Bezruč Petr – život a dílo – rozbor s ukázkami

Ve výslužbě se usazuje v Kostelci na Hané. Umírá v Olomouci.

Roku 1945 byl jmenován národním umělcem.

Dílo: Slezské písně

Ve stěžejním díle, Slezských písní, se kumuluje mnoho přístupů k dílu jako takovému i k lyrickým subjektům, které různými způsoby odkazují na autora (např. autostylizace do lidového barda, pamfletisty, pokračovatel lidového mýtu atp.).

Slezské písně byly formovány po mnoho let a obsahují proto básně z různých období autorova života.

Jako nevýznamnější jsou uváděny básně vzniknuvší před prozrazením pravé identity autora (anonymita přidávala básním tajemnost a pseudonym mohl reprezentovat kolektivní výtvor lidové masy, výraz zkušeností, útlak i vzdor), které jsou stylizovány jako pokračování lidového mýtu (snaží se působit jako jakési pověsti). Vypovídá o tíživé situaci obyvatel Těšínska, Ostravska a Beskyd. V baladách (Kantor Halfar) pak vystupuje jako pouhý pozorovatel děje, jinde mají jeho promluvy ráz chóru z antických tragédií (Maryčka Magdonova). Na druhou stranu se v básních se sociální a národnostní tématikou se Bezruč předvádí jako lidový bard, písničkář a pamfletista, který reprodukuje a ukazuje problémy, útlak a vzdor slezského lidu. Veřejně osočuje konkrétní osoby (Markýz Géro), cizí šlechtu i českou buržoazii.

Nejblíže ke skutečnému autorovu životu směřují básně s místní tématikou (Tošnovice, Z Ostravy do Těšína). Naopak nejvzdálenější je autostylizace do postavy ve Škaredém zjevu, kde autor sám sebe přirovnává k mytickému fantómu. Rovněž využívá prozatímní anonymity a vysvětluje pseudonym „Bezruč“ slovy „…levou mi urazil uhelný balvan…“.

V díle autor snoubí folklór a lidový mýtus (Ondráš) a antickou tématiku (Leonidas), popř. křesťanské prvky ukřižovaného Krista (Vrbice).

Básně ve Slezských písních se blíží symbolismu 90. let (obraznost, volné verše) a zároveň se vyznačují prvky macharovského realismu (přímé řeči, zdánlivě prosté sdělování informací). Rovněž se zde uplatňují prvky anarchobohémy (generace buřičů), jejíž autoři vstoupili do literatury v podobné době jako Bezruč. Poezie skrze tuto syntézu působí „zdánlivým primitivismem a nápadně manifestovanou barbarskostí“. Zároveň se ale stále udržuje návaznost na folklór, což zapříčiňuje „neopakovatelnou a mimořádně šťastnou celistvost“.

V mnoha básních je možné rozpoznávat místopis kraje pomocí názvů básní přímo odpovídajících názvům obcí a lze vystopovat dějiště básní. Jsou popisovány mlýny, rybníky i různé hájky a hvozdy, které skutečně existovaly. Tímto je vybudován celý knižní svět ohraničený horami (Beskydy), hutěmi (Ostrava), úrodnou zemědělskou krajinou (Opava) a hranicí s Pruskem. Jako velký problém země a jako prvek odnárodnění jsou uváděna poněmčená a popolštěná města (např. Frýdek).

Intimní lyrika Bezručovy tvorby se stále drží tématiky sociální a národnostní, hledá důvody zhroucení svých nadějí v průběhu procesu odnárodnění a zbídačení slezského lidu. Způsob citového a erotického prožívání lyrického subjektu je vykreslen drsně, nevýmluvně. Předem rezignuje na naděje a cíle.

Po prolomení pseudonymu a odhalení autorova skutečného jména došlo u Bezruče ke znechucení a omezení tvorby (hlavně kvůli možným vládním postihům).

V pozdnějším období jsou Slezské písně obohacovány básněmi odkazujícími na lidové písně, některé jsou ovlivněny poválečným nacionalismem. Do tvaru a obsahu Slezských písní zasahoval J. Herben (redaktor Času), který se snažil Bezruče přimět k dotvoření a ucelení sbírky, dále dílo formovala i rakouská cenzura a autorovy obavy o vlastní existenci. Sám Bezruč nechtěl své dílo hromadit do jedné sbírky a s postupujícím věkem básně postupně upravoval.

Jan Herben roku 1903 nechal vydat některé básně knižně jako Slezské číslo, ve kterém byly uveřejněny hlavně novější básně, ale nástin starších básní je zachován. Slezské písně byly uspořádány do výsledného stavu o šest let později. Básně byly od přelomu století přidávány již jen náhodně a ve 20. letech byly připojeny nové básně i básně zaslané Herbenovi dříve, které nebyly doposud uveřejněny. Takto sbírka dospěla přibližně do podoby, kterou známe dnes.

Členění básní ve Slezských písních dle Zdeňka Pešata

1. A) autostylizační verše: někdy hyperbolické autostylizace, polystylizace protikladné navzájem. Např. Vrbice, Kdo na moje místo, Já, Škaredý zjev.
2. B) svědecké verše: dějový prvek (epické a baladické básně), zobrazování života slezského lidu. Např. Den Palackého, Markýz Géro, 70000, Maryčka Magdónova, Kantor Halfar (Rektor Halfar).
3. C) zpovědní verše: intimní lyrika, básníkův život, citové a erotické vztahy, rezignace na intimní život, skeptický pohled na sebe. Např. Červený květ, Hrabyň, Pluh Hlučín.

Dílo: mimo Slezské písně

Veršované povídky (Krásné pole, Smrt Césarova) směřují více k macharovskému realismu než k symbolismu.

Poezie je tématicky zaměřená na bilancování mezi životem a smrtí. Nejrozsáhlejší z básní nezařazených do Slezských písní je Stužkonoska modrá (1930). Stužkonoska je vzácným druhem můry; v básni je vzpomínáno na mládí.

Kompletní sbírka básní neobsažených ve Slezských písních vyšla roku 1958 a jmenuje se Přátelům a nepřátelům. Tato sbírka vychází až po autorově smrti. Převažuje zde milostná lyrika.

Neuspořádány zůstaly Bezručovy drobné prózy, filologické polemiky, veršované pozdravy a gratulace.

Bezruč v návaznostech

Petr Bezruč zanechal bez pochyb velkou stopu na poli české literatury a českého básnictví, proto není divu, že se jím inspirovalo mnoho umělců a jiných lidí, kteří navazují na jeho dílo či mu vzdávají určitým způsobem úctu.

Po autorovi je pojmenována lipovo-kaštanová alej obklopující silnici z Valtic do Lednice. První stromy zde byly vysazeny již roku 1715. Současné jméno alej dostala díky tomu, že blízké Valtice Bezruč při svých cestách navštěvoval a věnoval jim báseň Valčice.

Důl Petr Bezruč (do roku 1946 Důl Terezie) je ostravský černouhelný důl, který je nečinný od roku 1992. Důl je již zasypaný, ale jedna z těžných věží zůstává zachována, jelikož je prohlášena za technickou památku.

Jiří Wimmer (1943-2001) proslavil Bezručovu báseň Ostrava, kterou přednášel tak, jak by ji podle jeho představ přednášel těžký kuřák. V přednesu nechyběl kašel, kuckání, přeřeky (místo „Ostrava“ řekl „otrava“ apod.).

Nejproslulejším umělcem, který Bezruče připomíná, však zůstává písničkář a skladatel Jarek Nohavica (*1953), který proslavil báseň Kdo na moje místo. Jako píseň ji zpívá sám (folkově) nebo se skupinou Čechomor, což písni dodává rockovou kulisu. Sám Nohavica pochází z Ostravy, z oblasti, kde Bezruč tvořil, a proto se jím inspiruje a částečně se také stylizuje do role lidového barda. Píseň Kdo na moje místo v rockové úpravě zazněla i ve filmu Rok ďábla.

Multižánrová kapela VX: První kontakt v písni Siroty na Starých Hamrech přímo používá některé prvky Bezručových básní (např. Kantor Halfar, Maryčka Magdonova).

Postavu markýze Gera přejímá i Karel Kryl v písni Braniboři v Čechách.

Ukázky básní

Kantor Halfar

Byl to synek jako jedle,

byla na něj pyšná máti,

ale tu škaredou měl chybu:

tu, že nechtěl poslouchati

 

těch, kdož vládli pod Lipinou.

A když tak se kantor spustí…

víš, jsou hříchy v katechismu,

co se nikdy neodpustí.

 

Leta táhnou, vlasy řídnou

jako listí před jesení.

Halfar pořád za mládence!

Pro Halfara místa není.

 

V krčmě zazní skočná hudba.

Právě v kapli dalo slovo:

či by mělo deset roků

čekat děvče Halfarovo?

 

Přijdou páni: Škola polská!

Burmistr v klín ruce složí.

Ale zpurný Halfar učí

jak mu káže zákon Boží.

 

Tich po mezích chodí kantor,

bez úsměvu, bez myšlenky,

v krčmě v noci sám za stolem

hledí k zemi, hledí sklenky.

 

 

V horký večer, na klekání

když se jednou ve vsi zvoní,

vrazí děvče v černou jizbu:

Kantor visí na jabloni!

 

Bez modlitby, bez slzy ho,

jak při hříšné duši jisto,

v roh hřbitova zakopali,

a tak dostal Halfar místo.

 

 

Setkání

Na řemeni lankasterku,

za kloboučkem sivé pero,

v srdci lesa borového

tak mne potkal markýz Gero.

 

Polské kněze dal do fary,

českou školu poněmčil mi.

Odpočinul, drahou pušku

pověsil mezi dva jilmy.

 

Prokletý vrah mojí mluvy!

(Ale horskou rád má dcerku.)

Dvacet kroků stál ode mne,

doma nechám lankasterku!

Vrbice

Pod Bohumínem, kde dozněla mých dědů řeč,

a mezi Hrušovem, fabrika rudá kde dýme,

fabrika panská, kde dýcháme těžko a ztěžka,

ležíš, má dědino, s dřevěným chrámem.

Zapadlé domky, kde na střechách mechy se plazí,

ve čtyřech topolích na kříži Kristus.

Tak

vrazili v čelo mi trnovou korunu při Bohumíně,

přibili ruku mi v Ostravě, v Těšíně v srdce mne bodli,

z Lipiny octu mi podali píti,

při Lysé nohy mi probodli hřebem.

Jednou, ach jednou ty pro mne si přijdeš,

ty děvucho temných a bezlesklých očí,

co mák nosíš v ruce.

Dál bude bič znět, dál dubou nás dávit,

pod Bohumínem a v Hrušově, v Lutyni, v Bašce,

já to víc neslyším, co je mi po tom,

co je mi po všem.

 

 

Ostrava

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,

sto roků kopal jsem uhlí,

za sto let v rameni bezmasém

svaly mi v železo ztuhly.

 

Uhelný prach sedl do očí,

rubíny se rtů mi uhly,

se vlasů, s vousů a s obočí

visí mi rampouchy uhlí.

 

Chléb s uhlím beru si do práce,

z roboty jdu na robotu,

při Dunaji strmí paláce

z krve mé a z mého potu.

 

Sto roků v kopalně mlčel jsem,

kdo mi těch sto roků vrátí?

Když jsem jim pohrozil kladivem,

kdekdo se začal mi smát.