Rostlinná buňka a rostlinné tělo
Stavba:
Buněčná stěna
Je charakteristický rys rostlinné buňky. Mají ji i houby, kde je tvořena chitinem.
Omezuje velikost protoplastu a brání jeho prasknutí.
Zajišťuje mechanickou pevnost buněk, podílí se na příjmu a transportu látek v rostlině. Je tvořena hlavně vlákny celulózy.
Celulóza – řetězce glukóz propojené vodíkovými můstky -> mikrofibrila
– vznik -> díky enzymatického komplexu v plazmatické membráně
-> sacharóza-syntáza (SuSy) rozbíjí sacharózu na fruktózu a glukózu
-> fruktóza odchází pryč a glukóza je poslána k celulóza-syntáze, která z ní vytvoří celulózu
Hemicelulóza – zpevňuje strukturu buněčné stěny
– vzniká v endoplazmatickém retikulu, je transportována ve váčku do Golgiho aparátu, kde se upraví a pak k membráně, kde je endocytózou přetransportována ven a zabuduje se tam
Pektiny – polysacharidy, vznikají stejně jako hemicelulózy
– jsou schopné na sebe vázat vodu, bobtnat
– jejich řetězce jsou pospojované Ca2+, které jsou významnou složkou signalizačních kaskád
Plazmodezmy – tunely spojující 2 sousední buňky skrz jejich buněčné stěny
– vytváří symplast (aktivní transport látek rostlinou)
– umožňují vzájemnou výměnu látek a komunikaci mezi buňkami
– prochází jimi desmotubulus (bílkovinné endoplazmatické retikulum -> zařizuje pohyby transportovaných látek)
– mají různou průchodnost
Apoplast = prostor pro pasivní transport látek po rostlině
– tvoří ho buněčné stěny a mezibuněčné prostory
Způsoby růstu – intususcepce = nová vlákna jsou vkládána mezi původní vlákna – buňka roste ve směru kolmém na mikrofibrily
– apozice = přikládány nové vrstvy mikrofibril -> sekundární bun. stěna (tloustnutí)
Vrstvy buněčné stěny
Střední lamela – vzniká z buněčné přepážky, tvořená pektiny, společná pro dvě sousední buňky
Primární stěna – přiléhá ke střední lamele. Je z celulóz, hemicelulóz a pektinů. Roste intususcepcí (buňky se prodlužují).
Sekundární stěna – vzniká na vnitřní straně primární stěny, vyvíjí se apozicí
– vzniká až po ukončení růstu buňky,
– ukládání látek do buněčné stěny -> inkrustace – ukládání anorganických látek (polopropustnost)
-> impregnace – ukládání organických látek
Cytoplazmatická membrána
Ohraničuje živý prostor buněk (protoplast), je složena hlavně z fosfolipidů a proteinů.
Stavba membrány se neustále mění – je dynamická
Fosfolipidová dvojvrstva – jiná zvenku a zevnitř.
– vnější vrstva: glykolipidy, sfingomyelin, fosfatidylcholin.
– vnitřní vrstva: fosfatidylserin, fosfatidylinositol, fosfatidylethanolamin.
Bílkovinné přenašeče – transport látek z buňky do buňky
– příjem a přeměnu informačních signálů
– v některých biomembránách je dokonce větší zastoupení proteinové složky než fosfolipidové, např. vnitřní membrána mitochondrií obsahuje až 70% proteinů.
Endocytóza může být rozdělena do tří typů:
- Fagocytóza – pohlcování relativně velkých objektů.
– makrofágové pohlcující antigeny (bakterie, viry a jiné cizí objekty)
- Pinocytóza – je klasické vchlípení membrány tak aby vytvořila váček, který nasaje okolní tekutinu i s požadovanou látkou
– vyžaduje energii z ATP
- Endocytóza zprostředkovaná receptorem – je podobná pinocytóze
- velké extraceluární molekuly jako například bílkoviny jsou nejprve navázány na receptor, který je umístěn na povrchu membrány. Receptor vyvolá odezvu, která celý proces urychlí.
Cytoplazma
Prostředí vnitrobuněčných složek
Základní cytoplasma je tvořena bezbarvou viskózní hmotou
Obsahuje anorganické (voda, ionty) i organické (sacharidy, proteiny..) látky.
Cytosol (obsah) buňky je v neustálém pohybu, probíhají tu biochemické reakce
Cytoskelet
Mikrotubuly – duté válce
– tvořené tubuliny (α a β podjednotky tubulinů tvoří šroubovici)
– Na + konci se vlákno tvoří, na – konci se rozpadá
– funkce -> koleje pro transport váčků a organel
-> ovlivňují růst buněčné stěny (uspořádání celulóz)
-> tvar buňky
-> centrosomy (typ mikrotubulů) – podílejí se na vzniku dělícího vřeténka
Mikrofilamenta – tenká vlákna tvořená aktinem (g-aktin (globulární) tvoří f-aktin (řetězec), f-aktin se páruje a tvoří šroubovici = mikrofilamentum)
– nacházejí se u povrchu buňky
– funkce -> pohyb váčků a organel
-> transport látek skrz plazmodezmy (pomocí myosinu)
Jádro
Buňky mohou žít bez jádra jen předem naprogramovanou dobu a nemohou se množit (př. erytrocyty).
Stavba
Povrch – jaderný obal tvořený dvojitou membránou, opatřenou póry (spojení s ER a tím i ostatními částmi buňky)
Vnitřní obsah (chromatin) – tvořen DNA a bílkovinami
– v některých fázích buněčného cyklu je možné rozlišit i chromozomy rozdělené na dvě chromatidy a jadérko.
Funkce
- kontroluje syntézu proteinů (enzymů) a tím i biochemické pochody v buňce
- je v něm uložena genetické informace, která je při dělení předávána na dceřinné buňky
Chromozom
= prostorové uspořádání DNA v eukaryotické buňce
Nukleozom = základní jednotka stavby eukaryotického chromozomu, složená z úseku DNA
– složen z DNA omotané kolem histonu (protein) -> zmenšení délky DNA
Solenoid – těsná dvoušroubovice, která vzniká svinutím nukleozomů (jeden závit je tvořen šesti nukleozomy)
– tvoří smyčky, které jsou stabilizovány dalšími bílkovinami -> vytvoření krátkého chromozómu z dlouhé DNA.
Jadérko
- malá vnitřní část buněčného jádra kulovitého tvaru
- obsahuje velké množství ribozomální RNA
- probíhá zde transkripce genů pro RNA, které se následně v jadérku zabudují do nově vzniklých ribozomů.
Plastidy
Semiautonomní organely ohraničeny dvojitou membránou.
Podle endosymbiotické teorie (o původu mitochondrií a plastidů) byly tyto organely dříve oddělené nezávislé prokaryotické organizmy, které byly pohlceny do buněk a staly se endosymbionty. Mitochondrie se vyvinuly z proteobakterií (z příbuzenstva Rickettsiales) a Chloroplasty se vyvinuly ze sinic
Proplastid = mladý nediferencovaný plastid
Stroma = vnitřní obsah
– probíhají zde temnostní reakce -> ukládání chemické energie (získané při světelné fázi) do sacharidů
Thylakoidy = ploché membránové útvary obklopené stromatem
– lumen – vnitřní prostor thylakoidů
– granum – sloupeček vytvořený z thylakoidů
– asimilační pigmenty -> uvnitř thylakoidů
-> chlorofyly a karotenoidy
– uskutečňují se zde reakce fotosyntézy, závislé na světle
Chloroplasty: obsahují chlorofyl, hlavní funkcí je fotosyntéza (nutné světlo); v jejich stromatu se ukládají zásobní látky
Etioloplasty: u etiolovaných rostlin (žijí ve tmě), útvary, které se dosud nestaly chloroplasty
Chromoplasty: mají vysoký obsah karotenoidů (karoteny, xantofyly). Způsobují zbarvení částí rostlin, což láká opylovače, mohou vznikat z chloroplastů – pozorovatelné u zrání plodů
Leukoplasty: Nemají pigmenty, v některých dochází k syntéze škrobu, v jiných k syntéze bílkovin a tuků. Na světle se mohou měnit v chloroplasty.
Amyloplasty: plastid shromažďující škrob. V určitých tkáních díky nim rostlina pozná, kde je nahoře a kde dole – kořenová čepička.
Elaioplasty: jsou plné kapiček olejů – získávají se z nich rostlinné oleje.
Mitochondrie
Semiautonomní organely ohraničené dvojitou membránou.
Jsou nezbytné pro aerobní dýchání.
Pohybují se po mikrotubulech.
Vnitřní membrána
- zvlněná -> zvětšení povrchu
-> záhyby = kristy
- ohraničuje matrix = vnitřní prostředí
- obsahuje obrovské množství bílkovin – probíhá tam hodně procesů
- Krebsův cyklus – jeho produkty jdou na membránu, kde dochází k dýchacímu řetězci
Vnější membrána
- málo bílkovin – moc tam toho neprobíhá
- poriny – neselektivní póry (projde tam vše)
Mezimembránový prostor – nic tam neprobíhá
Peroxizómy
Organely vyskytující se v rostlinách s fotosyntézou typu C3 (skoro všechny) -> fotosyntéza umí pracovat pouze s trojuhlíkatými řetězci.
Občas dochází ke vzniku intermediátu (dvouuhlíkatý), se kterým fotosyntéza dále pracovat neumí -> nevznikne z něj cukr.
Peroxizomy umí intermediát zpracovat na prekurzory pro vznik aminokyselin v mitochondriích
Vakuoly
Obsahují je buňky rostlin, hub, prvoků (potravní a pulzující)
Tonoplast – membrána ohraničující buněčnou šťávu
Buněčná šťáva = kyselá -> obsahuje hydrolázy – enzymy pracující v kys. prostředí, které štěpí za účasti vody -> rozklad mnoha látek (toxiny, nefunkční organely…)
– obsahuje hlavně vodu
Mladá buňka jich má několik a teprve později se spojí v jednu velkou.
Růst buněk je dán hlavně zvětšováním objemu vakuol, do kterých je přijímána voda.
Zvětšení tlaku uvnitř (turgoru) se podílí na pevnosti pletiv a stimuluje růst buňky.
Slouží k uchování toxických látek – obrana před býložravci
Zajišťují buněčné trávení a udržují buněčnou homeostázu
Antokyany – pigmenty, které způsobí zbarvení některých buněk při změně pH -> viditelné u brutnákovitých rostlin
Endoplazmatické retikulum
Je tvořeno systémem váčků a kanálků, prostupuje celý obsah buňky. Sousedí s jádrem.
Syntetizují se zde bílkoviny, tuky a biomembrány. Představuje hlavní komunikační systém buňky, zajišťuje transport jednotlivých látek
Drsné ER: část ER, které je poseto ribozomy. Nově vytvořené bílkoviny je uvolňují přímo do dutiny ER
Hladké ER: podílí se na syntéze tuků
Golgiho aparát
Je tvořen více aparáty roztroušenými v buňce. Tvoří funkční přechod mezi ER a dalšími části cytoplazmy.
Strana přivrácená k ER se nazývá cis, druhá trans.
Funkce – tvorba látek určených k vylučování
- hlavní místo syntézy polysacharidů tvořících buněčnou stěnu
PLETIVA
Soubor buněk společné funkce a původu, u jednoduchých pletiv jeden typ buněk, u složených více typů.
Buňky jsou mezi sebou navzájem propojeny plazmodezmy, což zajišťuje jednotu celého organismu (ne průduchy)
Pletiva tvoří orgány a ty tvoří mnohobuněčné organismy.
Nové buňky i pletiva vznikají činností dělivých pletiv – meristémů.
Dělení
- jednoduchá
- složená
Podle stádia vývoje
- dělivá
- trvalá
Podle typu
- parenchym
- kolenchym
- sklerenchym
Meristémy (dělivá pletiva)
Totipotentní buňky – všehoschopné
– specializací se z nich vytváří buňky, které se dále dělí
Primární meristémy
Apikální – nacházejí se na vzrostných vrcholech rostliny (stonky, větve, kořeny – kořenová špička)
– trvale si uchovávají schopnost dělit se a produkovat další buňky
Bazální – báze řapíků
Marginální – okraj listů (zvětšování)
Interkalární – u trav (nad kolénky)
Sekundární meristémy
Obnovení dělivé funkce trvalého pletiva
Druhotné tloustnutí u dřevin (kmen, větve, kořeny…)
Druhotná kůra – nahrazuje pokožku potrhanou při tloustnutí dřevnatého stonku
- Kambium – typické pro nahosemenné a dvouděložné rostliny
– kolem něj se vytváří sekundární xylém (roste dovnitř) a sekundární floém (roste ke kraji) -> stonek nebo kořen tak druhotně tloustne – letokruhy -> různá intenzita tloustnutí během roku
- Felogén = korkotvorné pletivo
– vzniká jako válec v podpokožkových vrstvách dřevnatých stonků a kořenů. – směrem dovnitř odděluje tenkou vrstvu buněk zelené kůry (feloderm)
– oddělené buňky korkového pletiva záhy odumírají, jejich stěny tloustnou (korek) -> výborné izolační vlastnosti
Trvalá pletiva
Vznikají činností některého primárního dělivého pletiva. Jejich buňky ztratí schopnost dělení a prodlužují se.
Základní pletiva
Parenchym
- tvořen izodiametrickými buňkami (stejné ve všech směrech), mají pouze primární buněčnou stěnu
- Funkce – reprodukce, fotosyntéza, absorpce, akumulace zásobních látek
- Aerenchym – speciální typ parenchymu (víc děr než buněk)
– PCD = programovaná buněčná smrt -> při velkém množství buněk v nepříznivých podmínkách
Kolenchym
- pletivo bez mezibuněčných prostor, tvořené živými protáhlými buňkami se ztlustlými primárními buněčnými stěnami
- deskový (ztlustlé hrany)nebo rohový (ztlustlé rohy)
- Funkce – mechanická (zpevňujě a vyztužuje), fotosyntéza
Sklerenchym
- buňky jsou ztlustlé rovnoměrně, po celém povrchu -> sekundární buněčná stěna s plazmodezmy
- postupně ztrácejí protoplast (živý obsah)
- Funkce – ochrana, opora
Krycí pletiva
Pokožka
Prvotní krycí pletivo, většinou z deskovitých, k sobě těsně přiložených buněk (bez mezibuněčných prostor a chloroplastů)
Nadzemní část = epidermis
- kutikula – souvislá látka tukové či voskové povahy na povrchu pokožky
– funkce: bránit ztrátám vody
Podzemní část = rhizodermis
- nemá kutikulu
- kořenové vlásky = vchlípeniny pokožkových buněk nasávající vodu
– kořenové vlášení = soubor kořenových vlásků
Chlupy (trichomy)
Mají rozmanitý tvar, délku či hustotu a často bývají důležitým systematickým znakem; mohou být jedno i mnohobuněčné
Krycí – ochranná fce, snižují přehřátí
– papily = nejjednodušší krycí trichomy, které např. zapříčiňují sametový vzhled korunních lístků (violky, růže)
– umožňují rozšiřování semen a plodů živočichy či větrem
Žláznaté – slouží k vyměšování některých látek – éterické oleje (máta), pryskyřice apod.
– emergence – tvoří kapky (tentakule)
Žahavé – obranná fce -> odlomení koncové části vede k uvolnění pálivé tekutiny (kyselina mravenčí), např. u kopřivy
Trávicí (digesční) – u masožravých rostlin
Ostny – vznikají přeměnou trichomů
Provětrávací pletiva
- průduchy – zajišťují styk rostliny s vnějším prostředím
– dvě svěrací buňky, které mohou regulovat velikost štěrbiny
– především na listech (shora i zespoda), v nich chloroplasty
– otvírání a zavírání na principu osmotických jevů
- čočinky – neuzavíratelné průduchy v borce (kůra)
Vodivá pletiva
= prvotní dřevo a prvotní lýko, vznikají dělením buněk prvotního dělivého pletiva – prokambia.
Dřevo (xylém)
- prochází tudy transpirační proud
Cévy (tracheje): široké trubice, charakteristické pro většinu krytosemenných
Cévice (tracheidy): úzké trubice, méně dokonalé a původnější než cévy – v nahosemenných, v kryto kombinace s cévami Cévy a cévice jsou tvořeny mrtvými buňkami, umírání programovanou buněčnou smrtí.
Lýko (floém)
- zajišťuje asimilační proud -> transport asimilátů (produkty fotosyntézy) do místa spotřeby (sink) nebo místa uložení
Sítkové buňky: tvořeny řadou protáhlých živých buněk, jež jsou vzájemně spojené proděravělými přepážkami, které připomínají síto.
Sítkovice – většinou vydrží 1 vegetační období. Na konci vegetačního období jsou ucpány kalosou (polysacharid) a deformují se. Činností kambia vzniknou na jaře nové sítkovice.
Cévní svazky: tvořeny dřevní a lýkovou částí
ROSTLINNÉ ORGÁNY
Kořen
Podzemní nečlánkovaný orgán neomezeného růstu, bez listů, nepravidelně větvený.
Neobsahuje chlorofyl.
Dřevnaté kořeny dvouděložných druhotně tloustnou činností kambia.
Funkce
- upevňuje rostlinu v půdě
- nasává a dopravuje roztoky
- zásobní funkce
- zprostředkovává symbiózu nebo parazitizmus na jiné rostlině
Vývoj
Při klíčení semen se jako první objeví kořínek, roste dolů (buňky přesýpavého škrobu pod čepičkou), dává základ hlavnímu primárnímu kořenu. Ten buď brzy zaniká (nahrazen adventivními kořeny) nebo dál roste a pravidelně se větví – vznikají tedy buď svazčité kořeny, nebo kořen hlavní s kořeny vedlejšími
Podélný řez (zespoda)
Vzrostný vrchol kořene – pásmo, kde vznikají nové buňky (meristém)
Přesýpavý škrob – rostlina díky němu pozná, kde je nahoře a kde dole
Čepička – slizovaté vnější buňky (usnadňují pronikání půdou)
– probíhá zde intenzivní dělení buněk – růst -> ale nemá to vliv na růst kořene!
Pásmo diferenciace – dochází k diferenciaci buněk
– objevují se kořenové vlásky
Prodlužovací pásmo – počet buněk se nemění, ale buňky se nápadně prodlužují
– vzniká zde primární lýko i primární dřevo
Absorpční pásmo – tvorba kořenových vlásků, nasávání roztoků
Pásmo větvení – plně vyvinutá trvalá pletiva
Příčný řez:
Pokožka (rhizodermis)
Primární kůra
Mnoho vrstev živých parenchymatických buněk
Endodermis
Vnitřní vrstva primární kůry
Usměrňuje pohyb nasávaných roztoků
Střední válec
Pericykl – obal středního válce
– zakládají se zde postranní kořeny
Sdružuje vodivá pletiva kořene – paprsčitý cévní svazek.
Caspariho proužky – viditelné na příčných řezech
– silně ztlustlé stěny, tvořené ligninovitou hmotou
– nejvnitřnější část, která obaluje střední válec, aby dovnitř nic neproniklo
Přeměny kořenu:
- vzdušné kořeny tropických rostlin (absorpce vzdušné vlhkosti)
- příčepivé kořeny – přichycení k podkladu (břečťan)
- haustoria – průnik a čerpání z cévních svazků hostitele
- kořenová hlíza – zásobní fce
- hlízky symbiotických bakterií (luštěniny)
- mykorrhiza – houby + rostlin
Význam – krmivo: dužnaté kořeny – mrkev, brambory
– zisk obsažených alkaloidů
Stonek
Článkovaná, obvykle nadzemní část rostliny, která většinou nese pupeny, listy a květy.
Funkce – transportní
– zásobní
– fotosyntetická
Typy stonku
Lodyha – stonek s listy (zběhovec)
Stvol – bez listů, zakončen květem nebo květenstvím (smetánka lékařská)
Stéblo – dutý, článkovaný, velké uzliny = kolénka (tráva, obilí)
Kmen – dřevnatý nerozvětvený (jabloň)
Keř – stonky se větví hned u země, celé dřevnaté (rybíz)
Polokeř – zdřevnatělá pouze dolní část, horní je bylinná (jahodník)
Příčný řez stonkem
Pokožka – kutikula a průduchy
– u dřevin nahrazena korkem, ten má někdy formu borky
– občas čočinky (výměna plynů)
Primární kůra – parenchym, kolenchym i sklerenchym (pevnost)
– nahrazována sekundární kůrou při druhotném tloustnutí stonku
Střední válec – tvořen pericyklem (zde základ adventivních kořenů)
Dřeň – vyplňuje střed stonku,
– parenchym
– vybíhají dřeňové paprsky -> vedení
roztoků a mohou se zde ukládat zásoby
(cukrová třtina).
Podélný řez stonkem
Vrcholový meristém: podílí se na stavbě postranních orgánů – listy a pupeny
Uzliny: místa, ze kterých vyrůstají listy (nody)
Článek: část stonku mezi uzlinami (internodia)
Větvení stonku
Vidličnaté: vývojově původní (jmelí, plavuně)
Hroznovité: postranní větve, které nepřerůstají hlavní stonek
Vrcholičnaté: pokračuje ve směru původního stonku a přerůstá ho
Přeměny stonku
Oddenky – útvary mezi stonkem a kořenem
– kontakt s půdou, zásobní funkce
Stonkové hlízy (kedlubny)
Úpony – vinná réva
Kolce – obranná fce (slivoň trnka)
Šlahouny – jahodník
Cibule – zásobní funkce
Fylokladia – vypadá to jako list, ale roste na tom květ (asparágus)
Pacibulky – rozmnožovací funkce -> upadne větev a zakoření
Význam: Zelenina, koření, dřeň (třtina), dřevo stromů, přadné rostliny, korek, chininovník
List
Listy jsou postranní, obvykle ploché zelené útvary, omezeného růstu. Jejich meristém brzy ztrácí schopnost dělení.
Funkce – fotosyntéza, výměna plynů
– transpirace (výdej vody povrchem rostlin, respektive listem. Je ukončením tzv. transpiračního proudu, který vede vodu z kořenů cévními svazky do listů.)
Vývoj
Z hrbolků meristému vzrostného vrcholu v pupenech (mohou být chráněny šupinami.
Podle vzájemné polohy listů je rozdělujeme na listy střídavé, vstřícné a přeslenité.
Hlavní části listu
Čepel – plochá část listu, může být jednoduchá (celistvá) nebo složená (z jednotlivých lístečků, které samostatně opadávají, př. kaštan).
Žilnatina – může být vidličnatá, dlanitá a zpeřená nebo souběžná či rovnoběžná.
Řapík – stopka nesoucí listovou čepel
– natáčením ke světlu umožňují listům ideální využití sluneční energie
– listy bez řapíku se nazývají přisedlé, mohou být objímavé, obrostlé a srostlé.
Palisty – drobné párové listové útvary na bázi řapíku, zřídka jsou přeměněny v trny.
Vnitřní stavba listu
U většiny listů je možné rozlišit svrchní a spodní stranu.
Mezenchym = asimilační pletivo mezi svrchní a spodní pokožkou
– palisádový parenchym (protáhlé buňky)
– houbový parenchym (kulovité nebo nepravidelné buňky)
Listem procházejí cévní svazky – žilky.
Přeměny listů
Dělohy – první listové útvary na klíčící rostlině jsou patrné už v semenu
– vyživují rostlinu
Listeny – listům podobné útvary, z jejichž úžlabí vyrůstají květy nebo květenství
Plevy a pluchy: klásky trav
Úponky, trny
Šupiny – ochrana (jasan ztepilý)
Adventivní pupeny – rozmnožovací fce
Význam: listová zelenina, koření, tabák, čaj,
Květ
Soubor orgánů krytosemenných rostlin zajišťující pohlavní rozmnožování.
Je tvořen květním lůžkem, na němž vyrůstají květní obaly (okvětí nebo kalich a koruna), tyčinky a pestíky.
Květní lůžko – stonkového původu
– vyrůstají z něj pestíky nebo tyčinky (u jednopohlavných), u obou pohlavních obojí
Květní obaly
- Rozlišené (růže)
- Kalich: vnější část květního obalu tvořena zelenými kališními lístky
- Koruna: vnitřní část, hlavně u rostlin opylovaných hmyzem je nápadně zbarvená. Korunní lístky po opylení brzy zanikají.
- Nerozlišené = okvětí (tulipán)
- Redukované (snížení či zánik květních obalů) = rostliny opylované větrem
Květní nektaria – žláznaté výrůstky pokožkových buněk, ze kterých je vylučován květní nektar (také láká hmyz)
Souměrnost květů
Souměrné: 1 rovina souměrnosti (fialka)
Pravidelné: více rovin souměrnosti (růže)
Nesouměrné: květy nejsou souměrné (kozlík)
Tyčinka: samčí pohlavní orgán semenných rostlin, je možné rozlišit nitku a prašník
Plodolist: samičí pohlavní orgán – několik plodolistů sroste v dutý útvar = pestík
Vajíčko: vyvíjejí se z dělivého pletiva plodolistu (placenty), spolu s prašníky nejdůležitější součást květu. Na vrcholu vajíčka zůstává otvor klový, kterým prorůstá pylová láčka do vajíčka
Semeno: rozmnožovací částice rostliny obsahující zárodek, který vznikl z vaječné buňky. Diploidní obal vajíčka se mění v obal semene = osemení. Ve zralých semenech je zárodek (rozlišen na kořínek, stonkový článek a pupen).
Květenství
Soubor květů na společném stonku uspořádaných podle určitých pravidel.
Později z něj vzniká plodenství.
Hlavní stonek se nazývá vřeteno a dále se větví -> dva hlavní typy květenství: hroznovitá a vrcholičnatá
Hroznovitá květenství
Postranní větve jsou stejně dlouhé nebo kratší jako vřeteno květenství
Koncový květ je nejmladší a rozkvétá poslední
Typy – Hrozen: nevětvené vřeteno, květy mají podobně dlouhé stopky (př. lilie, kokoška pastuší tobolka)
– Lata: složitěji větvené (šeřík)
– Klas: podobá se hroznu, ale květy přisedlé k vřetenu
– Jehněda: přisedlé květy, chybí vřeteno (bříza)
– Okolík: podobně dlouhé stopky vyrůstají z jednoho místa (prvosenka)
– Úbor: rozšířený vrchol stonku, lůžko kryto listeny zákrovu (pampeliška)
Vrcholičnatá květenství
Postranní větve převyšují vřeteno,
Typy – Vrcholík: bez černý
– Vidlan: 2 vstřícné větve (silenka)
Složitější květenství: klas klásků (žito), lata klásků (oves)
Květní vzorce
↓ souměrný podle 1 osy
* pravidelný
oboupohlavní květ
♂ samčí květ
♀ samičí květ
K (kalix) kalich (2+2 = 2 kruhy po dvou lístkách)
C (corolla) koruna
P (perigon) okvětí
A (andreceum) tyčinka
G (gyneceum) plodolist
(5) srostlé
Plod
Plod je útvar obsahující semena. Na jeho vzniku se podílí pestík nebo jen jeho část, nejčastěji semeník (pak jsou to plody pravé) nebo i květní obaly (plody nepravé).
Typy plodů
Dužnaté: rozlišujeme vnitřní a vnější oplodí, př. peckovice a bobule
Suché plody
1) pukavé: měchýřek (blatouch), lusk (bobovité – tolice vojtěška), šešule (brukvovité – řepka olejka), tobolka (mák)
2) nepukavé: oříšek (líska), nažka (pampeliška), obilka (trávy)
3) poltivé: dvounažky (miříkovité), tvrdky (hluchavkovité), struky
Nepravé plody: malvice
Souplodí: z jednoho květu s mnoha nesrostlými plodolisty (jahodník, ostružiník, ananas)
Plodenství: z květenství (hroznové víno)