Antická kultura, kolébka lidské vzdělanosti

Antické Řecko
Od 2. tisíciletí př nl. Osídlovaly jih Balkánského poloostrova řecké kmeny. Výhodná poloha na rozhraní Evropy, Asie a Afriky jim umožnila převzít literární a kulturní znalosti starých národů všech tří kontinentů, a proto tedy mohli rychleji rozvíjet osvojené znalosti a nemuseli začínat od základů. Na základě fénického písma si vytvořili vlastní znakový systém.

Literaturu antického Řecka rozdělujeme do 3 období:
1. Archaické období (8. ? 6. st. přnl.)
2. Attické období (5. ? 3. st. přnl.)
3. Helénistické období (2. st. přnl. ? 1. st. přnl.)

Archaické období
Toto období se vyznačuje rozvojem epiky a lyriky. Nejdříve se ale rozvíjela ústní epika, písemné zápisy vznikaly až později. Z tohoto období se dochovaly dva nejstarší eposy napsané daktylským hexametrem (časoměrný verš). Jsou to Illias a Odyssea. Za autora je považován slepý básník Homér. Vznikly údajně v 8.st. přnl. a zachycují mýtické i skutečné události Trojské války.
Illias popisuje poslední, desátý rok Trojské války a je také proto nazýván eposem války. Na straně Tróji stojí Paris, Priamos a Hektor, na straně Řeků stojí např. Menelaos, Achilles, Odysseus, Agamnenon či Patrokles. Skládá se z 24 zpěvů podle písmen řecké abecedy.
Odyssea líčí Odysseovo desetileté bloudění na cestě domů, na rodnou Ithaku. Je dějově mnohem složitější, pohádkovější a bývá nazývána eposem míru.
Význam těchto eposů spočívá v položené normě pro středověkou veršovanou epiku, zejména pak za doby italské renesance. Také měly výrazný vliv na výtvarné umění, filosofii i výchovu.
Pro řecké eposy je příznačné to, že lidí a bohové zde tvoří jednotu. Bohové vystupují jako lidé, stejně se chovají, ale na rozdíl od nich nepociťují strach z konečnosti života, obavu z bolesti. Rozdíl mezi člověkem a bohem není tak výrazný, jak kázalo středověké náboženství.
Dalším eposem z této doby je i Práce a dni od Héziodoa, ve kterém radí schudlému bratru, jak získat majetek, jak hospodařit. Vytváří přechod mezi epikou a lyrikou díky formě eposu a naučnému tématu blízkému lyrice. Je to didaktický epos.
V 6. st. přnl. se objevují bajky, příběhy o zvířatech s lidskými vlastnostmi a chováním, které vyjadřují lidovou moudrost a v závěru obsahují sociální kritiku. Nejznámějším autorem bajek byl Ezop.
Dále se pak v 7. a 6. st. rozvíjí lyrika. Rozvíjela se lyrika elegická, související s lidovými písněmi, lyrika jambická společensko kritický obsah podaný satirickou formou, lyrika monodická, jejímž námětem je osobní zážitek. Byla zpívána sólově za doprovodu lyry. Nejvýraznější autorkou této lyrika byla básnířka Sapfó, jež žila na ostrově Lesbos, kde založila Dům múz. Napsala např. báseň Modlitba k Afroditě. Na dvorech byla oblíbená dvorská (pijácká) lyrika, jejímž autorem byl i Anakreón se svou básní Anakreonteia. Ještě se rozvíjela lyrika sborová sloužící k oslavě vládců, a proto to byly zejména oslavné ódy. Z autorů stojí za zmínění Pindaros.

Attické období
Název tohoto období je odvozen od starého řeckého státu Attika, ve kterém ležely Athény, jež se staly kulturním centrem celého Řecka. V tomto období se rozvíjí zejména drama a próza.
Prózu tohoto období dělíme na historickou, do níž řadíme Herodota (spojuje historické a zeměpisné události), který se zaměřuje na řecko-perské války, a Thukydydéa, který psal zejména o peloponéských válkách. Další proud prózy byl řečnický a zástupcem byl Dénothénes, který vystupoval proti Filipu Makedonskému a psal filipiky (obecně útočná řeč). Poslední byla filosofická próza a sem řadíme Platóna, jenž své názory vyjadřuje formou dialogů se Sókratem. Z jeho díla jmenujme např. Ústavu. Dále pak Aristoteles, který zahrnul všechny vědní obory a napsal díla Poetika a Rétorika.
Drama vzniklo z obřadních her věnovaných kultu boha Dionýsa. Hlavní žánry představují tragédie a komedie. Drama se hrálo pod athénskou Akropolí pro všechny vrstvy obyvatelstva. Tragédii byly věnovány tři dny, komedii jeden. Náměty pocházely z mytologie a v pozdějších dobách i ze všedního života. Drama hrál nejdřív jen jeden herec, 2. herce zavedl Aischylos a 3. pak Sofoklés. Důležitou roli měl i chór, který vyjadřoval veřejné mínění. Hráli jen muži s maskami.

Antická tragédie byla označována za ?vysoký? žánr, byla veršovaná a spojovala mluvené slovo, tanec a zpěv. Nebyla dělená na akty, používala jednotu místa, času i děje. Tématem byl nerovný zápas hrdiny se silnějšími (osud, bohové, společnost), ve kterém hrdina vždy podléhá, ale přesto mravně vítězí. Hrdina často prochází vnitřní krizí a bývá odvážný a statečný, nebo i krutý a samolibý. Námět si berou z mytologie nebo hrdinských pověstí.
1. Aischylos ? považován za zakladatele tragédie
– Oresteia (3dílná tragédie) : Oresteus, Elektra, Klytaimestra
Hlavní postavou není Oresteus, ale Klytaiméstra. Hlásal, že o lidském osudu si rozhodují lidé sami a ne bohové.
2. Sofoklés
– Elektra
Stejné téma jako Aischylova Oresteia, nezaměřuje se však na Orestea, ale na jeho sestru Elektru.
– Král Oidipus
Tragédie o marném boji s osudem, výrazné znaky fatalismu. Král a královna jdou do Delfské věštírny, aby znali osud svého syna, ale dozvídají se, že jejich syn jednou zabije svého otce a ožení se se svou matkou. Nechají ho v horách, stará se o něj muž jménem Polybos. Jednoho dne se na cestě potkává s cizím jezdcem, zabíjí ho, přičemž neví, že je to jeho otec. Odejde do Théb, ožení se se svou matkou, mají děti. Poté, co bohové sesílají na Théby morovou epidemii jako trest za nepotrestání vraha krále, zjišťuje Oidipus celou pravdu, a proto se sám oslepí a odchází do vyhnanství. Jeho matka Iokasta spáchá sebevraždu.
– Antigona
Po odchodu Oidipa se dostali do sporu o vládu jeho dva synové Eteokles a Polyneikes. Eteokles se spojil s Kreontem a Polyneika vyhnal. Ten si v cizině našel spojence a zaútočil na Théby. Ve vzájemném boji se oba bratři zabijí a králem se stává Kreon. Ten nařizuje, aby tělo Polyneika zůstalo nepohřbeno jako trest za vlastizradu. Polyneikova setra Antigona ho však pohřbí, za což je odsouzena k zazdění zaživa. Bohové se na Kreonta rozzlobili a žádají Antigonino propuštění, ale ta se oběsila na vlastních vlasech. Její snouenec a zároveň Kreontův syn Haimon si vrazí meč do srdce a královna Euridyka ze žalu spáchá sebevraždu. V závěru Kreon žádá bohy, aby ho zbavili života.
3. Euridipes ? ?filosof na scéně?
Soustředí se na lidské nitro. Kritizoval nedostatky demokracie a mýtus. Své hrdiny přenášel mezi obyčejný lid a vyznačovali se silnou mravní silou. Ukazuje na nerovnoprávnost žen ve společnosti.
Zavedl postavy otroků a žen na scéně, díky čemuž nebyl za života uznáván. Zavedl i prolog, v němž některá z postav nastíní děj. Omezil úlohu sboru, který jen vyplňuje přestávky mezi ději.
Používal zvláštní způsob řešení zápletek, a to tzv. deus ex machina, kdy do děje přímo na scéně zasáhl ?bůh? spuštěný na jeviště pomocí speciálního mechanismu.
– Médeia
Děj je zaměřen na postavu královské dcery Médei, která pomohla vůdci Argonautů, Iásonovi, získat mýtické zlaté rouno. Zamilovala se do něj a odplula s ním do Korintu, kde se však Iáson zamiloval do vládcovy dcery a opustil Médeu i jejich dva syny. Médea jako pomstu poslala Glauce svatební roucho a ozdobu do vlasů, které se však na ní vznítily a ona i její otec zemřeli. Pak zabila ještě své dva syny, které s Iásonem měla a odešla do Athén. Tam byla přijata u dvora tamním vládcem, který ji ospravedlnil od jejích činů.
– Trójanky
Toto dílo má silný protiválečný význam a ukazuje v něm utrpení žen za Peloponéské války.
Dějištěm je řecký tábor po dobytí Tróji, kdy jsou ženy a děti brány jako válečná kořist a Řekové si je dělí.
– Elektra
Autor zde hodnotí Oresteův čin jako matkovraždu. Elektra je vnitřně rozporuplná postava, psychologicky propracovaná a zlidštěná.
Odsuzuje její čin, jelikož neměla právo se mstít.

Antická komedie
Název pochází ze slova komoidia, což znamená zpěv velkého průvodu při Velkých Dionýsiích. Je to veselá komická hra obsahující výzvy, kritiku i žerty spojené s osobou komika, útok na soudobou morálku. Hlavní hrdina se dostává do komických situací, ze kterých se dostává jen další zápletkou. Komedie nemá pevný děj.
Aristofanes
– Žáby
Bůh Dionýsos odejde do podsvětí, aby odtud vyvedl svého oblíeného dramatika Euripida. Za kvákání žab přeplouvá řeku Styx, aby vyhledal mrtvé dramatiky Aischyla a Euripida. Euripides v soutěži s Aischylem prohrává, přičemž Aristofanes vtipně rozebírá a hodnotí jejich tvorbu. Euripidovi hrdinové nemohou prý být mravním vzorem pro současníky, proto Dionýsos bere s sebou na svět Aischyla.
– dále napsal komedie Ptáci, Jezdci, Lysistraté, Mír, ?

Helénistické období
Řecká literatura se rozšiřuje i na území Egypta, Přední Asie a Indie. Tím získává kosmopolitní ráz. Centrem říše se stává Alexandrie, kde byl založen Museion a obrovská knihovna. Odtud pochází nejstarší katalogy, řazené podle katalogizačních lístků. Bylo to období úpadkové, byly to poslední dny řecké říše. Literatura se obrací k rodinným tématům se snahou zobrazovat individuální rysy.
Menandros
zástupce ?nové komedie?
Jeho hry idealizují společnost a blíží se dnešní činohře, jsou šak dochovány jen ve zlomcích.
– Škarohlíd, Čí je to dítě
Poezie ukazuje na krásnou, ničím nezkaženou přírodu a čistý život pastýřů -> ?pastýřské idyly?. Jim se věnoval básník Theokritos. V próze se rozvíjí dobrodružný román a do tohoto druhu literatury spadá i Longos s jeho dílem Osudy Daphnia a Chloy. Řekové se věnovali také přírodním vědám. Položili základ např. matematice. Euklides v knize Základy shrnul geometrické poznatky řecké matematiky.

Antický Řím

Římané si mocensky podmanili Řeky a přebírali jejich hodnoty. Přeložili do latiny Íliadu a Odysseu a mnohé tragédie a komedie. Prvním překladatelem byl Livius Andronicus.
Římskou literaturu členíme do tří období:
1. Archaické období (3. ? 2. st. přnl.)
2. Klasické (Zlaté) období (1. st. přnl., Doba Ciceronova) + Postklasické (Stříbrné) období (1.st.)
3. Úpadkové období (2. ? 3. st.)

Archaické období
Římská literatura vytvořila tzv. římskou komedii. Vznikla na základě helénistické nové komedie přidáním lidových prvků. Komedie má rysy frašky ? obhroublý, vulgární humor. Hrdiny jsou nevěstky, kuplíři, vychytralí otroci aj.
– Titus Maccius Plautus
– Komedie o hrnci, Lišák Pseudolus, Vychloubačný voják, Blíženci
– Témata čerpá z běžného života kolem sebe.
– Jako jediný ve svých hrách poukazuje na těžký život a současně kritizuje nedostatky římské společnosti.
– Jeho komedie jsou psané živým hovorovým jazykem. Inspiroval i mnohem později nejednoho dramatika, např. Moliéra ke komedii Lakomec.
– Publius Terrentius Afer
– Dívka z Andru
Prohnaní otroci řeší milostné svízele svých pánů.

Klasické a postklasické období (Doba zlatá ? Ciceronova a Doba stříbrná – císařská)
V klasickém období se rozvíjí zejména řečnictví (próza) a lyrika. V postklasickém období se psaly zejména satiry a epigramy, které měly za úkol napadat nedostatky římské společnosti.
Řečnictví
– Marcus Tullius Cicero ? hlavní představitel řečnictví
Jeho spisovný jazyk se stal normou klasické latiny. Jeho řeči vynikají logickou skloubeností, působí řečnickými otázkami a pečlivým stylem.
Jeho dílo se nedochovalo celé, ale existuje ve formě útržků.
Ve svém díle hledá odpověď na to, co je přátelství a jakým způsobem se přítel hledá.
– Gaius Julius Caesar ? protiklad Cicerona
Jeho jazyk je strohý a nepřístupný, ale věcný ? to je důsledek jeho císařské funkce a vojenského jednání.
– Zápisky o válce Galské
Básnictví
– Gaius Valerius Catullus
– Písně pro Lesbii
Kniha milostných přání věnovaná vymyšlené milence Lesbii.
Touto sbírkou je považován za zakladatele římské milostné lyriky.
– Publius Vergilius Maro
Ve svých dílech formuloval své myšlenky o napravení a obnově římského lidu.
– Zpěvy pastýřské a zpěvy rolnické
Zdůrazňují význam práce a půvab života na venkově a zároveň svědčí o básníkově idylickém založení.
– Aenesis
Je to epos představující vrchol jeho tvorby, v němž zapojuje představitele římského impéria do přímého vztahu s dávnou řeckou minulostí.
– Stal se hlavní postavou v Danteho Božské komedii.
– Publius Ovidius Naso
Jeden z nejnadanějších římských básníků byl vyhnán císařem Augustem a po celý zbytek života toužil po návratu zpět do Říma ke své rodině a přátelům.
– Žalozpěvy (Trista)
Básnická sbírka smutného ladění plná bolesti a žalu ad osamocením ve vyhnanství.
– Proměny (Metamorfózy)
Jde o 250 řeckých a římských bájí, ve kterých se snaží zachytit proměnlivost světa.
Všechny tyto báje jsou spojeny proměnou závislou přímo na jejích hlavních postavách.
Apollon a Dafné, o Niobé, Daidalos a Ikaros, ?

– Umění milovat
Jde o básnickou sbírku, v níž se projevuje jeho nápaditá milostná fantazie.
Radí mužům i ženám, jak se chovat, strojit, pečovat o svůj vzhled i jak si najít partnera, ale také poukazuje na na římské mravy a společnost.
– Quintus Horatius Flaccus
Jeho eposy obsahují společenskou tematiku, často s ostrým kritickým zaměřením a zabývá se postavením člověka ve společnosti.
Psal také reflexivní lyriku s úvahami o různých filosofických a mravních otázkách.
Jeho poezie představuje vzor klasické vyrovnanosti, kázně a látkového výběru.
– Lucius Annaeus Seneca ? představitel římské tragédie
Byl vychovatelem římského císaře Nera, na jehož příkaz také ukončil svůj život.
Psal také poetická pojednání: O blaženém klidu, O duševním klidu
Satiry a epigramy
– Gaius Petronius
– Satyrikon
Poukazuje na směšné lidské chování (Hostina u Trimalchiona)
– Decimus Iunius Iuventalis
Ve svém díle brání chudé proti bohatým.
– Marcus Valerius Martialis
Pravděpodobně nejlepší epigramatik, který vytvořil vzor klasického epigramu.

Úpadkové období
Do tohoto období spadá rozdělení Římské říše roku 395 na Říši západořímskou, která zanikla roku 476, a Říši východořímskou, která existovala až do roku 1453, kdy byla pořečtěna. Životní názor lidí začíná být ovlivňován křesťanstvím. Římská literatura přestala existovat, nikoliv však latinský jazyk a kultura.