Blanatí obratlovci II.

Společná charakteristika

Jsou to nejpokročilejší obratlovci, dokonale přizpůsobení životu na souši. Nejsou rozmnožovacími cykly závislí na vodě – mají buď nevysychající vajíčka (bohatá na žloutek), nebo jsou živorodí.

V jejich systému je značně nejasná klasifikace = všechny tři skupiny (zvlášť plazi a ptáci) mají společný vývoj, a dalo by se říci, že ptáci jsou jedním z plazích řádů.

Společné znaky:

1) teplokrevnost (ptáci a savci)

2) páteř: kloubní spojení mezi atlasem a axisem-otáčení hlavy

3) cévní systém: tendence k oddělení tělního a plicního oběhu (přepážka nebo je krev hnána v proudech)

4) pokryv těla (šupiny, peří, srst a jejich modifikace)

5) schopnost měnit mohutnost oční čočky – akomodace

6) dýchání pomocí plic, mezižeberních svalů a bránice (ptáci mají plicní vaky s bronchiolami)

7) přímý vývoj bez larválního stádia (na rozdíl od některých obojživelníků)

8) vnitřní oplození prostřednictvím samčího kopulačního orgánu

9) stavba vejce (tři zárodečné obaly kolem embrya = amnion, chorion, allantois)

Význam jednotlivých obalů:          Amnion: mechanická ochrana, brání vyschnutí zárodku

                                Chorion: výměna plynů s okolím

                                Allantois: místo pro odpadní látky

Podtřída: Plazi (Amnionta)

Patří mezi ektotermní obratlovce – tedy regulují svou tělesnou teplotu podle okolního prostředí. Mají suchou rohovatící pokožku a celé jejich tělo je kryto rohovitými šupinami či štíty. Mají dva druhy rohoviny – &-keratin je tvrdý a křehký, vytváří povrch šupin, zatímco β-keratin je pružný a ohebný, kryje švy a pokožku mezi šupinami. Dále zajišťuje ohebnost a roztažitelnost plazí kůže. Stará zrohovatělá vrstva se může buď postupně otírat a po částech odlupovat (děje se u krokodýlů a želv), nebo je čas od času v celku či po kusech svlékána (u šupinatých). U želv, krokodýlů a některých ještěrů jsou šupiny podloženy kostěnými destičkami a pláty (osteodermy), které leží ve škáře a mají ochrannou funkci. Srůstem vzniká želví krunýř. Dalším rohovitým útvarem je vaječný zub, pomocí nějž se mláďata prořezávají z vajíček.

Kožní (mazové) žlázy jsou malé a nezřetelné. Přispívají k ochraně pokožky jak před smáčením, tak před vysycháním. Některé skupiny mají větší pachové žlázy, které jsou umístěny na určitých místech – pižmové žlázy želv, hrdelní a kloakální žlázy krokodýlů, kloakální žlázy hadů. Solné žlázy zbavují organismus mořských a pouštních druhů přebytečné soli. Žlázky mohou být i jedové.

Mají tři základní skupiny pigmentových buněk. Při svlékání se část melanoforů ležících ve spodní vrstvě pokožky přesune do nově vzniklé svrchní rohovatící vrstvy. Na svlečené pokožce (exuvia) lze vidět proti světlu základní tmavou kresbu daného jedince.

OS: Plazi jsou primárně čtyřnozí, ale u některých skupin došlo k rudimentaci končetin. Lebka je oproti obojživelníkům více zkostnatělá a k páteři je připojena jen jedním kloubním hrbolem. Na obratle kromě ocasních obratlů a atlasů nasedají žebra, ale u většiny skupin se v krční, bederní a křížové oblasti pozměnila nebo zakrněla. Kromě želv a hadů mají sternum, na které se část žeber napojuje a vytváří hrudní koš. Krokodýli, haterie a někteří ještěři mají i břišní žebra (gastralia), která kryjí tělní dutinu i z břišní strany.

TS: Kromě želv mají dobře vyvinut homodontní chrup. Podle způsobu nasedání na kosti se rozdělují na akrodontní – nasedají svrchu, pleurodontní – nasedají na vnitřní stranu kosti, a thekodontní neboli alveolární – jsou uloženy v jamkách. U některých plazů lze pozorovat náznaky tvarového a funkčního rozrůznění chrupu. Vzhledem k suchozemnského života mají v ústech mnoho hlenových i slinných žláz. Ze slinných žláz se vyvinuly jedové žlázy korovců a jedovatých hadů, které neslouží jen k usmrcení kořisti a k obraně před nepřítelem, ale také k zahájení trávení kořisti ještě před spolknutím. Evoluční novinkou je slepé střevo, které se zvlášť dobře vyvinulo u býložravých druhů, přestože býložravost je u plazů spíše vzácností.

DS: Plazi dýchají plícemi, některým ještěrům vybíhají z plic do tělní dutiny ještě tenkostěnné vaky. V podobný vak je přeměněna i zadní část pravé plíce hadů, která slouží jako zásobárna vzduchu ve chvíli polykání velké kořisti. Na nabírání vzduchu do plic se podílejí pohyby hrudního koše, želvy dýchají pomocí některých břišních svalů.

CS: Srdeční komora je z větší části rozdělena na pravou a levou polovinu (poprvé u krokodýlů). Mají malý plicní oběh.

NS: Postupně dochází k převaze mezimozku a koncového mozku nad středním mozkem.

Smysly: Oči umožňují na větší vzdálenost binokulární vidění. Jsou chráněny pohyblivými víčky, někdy bývá spodní víčko větší a je vyvinuta i mžurka.  Vedle vnitřního a středního ucha mají někteří plazi i náznak zevního zvukovodu ležícího vně bubínku. Bubínkem zachycené vibrace jsou vedeny středním uchem pomocí jediné kůstky – kolumely, která je spojena s bubínkem chrupavčitým rozvětveným útvarem zvaným  extracolumella. Avšak ne všichni plazi mají bubínek, chybí např. hadům, kteří přijímají vibrace z kosti čtvercové (quadratum), jež je součástí kloubního spojení spodní čelisti s vlastní lebkou. Samotná sluchový receptor plazůpapilla baslaris je uložen v blanitém labyrintu rovnovážně sluchového ústrojí vnitřního ucha. Vysouvání rozeklaného jazyka slouží k zachycení pachových stop a jejich přenosu do vomeronazálního orgánu, který leží buď v dutině nosní (želvy), nebo je spojen s nosní i ústní dutinou (haterie), či se nachází samostatně ve stropě ústní dutiny (hadi, většina ještěrů). Jacobsonův orgán slouží především k zaznamenání pachových podnětů z povrchu okolí.  Tepločivné orgány umožňují vnímání na základě rozdílů v tepelném záření vystupujícím z povrchu předmětů.

VS:  K vylučování slouží metanefros, její vývody (druhotné močovody) se zakládají nezávisle na chámovodech. Močový měchýř je vyvinut u želv a většiny ještěrů, ale u krokodýlů a hadů chybí. Suchozemští plazi vylučují kyselinu močovou, vodní močovinu nebo amoniak.

Rozmnožování: Mají vnitřní oplození, u želv a krokodýlů je zprostředkováno penisem, který vystupuje ze dna kloaky. Ještěři, hadi a haterie mají levý a pravý pářicí orgán nazvaný hemipenis, jehož povrch je zpravidla pokryt různými příchytnými rohovitými trny a jinými druhově charakteristickými strukturami – často lze použít k určení plaza.

Vajíčko má skořápku. Inkubace probíhá v úkrytu na souši, který samičky vyhledaly nebo připravily. Avšak u některých plazů se lze setkat s vejcoživorodostí – ještěrka živorodá, slepýš křehký. U pravé živorodosti dochází k vývoji jednoduché i pokročilejší placenty – někteří gekoni, scinkové, zmije).

Ekologie: Plazi jsou nejvíce rozšířeni v tropických oblastech, mnozí se přizpůsobili životu ve vodě (krokodýli, želvy). Význam plazů pro člověka spočívá v tom, že ničí škodlivý hmyz (ještěrky) a škodlivé hlodavce (zmije). Často jsou chráněni zákonem.

Infratřída: Želvy (Testitudinata)

Jejich lebka nemá spánkové jamky, typický je krunýř, který kostnatí během vývoje. Vznikl z žeber, jeho spodní strana je k žebrům přirostlá a nazývá se plastron. S vrchní částí krunýře – karapaxem je spojena vazivovými mosty. Počet desek, ze kterých je karapax vytvořen, je důležitým systematickým znakem. Mají zobákovité čelisti, ale místo zubů mají rohovité výčnělky, podle potravy buď ostré, nebo vroubkovité. Na rozdíl od ostatních plazů nemohou vystrčit jazyk. Želvy jsou buď všežravé (suchozemské želvy), nebo masožravé (vodní a mořské želvy). Jsou schopné zasunout esovitě krk a hlavu pod páteř (skrytohrdlost), nebo ohnout krk ve vodorovné kličce tak, že hlavu přiloží pod krunýř ze strany (skrytohlavost). Želvy mají dobré noční vidění (hodně tyčinek v oku).

Mají nepárový penis, jsou vejcorodé.

V ČR se vyskytuje sladkovodní želva bahenní, nejčastěji chovanými druhy jsou potom suchozemská želva zelenavá, želva řecká ze středomoří a želva stepní ze Středoasijských pouští. Největší želvou světa je mořská kožatka velká, dorůstající až přes 2m délky, největší suchozemskou želvou je potom želva sloní žijící na Galapágách.

Vodní želvy: mají poblíž oka solné žlázky, kterými se zbavují přebytečné soli. Oči mají navrch hlavy, takže se mohou skrýt před predátory u hladiny vyjma očí a nozder. Mořské želvy žijí kromě kladení vajec jen ve vodě a tak se jim končetiny přetvořily v ploutve. Na souši mají velmi omezenou pohyblivost, a tak na souš vylézají pouze samice, aby nakladly vejce. Pohybují se velmi pomalu a namáhavě se postrkují dopředu pomocí ploutví. Zadními končetinami vyhrabají samice díru, nakladou do nich vejce a pak je zase zahrabou pískem.

• Kareta obecná – patří mezi ohrožené druhy mořských želv zejména z důvodu lovu dospělých jedinců a vybírání vajec. Vyskytuje se ve všech mělkých vodách kontinentálních šelfů v tropických a subtropických mořích a také v mořích mírného pásma. Karety obecné jsou masožravé, jejich potravu tvoří chobotnice a medůzy. Samice karety obecné kladou ve dvou až třech snůškách 70-130 ks vajec do vyhrabaných děr na písečných plážích. Po padesáti až šedesáti dnech se líhnou mláďata s
  • tmavým krunýřem.

  Infratřída: Diapsida

  Nadřád: Lepidosauria

  Řád: Haterie (Sphenodonta)

  Starobylý řád plazů s vrcholem rozvoje v druhohorách, recentně žijí dva druhy. Mají řadu starobylých znaků. Jsou to robustně stavění plazi ještěrovitého vzhledu s velkou hlavou, pětiprstými končetinami a silným ze stran smáčklým ocasem. Mají vyvinuté temenní (třetí) oko, krční a břišní žebra. Ocas je lámavý dorůstavý, jsou vejcorodé.

  • Haterie novozélandská, vyskytuje se na Jižním ostrově, je aktivní při velmi nízkých teplotách (9-15°C), samice rodí jen 2 živá mláďata za 3 roky, žijí až 80 let, nyní jsou velmi vzácné a ohrožené introdukovanými savci. (= nepůvodní druhy)

  Řád: Šupinatí (Squamata) 

  Nejpočetnější a nejpokročilejší skupina plazů, zahrnuje tři podřády: hady, ještěry a málo známé dvouplazy. Mají dva základní typy tělesné stavby – ještěrkovitou čtyřnohou a odvozenou beznohou hadovitou formu těla. Na lebce chybí jeden nebo oba jařmové oblouky, uspořádání lebečních kostí je tedy pohyblivější – kinetická lebka.

  odřád: Ještěři (Sauria)

  Stavba těla ještěrů je typicky čtyřnohá s pětiprstými končetinami a s dlouhým ocasem.  V případě absence končetin zůstávají na kostře rudimenty jejich pletenců. Ocas je v určitých místech snadno lámavý. K odlomení (autotomie) dochází ve zvláštních zlomových zónách procházejících středy obratlů. Regenerovaná část ocasu má odlišné ošupení a je vytužena jen chrupavkou. Kladou vajíčka s pružnou kožovitou skořápkou. Barvoměna – vrstvy xantoforů, erytroforů, iridoforů, guanoforů, melanoforů.

  V ČR se setkáme se čtyřmi druhy čeledi ještěrkovití: ještěrka obecná (nejběžnější druh, sameček zelený, samice hnědá), ještěrkazelená (teplomilná, největší), ještěrka živorodá (horský, odolný, živorodý druh) a ještěrka zední (teplomilná, šedá). Z čeledislepýšovitých se u nás vyskytuje slepýš křehký (až 50 cm, hmyzožravý, živorodý, beznohý). Z ostatních ještěrů můžeme jmenovat tropické chameleony proslulé svojí schopností měnit barvu, leguány, velké pestré, a často nejrůznějšími kožními ozdobami (příchytné lamely) ozbrojené ještěry rozšířené především ve střední a jižní Americe, nádherně zbarvené agamy rozšířené v Africe, jižní Evropě, Asii a Austrálii a varany, mezi které patří i největší ještěr světa – varan komodský.

     

          Chameleon        Agama        Varan komodský        příchytné lamely

  Podřád: Hadi (Serpentes)

  Kostra je kromě křehké lebky tvořena dlouhou páteří obsahující až přes 600 velmi pohyblivě spojených obratlů, které nesou krom ocasních a prvních krčních obratlů kloubně připojená žebra. Ta jsou spojena mezižeberními svaly a napojena svaly na břišní šupiny. Kosti obličejové části jsou tyčinkovité a neobyčejně pružně a pohyblivě spojené. Kost čtvercová se může pohybovat nejen dopředu a dozadu, ale umí se i vyklápět do stran. Obě poloviny dolní čelisti nejsou u většiny hadu vepředu srostlé, tudíž se spodní čelist může otevřít hluboce dolů a zároveň se i široce rozevřít. Hornočelistní kosti (maxillae) jsou pohyblivé vůči kostem stropu ústní dutiny, tudíž se had přehmatáváním jednotlivých stran čelistí na kořist doslova navlékne. S polykáním tak velkých soust souvisí i protažené trubičkovité vyústění hrtanu. Rozeklaný jazyk zatažitelný do zvláštní pochvy se na příjmu potravy vůbec nepodílí. Průhledná oční víčka jsou srostlá, vnitřní orgány jsou protáhlé, levá plíce je zakrnělá nebo úplně chybí.

  Potřeba rychle ochromit a zabít velkou kořist vedla k vývoji jedových žláz a zubů. Původní typ chrupu se nazývá aglyflní a je tvořen hladkými, plnými zuby a retní žlázou. Odvozenější je opistoglyfní chrup, kde vznikly v zadní části horní čelisti zvětšené rýhované zuby, do jejichž blízkosti ústí Duvernoyova žláza – nachází se u některých užovkovitých hadů. Třetí typ se nazýváproteroglyfní a nachází se u korálovcovitých hadů.  V přední části chrupu jsou zvětšené nepohyblivé jedové zuby s rýhami – kanálky, které jsou přímo napojeny na vyústění specializované jedové žlázy. K uvolňování jedu dochází stahem svalů kolem žlázy. Nejdokonalejší solenoglyfní chrup se vyvinul u zmijovitých hadů (chřestýš). Jedové zuby jsou delší s dokonalým kanálkem a sklápějí se dozadu. Hadí jed je druh od druhu odlišná směs enzymů a jiných bílkovin sloužících nejen k zabití kořisti, ale i k urychlení jejího rozkladu při trávení. Složky jedu lze rozdělit na neurotoxické látky, které poškozují NS, a cytotoxické a hemotoxické látky, které rozkládají tkáně a krvinky.

  Mezi nejedovaté druhy patří zaprvé obrovští škrtiči. Mezi nejznámější patří jihoameričtí hroznýši: hroznýš královský, anakonda velká a asijské krajty krajta tygrovitá a krajta mřížkovaná (vůbec nejdelší had světa, až 975 cm).

  Nejedovaté jsou také i u nás žijící užovky užovka obojková (nejběžnější had, vodní, půlměsíčky za hlavou), vodní užovka podplamatá (tmavá, bez měsíčků, rybožravá, neškodná), užovka hladká (stepní druh, stříbřitě lesklá, podobná zmiji, neškodná ale kousavá) a užovka stromová (nejdelší = 2m, teplomilný, lesostepní druh). Nejjedovatější hady najdeme v čeledi korálovcovitých hadů. Patří sem američtí korálovci, africké a asijské kobry, australští tajpani, africké mamby či mořští hadi – vodnáři. Nejpokročilejší hadí čeledí jsou zmijovití, zahrnující zmije a chřestýše. Mají dlouhé, sklápěcí zuby dokonale přizpůsobené ke vpravení jedu do kořisti. U nás se vyskytuje zmije obecná, náš jediný jedovatý had. Chřestýši mají chřestidlo složené s nesvlečených prstenců kůže.

  • Hroznýš královský (Boa constrictor) – patří k nejčastěji chovaným hroznýšům, je to škrtič. V přírodě je dosud poměrně hojný. Je převážně noční pozemní druh, který ale dobře šplhá. Loví převážně menší savce, ptáky a ještě včetně leguánů. Občas si dá i malý druh jelínka. Na kořist vyčkává na příhodném místě a poté se jí zmnocní prudkým výpadem. Každé 3-4 dny mění místo lovu. Takto střídá nory různých savců, ve kterých čeká na jejich uživatele. Při lovu se řídí hlavně zrakem a čichem. Při zásnubním tanci vylézá samec samici na hřbet a šimrá ji drápkovitými  pozůstatky zadních končetin, čímž ji připravuje na vlastní páření. Samice přivádí na svět 20-64 mláďat, která dorůstají do velikosti 1,5-2m.
  • Krajta královská (Python regius) – obývá zarostlé suché i vlhké savany. Při ohrožení se sbaluje do obranné „koule“ stejně jako někteří hroznýšci.

  Podřád: Dvouplazi (Amphisbaenia)

  Jsou uzpůsobeni podzemnímu způsobu života. Mají protáhlé a téměř vždy beznohé tělo s krátkým tupým ocasem. Šupiny jsou uspořádané do prstenců. Oči jsou zakrnělé, ušní otvor zcela chybí. Mají zakrnělou pravou plíci.

  Nadřád: Archosauria

  Řád: Krokodýli (Crocodilia)

  Jsou přizpůsobeni obojživelnosti. Mají heterodontní chrup s rohovitými čelistmi. Mořští zástupci mají solné žlázy. Tráví v dvoudílném svalnatém žaludku (potrava je drcena i rozemílána, protože obsahuje i kameny). Mají bránici a druhotné patro, což zabraňuje vniknutí vody do plic. Jako první mají dokončenou přepážku v srdci. Nemají Jacobsonův orgán ani močový měchýř. Kladou vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata pohlavně rozlišená podle teploty. O mláďata se až do úplné soběstačnosti starají rodiče.

  Gaviálové: tělo uzpůsobené rychlému pohybu ve vodě, nejméně podsazené nohy, velmi dlouhý rypec-rostrum

  Aligátoři: plošší, rozpláclejší tělo, tlama do písmene U, je vidět jen 4. zub

  Krokodýli: masivnější, robustnější světlejší, tlama do V, 4. Zub je schován

     

          Aligátor severoamerický        Gaviál indický        Krokodýl nilský

  Třída: Ptáci (Aves)

  Mají stálou (řízenou) teplotu těla, jsou teplokrevní. Díky dobrému cévnímu systému udržují teplotu 40-43 °. I když mají 2 nohy, jsou řazeni mezi tetrapoda (čtyřnozí). Původně se vyvinuly z ryb (šupiny—pera). Podobně jako plazi mají lebku spojenou s páteří jedním kloubem. Kostra je přizpůsobena létání. Kosti jsou lehké a pevné-pneumatizovaná kostra. Na lebce je vytvořen zobák, přední končetiny jsou přeměněny v křídla. Dlouhé kosti jsou duté a zasahují do nich výběžky ze vzdušných vaků. Krk je dlouhý a pohyblivý. Kost prsní má u většiny ptáků hřeben – crista sterni, na který se upínají létací svaly. S prsní kostí jsou křídla spojená krkavčí kosti. Klíční kost je srostlá do vidlice – furcula.

  Tělo ptáků je kryto peřím, které je derivátem kůže jako šupiny u hadů. Vznikly vychlípením pokožky i škáry-papila. Rozlišujeme prachová a obrysová pera. Peří se pravidelně vyměňuje, pak pelichá. Mají vyvinutou jedinou kožní žlázu – kostrční, která umožňuje maštění peří. Na spodní straně průdušnice mají někteří hlasový ústroj – syrinx. Tvorbu zvuku umožňuje malý bubínek, vzniklý srůstem několika průdušnicových a průduškových kroužků, k nimž se připojují svaly. Napínáním svalů a chvěním blány vznikají různé hlasy. Hlasové projevy jsou nejdokonalejší u pěvců.

  TS: čelisti kryty zrohovatělou pokožkou, mají slinné žlázy. Někteří mají vole – nádoba na kvašení nebo odkládání potravy. Jejich 2 žaludky se nazývají proventriculus (žláznatý) a ventriculus (svalnatý). Útvar bursa fabrici je u mláďat zásobárnou Th lymfocytů. Výstupem TS je kloaka, která je otvorem společným i pro pohlavní a vylučovací soustavu.

  DS: plíce nemají alveoly, ale bronchioly (trubičkovité útvary), plicní vaky prostupují i do kostí.

  CS: až čtvrtina hmostnosti ptáka je srdce, vysoká tepová frekvence, jaderné erytrocyty

  NS: velká zraková centra, gyrifikovaný mozeček, mají pohlavní a metabolické hormony, oči mají 3 víčka, jejich sítnice je vyživovánapectenem (výběžek cévnatky), což umožňuje ostřejší vidění

  VS: mají ledviny s Henleovou kličkou, vylučují kyselinu močovou

  Rozmnožování: často je ovlivněno pohlavním dimorfismem, optické námluvy-lek (vyhrává jeden samec. Dochází k vnitřnímu oplození, některé druhy mají i penis. Podle péče o potomstvo je dělíme:

   nidifugní: mláďata mají prachové peří a starají se o sebe sama

           nidikolní: holá mláďata, o která pečují rodiče

  Mimopárová paternita: mláďata často nepatří otci, který je vychovává

  Hnízdní nažina: předzvěst snášení vajec u samic – vytrhané peří na břiše

  Stálí ptáci se u nás zdržují po celý rok (vrány, sýkory, vrabci). Stěhovaví ptáci u nás hnízdí a na

  podzim se stěhují do teplejších krajin (vlaštovky, rorýsi). Přelétaví ptáci se u nás vyskytují jen během jarního a podzimního tahu, krátce zůstávají a pak táhnou dál (husy, bahňáci) – mezi těmito skupinami jsou četné přechody, např. kos černý v městech přezimuje a nestěhuje se, zatímco lesní populace se stěhují.

  Význam ptáků v přírodě je značný – udržují biologickou rovnováhu, zničí řadu škůdců (hmyz, hlodavce). Někteří patří mezi lovnou zvěř (kachna, koroptev). Některé druhy člověk chová (husy, kachny,

  kur domácí), protože poskytují maso, vejce a peří.

  Nadřád: Běžci

  Běžci mají zakrnělá křídla, ztratili schopnost letu. Prsní kost nemá hřeben. Nohy jsou dobře vyvinuté, přizpůsobené k běhání. O mláďata se starají výhradně samci. Žijí pouze na jižní polokouli, nandu pampový, pštros dvouprstý, emu hnědý, kivi jižní, kasuár přilbový

  Nadřád: Létaví

  Řád: Vrubozobí

  Vrubozobí mají plochý zobák pokrytý měkkou kůží, na jeho konci je rohovitá ploténka zvaná nehet. Na okraji zobáku jsou rohovité zoubky, kterými procezují vodu a bahno. Nohy jsou krátké, plovací, mezi třemi prsty je plovací blána. Peří je husté a mastné, mají hustou vrstvu prachového peří. Všichni mají silný hlas. Nad očima mají silně prokrvené žlázky – hlen ze soli stéká po zobáku. Jsou často tažní. Žijí v párech, mláďata nekrmí – nidifugní.

  • Husa velká, labuť velká, kachna divoká, kajka mořská, lžičák pestrý

  Řád: Hrabaví

  Hrabaví jsou středně velicí až velcí ptáci. Původně se vyskytují po celém světě. Nikdy se nekoupou-popelí se v prachu. Mají silné hrabavé nohy a silný zobák. Křídla jsou krátká a zaoblená. Neumožňují dobrý let. Noc tráví ve větvích-hřadování. Běžný je u nich pohlavní dimorfismus – samec (kohout) má na hlavě hřeben a laloky. Většina druhů žije v polygamii (kohout má více slepic). Mláďata nekrmí.

  • tetřev hlušec, koroptev polní, bažant obecný, křepelka polní, tabon, krocanaj.

  Řád: Tučňáci

  Všichni se vyskytují jen na jižní polokouli. Ideálním pohybem pro ně je plavání a potápění. Jejich tělo je na to uzpůsobené-křídla se ohýbají jen v rameni – veslování a kostra není pneumatizovaná, aby se dobře potápěli. Mezi prsty mají plovací blánu. Nad očima mají supraorbitální žlázy – odsolování. Živí se rybami nebo krylem. Mají společná hnízdiště a jsou nidikolní – pečují o mláďata. Před zimou se chrání silnou vrstvou tuku a šupinovitými obrysovými pery.

  • Tučňák patagonský: Je druhým největším tučňákem. Na rozdíl od ostatních druhů nestaví hnízda a hnízdí v období antarktického léta. Při námluvách lákají samci samici troubením se zdviženu hlavou. Pokud ta má zájem, následuje ho, zatímco samec kývá hlavou ze strany na stranu. Na výchově mláděte se účastní oba rodiče. Ihned poté, co snese samice vejce, samec si je překutálí na nohy, které jej izolují od chladné země, a překryje jej kožním záhybem, který nemá v místě kontaktu s vejcem peří, aby dodával potřebné teplo. V sezení na vejci se oba rodiče střídají zhruba v pětidenních intervalech. Mládě se líhne po 52 až 55 dnech. Rodiče se střídají i v krmení mláděte. Mládě do konce dubna přepelichá do druhého prachového peří a přibere na hmotnost kolem 11 kg. V té době dochází k nástupu zimy, snížení množství potravy v moři a odchodu rodičů z hnízdní kolonie. Mláďata se proto sdružují do tzv. školek, kde jejich těsný kontakt zmenšuje výdej tepla. V tomto období je rodiče krmí jen každý druhý až třetí týden. Mláďata proto zhubnou na přibližně 2/3 původní hmotnosti. V říjnu dochází k opětovnému zvýšení množství potravy a rodiče proto přicházejí podstatně častěji. V průběhu prosince je prachové peří mláďat nahrazeno normálním a mláďata se vydávají samostatně lovit na moře. Vývoj mláďat trvá déle než u tučňáků císařských a tak vychová jen dvě mláďata za tři roky.

  Řád: Veslonozí

  Veslonozí mají všechny čtyři prsty spojené plovací blánou. Krátké nohy jsou posunuté dozadu. Na malé hlavě je velký zobák. Jsou to solidní letci. Mají vak na skladování ryb. Jsou krmiví.

  • pelikán kadeřavý, kormorán velký

  Řád: Brodiví

  Brodiví jsou velcí a středně velcí ptáci s dlouhýma nohama. Tvoří pevné páry. Zobáky mají uspůsobené k harpunování kořisti. Jsou krmiví.

  • čáp bílý, čáp černý, kolpík bílý, volavka popelavá, volavka stříbřitá aj.

  Řád: Dravci

  Dravci mají tyto znaky: zahnutý, na konci ostrý zobák, dlouhé drápy na prstech přizpůsobené k lovu kořisti. Jícen je široký bez volete. Mají dobrý zrak a dobře létají. Nevýrazný pohlavní dimorfismus. Dělí se na plachtiče, stíhače a manévrovače. Jsou krmiví.

  • orel mořský, sup bělohlavý, orlovec říční, sokol stěhovavý, ostříž lesní, poštolka obecná, krahujec obecný, moták pochop, raroh lovecký, jestřáb lesní, káně lesní.

  Řád: Sovy

  Konvergence s dravci. Konvergence je společný znak, který se vyvine u nepříbuzných skupin s podobným způsobem života.
  Sovy mají oči uložené vepředu, vidí 100× lépe než člověk a stejně jako on je zavírají horním víčkem. Vidí za minimálních světelných podmínek, ale ne v úplné tmě, v té se orientují sluchem – k tomu jim napomáhají asymetricky umístěné uši, díky kterým si sova určí přesné souřadnice pohybující se kořisti. Pokud se kořist nehýbe, tak sova lítá tak, aby ji vyplašila. Při porcování kořisti nepoužívají sovy oči, protože jsou dalekozraké a na blízko vůbec nevidí, ale vibrisy. Některé druhy umí otočit hlavou až o 270°.
  Sovy nemají prachové peří, jen husté obrysové. Peří okolo obličeje jim vytváří péřový závoj. Sovy nemají vole, potrava jim jde rovnou do žaludku, kde je trávena 2 hodiny. Kostí a chlupů se zbavují útvarem zvaný vývržek, který je pro biology cenným studijním materiálem. Sovy mají vratiprst. Hnízda si staví ve skalních puklinách nebo dutinách stromů. Vejce kladou brzo, aby mohly lovit jarní myši. Po vylíhnutí se o nidikolní mláďata i samice stará nejdřív pouze samec, ale jak mláďata rostou, musí se starat i samice, protože by je samec neuživil. Odrostlá mláďata si trénují lov na již zmiňovaných jarních myších.
  

  čeleď: Puštíkovití
  Mají velkou hlavu, velké žluté nebo oranžové oči. Na hlavě se často nachází tzv. „ouška“, což jsou vztyčitelná volná pera. Okolo obličeje mají kruhovitý závoj.

  • Puštík obecný – obývá Eurasii a severní Afriku. Žije i ve městech, často hnízdí v dutinách stromů. Rozpětí křídel se pohybuje okolo 1 metru, živí se drobnějšími savci.
  • Kalous ušatý – je poměrně častý, obývá severní a střední Afriku. Otáčí hlavu o 270°.
  • Výr velký – je naše největší sova, rozpětí křídel je 1,5m. Největší zdokumentovaná ulovená kořist byl kolouch o hmotnosti 13 kg. Výr je často chován, nalezneme ho například ve Valdštejnské zahradě.
  • Sýček obecný – má rozpětí křídel 40 cm. Nemá ouška, ale za to má obočí jak Brežněv. Když je rozrušen, tak si přičapne. Už od antiky je symbolem moudrosti.
  • Kulíšek nejmenší – má rozpětí křídel také 40 cm, ale je menší než sýček. Dokáže ulovit kořist větší, než je sám.

  čeleď: Sovovití
  Mají velkou hlavu, malé oči a nikdy nemají ouška. Okolo očí mají srdčitý závoj. Uši nejsou asymetricky umístěné. Mají nezvykle dlouhé nohy s prsty opeřenými až po drápy.

  • Sova pálená – rozpětí křídel je 75 cm.

  Řád: Papoušci

  Papoušci jsou tropičtí ptáci žijící na stromech. Zobák je zahnutý, přizpůsobený k louskání tvrdých semen. Nohy jsou šplhavé, dva prsty směřují dopředu a dva dozadu. Krmiví. Žijí v hejnech, hnízdí v dutinách.

  • Ara hyacintový, kakadu chocholatý, andulka vlnkovaná

  Řád: Šplhavci

  Šplhavci mají nohy přizpůsobené ke šplhání po stromech (2 prsty dopředu a 2 dozadu). Zobák má většinou klínovitý tvar, jazyk je daleko vymrštitelný. Žijí v párech, mláďata krmí.

  • Žluna zelená, datel černý, strakapoud velký, krutihlav obecný

  Řád: Pěvci

  Pěvci jsou největším řádem ptáků, patří sem více než polovina všech druhů ptáků. Mají dobře vyvinutý hlasový ústroje.

  • krkavcovití, špačkovití, tuhýkovití, sýkorovití, brhlíkovití, šoupálkovití, střízlíkovití, drozdovití, pěnicovití, lejskovití, konipasovití, skřivanovití, vlaštovkovití, pěnkavovití, stnadovití, snovačovití

  Třída: Savci (Mammalia)

  Savci jsou teplokrevní obratlovci. Regulace teploty je endotermní, teplota se pohybuje nejčastěji mezi 36°C až 39 °C. Tělo mají kryté srstí, která je teplým izolátorem. Srst je tvořena chlupy, které vznikly zanořením epidermální papily do škáry. Chlupy vznikají jinde než plazí šupiny, tudíž lze u savců vidět šupiny i jemné chloupky – myší ocas. Chlupy jsou mrtvé struktury, živá je jenom cibulka (folikulus), která je vyživována škárovou papilou. Buňky cibulky se dělí a keratinizují se poté, co odrostou. U savců dochází k línání, což je periodická výměna srsti. Na jaře je línání úplné, na podzim částečné. Při línání celá cibulka odumře, je odloučena, ale zároveň se pod ní tvoří cibulka nová. Chlupy lze rozdělit na pesíky a podsadu, kterou lze dále rozdělit na vlníky a osiníky. Podsada má termoregulační funkci, Pesíky rozhodují o zbarvení. Obsahují pigment melanin, jehož hloubka a množství určuje barvu jedince. Sinusové chlupy = vibrisy jsou hmatové chlupy v obličejové části, které slouží k orientaci v prostoru. Jejich vývoj je jiný než u ptáků. Mezi další modifikace chlupů patří ostny (ježek), šupiny (luskoun), krunýř (pásovec), oční brvy = řasy (člověk, kočka),vlasiny = žíně (kůň), štětiny = zesílené pesíky (prase). Mezi další deriváty pokožky patří drápy, nehty, kopyta a rohy.

  Savci mají množství potních a mazových žláz, které promašťují chlup v oblasti cibulky. Lysí savci nemají ani mazové žlázy.Pachové žlázy vznikají přeměnou potních nebo mazových žláz na různých částech těla, především však v okolí řitního otvoru a na krku. Slouží k vnitrodruhové i mezidruhové komunikaci, vytírání těchto žláz je záměrné i mimoděk. Mléčná žláza mamma vznikla přeměnou potní žlázy. Mléčných žláz mají savci několik, vyúsťují v podobě mléčného pole, bradavky nebo struku. Mléčné pole je přímý výtok mléčných žláz na povrch kůže, mláďata ho poté olizují. Další variantou je bradavka, kdy do jedné lokality ústí několik mléčných žláz. Struk je společným vyústěním několika mléčných žláz.

  OS: Lebka je spojena s páteří dvěma klouby. Dva páry končetin jsou podsunuty pod tělo, které nesou, čímž se zlepšil pohyb po zemi. Mají regionalizovanou páteř, tedy sestává z podobných počtů obratlů, které se mezi sebou morfologicky liší. Př.: Žirafa má 8 krčních obratlů, ale krční obratle má jiné než hrudní. Počet krčních obratlů je sedm, žirafa jich má 8, lenochod 9. Hrudních obratlů mají savci 12-15, bederních 5-6, křížové 4 a kostrčních nebo ocasních mají 3-50.

  Dále mají mandibulu tvořenou jen jednou kostí, střední ucho sestává ze tří kůstek: kladívka, kovadlinky a třmínku, dochází u nich tedy k zesilování a přímému přenosu vibrací.

  Savci mají diferencovanou faciální svalovinu, jsou tedy schopni mimiky. Důležitým svalem je i platisma, což je podkožní sval, pomocí kterého se např. koně zbavují much. U člověka zůstal pouze rudiment na temeni.

  TS: je různě modifikována dle příjmu potravy.  Trávicí soustava začíná pysky a jazykem, který je jiný než u ptáků. Savci mají heterodontní chrup ve dvou generacích, nejčastější vzorec je 3143, ale může docházet k modifikacím a zvyšování jejich počtu – delfín. Mezera mez zuby se nazývá diastema – 3043. Herbivoři mají delší střeva než karnivoři, bakterie v apendixu tráví celulózu

  DS: Mají bronchoalveolární plíce a dokonalou bránici.

  CS: Krevní oběh je zcela uzavřený, cévní soustava má pouze levý oblouk aorty a dokonale čtyřdílné srdce, červené krvinky jsou bezjaderné.

  NS: Mozek je ze všech obratlovců nejdokonaleji vyvinut. Přední mozek a jeho kůra převažují nad ostatními částmi mozku. V souvislosti s dokonale vytvořenou nervovou soustavou jsou vyvinuty i smyslové orgány, čich, sluch a zrak – corpora quadrigemina. Cauda equina neboli „koňský ocas“ je svazek nervů v míšním kanálu. Mícha savců končí před ocasními obratli.

  VS: Mají nejdokonaleji vyvinuté ledviny – metanefros – dokonale stavěnou Henleovou kličkou. Dále mají močový měchýř a vylučují močovinu.

  Smysly: Primárním smyslem je u většiny čich, ale například u koček zrak – mají oči umístěné frontálně, vidí ve 3D. Mikrosmatičtísavci používají čich méně, na rozdíl od makrosmatických savců, kteří mají hodně zvlněné skořepi a nosní sliznice. Vomeronazální = Jacobsonův orgán mají jen někteří savci a slouží pro vnímání feromonů. Čich je důležitý pro správné vnímání chuti, přesto někteří savci – kytovci – nečichají vůbec.

  Oko je kulovité, všichni aspoň trochu vidí barvy. U některých dochází ke stereoskopii – vidění ve 3D. Tapetum luccidum – přeměněná cévnatka, odráží světlo zpátky do oka.

  Co se sluchu týká, tak až na výjimky mají vnější ucho a boltec. Výjimku tvoří kytovci, kteří ho mají zcela zarostlé a k přenosu zvuku dochází přes tuková tělesa uložená v oblasti čela. Tuková tělesa uložená laterálně slouží k příjmu zvuků, frontální k jejich vyluzování.

  Rozmnožování: je pouze pohlavní (kromě jednovaječných dvojčat, kdy je klonální). Savci jsou gonochoristé, samci mají penis. Sameckost je dána chromosomem Y, ale u vačnatců je za ni částečně odpovědný i chromosom Y. Oplodnění je vždy vnitřní.Vyznačují se rozvinutou péčí o mladé.

  Ekologie: Jsou schopni přizpůsobit se různým prostředím, jako jsou pralesy, pouště, vzduch, voda, či podzemí. U některých dochází k řízené hypotermii – dojde ke snížení teploty na minimum a jedinec je následně uveden do hibernace – plch, plšík. Jakonepravá hibernace, kterou podstupuje medvěd a křeček, se označuje zimní spánek, během kterého se jedinec probudí.

  Bergmannovo pravidlo: směrem k pólům se jednotlivé druhy zvětšují, tím se snižuje povrch těla.

  Allenovo pravidlo: směrem k pólům se zmenšují koncové části těla.

  Význam: Hospodářský význam je značný. Mnozí jsou škůdci kulturních rostlin (hlodavci). Letouni jsou naopak užiteční, protože se živí hmyzem. Mnohé druhy poskytují kožešiny (zajíci, šelmy, sudokopytníci a lichokopytníci), maso (lovná zvěř, domácí zvířata) a mléko (tur, ovce).

  

  Podtřída: Vejcorodí (Prototheria)

  Vejcorodí jsou poměrně malá skupina savců rozšířená v Austrálii a na blízkých ostrovech.

  S plazy a ptáky mají tyto společné znaky: v kostře je vyvinutá krkavčí kost, mají zobákovité čelisti kryté rohovinou. Do koncového úseku střeva ústí močovody a vývody pohlavních orgánů, takže mají kloaku. Snášejí vejce a mají nižší tělní teplotu – 26 – 35 ° C.

  Odlišné znaky: tělo je prorostlé hustou srstí, mají mléčné žlázy, bránici, červené krvinky jsou bezjaderné a ve středním uchu mají tři sluchové kůstky. Vejce jsou bohatá žloutkem, vývody mléčných žláz nekončí na mléčných bradavkách, ale vyúsťují rozptýlené na mléčných políčkách na břiše.

  • Má pouze tři zástupce: ptakopysk podivný, ježura australská, paježura Bruinova

  Podtřída: Theriiformes

  Infratřída: Vačnatí (Metatheria)

  Vačnatci mají dvě pochvy a na břiše vak, který je podepřen dvěma vakovými kostmi. Zárodky se vyvíjejí bez placenty nebo pouze s nedokonalou placentou. Mláďata se rodí nedokonalá. Samice je po narození nosí ve vaku, kam ústí vývody mléčných žláz, seskupené do bradavek. Mláďata se pevně k bradavce přisají a mléko je jim vstřikováno do úst stahováním svalů kolem mléčných žláz. Některé nemají vak a rodí mláďata o něco dokonalejší. Patří sem formy hmyzožravé, hlodavé, masožravé, býložravé.

  • koala medvídkovitý, klokan rudý, ďábel medvědovitý, vačice opossum nebo vyhynulý vakovlk.

  Infratřída: Placentálové (Placentalia)

  Jejich zárodky jsou vždy placentou spojeny s matkou, po narození mohu mláďata samostatně sát mléko. Chrup se obvykle vyskytuje nejprve jako mléčný, později jako trvalý.

  Řád: Hmyzožravci

  Hmyzožravci jsou malí až středně velicí. Považují se za nejprimitivnější placentály. Mají primitivní úpravu lebky a chrupu (zuby jsou málo diferencované), mozek je malý s hladkými polokoulemi. Mají krátké končetiny, živí se hmyzem.

  • ježek západní, krtek obecný, rejsek obecný, bělozubka bělobřichá, rejsec černý

  Řád: Hlodavci

  Hlodavci jsou největším řádem savců (třetina všech druhů). Mají charakteristický chrup, v němž je po dvou hlodavých zubech, které jsou dlouhé, zahnuté, zepředu kryté sklovinou, nemají kořeny a jsou hluboko vklíněny do čelisti. Rostou po celý život. Velmi rychle se rozmnožují, při přemnožení napáchají velké škody.

  • Veverka, sysel, svišť, plch, myš, hraboš, potkan, křeček, nutrie, dikobraz, morče.

  Řád: Zajícovci

  Dělí se na dvě čeledi – pišťuchovité a zajícovité. V horní čelisti mají na rozdíl od hlodavců 4 řezáky, ale jsou umístěny za sebou. Řezáky jsou dlouhé, ze všech stran kryté sklovinou a rostou po celý život. Při kousání potravy mohou hýbat čelistí kromě svislé a předozadní roviny i v rovině pravolevé, a to díky kulovitému čelistnímu kloubu. Potravou neplýtvají rádi, proto mají vakovité slepé střevo plné mikroorganismů, ale to není ten hlavní zlepšovák. Tím je cekotrofie, tedy pozření potravy, která již jednou prošla trávicím traktem. Poté ze zajícovce vypadnou tuhé kulaté bobky tak, jak je všichni známe. Přední nohy sice dělají kráčivý krok, ale zadní nohy se přisouvají najednou, proto se pohybují hopkáním. Zajíci běhají, kličkují a skáčou do výšky. Ale před nepřítelem, je-li daleko, si radši stoupnou jen na zadní nohy a „panáčkují“. Tím ho neupozorňují na svou lokaci, nýbrž se mu vysmívají, jak mu utečou.  Kvůli postavení očí si nevidí těsně před čumák, ale to nevadí, natočí uši, nebo pohnou hlavou. Tou koneckonců umí otočit až o 180°, ale toho využívají spíš k čištění zad. Při námluvách ze sebe dělají frajery, běhají, nahání se a boxují spolu. Když je jim box málo, začnou kopat i zadníma nohama. Ale perou se i samice, když se nemůžou zbavit příliš dotěrného nápadníka, tak mu jednu vrazí. Jsou schopni superfoetace, tedy oplození samice, zatímco ona je ještě březí. Samci mají jako jedni z mála druhů šourek před penisem.

  • Pišťucha velkouchá – žije v Asii v pohoří Pamír, v létě si dělá seno, žije v norách.
  • Zajíc polní – větší, pole, dolíky, osrstěná vidoucí mláďata, samotářský život.
  • Králík divoký – váží od 0,3 do 3kg. Po 30 denní březosti vrhá samice 1-15 holých a slepých mláďat do nové, 1-2m dlouhé, trávou a srstí z břicha vystlané nory. Mláďata prohlédnou po týdnu a z nory vylézají v polovině třetího týdne života. Králíci žijí v koloniích, raději mají písčité oblasti, neboť tam se dobře hrabou nory a tím ubývá vzájemné nesnášenlivosti samic, neboť v místech, kde je jich nadbytečný výskyt, dochází k agresivnímu chování samic. Jako varovný signál využívají zadupání zadníma nohama a vystrčení bílého pírka.

  Užíval k „dámskému lovu“ a byl domestikován mnichy, neboť těm chutnalo maso nenarozených králíčat.  V Austrálii se přemnožil díky absenci přirozených predátorů a škodí. Králíci byli infikováni myxomatózou ke snížení populace, ale nakonec došlo k jejich decimaci.

  Řád: Šelmy

  Šelmy mají charakteristický chrup, ve kterém jsou vyvinuty a tvarově rozlišeny všechny druhy zubů. Řezáky, jsou malé, špičáky velké, mírně zahnuté, poslední třenový zub v horní části čelisti a první stoličky v dolní čelisti jsou nejsilnější – tzv. trháky. V prstech mají silné drápy. Většinou mají dlouhý ocas, rodí se slepá, nevyvinutá mláďata. Živí se masitou potravou.

  • Cibetkovití (ženetka, promyka), kunovití (vydra, kuna, tchoř, lasice);
  • kočkovití (rys, tygr, levhart, puma, kočka, lev, jaguár);
  • psovití (liška, vlk, pes, kojot); medvědovití (medvěd, panda velká);
  • medvídkovití (mýval, nosál, panda červená); tuleňovití, mrožovití, lachtanovití.

  Řád: Kytovci

  Kytovci se úplně přizpůsobili životu ve vodě. Jsou to velicí savci, jejichž tělo je pokryto silnou vrstvou tuku. Nemají kožní útvary – srst, potní a mazové žlázy. Mají jen jeden pár mléčných žláz. Přední končetiny jsou přeměněny v ploutve. Zadní jsou zakrnělé. Mají mohutnou, vodorovně uloženou ocasní ploutev. Mají dobře vyvinutý sluch, při komunikaci vydávají charakteristické zvuky. Na vrcholu hlavy mají umístěn jeden nebo dva dýchací otvory — tzv. vnější nozdry, které jsou uzavíratelné svěracími svaly.Mají ze všech zvířat největší mozek, který je gyrifikován stejně jako u primátů.

  • kosticovci (plejtvák, keporkak, velryba grónská);
  • ozubení (delfín, kosatka, vorvaň)

  Kosticovci:

  Jméno řádu kosticovců pochází samozřejmě od slova kostice. Tento útvar, který nahrazuje chybějící zuby, se nachází ve velkém počtu v horní čelisti kosticovců. Kostic bývá rozdílný počet podle druhu a i rodu, ke kterému daný kytovec náleží. Velryby mají okolo 210 až 300 kostic na každé straně tlamy, plejtvákovci pouhých 135 až 180, ale plejtváci 230 až úctyhodných 470. Jejich velikost je opět dosti proměnná. Tloušťka se může pohybovat od 3 do 14 milimetrů.

  Ve všech případech fungují jako zvláštní kartáče, které filtrují vodu a zachytávají drobné mikroorganismy. Podle techniky, která je používána k lovu, dělíme kosticovce ještě dále na hltače a sběrače. Sběrači plavou oceánem s otevřenou tlamou a sbírají vše, co jim přijde do cesty. Tlamu zavřou, když se v ní nashromáždí dostatek potravy. Takto se chovají pravé velryby a plejtvákovci. Naproti tomu hltači vyhledávají místa nahromadění planktonu, který pak opakovanými pohyby nabírají a hltají. Zástupcem je většina plejtváků. To, že tito obři potřebují ke svému životu velké množství potravy, je více než jisté. Plejtvák obrovský nebo myšok denně spotřebují 3 až 5 tun zooplanktonu. Tedy takového průměrného slona. Sezona, po kterou se kytovci „pasou“, je dlouhá 4 až 5 měsíců.

  Během sezony spotřebují velcí plejtváci 450 až 750 tun potravy. Získat takové množství potravy není nejjednodušší, a tak kytovci musejí podstupovat dlouhé cesty. Zajímavé je, že se při nich vždy drží na své mateřské polokouli a nikdy nepřekračují rovník.

  Proč velryby netrpí Kesonovou nemocí:

  Velryby se potápějí do hloubek 10 až 50 metrů na dobu 10 až 30 minut, plejtváci se potápějí i do 400 metrů na dobu 30 až 60 minut a vorvaň sestupuje do hloubky až 2 000 metru na dobu až 60 až 80 minut (k dosažení této hloubky potřebuje 20 až 25 minut). Kapacita plic u kytovců nepotápějících se do velkých hloubek je okolo 7 litrů na 100 kg hmotnosti. Naopak u druhů dosahujících největších hloubek je kapacita mnohem nižší, asi 2,5 až 3 litry na stejnou hmotnost. Hmotnost srdce přitom mají úměrnou své hmotnost v porovnání se suchozemskými savci. Jejich schopnosti se vysvětlují tím, že kytovec se sice nadechne méně kyslíku, ale zároveň i méně dusíku. Jestliže člověk je schopen při nadechnutí vyměnit obsah vzduchu v plících jen z 15 až 20 procent, vorvaň to dokáže z 80 až 90 procent. Dále tím, že se nadechl míň dusíku, dostane se ho méně do krve a to má zásadní význam pro vnik kesonové nemoci při vynořování. Kytovci mají v průměru s ostatními savci až o 25 % více hemoglobinu i myoglobinu.

  Zajímavosti

  Mládě velryby jižní vypije až 200 litrů mléka každý den. Plejtvák myšok se může dožít až 90 let. Plejtvákovec šedý migruje z Aljašky do Mexika překonávaje každoročně 20 000 kilometrů.