Rostliny a životní prostředí

Biotop – soubor abiotických a biotických činitelů, které vytvářejí životní prostředí dané rostliny (populace, společenstva apod.) a stanoviště, které se vyznačuje určitou kombinací abiotických a biotických faktorů, na něž se daný taxon adaptoval.

Biotické faktory – okus rostlin býložravci, vztahy mezi krytosemennými rostlinami a jejich opylovači, konkurence mezi rostlinami.

Ekologická valence organismu – rozmezí minimálních a maximálních ekologických faktorů (podmínek) stanoviště, nezbytných pro jeho přežití.

Rostliny snášející výkyvy teplot jen v úzkém rozmezí = stenotermní.

Druhy se širokou ekologickou amplitudou mívají větší areál ve srovnání s druhy, které snášejí jen malé kolísání ekologických faktorů.

Rostliny specializované na určité prostředí, rostoucí na omezeném počtu stanovišť = stenotopní.

Rostliny snášející velmi rozmanité podmínky, rostoucí na mnoha ekologicky odlišných stanovištích = eurytopní – výrazné druhy – ubikvisty.

Ekologické faktory omezující život organismům (výskyt, růst, rozmnožování, úmrtnost aj.) působením svých minimálních či maximálních hodnot, čímž jsou pro jejich přežití významné (kritické) = faktory limitující.

Půdní poměry v ekosystému = edafotop.

Acidofyty – kyselé půdy.

Mezofyty – „středně“ vlhká stanoviště.

Nitrofyty – stanoviště s nadbytkem dusíku.

Xerofyty – suchá stanoviště.

Hygrofyty – zbahněné půdy.

Hydrofyty – vodní stanoviště.

Borovice lesní – euryekní, heliofyt, oligotrofní.

Kosatec žlutý – eutrofyt, heliofyt, hygrofyt.

Rostliny mokrých luk – hygrofyty.

Borůvka – acidofyt

Druhy, které lze využít k bioindikaci úniku organických hnojiv či splachů hnojiv z polí (např. v okolí zdrojů pitné vody jsou kopřiva dvoudomá, někteří merlíci, lebedy či šťovíci.

Nitrofyty – bez černý, kopřiva dvoudomá, lebeda lesklá.

Ekologický význam umístění průduchů na spodní straně listů je protože na spodní straně je nižší teplota, což vede k nižším ztrátám vody transpirací a současně to ukazuje i na těsné vztahy mezi anatomií a účinností fyziologických procesů.

Znak populace, který vyjadřuje údaj – 34 jedinců na ploše 1m² = hustota.

Nejčastějším způsobem prostorového rozmístění jedinců v rostlinných populacích (ve volné přírodě) je rozmístění shlukovité.

Výrazný nedostatek mladých jedinců (semenáčků) má populace ustupující (regresivní).

Keřové patro bývá označováno (např. ve fytocenologických snímcích) E₂.

Patrovitost rostlinných společenstev v nadzemním prostoru je výsledkem konkurenčních vztahů mezi rostlinami o světlo.

Stromové patro – buk lesní, modřín opadavý.

Keřové patro – bez hroznatý, líska obecná.

Bylinné patro – konvalinka vonná, třtina chloupkatá.

Mechové patro – ploník ztenčený, měřík tečkovaný.

Na jarním aspektu lužního lesa se podílí křivatec žlutý, sasanka hajní, orsej jarní.

Mezidruhová konkurence se týká vztahů mezi jedinci různých druhů.

Rostoucí konkurenční tlak se u slabšího jedince může projevit zpomalením vývoje a omezením růstu.

Mutualistické vztahy – opylovač+rostlina, mykorrhiza, hlízkové bakterie s kořeny bobovitých rostlin.

Mutualistické vztahy se mohou projevit u zúčastněných druhů zvětšením areálu.

Tvorbě mykorrhizy brání přemíra dusíku v půdě.

Přirozené ekosystémy – rašeliniště (vrchoviště), vrbo-topolový lužní les, horský smrkový prales.

Umělé ekosystémy – vinice, smrkový les nížinného stupně, kukuřičné pole.

V mokřadních olšinách jsou hydrofyty, hygrofyty, nitrofyty.

Mokřady jsou říční nivy, lužní lesy, rašeliniště a slatiniště, mokré louky, olšiny.

Významné zastoupení acidofytů v bylinném patře mají kyselé doubravy a bikové bučiny.

Dub letní, jasan ztepilý, vrba bílá a topol černý rostou spolu v lužních lesích.

Původní (autochtonní) dřevinou našich lesů je borovice lesní a dub šipák.

Dřeviny zlepšující úrodnost půdy svým bohatým dobře se rozkládajícím opadem (lípa, olše aj.) = meliorační dřeviny.

Druhové složení našich lesů má daleko k přirozené stavbě, na úkor kterých dřevin došlo v minulosti k výraznému rozšíření výskytu smrku ztepilého a borovice lesní? Smrk dnes roste na velkých plochách, kde se v minulosti vyskytoval převážně buk lesní, borovice se pěstuje nejčastěji na místech, kde byl dříve dub (zimní).

Jednorázové smýcení stromů na souvislé ploše s následnou umělou obnovou prostoru = holoseč.

Při holosečném způsobu hospodaření vznikají stejnověké porosty hospodářsky preferovaných druhů (nejčastěji monokultury smrku či borovice).

Společenstva s dostatečnou zásobou živin v půdě jsou vrbo-topolový luh, suťové lesy, pcháčové louky.

Horní hranice lesa u nás probíhá v nadmořské výšce 1200-1300m.

Ve střední Evropě probíhá horní hranice lesa na rozhraní horských smrčin a kleče.

Přechodová zóna mezi dvěma společenstvy (ekosystémy) = ekoton.

Postupné osídlování nového říčního náplavu rostlinami je primární sukcese.

Sukcesně mladá společenstva jsou ruderální, plevelová.

Dlouhodobě nesečené louky či opuštěné polní kultury dosud nezarostlé lesem = lada.

V ekosystémech se houby uplatňují jako destruenti, paraziti, symbionti.

Biocenóza je složkou ekosystému.

Ve vlhkém a silně kyselém prostředí se jako rozkladači uplatňují houby.

Pro záchranu druhově bohatých společenstev mokrých luk je důležité alespoň občasné pokosení porostů, s následným odstraněním biomasy a v zájmovém území zachovat nenarušený vodní režim.

Současné rozšíření jinanu dvoulaločného v parcích či arboretech je sekundární (druhotný) areál.

Nesouvislé (diskontinuitní) areály jsou typické pro mnohé horské druhy (borovice kleč) a druhy specializovaných stanovišť (vápence, hadce).

Rostlinný taxon zaujímá tím větší areál, čím je konkurenčně zdatnější a méně je napadán konzumenty a patogeny.

Areálové hranice se mění zejména vlivem změn klimatu a mění se nejen celková velikost, ale i tvar areálu.

Druh žijící jako součást společenstva organismů, které se vytvořilo v blízkosti člověka a jeho sídel (antropocenóza) = synantropní.

Záměrně zavedené rostliny jako rajče jedlé, borovice vejmutovka = antropofyty.

Většina druhů flóry ČR jsou neutrofyty, mezofyty.

Nejvíce ve flóře ČR přibývá neofytů.

Nejvíce neofytů v naší květeně pochází ze Severní Ameriky a Asie.

Taxony s přirozeným výskytem jen v určitém, rozsahem omezeném území kde vznikly = endemity.

Regionální fytogeografie rozlišuje na Zemi šest (sedm) květenných oblastí.

Území ČR náleží do biomu opadavého listnatého lesa.

Savany mají zřetelně rozlišená období dešťů a období sucha, jejich rozšíření je víceméně omezené jen na jižní polokouli a dominantní životní formou jsou zde vysoké trávy.

Pro život vyšších rostlin mají klíčový význam 4 ekologické faktory – světlo, teplo, voda a živiny.

Produkce tropického deštného lesa – živiny.

Produkce boreálního jehličnatého lesa – teplo.

Těžiště rozšíření mangrovů leží v tropech a subtropech.

Nejnižší druhové bohatství stromů mají boreální jehličnaté lesy.

Vysoká druhová rozmanitost fanerofytů, lián a epifytů má tropický deštný les.

Dvě období klidu (dormance) mají kontinentální stepi.

Habrové doubravy mají v ČR těžiště svého výskytu ve vegetačním stupni pahorkatinném (kolinním).

Na horní (alpínské) hranici lesa (v Evropě) roste modřín a limba.

Na severní (polární) hranici lesa (ve Skandinávii) roste borovice a bříza pýřitá.

Soubor všech alel daného organismu = genotyp.

Soubor dědičných znaků a vlastností, jejichž nositeli jsou rostlinné populace = fytogenofond.

Maloplošná zvláště chráněná území u nás jsou přírodní památky a národní přírodní rezervace.

Naše současné chráněné krajinné oblasti (CHKO) jsou Jeseníky, Český les, Český ráj, Beskydy, Poodří, Třeboňsko, Slavkovský les.

Plošně rozsáhlá společenstva květnatých orchidejových luk se soliterními stromy = CHKO Bílé Karpaty.

Krkonošský národní park má ve znaku hořec tolitovitý.

Jeseníky mají ve svém znaku zvonek vousatý.

Naše národní parky se statutem biosférických rezervací jsou Krkonošský národní park a NP a CHKO Šumava.

Lignin je látkou konifer a cévnatých rostlin.

Činnost průduchů rostlina řídí v zájmu maximalizace fotosyntézy a minimalizace transpirace.

Nejméně vhodná barva pro růst rostliny je zelená.

Nepohlavní (vegetativní) rozmnožování je výhodné pro rostlinné populace dobře přizpůsobené životním podmínkám stanoviště.

Nárůst koncentrace CO₂ v atmosféře zvýhodní rostliny typu C₃ a plevele C₃ proti plodině C₄.

Železo obsažené v luštěninách, zelenině a ovoci dostatečně pokrývá denní potřebu člověka.

Chryzantémy pěstované ve skleníku kde se svítí 12 hodin denně nikdy nevykvetou.

Koloběh dusíku: hlízkové bakterie, sinice → saprofytické bakterie (rozkladači) → nitrifikační bakterie → denitrifikační bakterie.

Konopí seté, len setý, kopřiva dvoudomá, jutovník – lýková vlákna cévních svazků ze stonků.

Bavlník bylinný – trichomy vyrůstající ze semen.

Juka – lýková vlákna cévních svazků z listů.

Bylina z čeledi liliovitých vytrvávající pomocí cibule, až 1m vysoká lodyha nese čárkovité listy, květy jsou uspořádané v chudokvětém okolíku, netvoří se v nich však semena = česnek kuchyňský.

Jitrocel kopinatý – větrosnubný – louky a pastviny, travnaté okraje cest.

V úboru květy trubkovité – pcháč rolní, heřmánek terčovitý, vratič obecný.

V úboru květy trubkovité i jazykovité – podběl lékařský, heřmánek pravý, sedmikráska chudobka.

V úboru květy jazykovité – pampeliška lékařská, čekanka obecná.

Masové vymírání organismů a na evoluční scéně se objevily jehličnany (konifery) nastalo v permu.

Dominantní složka vegetačního krytu v druhohorách (jura), nejohroženější skupina rostlin = cykasy.

Dlouhodobé vyhlídky populace na přežití daného taxonu na lokalitě – semenáčky.

Pro posílení imunitního systému se používají extrakty z třapatky nachové.

Výraznou změnu stanovištních podmínek na lokalitě budou lépe snášet rostliny vzniklé cizosprášením.

Jednocení mladých rostlinek zeleniny znamená určité snížení hustoty populace na optimální hodnotu, zajišťující dobré růstové podmínky pro zbývající jedince.

Chladnější klima tolerují (preferují) oves, ječmen, žito.

Obsah dusíku v půdě zvyšuje hrách.

Trnovník akát a některé akácie patří do čeledi bobovitých, jsou to snadno se šířící invazní dřeviny, které díky symbióze s hlízkovými bakteriemi obohacují půdu o dusík, to může být nevýhodné pro původní druhy a tím je mohou ze stanoviště vytlačit.