Antická literatura

Řecká literatura

První významnou evropskou literaturou byla literatura
antického Řecka. Nejstarším vývojovým obdobím řecké literatury je archaické
období (8. – 6. století př. n. l.). To je charakterizováno rozvojem
eposu a lyrického básnictví. Dobře známé jsou dva hrdinské eposy Ilias
a Odysea, připisované básníku Homérovi. Tématem se váží
k trojské válce. Znaky homérského eposu jsou : neosobní tón; silný mytický
živel; rozsáhlá přirovnání a epická šíře. Homérovi se pravděpodobně
omylem připisovalo i několik hymnických oslav bohů, několik epigramů a
dokonce i parodie eposu Boj žab a myší. V tomto období byl velmi oblíbený
žánr bajky z nichž byla většina připisována pololegendární postavě
lidového vypravěče Aisópa (latinsky Ezop).(cca 6. století př. n.
l.) Významnou osobností tohoto období byla básnířka Sapfó (7. – 6.
století př. n. l.), která našla své uplatnění v milostné poezii a byla
nazývána „desátou múzou“. V poezii básníka Anakreonta (6.
století př. n. l.) pokleslo sdílení hlubokých otřesů lidského nitra na
vtipnou hru. Láska a víno byly hlavními tématy jeho básní.

Pro atické období (5. a 4. století př. n.
l.), jež bylo dobou největšího rozkvětu řecké demokracie, je příznačný
rozvoj divadla, filozofie a historiografie.Tou se zabýval Hérodotos
(asi 484 – 425 př. n. l.), jenž je také nazýván otcem dějepisectví, který
mimo historických spisů také vytvořil celou řadu zajímavých povídek o vládcích
i prostých lidech. Ovšem největším řeckým vědeckým historikem byl Thukydidés
(455 – 396 př. n. l.). Podal se střízlivou věcností obraz dějin peloponéské
války a působivou charakteristiku hlavních politických osobností.

Divadlo se hraje především na počest bohů – Velké
Dionýsie dubnové slavnosti na počest boha Dionýsa. Z dramatických prvků,
které se zde objevovaly. se vyvinuly tragedie a komedie. Tragedie (řec.
tragó – zpěv kozlů) je drama vážného obsahu, které předvádí hrdinu v
boji s vnějšími silami nebo i silami vlastního nitra. Podle Aristotela, jehož
Poetika je jedním z nejcennějších pramenů o řecké tragedii,
vznikla postupně dramatizováním sborových písní. Komedie měly
satirický ráz a zpravidla se v nich projevoval výsměch některým jevům
společenského života i lidským charakterům. Tragedie psali Aischylos
(525 – 456 př. n. l.), mezi jehož díla patří Peršané, ve
kterých popsal bitvu u Salamíny, dalším z jeho děl je Oresteia,
jež je jedinou zachovalou dramatickou trilogií, je v ní vylíčen návrat
Agamemnóna do Mykén. Tři části se jmenují : Agamemnón, Oběť mrtvým.
Usmíření. Dalším velkým autorem komedií byl Sofokles (496 –
406 př. n. l.). Ten napsal Elektru, která má v podstatě velmi
podobný námět jako Oresteia. Velmi známým dílem je také Antigona
líčící hrdinství ženy poslušné morálním zásadám v tváří tvář
hrozbě smrti. Tragický osud člověka, který se protiví božskému úkradku,
heroismus a marnost boje proti určené sudbě jsou námětem tragedie Král
Oidipus. Jedním z velkých tragiků byl Eurípídes ( asi 485 –
406 př. n. l.). Ten, stejně jako Sofokles napsal Elektru, ale jeho náhled na
věc je zcela odlišný.Jeho díly jsou Trójanky, Alkéstis,
Ifigenie v Tauridě a Médea. Velmi odlišnou
osobností byl Aristofanes (asi 445 – 385). Kritizoval zištnost a
pokrytectví demagogů radikální otrokářské demokracie, kteří hnali Athény
do nesmyslné války se spartskou koalicí.

I ve filozofii se v tomto období našly významné osobnosti
: Platón (427 – 348 př. n. l.), jeho díly jsou Politheiá, Nomoi,
Faidón a další; Sokrates (470 – 399 př. n. l.) jenž byl Platónovým
učitelem. Pro své názory byl donucen spáchat sebevraždu; Aristoteles (384
– 322 př. n. l.), byl Platónovým žákem, jenž ve své, mnou již výše zmíněné
Poetice vyslovil zásadu „tří jednot“ tj. jednota místa, děje
a času.

Helénistické období (3. – 1. století př. n.
l.) nám zachovalo zejména pastýřské idyly sicilského básníka Theokrita
(nar. asi 300 př. n. l.).

Římská literatura

Archaická doba (3. – 2. století př. n. l.).
Na řecké vzory navazoval Titus Maccius Palutus (251 – 184 př. n. l.).
Jeho díla zahrnují především volné překlady řeckých her. Do komedií vnáší
prvek zpěvu a vytváří tak prapůvodní druh operety. Proslavil se vytvořením
postavy prohnaného otroka ze hry Pseudolus a také postavou z
komedie Chlubný voják, který posléze inspiroval Shakespeara k
napsání Falstafa. Prvním římským spisovatelem byl Livius Andonicus,
původem tarentský Řek. Přeložil Odysseu a zpracoval některé řecké
tragedie a komedie. Publius Terentius psal vážné komedie pro vzdělané.
Marcus Portius Cato byl zakladatelem římské prózy, římský mravokárce a
politik. Jeho dílem jsou Počátky, což je zachycení dějin od
království až do jeho vlastní smrti. Spis O zemědělství je
praktickou příručkou o zemědělské ekonomice společnosti.

„Zlatý věk“ (1. století př. n. l.
– 1. století n. l.) – v tomto období se rozvíjí poezie, lyrika, epika a řečnictví
a vznikají díla považovaná za nejcharakterističtější vzory klasické
literatury. Do tohoto období spadá činnost největšího římského řečníka
Marca Tullia Cicera (106 – 43 př. n. l.). Byl všestranně vzdělán,
stal se konzulem, za vlády prvních konzulů odešel do vyhnanství. Vytvořil
osobitý básnický styl – tzv. asijský sloh – bohatý na květnatost
jazyka. Je autorem soudních a politických řečí a také filozofického spisu
Tuskulské rozhovory. Významným autorem tohoto období byl Gaius
Julius Caesar, jenž napsal Zápisky o válce galské, v nichž
jsou zachyceny i geografické a etnografické zajímavosti. Dalším jeho dílem
jsou Zápisky o válce občanské, ty však zůstaly nedokončeny.
Titus Lucretius Carus (94 – 55 př. n. l.) byl básník a filozof blízký
řecké eklektice. Napsal filozofickou báseň O přírodě, ve
které říká, že lidské štěstí spočívá v duševní vyrovnanosti. Dalším
autorem je Gaius Valerius Catullus (87 – 54 př. n. l.). Ústředním
motivem jeho děl je láska k dívce Lesbii v nejrůznějších podobách. Velmi
známý je básník Publius Vergilius Maro (70 – 19 př. n. l.). Jeho
první prací jsou Zpěvy pastýřské a Zpěvy rolnické.
jeho stěžejním dílem je Aeneis, což je v podstatě báje o
„praotci“ Římanů, synu bohyně Venuše Aeneovi. Velkým autorem této
doby byl Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. – 18 n. l.), který je považován
za nejtalentovanějšího básníka své doby. Většinu života strávil ve
vyhnanství u Černého moře. Je autorem Žalozpěvů, Umění
milovat a slavných Proměn. Dalším významným autorem
byl Quintus Horatius Flaucus (65 př. n. l. – 8 n. l.), jenž je autorem
lyriky, písní a básnických dopisů – např. Dopis Pisonům, ve
kterém jsou vyloženy jeho zásady básnické praxe.

Doba stříbrná (1. – 2. století n. l.). Nejvýznamnějšími
představiteli jsou . Lucius Anneaus Seneca, který byl vychovatelem císaře
Nerona, a který napsal satiru Ztykvení Božského Claudia a
tragedii Trojanky, byl také významným
filozofem a politikem; Publius Cornelius Tacitus (55 – 120 n. l.) byl
největším autorem 2. poloviny 1. století. Napsal několik drobných prací,
z nichž je nejzajímavější Germanie. Dále je autorem Letopisů
a Historie. Za autora Satiriconu je považován Gaius
Titus Petronius, zvaný též „arbiter elegantie“

Období úpadku (do rozpadu římského impéria).
Autoři tohoto období : Marcus Aurelius, římský císař, filozof
stoické školy, autor spisu Hovory k sobě; Anicius Manlius Severinus
Boethius Jeho smrtí končí období antické římské literatury. Jeho
nejznámějším dílem je Útěcha z filozofie.