Teorie vzniku mnohobuněčnosti
Při úvahách o evoluco mnoh. živočichů vycházíme z : těla prvoků i mnoh. jsou tvořena stejnými prvky, při pohlavním rozmnožování je na počátku vždy jedna buňka. Jednob. je tedy předstupněm mnohob. Náznaky vývoje z jed. na mnoh. pozorujeme u některých druhů prvoků: opalinky, hromadinky, trepka, váleč.
Počet buněk u mnohobuněčných se pohybuje od desítek po desítky bilionů. Jejich vznik vysvětlují následující teorie:
Invaginační teorie (Ernst Haeckel – profesor zoologie na univerzitě v Jeně) – prapředkem mnohobuněčných byla kolonie typu váleče vzniklá opakovaným rýhováním vajíčka – vzniká morula; vycestováním vnitřních buněk k povrchu vzniká blastula a vchlípením její stěny vznikla gastrula – dvouvrstevný organismus. Jeho vnější obal (ektoderm) měl fci krycí a vnitřné (entoderm) trávicí. Vzniklá dutina vystlaná entodermem (prvostřevo) je propojena prvoústy s okolím.
Imigrační teorie (Ilja Mečnikov – ruský vědec) – také předpokládá kulovitou kolonii, ale vznik entodermu vysvětluje vycestováním buněk schopných fagocytózy dovnitř kolonie jejich pomnožení a uspúořádání do plochy a následně se utviřil prvostřevo a prvoústa.
Plakulární teorie (Otto Bütschli) – předpokládá existenci plochého dvouvrstevného organismu (plakula) pohybujícího se po mořském dně; spodní vrstva – potravní fce, svrchní vrstva – ochranná. Tato teorie vysvětluje proč se buňky entodermu specializovaly na trávení.
Ciliární teorie – předchůdci mnohobuněčných byli mnohojaderní obrvení, ale ne bičíkovci. Každé jádro kontrolovalo cytoplazmu okolo sebe. Vytvoření buněčních membrán okolo těchto jader s částí cytoplazmy vedlo ke vzniku mnoh. živočicha podobného nejjednoduším ploštěncům.