, Oidipus si vypíchne oči a odchází do vyhnanství.
- Antigona – Oidipova dcera Antigona je hlavní hrdinkou. Její bratři. Eteoklés a Polyneikes se dostavují do sporu o vládu. Eteokles se spojuje s Kreontem a Polyneika vyhání. Polynekes nachází v cizině spojence a vypraví se s cizím vojskem proti Thébám. Ve válce jsou oba bratři zabiti. Králem se stává Kreon, který zakazuje pohřbít Plyneikovou mrtvolu. Toto nařízení poruší Antigona, která je za trest zaživa zazděna do královské hrobky. Vzápětí přichází ke králi věštec a oznamuje mu, že se bohové na Kreonta rozzlobili a žádají, aby odvolal krutý trest. Kreon chce vrátit Antigoně svobodu, ale Antigona se oběsila. Kreontův syn Haimon, Antigonin snoubenec si vrazí do prsou meč a královnu Eurydika v zoufalství na synovou smrtí spáchá sebevraždu. Kreon, všemi opuštěný, žádá bohy, aby ho zbavili života.
Eurípidés – všestranným vzdělaným stoupencem athénské demokracie. Dovršitel antické tragédie, ve svých hrách kritizoval společnost, její mravní a náboženské představy, stavěl se za humanitní vztahy a za práva žen! – pokoušel se zobrazit labilitu lidské duše, do svých tragédií zavádí nové prvky – postavy otroků, téma lásky, psychologie ženy – zastínil své slavné předchůdce a ovlivnil především novodobé světové drama
- Médeia – o plavcích (argonautech), kteří se vydali hledat Zlaté rouno. Vlastník zlatého rouna měl dosáhnout vlády jako dědic krále Kréthea. Královská dcera Medeia zachránila vůdce argonautů – Iasóna a pomohla mu zmocnit se zlatého rouna. Odplula s ním do Korinthu, kde si však Iason oblíbil dceru krále Kreónta, Glauku, s níž se měl oženit. Medeia zosnovala krutou pomstu: poslala Glauce svatební roucho a ozdobu do vlasů. Šaty se na těle Glauky vznítily, Glauka uhořela a spolu s ní i její otec. Potom zavraždila obě své děti, které měla s Iasónem.
- Tragédie – drama s vážným obsahem, v němž se hlavní hrdina dostává do nesmiřitelného konfliktu se silami silnějšími než je on sám a v zápase s ním podléhá, často i hyne.
Aristofanes – největší autor staré atické komedie, byl kritikem současnosti oponoval aristokracii i radikální demokracii a napadal sofisty, především Sokrata…
- Žáby – vysmívá se snobům, namířené proti Euripidovi, útok na politické poměry. Bůh Dionýsos odejde do podsvětí, aby odtud vyvedl svého oblíbeného dramatika Euripida. Za kvákání žab přeplouvá řeku Sfyx, aby vyhledal dramatiky Aischyla a Euripida. Euripides v soutěži s Aischylem prohrává, přičemž autor vtipně rozebírá a hodnotí Euripidovu tvorbu. Euripidovi hrdinové nemohou být mravním vzorem pro současníky, proto Dionýsos bere s sebou na svět pouze Aischyla.
Komedie – komický obraz záporu s nedostatky, kterým se vysmívá
Historická próza – je prezentována především dějepisectvím, filozofií a řečnictvím (rétorikou)
Herodotos – zvaný Otec historie, podnikl studijní cesty v oblasti Řecka a tehdejší perské říše
Thýkydidés – účastník pélponéské války, jejíž dějiny napsal. Na rozdíl od Hérodota postupoval ve své práci kriticky, ověřoval si materiály, hledal příčiny v jednání lidí. & Dějiny peloponéské války – 8 svazků
Řečnická próza
Nejvýznamnější představitelé patří Périklés a Démosthenés. Ten psal filipiky (útočné řeči) proti makedonskému králi Filipovi v době zápasů Řeků za svobodu.
Filozofická próza
Dochází k vrcholu filozofie jako vědy. Nejvýznamnější Sokrata, Platona a Aristotela.
Sokrates – nezanechal po sobě žádný spis a o jeho filozofii se dozvídáme prostřednictvím děl jeho žáka Platóna.
Platón – autor 28 filozofických spisů psané formou dialogu. Zakladatel objektivního idealismu – „pravou skutečnost nelze uchopit smysly, nýbrž jen poznáním rozumovým“.
- Ústava – (podobenství jeskyně) popis ideální struktury společnosti. Společnost rozděluje do 3 stavů: 1. nejvyšší – filozofové, přísluší jím vládnout. 2. střední – stateční vojáci, obránci státu. 3. nejnižší – pracující (řemeslníci, rolníci), zajišťují výrobu. Založil školu (akademii) v Aténách. Byla zavřena císařem Justiniánem.
- Obrana Sokrata, Faidros (o kráse), Hostina.
Aristoteles – žák Platóna. Jeho dílo je encyklopedické a nesmírně rozsáhlé. Je mu připisováno na 400 děl, z nichž se dochovalo 47 skoro úplných knih. Zakladatel logiky a řady vědních disciplín, vychovatel Alexandra Velikého, jeho filozofie kolísala mezi materialismem a idealismem, na vývoj myšlení měl obrovský vliv
- Metafyzika, První a druhé analytiky, Fyzika, O duši – hlavní spisy Aristotela
Helénistické období – 3. až 1.stol.př.n.l.
– období úpadkové pro literaturu a více se rozvíjejí přírodní vědy. Athény přestávají být samostatným státem, střediskem vzdělanosti je Alexandrie založeno Museion (dům Múz) a obrovská knihovna.
Theokritos psal idylické básně s náměty pastýřů a zamilovaných venkovanů.
- Miláček
Archimédes (287-212 př.n.l.) – řecký fyzik a matematik, jeden z největších matematiků starověku – mechanik a vynálezce, zabit Římany při obraně Syrakus – vědecká a nauková literatura – Archimédův zákon, Archimédova spirála, Archimédův axiom, stanovil přibližně Ludolfovo číslo
Období Římské – 1.stol.př.n.l. až 5.stol.n.l.
Dělíme jí na 4 období:
- archaické (3-2stol.pnl), II. zlatý věk (2st.pnl-14nl), III. stříbrný věk (14-2st.nl), IV. úpadkové (2-5st.nl).
- archaické – Římané převzali téměř všechny žánry z řecké literatury. Zásluhou Římanů se antická literatura rozšířila po celé západní Evropě. Nejdříve vznikaly překlady Homérových básní. Byli překládány a zpracovávány řecké tragedie a komedie.
Titus Maccius Plautus – římský autor komedií, čerpá ze života obyčejných lidí – otroci, vojáci, zamilovaní mladíci, významně ovlivnil světovou komedii.
- Komedie o hrnci – o lakomci, inspirace pro Moliérova Lakomce
- Komedie o strašidle
- Vychloubačný voják
- Zlatý věk – období klasické. Charakteristické rozvojem řečnictví, poezie a historie.
Marcus Tullius Cicero – římský politik a největší řečník starověkého Říma. Jeho vybroušená latina se stala vzorem pro latinu humanistickou.
- O státu, O zákonech, O povinnostech
První římský císař Octavianus Augustus usiloval za své vlády o upevnění státu – k tomu měla posloužit i literatura – proto podporoval básníky, kteří připomínali staré ctnosti, opěvovali statečnost, poctivost a staré tradice římského národa – široce se rozvinulo básnictví
Publius Vergilius Maro – jeho Zpěvy pastiřské a Zpěvy rolnické zdůrazňují význam práce a půvab života na venkově, který básník zobrazuje idylicky a kam se uchyloval pře městským ruchem
& Aeneis – má téměř 10 tis. veršů. Sleduje životní osudy jednoho z obránců Tróje Aenea, který po pádu města odjel s 20 loďmi a po sedmiletém bloudění přistál na italských březích, kde založil město Lavinium a jeho potomci posléze město Řím. Oženil se s dcerou krále Latinů a stal se tak praotcem římského národa. V jedné pasáži eposu se hovoří o tom, že se narodí chlapec, díky němuž nastane na zemi zlatý věk. Proto patřil Vergilius mezi uznávané básníky ve středověku.
Publius Ovidius Naso – ve své době slavný a uznávaný básník. Na přání císaře byl vypovězen císařem Augustem ,do města Tómu, na břehu Černého moře, zde zemřel. Jeho tvorbu dělíme do 3 okruhů:
milostná poezie – & Umění milovat, Listy heroin, Lásky
žalozpěvy které psal ve vyhnanství
poezie mytologická – & Proměn – spojující 250 řeckých a římských bájí. Časté téma bájí je láska. Vyprávění začíná vznikem světa a končí proměnou Caesarovy duše v kometu.
- O Daidalovi a Ikarovi, Iasonovi a Medei, O Narcissovi, O Apolonovi a Dafné
III. Stříbrné období – dochází k úpadku římských ctností, rozmáhá se úplatkářství a podvody. Do literatury se dostává satira, jejichž žánry se vysmívají společenským nedostatkům.
Satira– lit. dílo, užívá humoru a dalších forem komična, aby zaútočilo na různé nedostatky lid. charakterů nebo spol. poměrů. Patří sem: epigram, anekdota, satirický román, komický epos, parodie.
Decimus Iunius Iuvenalis – římský satirik a Marcus Valerius Martialis – který proslul jako tvůrce epigramu
& Tacitus – poprvé se v dílech zmínil o našem území a kmenech co tu žily.
Epigramy – krátké satirické básně vyjadřující úsečnou formu, výraznou a adresnou myšlenku. Je složena s expozice, pointy
Gaius Petronius zvanýArbiter – římský spisovatel, důvěrník císaře Nerona a rozhodčí ve věcech umění a vkusu, spáchal sebevraždu
- Satiricon – satirický román psaný prózou i verši. V němž se prolínají humoristické a erotické motivy s kritikou lidských i spol. jevů.
Lucius Annaeus Seneca –filosof a spisovatel – představitel stoické filozofie, zastává názor, že člověk má žít podle přírody, ve shodě se světovým řádem, proti němuž se nelze vzpouzet.
- O blaženém životě
Publius Cornelius Tacitus – římský historik a veřejný činitel (konzul), znalec dějin, odpůrce císařského absolutismu
- Germánie – etnografický spis popisující kmeny na území tehdejší Germánie
& Letopisy – pesimistický obraz vlády júlsko-kladuijské dynastie
& Historie – navázal ne Letopisy a dovedl dějiny římské po konec vlády Domitiana.
Suetonius Gaius Tranquillius – považován za prvního biografistu vůbec.
& Životopisů 12 císařů – životopisy císařů od Ceasara po Nerona. Tento spis odráží úpadek rovně historické literatury, je zde zdůrazňováno méně podstatné, různé klepy z osob. života císařů.
Postklasické období – 14 n.l.až do pádu říše Římské – snahy Augusta a jeho nástupců vyzněly naprázdno, úpadek a rozklad říše pokračoval, což dokládá i literatura – rozmařilý život bohatých aristokratů, bezohledná touha po kariéře, úplatkářství, podvody a intriky
Období úpadku (2.století n.l. – 5.století n.l.)
krize císařství, filosofie, od 3.století křesťanská literatura, Řím ztrácí vedoucí postavení, od 4.st. antická literatura upadá, ztrácí se tradice – vliv křesťanství, zánik Západořímské říše r.476 – nastává období středověku
Marcus Aurelius (121-160 n.l.) – římský císař a filozof, představitel stoicismu – v jeho pojetí má mystický charakter – v etice fatalista a hlasatel askeze, válčil proti Parthům, Germánům, Sarmatům – svou filozofií ovlivnil křesťany, které jako císař krutě pronásledoval
- Hovory k sobě – filozofické názory psané v aforismech
Gaius Julius Caesar (100—44 př.n.l.) – římský politik, vojevůdce a spisovatel, spolu s Pompeiem a Crassem utvořil triumvirát, získal velení nad vojsky v Galii, kterou dobyl – jeho rozchod s Pompeiem vedl k občanské válce – při reorganizaci Římské říše (mj.reformoval kalendář) byl v roce 44 senátory z řad opozice ubodán (i ty Brute?!)
- Zápisky o válce galské – položil základ římského dějepisectví
- Zápisky o válce občanské – historická próza
Titus Lucrecius Carus (asi 99-55 př.n.l.) – římský básník a filozof, představitel epikureismu – chtěl ukázat lidem cestu ke štěstí zbavit je strachu z pohrom, smrti i bohů, jeho dílo je nejvýznamnější památkou antického materialismu a nejúplnějším dochovaným výkladem antické atomistiky – reprezentuje naučné básnictví
- O povaze věci – všechno na světě probíhá podle zákonů, dílo bylo východiskem pro osvícenskou literaturu v 18. stol.
Gaius Valirius Catullus (asi 87-54 př.n.l.) – římský básník, největší lyrik mladořímské školy, psal satirické epigramy, bezprostřední intimní lyriku – lyrickou milostnou poezii, tématem jeho dochovaných 116 básní je láska k dívce Lesbii – autor rčení“ Nenávidím a miluji“
- Elegie – básně
Quintus Horatius Flaccus (65-08 př.n.l.) – jeden z největších římských básníků, uvedl do římské poezie jambické básně a nové strofické formy
- Jamby (Eódy) – jambické básně
- Ódy – obsahují nové strofické formy, vrchol jeho tvorby
Lívius Titus (59 př.n.l.-17 n.l.) – římský historik, autor rozsáhlého literárně historického díla 142 knihách, z nichž se 35 dochovalo
- Dějiny – římské dějiny o příchodu Aenea do Itálie až do roku 9 př.n.l. – cílem Livia nebyla historická kritičnost, ale vylíčení slavné římské minulosti
Plútarchos ( asi 50-120 n.l.) – řecký filozof a spisovatel
- Životopisy starých Řeků a Římanů – vyzdvihuje lidské ctnosti, na dvojicích obdobných osudů ukazuje rovnocennost obou národů
- Éthika, lat.Moralia – zkoumá otázky etické, pedagogické, literární, přírodovědné
Antická římská literatura
V době rozkvětu řecké kultury byli Latinové, předkové Římanů, polokočovným kmenem pastevců a lovců pod vlivem Etrusků. Ve 3.st.př.n.l. ovládli Římané celou Itálii (vojenský národ). Latinská literatura už není tak bohatá jako řecká. Dlouho přejímali útvary a témata od Řeků, svého vrcholu dosáhla až v době císařství v 1.st.př.n.l. I ona má světový význam – prostřednictvím římské literatury proniká do Evropy znalost antického světa (renesance, humanismus).
Znaky antické tragédie
- jsou tvořeny ve veršované podobě – spojení zpěvu, tance a mluveného slova
- čerpá z mytologie – hrdinové jsou odvážní, stateční nebo krutí a samolibí
- jednota času, děje a místa – děj se nečlení na dějství
Znaky antické komedie
- zesměšňuje jevy života a má šťastný a smírný konec – nevázaný žert
- útok na politické poměry a soud Thespis (6.stol.př.n.l.) – řecký dramatický básník, jehož jméno je spjato s počátkem antického divadla, zejména s počátkem antické tragédie – rčení o „Thespidově káře“, označující kočovné divadlo a divadlo vůbec, je založeno na domněnce, že byl nejprve potulným hercem, jenž si s sebou vozil na voze divadelní rekvizity….obou morálku – hovor