Fyziologie a morfologie rostlin

Výživa, růst, rozmnožování a pohyby rostlin
Výživa rostlin
Voda voda je nejdůležitějším rozpouštědlem a prostředím pro průběh životních procesů, má termoregulační funkci (chrání rostlinná pletiva před výkyvy teploty) zdroj vodíku pro fotosyntézu (takto je využito jen cca 0,5 až 1 % přijaté vody)
Příjem vody nižší rostliny a vodní rostliny přijímají vodu celým povrchem těla vyšší rostliny kořenovým systémem založen na fyzikálních zákonitostech difúze – vyrovnávání koncentrací přes buněčnou stěnu, osmóza – přes polopropustnou membránu proniká voda do koncentrovanějšího roztoku, bobtnání (hydratace) – schopnost látek vázat vodu způsoby přijmu vody:
o celým povrchem těla – jednobuněčné řasy, vodní rostliny
o kořenovým systémem s kořenovými vlásky
o vzdušnými kořeny – vzdušná vlhkost podle potřeby energie:
o pasivní
 jen když má rostlina listy a vydává vodu
 apoplastická cesta
 voda je vedena mezibuněčnými prostory nebo buněčnou stěnou (H2O nikdy do buňky)
 umožněno koncentračním spádem (způsoben transpirací – vypařováním)
 poměrné rychlé, bez spotřeby energie
 95% celkového přijmu
o aktivní
 u rostlin bez listů
 symplastická cesta
 H2O jde z buňky do buňky na základě osmózy
 velmi pomalé, potřeba energie
 5% přijmu příjem ovlivňuje např:
o teplota půdy – jejím snižováním se příjem snižuje (může se úplně zastavit)
o konc. půdního roztoku – vysoká konc. osmoticky aktiv. látek brání přijmu
vody
o intenzita trasnspirace – čím víc vody rostlina vydá, tím více ji přijme
o obsah kyslíku v půdě – čím více rostliny dýchají, tím více vody přijímají
Vedení vody voda přijatá rostlinou je rozváděna po celém těle u cévnatých rostlin proto došlo ke vzniku cévních svazků proudění vody s živinami dřevní částí (xylém) cévních svazků od kořenů nahoru nazýváme transpirační proud vedení vody způsobuje:
o transpirace – odpařování vody z nadzemních orgánů rostliny
Maturitní témata z biologie
o kořenový vztlak – tlak, kt. vytlačuje vodu a v ní rozpuštěné látky z kořene do nadzemních částí rostliny
o koheze – soudržnost molekul vody
o kapilarita – vzlínání vody
o adheze – přilnavost vody ke stěnám cév
Výdej vody rostlina využije asi 1% přijaté vody ve svém metabolismu – zbytek vydává do prostředí v plynném nebo kapalném skupenství nadzemními orgány (hl. listy) transpirace (=vypařování)
o výdej vodní páry (především listy)
o stomatární – štěrbinami průduchů, hlavní podíl z celkové tranpirace, regulované otvíráním a zavíráním průduchů
o kutikulární – celým povrchem listů, méně než 10% celkové transpirace gutace
o výdej kapalné vody hydatodami při nízké teplotě a velké vzdušné vlhkosti, když se zastavuje transpirace
o gutační voda obsahuje minerální látky výdej ovlivňuje např.:
o obsah vody v rostlině – při přebytku se otvírají průduchy
o teplota vzduchu – s ↑teplotou roste transpirace, při určité T se otevřou průduchy
o vlhkost vzduchu – s ↑vlhkostí klesá transpirace
o světlo – zvyšuje transpiraci, průduchy se otevírají
Minerální látky hlavním zdrojem minerálních látek je pro rostliny půda minerální látky přijímají kořenovým systémem i nedzamními orgány nejdůležitější prvky:
o C – stavební prvek všech živých organismů
o O – důležitý por dýchání, stavební prvek všech živých organismů
o N – součástí bílkovin, stavební složka chlorofylu; nedostatek: brzdí růst, syntézu chlorofylu
o P – nedostatek: brzdí růst, tvorbu plodů; opad listů; nadbytek: brzké dozrávání plodů
o Mg – nedostatek: skvrnitost a zasychání listů
o K – ovlivňuje otevírání průduchů; nedostatek: tmavnutí okrajů listů, zakrnění listů, zpomaluje fotosyntézu, malé plody
Autotrofie způsob výživy založený na získávání E tvorbou organických látek z anorganických, C z CO2; u rostlin pouze:
o fotoautotrofie – využívání světelné E k tvorbě složitějších org. látek různých struktur
Heterotrofie způsob výživy založený na získávání E a C oxidací organických látek
o syprofytismus – org. l. z odumřelých těl jiných organismů; hnilák, hlístník
o parazitismus – živiny z těl živých organismů, přísavkami (haustorie) vysávají asimilační proud hostitele (nezelené r.); jmelí, podbílek, záraza, kokotice
Mixotrofie přechodný typ výživy mezi autotrofní a heterotrofní zelené rostliny, kt. nejsou schopny vytvářet všechny org. látky k lapání kořisti se u těchto rostlin vyvinuly nejrůznější typy pastí:
o listy pokryté lepkavými trichomy (např. rosnatka)
o lapací dutiny vyplněné tekutinou s kluzkými stěnami (např. láčkovka)
o svírací čepele listů (např. mucholapka)
Maturitní témata z biologie
Symbióza vzájemně prospěšné soužití více organismů
o mykorrhiza – soužití kořenů vyšších rostlin s houbou
o hlízkové bakterie – soužití bobovitých rostlin s bakteriemi poutajícími vzdušný dusík
o lišejníky – soužití autotrofních řas nebo sinic s heterotrofními houbami
Růst rostlin nevratné zvětšování rozměrů i hmotnosti rostlinného těla způsobeno buněčným dělením (dělivý růst – probíhá pomocí dělení buněk (mitózy), je zajišťován vrcholovými meristémy, je pomalý) a vlastním růstem buněk – probíhá pomocí zvětšování buněk (roztahování buněčné stěny, zvětšování vakuol), je mnohem rychlejší než dělivý růst
o př.: Pupeny stromů se zakládají přibližně 20 měsíců (dělivý růst) a rozvinou se za několik dnů (prodlužovací růst) růst se uskutečňuje činností meristémů (dělivých pletiv) meristémy:
o umožňují růst rostlin, zachovávají si trvale či dočasně schopnost dělení buněk
o buňky jsou malé, tenkostěnné, těsně k sobě přiléhají
o protomeristém
 původní dělivé pletivo, tvoří ho jedna nebo několik buněk
o primární
 vzniká z protomeristému a vyskytuje se ve vegetačních vrcholech kořenů a stonků a v růstových zónách listů
o sekundární
 vzniká obnovením dělivé funkce trvalých pletiv
 kambium – činností k. vznikají druhotná vodivá pletiva
 felogén – činností f. vzniká druhotná kůra 3 fáze růstu:
o embryonální – vznik nových buněk v meristémech, stejné rozměry, velká jádra
o prodlužovací – zvětšování buňky růstem vakuoly
o diferenciační – rozlišování, specializace buněk na různé funkce vnitřní faktory růstu (fytohormony):
o auxiny
 tvoří se hlavně ve vzrostném vrcholu
 stimulují prodlužovací růst, dělení kambia, tvorbu adventivních kořenů
 ve vyšších koncentracích brzdí růst
o gibereliny
 tvoří se v listech, kořenech, semenech a plodech
 stimulují růst rostlinných orgánů, podporují klíčení semen
o cytokininy
 vznikají hlavně v mladých kořenech
 urychlují buněčné dělení, zakládání a vývoj pupenů
o ethen
 urychluje zrání plodů
o kys. abscisová
 tvoří se v hlízách a pupenech
 zpomaluje růstové procesy, urychluje opad listů a vstup rostliny do odpočinku (dormance) vnější faktory růstu:
o teplota
 u většiny rostlin probíhá růst mezi 5 – 40 °C, pro každý druh existuje teplotní optimum, kdy roste rostlina rychleji
 dormance – období vegetačního klidu, většinou způsobené nižšími teplotami. Pro mnohé rostliny je období dormance nezbytné, aby mohly pokračovat ve svém vývoji (např. ozimé obiloviny).
 jarovizace = důsledkem nízké teploty rostlina kvete a tvoří plody
 chladnomilné a teplomilné rostliny
o světlo
 je nezbytné pro fotosyntézu
 při nedostatku dochází k etiolizaci = rostliny jsou bledé, mají zakrnělé listy, dlouhé ochablé stonky
 heliofyty (hodně světla) a sciofyty (málo světla)
 fotoperiodismus = přizpůsobení rostliny rozdílné délce dne a noci (dlouhodenní, krátkodenní, intermediární, neutrální)
o minerální živiny
Maturitní témata z biologie
 pro optimální růst je důležitý dostatek všech minerálních živin, které jsou nezbytné pro syntézu látek
o znečištění prostředí
 oxid siřičitý – poškozuje asimilační parenchym, zhoršuje klíčivost semen ap., polétavý prach – ucpává průduchy, zabraňuje přístupu světla) a zvýšené množství soli v půdě – způsobuje hypertonické prostředí, rostliny nemohou přijímat vodu
Polarita Každá část kořene i stonku je polarizována, tj. lze rozlišit „vrcholový“ a „spodní“ pól. Při rozmnožování pomocí řízků vždy
z jen jednoho pólu raší kořeny a z opačného pólu raší stonek (bez ohledu na polohu řízku). Na obrázku je znázorněn řízek s „vrcholovým“ pólem (označený šipkou). Umístíme-li řízek vodorovně, z vrcholového pólu vždy vyraší listy a ze spodního pólu kořeny. Umístíme-li řízek správně (vrcholovým pólem nahoru), řízek zakoření. Umístíme-li ho opačně (poslední obrázek v řadě), nezakoření.
Růstové korelace U zdravé rostliny je poměr nadzemních a podzemních částí vyvážený (obrázek a). Poškození jedné části rostliny má vliv na růst ostatních částí Odstraníme-li u stromu příliš mnoho větví (b), brzy na kmenu vyraší hustá spleť tenkých větviček, aby zůstal zachován poměr nadzemních částí a kořenů (b). Tento postup se využívá při tvorbě okrasných forem stromů s extrémně hustou kulovitou korunou. Jsme-li nuceni zredukovat část kořenů (například při stavebních úpravách), musíme podobně zredukovat i korunu (d), aby kořeny mohly nadzemní část vyživit. Totéž platí i při rozmnožování rostlin z řízků: řízek zpočátku neobsahuje žádné kořeny, a proto je nutné maximálně redukovat listovou plochu (otrháním části listů a zkrácením zbývajících).
Rozmnožování rostlin umožňuje zachování druhu a udržení jeho charakteristických znaků a vlastností
POHLAVNÍ splývání 2 haploidních gamet v diploidní zygotu
NEPOHLAVNÍ 1. nový jedince vzniká z výtrusu (spóry), který vzniká ve výtrusnicích na sporofytu 2. jedince vzniká ze skupiny buněk až z celého orgánu = vegetativní rozmnožování, př. roubování, očkování; hlízy, cibule, šlahouny… pohl. i nepohl. rozmn. se zpravidla střídají  RODOZMĚNA dochází tak ke střídání pohlavní generace (G) a nepohlavní generace (S) a také ke střídání haploidní (n) a diploidní (2n) fáze
DVOJÍ OPLODNĚNÍ způsob rozmn. u krytosemenných rostl.  1 spermatická buňka se spojí se samičím vajíčkem a vznikne zárodek (zygota), ze kt. později vznikne nová rostl. a 2. spermatická buňka splyne s jádrem zárodečného vaku a vytvoří se vyživovací pletivo – endosperm (vyživuje zárodek)
Maturitní témata z biologie
Pohyby rostlin pohyby jsou viditelné reakce rostlin na podráždění PASIVNÍ – jsou výsledkem působení sil mimo rostlinu (vítr, voda, živočichové..) AKTIVNÍ – vyvolávají je v určitých částech těla fyzikální, chemické, biologické faktory
Fyzikální pohyby (živé i neživé části rostlin) hygroskopické (bobtnavé) – bobtnání buněčné stěny, vlivem vypařování vody (nebo naopak nasávání vlhkosti) části rostlin mění svůj tvar (např. zavírání šupin šišek jehličnanů ve vlhku a jejich rozevírání za sucha) kohezní – přilnavost vody k buněčné stěně explozivní – rozdíl v napětí pletiv, vlivem nerovnoměrného vypařování vody v povrchové vrstvě buněk nastává na povrchu pnutí, které při sebemenším podnětu vyvolá prudké smrštění rostlinné části (např. vymršťování semen z plodů netýkavky)
Vitální pohyby (živé části rostlin) taxe – celkový pohyb rostlin, název je odvozen podle typu podnětu (fototaxe, chemotaxe…) a směru pohybu, např. pozitivní fototaxe – řasy putují za zdrojem světla x negativní chemotaxe – řasy unikají od zdroje chemické látky ap. ohyby – pohyb částí rostliny
o autonomní – samovolné, bez vnějšího podnětu
o indukované – reakce na vnější podnět
 tropismy – pohyby orientované vůči zdroji podráždění
 fototropismus – vyvolané vlivem osvětlení (pozitivní fototropismus čili růst stonku za světlem převáží nad negativním geotropismem při nedostatku světla)
 geotropismus – vyvolané zemskou gravitací (kořen ke středu Země, stonek od něj)
 thigmotropismus – stonek se ohne při doteku pevné opory, vyskytuje se u popínavých rostlin
 hydrotropismus – v suchých půdách kořeny rostou za zdrojem vláhy
 nastie – pohyby neorientované
 fotonastie – otvírání květů na světle a zavírání ve tmě (většina rostlin)
 termonastie – otvírání květů v teple a zavírání v chladu (u rostlin kvetoucích velmi brzy na jaře, např. sněženka, tulipán…)
 seismonastie – při otřesu se sklápějí listy, zřejmě jde o reakci na vítr (snížení rizika poškození listové plochy) nebo na okusování živočichy (rostlina vypadá „ovadlá“ a „málo chutná“), např. šťavel, citlivka…
Maturitní témata z biologie
27. Anatomie a morfologie rostlin, histologie
PLETIVA
= tkáně: soubory buněk se stejnou stavbou i funkcí (nauka: histologie) buňky v pletivech jsou propojeny plasmodesmy (výměna látek, které by neprošly přes buněčnou stěnu) vznik pletiv je odrazem výrazné specializace buněk u vývojově pokročilejších rostlin podle způsobu vzniku dělíme pletiva na:
o pravá: vznikla dělením buněk na buňky dceřinné, kt. zůstávají spojené (těla vyšších rostl.)
o nepravá: vznikla druhotným seskupením původně volných buněk (plektenchym u hub)
Pravá pletiva podle schopnosti dělení rozlišujeme pletiva:
o dělivá (meristémy): mají zachovanou schopnost dělení buněk
o trvalá: vznikají činností dělivých pletiv, skládají se z funkčně rozlišených (diferenciovaných) buněk, které ztratily schopnost
dalšího dělení, často se spojují a vytváří systémy pletiv podle tvaru a mocnosti buněčné stěny
o parenchym: BS neztloustlá (tenká), buňky s mezibuněčnými prostory (interceluláry) nebo těsně přiléhají (pokožka)
 palisádový parenchym: buňky protáhlé v 1 směru, rovnoběžné (v listech)
 mezenchym: kulovitý tvar, hodně intercelulár (hojně v mladých částech rostliny)
 aerenchym: oválné buňky vyplněné vzduchem, mnoho intercelulár (vodní rostliny), skladuje O2 pro rostliny, které jsou např. hluboko ve vodě
o kolenchym: BS ztloustlé nerovnoměrně (pevnost, pružnost), protáhlé buňky
 deskový k.: BS ztloustlá v hranách stonků
 rohový k.: BS ztloustlá v rozích (hluchavka)
o sklerenchym: BS rovnoměrně ztluštělé v celém rozsahu, někdy protáhlé, sklerenchymatické buňky obvykle nemají živý obsah, později odumírají, jednotlivé buňky = sklereidy (hruška, pecka), zpevňuje, chrání
Systémy pletiv
Dělivá pletiva = meristémy; umožňují růst rostlin, zachovávají si trvale či dočasně schopnost dělení buněk buňky jsou malé, tenkostěnné, těsně k sobě přiléhají, velká jádra
o protomeristém
 původní dělivé pletivo, tvoří ho jedna nebo několik buněk
o primární
 vzniká z protomeristému a vyskytuje se ve vegetačních vrcholech kořenů a stonků a v růstových zónách listů
o sekundární
 vzniká obnovením dělivé funkce trvalých pletiv
 kambium: činností kambia vznikají druhotná vodivá pletiva, odděluje lýkovou a dřevní část cévních svazků, jeho činností vznikají vrstvy druhotného dřeva (směrem dovnitř) a druhotného lýka (směrem vně)
 felogén: činností felogénu vzniká druhotná kůra, uložen pod pokožkou stonku dřevin, jeho činností (směrem vně, tedy k povrchu stonku) vznikají vrstvy korkového pletiva (lidově zvaného „kůra“), které nahrazují pokožku
o Utajené („spící“) meristemy
 malé skupinky buněk, které si zachovaly schopnost dělení, rozptýlené pod povrchem stonku a kořenů (zcela výjimečně i v listech); při poranění se zahájí svou aktivitu a stanou se základem tvorby nových orgánů.
 Díky těmto meristemům je rostliny možné uměle rozmnožovat pomocí řízků. Dřeviny s větším
množstvím utajených meristemů je možné snadno seřezávat a tvarovat. Z jehličnanů lze tvarovat např. tisy a zeravy (túje), zatímco například borovice a smrky prakticky žádné takové meristemy neobsahují, a proto je seřezávat a tvarovat nelze.
Krycí pletiva chrání rostlinu, regulují výměnu látek s prostředím pokožka (epidermis, u kořene rhizodermis)
o ploché, dlaždicovité buňky bez mezibuněčných prostorů, bez chlorofylu
o na povrchu: kutikula (ne u kořene, snižuje ztráty vody výparem); vosky aj.
Maturitní témata z biologie
průduchy (stomata)
o regulují výměnu plynů a vypařování vody (transpiraci)
o na listech hlavně na spodní straně (u vodních i na svrchní)
o tvořeny dvěma svěracími buňkami, mezi nimiž je průduchová štěrbina; při nadbytku vody jsou buňky napnuté a prohnuté (štěrbina je otevřena), při nedostatku vody buňky ochabnou (štěrbina se uzavírá) hydatody
o gutace: vypařování vody ve formě kapek, na okrajích listů, otvory nelze uzavřít trichomy
o tvoří je pokožkové buňky, ochrana
o Krycí trichomy
 chrání rostlinu před vypařováním vody, před nadměrným zářením nebo před okusováním živočichy
 někdy mohou být přeměněny v ostny (rybíz, angrešt, růže, bodlák ap.)
 bradavky (papily) = nejjednodušší (jednobuněčné) trichomy, tvořené pouze výběžkem pokožkové buňky, vyskytují se např. na bliznách nebo na pokožce květních obalů
o Žláznaté trichomy
 na konci mívají váček s tekutinou (sliz, silice, enzymy ap.), většinou slouží k ochraně před býložravci
 u masožravých rostlin, obsahují lepkavé látky a enzymy umožňující chycení a strávení kořisti papily krycí žláznatý žahavý
o Žahavé trichomy
 slouží k ochraně před živočichy, ve spodní části mají dutinu s dráždivou látkou, horní část vybíhá v dutý křehký osten (stěny vyztuženy např. SiO2), jímž se po
odlomení špičky dostane dráždivá látka do těla živočicha druhotné krycí pletivo (druhotná kůra, periderm)
o činností felogénu je tvořena: směrem dovnitř zelená kůra, směrem ven je oddělován korek (silná rozprskaná povrchová vrstva korku: borka)
o čočinky (lenticely): umožňují kontakt s vnějším prostředím (v zimě transpiraci)
Vodivá a zpevňovací pletiva vodivá pletiva tvoří cévní svazky: xylém (dřevní část): vede transpirační proud (anorg. látky z kořenů k listům)
o cévice (tracheidy) – protáhlé buňky se šikmými přepážkami (u nahosemenných rostlin)
o cévy (tracheje) – trubice tvořené dlouhými řadami mrtvých buněk, postupně bez přepážek (u krytosemenných rostlin) floém (lýková část): vede asimilační proud (roztoky org. l. z listů ke kořenům)
o sítkovice – protáhlé, tenkostěnné buňky s proděravělými přepážkami typy cévních svazků:
o uzavřený: druhotně netloustne (u jednoděložných rostlin)
 vzniká přeměnou prvotního meristému (prokambia)
o otevřený: může druhotně tloustnout činností kambia
 činností kambia vzniká: druhotné dřevo a druhotné lýko podle vzájemného postavení lýka a dřeva rozeznáváme cévní svazky:
o soustředné (koncentrické): lýkostředné; dřevostředné
o paprsčité (radiální): dřevo a lýko se vedle sebe pravidelně střídají
o bočné (kolaterální): lýko k obvodu, dřevo do středu
 U jednoděložných rostlin (např. cibuloviny, trávy, orchideje, palmy ap.) jsou cévní svazky uvnitř stonku rozptýlené po celé ploše, mezi lýkem a dřevem není kambium, takže stonek nemůže tloustnout.
Maturitní témata z biologie
 U jehličnanů a dvouděložných rostlin jsou cévní svazky uspořádané v kruhu, mezi lýkem a dřevem je vrstvička kambia, díky němuž dřevo a lýko neustále přirůstá – stonek může tloustnout.
Systém pletiv základních vyplňují prostor mezi krycími a vodivými pletivy
Asimilační (fotosyntetické) pletivo zajišťuje fotosyntézu (asimilaci), tvořeno parenchymatickými buňkami s velkým množstvím chloroplastů uloženo především v listech a těsně pod povrchem zelených částí stonku
Zásobní pletivo je tvořeno parenchymatickými buňkami s výraznými zásobními částicemi (škrobová zrna, vakuoly s roztoky cukrů, tukové
kapénky ap.) obsaženo v zásobních orgánech (kořeny, hlízy, zásobní části semen ap.)
Provzdušňovací pletivo – aerenchym je tvořeno mrtvými parenchymatickými buňkami s velkými mezibuněčnými prostory vyplněnými vzduchem vyskytuje se hlavně ve stoncích u bahenních a vodních rostlin, kde zajišťuje přísun kyslíku do kořenů a dalších ponořených částí
Vyměšovací pletiva vytvářejí látky určené k ochraně před býložravci (např. mléčnice pryšcovitých a hvězdnicovitých rostlin) nebo naopak k lákání opylovačů (např. tvorba nektaru v květech)
Zpevňovací pletiva tvořena sklerenchymem nebo kolenchymem, zpevňují cévní svazky, povrch stonku, semen a dalších částí rostliny
Rostlinné tělo
kořen podzemní orgán, upevňuje rostlinu k podkladu, slouží k přijmu vody a živin nemá kutikulu ani průduchy kořenová soustava: hlavní kořen + vedlejší kořeny x náhradní kořeny (adventivní) stavba:
o podélně: vzrostný vrchol (meristémy)kryt čepičkou; prodlužovací zóna s kořenovým vlášením; diferenciační zóna
o příčně: rhizodermis s kořenovými vlásky, primární kůra (vnitř. vrstva endodermis), střední válec (cévní svazky, kambium, dřeň, pericykl) přeměny: haustorie (jmelí), příchytné kořeny, vzdušné kořeny (monstera, orchideje), bulvy (řepa), hlízy (jiřiny)
stonek nese listy, pupeny a reprodukční orgány podle typu stonku dělíme rostliny na:
o byliny – dužnatý stonek: jednoleté, dvouleté, vytrvalé
o dřeviny – dřevnatý stonek: stromy, keře, polokeře větvení hlavního stonku: hroznovité (postranní větve nepřesáhnou hlavní větev), vrcholičnaté (postranní větve
Maturitní témata z biologie
přerůstají hlavní větev), vidličnaté (dichotomické, evolučně primitivní rostliny) stavba stonku: příčně: epidermis, primární kůra, střední válec druhotné tloustnutí stonku: činností kambia: vně druhotné lýko, dovnitř druhotné dřevo letokruhy u dřevin:
o na jaře: vznikají velké dřevní buňky (tvoří světlou část dřeva)
o v létě: vznikají malé dřevní buňky (tvoří tmavou část dřeva) Přeměny:
o asimilační stonek: zelený, zajišťuje fotosyntézu, u rostlin se zakrnělými listy (např. kaktusy, přesličky)
o stonkové hlízy: ukládání živin (např. kedlubna)
o bulva: zásobní orgán tvořený kořenem a spodní částí stonku (např. řepa)
o oddenek: podzemní část stonku, slouží k nepohlavnímu rozmnožování (např. pýr) nebo jako zásobárna živin (např. sasanka)
o oddenkové hlízy: zásobní orgány vzniklé z oddenků (např. brambor)
o šlahoun: nadzemní stonek (zpravidla plazivý) sloužící k nepohlavnímu rozmnožování (např. jahodník)
o úponky: výrazně otáčivé tenké stonky, umožňují přichycení k opoře (např. vinná réva)
o podpučí: spodní část cibule (zbytek tvoří suknice listového původu)
o brachyblasty: výrazně zkrácené postranní větévky některých dřevin, (např. jinan, modřín, borovice, třešeň)
o stonkové trny: zašpičatělé zkrácené stonky (tj. zašpičatělé brachyblasty), slouží k ochraně před býložravci (např. trnka, hloh…)
list vzniká ze vzrostného vrcholu stonku fce: fotosyntéza, odpařování vody (transpirace) stavba:
o vnější
 řapík; čepel: jednoduché listy, složené listy; žilnatina: souběžná, dlanitá, zpeřená
o vnitřní
 svrchní pokožka s kutikulou, palisádový a houbový parenchym, cévní svazky, spodní pokožka s průduchy postavení listů: střídavé, vstřícné, v přeslenu Přeměny:
o šupiny: chrání pupeny před rozvitím nebo stonek některých rostlin
o listeny: výrazně odlišné listy v blízkosti květů, často jsou pestře zbarveny a pomáhají lákat opylovače (např. „vánoční hvězda“) nebo napomáhají šíření plodů větrem (např. lípa)
o zásobní listy: dužnaté, obsahují zásobnu živin nebo vody (např. netřesk, tlustice)
o suknice: hlavní části cibule, tvořené zdužnatělými listy (spodní část tvoří podpučí stonkového původu)
o listové trny: vznikají buď přeměnou celých listů (např. kaktusy), nebo jen palistů (např. trnovník akát)
o úponky: umožňují přichycení k opoře, často vznikají na vrcholech sudozpeřených listů (např.
hrách)
květ soubor rozmnožovácích orgánů květní obaly
o nerozlišené: okvětí (P = perigon) – tulipán
o rozlišené: kalich (K = kalix); koruna (C = corola) tyčinky (A = andreceum)
o samčí výtrusné listy (mikrosporofyly) – nitka + prašník
o obsahují 4 prašná pouzdra (mikrosporangia) s pylotvorným pletivem, kde redukční dělením vznikají výtrusy (mikrospory, pylová zrnka) plodolisty (G = gyneceum)
o samičí výtrusné listy (makrosporofyly)
o srůst plodolistů  pestík: semeník + čnělka + blizna
o v semeníku jsou ukryta vajíčka (makrosporangia) a v nich redukčním dělením vznikají výtrusy (makrospory, mladý zárodečný vak)
Maturitní témata z biologie
květní lůžko soubory květů = květenství – HROZNOVITÁ, VRCHOLIČNATÁ, SLOŽENÁ plody – suché (pukavé, nepukavé), dužnaté, nepravé
květenství
1. HROZNOVITÁ
a) hrozen (vikev, rybíz, penízek, česnáček)
b) chocholík (jabloň)
c) okolík (prvosenka)
d) klas (jitrocel)
e) jehněda (topol, bříza, líska)
f) palice (kukuřice)
g) úbor (pampeliška)
h) hlávka (jetel)
2. VRCHOLIČNATÁ
a) vidlan (bez černý)
b) vějířek (kosatec)
c) srpek (mečík)
3. SLOŽENÁ KVĚTENSTVÍ
a) lata – složený hrozen (šeřík, vinná réva)
b) složený okolík (kerblík lesní)
c) hrozen úborů (devětsil)
d) klas z klásků (pšenice)
Plod plod vzniká přeměnou semeníku obsahuje jedno nebo více semen, která jsou kryta oplodím
typy plodů
1. SUCHÉ PLODY
a) pukavé měchýřek – z 1 plodolistu, puká švem (pivoňka, orsej, blatouch) lusk – z 1 plodolistu, puká 2 švy (hrách, březovec, nahovětvec) šešule – ze 2 plodolistů, puká 2 švy, aspoň 4x delší než širší (řepka) tobolka – ze 2 a více plodolistů, puká zuby, chlopněmi,
otvory (lilie, len)
a) nepukavé oříšek – z více plodolistů, dřevnaté oplodí (líska, lípa) nažka – z 1 plodolistu, oplodí měkké + nesrůstá s osemením (slunečnice) obilka – nažka s oplodím srostlým s osemením (trávy) plody poltivé
o dvounažka (kmín)
o tvrdka (hluchavka)
o struk (ohnice)
2. DUŽNATÉ PLODY
a) peckovice – vnitřní vrstva oplodí dřevnatá, střední dužnatá, vnější blanitá; obvykle 1semenný (třešeň, švestka, mandle)
b) bobule – z 1 i více plodolistů, oplodí dužnaté a blanité, obvykle vícesemenný (rajče, angrešt, citrusy, okurka)
Maturitní témata z biologie
3. NEPRAVÉ PLODY Nepravými plody jsou útvary obsahující semena, které nevznikly přeměnou jednoho semeníku, ale obsahují ještě další součásti (např. přeměněné části stonku – květního lůžka ap.) nebo jsou tvořeny několika spojenými plody. Jestliže takový útvar vzniká spojením několika plodů vzniklých v jednom květu, nazývá se souplodí. Jestliže vznikl z více květů (tedy z květenství), nazývá se plodenství.
o malvice: Vzniká z jednoho semeníku, který se přemění na blanitý jádřinec (svým způsobem jde o přeměněnou tobolku). Ten je obalen češulí – zdužnatělým květním lůžkem, do něhož je pestík zanořený. (jablko, hruška, jeřabina…)
o šípek: Vzniká z jednoho květu, jde o souplodí nažek, které jsou uzavřeny uvnitř dužnaté češule – zdužnatělého květního lůžka.
o jahoda: Vzniká z jednoho květu, jde o souplodí nažek, které jsou na povrchu zdužnatělého květního lůžka.
o malina, ostružina: Vzniká z jednoho květu, jde o souplodí peckovic, které vyrůstají na vyvýšeném květním lůžku.
o ananas: Vzniká z více květů, které vyrůstají na společném stonku. Jde tedy o plodenství bobulí.