ANTICKÝ ŘÍM
Přírodní podmínky:
– Apeninský poloostrov – uprostřed Středozemí
– na severu Alpy, okolo moře
– bezpečí, ne izolace
– mírné podnebí, dostatek vláhy
– malé řeky (místní význam)
– Pádská nížina – nejúrodnější
– obilí, luštěniny, vinná réva, ovoce, zelenina
– dostatek Fe rudy, stavebního kamene, hrnčířské hlíny
– zálivy pro kotvení lodí
Periodizace:
- královská (753 – 510 př.n.l.)
- republiky (510 – 31 př.n.l.)
- císařská – principát (31 př.n.l. – 284 n.l.)
– dominát (284 – 476 n.l.)
– 1200 př.n.l. – příchod indoevropského obyvatelstva – Italikové
– Latinové, Lýguvové, Sabiné, Samnité
– SZ – Etruskové (neindoevropané)
– J – Řekové
– 5. stol. př.n.l. – pronikání Keltů (Galů)
– villanovská kultura (10.-6. stol. př.n.l.)
– první kultura v Itálii
– zpracování železa, bronzu
– hrnčířský kruh
– zemědělství
– kontakty s halštatskou kulturou a egejským světem
Etruskové
– první vyspělá civilizace v Itálii
– podle mytologie potomci Trójanů
– nejasný původ
– vyspělá města > samostatné městské státy
– etruská liga (12 městských států)
– nevytvoření jednotného státu
– v čele králové, aristokracie
– svobodní zemědělci, řem., obch., úředníci, otroci
– základem zemědělství (vyspělé)
– terasovitá pole v kopcích
– odvodňování bažin, zavlažování suchých míst
– chov dobytka
– zpracování železa, výroba šperků, nádob, zrcadel
– obchod s Kelty, Hispánií, Egeidou, Středomořím
– architektura – vodovody, silnice, kanalizace (cloaca maxima), používání oblouku a klenby
– vynikající organizátoři
– 7.-6. stol. – největší rozkvět (dominantní postavení v záp. Středomoří)
– konkurence Řeků > bitva u Kymé (474) – porážka Řeků
– 4. stol. – boje s Kelty
– 3. stol. – ovládnutí celé Itálie Římany
– používání řecké abecedy
– řecké náboženství – rozvoj věštectví
– fasces – znak nejvyšších úředníků (sekera vpletená do 12 prutů – symbol trestu a moci)
Doba královská
– 753 – založení Říma – Aeneas (Trójan) – založení Alby Longy
– Romulus a Remus – spor o městské hradby (smrt Rema)
– proces synoikismu – podíl Etrusků, Latinů, Sabinů
– charakter městského státu
– tribue (3, kmeny) > kurie (10) > rody (10)
– organizace římského vojska
– hlasování v lidovém shromáždění
– v čele král – vojenská, soudní, správní, náboženská moc
– senát – králův poradní orgán
– lidové shromáždění
– rozdělení obyvatelstva:
– patricijové („potomci urozených otců“) – šlechta
– plnoprávní obyvatelé
– plebejové – potomci porobených kmenů
– řem., zem., obch.
– početnější, neplnoprávní, ale stále občané Říma
– proletarii – bez majetku
– otroci – malý počet, vlastněni bohatými rodinami
– klientela – hledání hosp. pomoci chudými občany (klienti) u patricijů (patroni) – patricij tím získává politickou moc
– základem obživy zemědělství, chovatelství
– SERVIUS TULLIUS (konec 6. stol.)
– nová ústava
– rozdělení obyvatel do 5 majetkových skupin
– práva a vojenské povinnosti
– 510 – vyhnání posledního etruského krále (TARQUINIUS SUPERBUS)
Raná republika
(509-264 př.n.l.)
– res publica – „věc veřejná“
– správa – volení úředníků (1 rok)
– v čele 2 konzulové (nejvyšší představitelé)
– vojenská, správní moc
– mimořádné situace – diktátor (půl roku) – neomezená moc, po skončení se zodpovídá ze svých činů
– magistráti – jednotliví úředníci
– senát – patricijové, bývalí úředníci (doživotně), poradní sbor, z jejich řad se volí konzulové
– občanské sněmy – volba konzulů
B o j p l e b e j ů
– plebejové – vojenská povinnost, neplnoprávní
– plebejské secese – hromadný odchod plebejů z Říma
– nemožný chod státu
– hrozba oslabení města > ústupky
– I. secese – 494 – zavedení úředníků – tribunové lidu (10)
– hájení zájmu plebejů
– právo veta – mohli vetovat jakýkoli zákon, o kterém prohlásili, že plebejům škodí
– II. secese – 449 – zápis zákonů (zákony XII desek)
– zaručení rovnosti občanů před zákonem
– základ právního řádu Říma
– 445 – sňatkové právo s patriciji
– 367 – zákony Lucinia a Sextia
– omezení vlastnění půdy patricijů
– vytvoření úřadu praetora – staral se o soudnictví a majetkové spory, prakticky roven konzulům
– 326 – zrušení dlužního otroctví
– III. secese – 287 – definitivní zrovnoprávnění plebejů a patricijů
– shoda zájmů
– posílení pozice Říma
– Hortensiovy zákony
– výkon úřadů byl bezplatný, pocta > pouze bohatí patricijové a plebejové (nobilita)
– hosp. poměry – základem zemědělství (půda – soukromý majetek)
– soběstačné statky > pomalý rozvoj řem. a obch.
– 3. stol. – zavedení mincí
O v l á d n u t í I t á l i e
– nepřetržité války o vlastní obranu a získání okolí
– boje s Latiny – uzavření míru (Latinové > Římani)
– Veje (etruské město) – stejné podmínky pro rozvoj
– 396 – připojení
– 5.-4. stol. – příchod Keltů – pustošivé nájezdy do vnitrozemí
– 387 – ovládnutí a vyplenění Říma (za výkupné odchod), později poraženi vojevůdcem Camillem
– 4.-3. stol. – 3 samnitské války – porážka Samnitů
– boj proti řeckým městům:
– Tarent – poslední nezávislé město
– 282-272 – válka
– épeirský král Pyrrhos – pomoc Tarentu, sloni
– C u Herakleie, Ascula – vítězství Řeků („Pyrrhovo vítězství“)
– C u Beneventa (275) – vítězství Říma
– 272 – kapitulace Tarenta
– 265 – dokončení sjednocení Itálie (bez severu)
– správa porobených oblastí:
– heslo „Rozděl a panuj.“
– 1. udělení římského občanství (obezřetné)
– 2. poražení spojenci Římanů – odebrání třetiny území
– zamezení zahraniční politiky, obrany
– ponechání vnitřní samosprávy
– vojenská výpomoc (žádost senátu)
– municipia – status měst, obyvatelé – Římani (omezení)
– kolonie – obsazená území, centrum romanizace
Vrcholný rozkvět republiky
(264-133 př.n.l.)
P u n s k é v á l k y (264-146 př.n.l.)
– nejúpornější a nejdelší válka v římských dějinách
– Kartágo – na území dnešního Tuniska
– 814 – založeno Féničany
– postupně námořní velmoc západního Středomoří
– rozvinutý obchod (slonovina, sklo, látky, otroci)
– vyspělé zemědělství (plantáže)
– oligarchická vláda (bohatí)
– dobré vybavení pro války (silné loďstvo, početná pěchota)
– ovládané ostrovy – Korsika, Sardinie, Sicílie
– objevné plavby (Británie)
– Kartaginci – Punové
– po přiblížení Římanů k Sicílii konec míru (záminka dobývání města Messina)
– I. punská válka (264-241 př.n.l.)
– HAMILKAR – vojevůdce Kartaginců
– převaha Říma na souši, Kartága na moři
– útoky na italské pobřeží
– budování římského loďstva (kopírování kartaginských lodí)
– havran – otočný můstek spouštěný na nepřátelskou loď
– bitva u Aegatských ostrovů (241) – vítězství Říma
– ovládnutí Sicílie, Sardinie, Korsiky Římem
– první mimoitalská území – provincie
– 2 illyrské války (229-228) – útok Říma na Dalmácii (pirátské přepady římských lodí)
– vítězství Říma, vyčištění Jadranu od pirátů
– připojení Dalmácie
– 2 války proti Galům (225-223) – obsazení předalpské Galie, romanizace
– domluva Říma s Kartágem o vlivu v Hispánii (hranice Ebro)
– II. punská válka (218-201 př.n.l.)
– hledání nového území Kartaginci > obsazení Hispánie (nerostné suroviny)
– vybudování žoldnéřské armády Kartágem
– HANNIBAL – schopný vojevůdce
– 219 – útok na římského spojence, město Saguntum
– 218 – vyhlášení války
– pochod přes Pyreneje a Alpy do sev. Itálie (velké ztráty, doplňování Kelty)
– pochod na jih (předpoklad spojenectví s Řeky, Makedonci, otroky)
– bitva u Trasimenského jezera (217) – porážka Ríma
– bitva u Kann (216) – porážka Říma (50 000 mrtvých – největší porážka Říma v dějinách)
– vypuknutí paniky v Římě, odpadávání spojenců
– 211 – pochod k Římu (ne útok) > velká mobilizace Říma
– zhoršení Hannibalovy situace (špatné zásobování, odmítnutí některých kmenů přidat se k jeho armádě)
– Publius Cornelius Scipio st. – konzul
– 204 – útok na Kartágo, odvolání Hannibala z Itálie
– 202 – bitva u Zammy – porážka Kartága
– ztráta moci, území, 260t Ag Římu
– 3 makedonské války
– bitva u Pydny (168) – porážka Makedonie
– 148 – připojení Makedonie jako provincie
– 146 – vítězství nad Achájským spolkem
– vítězné boje proti Seleukovcům
– III. punská válka (149-146 př.n.l.)
– postupný vzestup Kartága
– rozpoutání války Římem
– 149 – útok na Kartágo
– stanovení tvrdých podmínek Římem > zoufalý odpor
– 146 – zničení Kartága (Publius Cornelius Scipio ml.), prokletí půdy (zasolení)
– 133 – ovládnutí Hispánie, Malé Asie
– provincie – majetek římského národa
– obyvatelstvo bez občanských práv, poddaní, daně
– římští místodržící – správci, neomezená moc (za udělení úřadu složili poplatek > obírali provincie, jak to šlo)
– velitelé vojska, soudy
– konec 2.stol. př.n.l. – Sicílie, Sardinie, Korsika, Předalpská Galie, Řecko, Makedonie, Malá Asie, Hispánie, Dalmácie, Kartágo
Krize republiky
(133-31 př.n.l.)
– přeměna Říma z malého městského státu na říši
– hospodářské, správní, kulturní, vojenské problémy
– příčiny – peníze, zboží, obilí, otroci do Říma
– hospodářské změny > otrokářský stát
– levná pracovní síla – zem. práce na latifundiích (obrovské statky)
– zánik malých statků (nemožná konkurence, vojenská služba)
– odchod zkrachovalých zemědělců do Říma > více chudiny
– bezzemci (bez půdy) – nemohli být vojáci > úpadek vojska
– větší rozdíly mezi chudými a bohatými, zbídačení střední vrstvy
– zisky z provincií pro senátory
– publikáni – výběrčí daní (vysoké daně – snažili se co nejvíc si vydělat)
– rozmařilý způsob života
– zneužívání moci, úpadek mravů
– konec římských ctností
– otroci – získáni ve válkách
– za věrné služby mohli být propuštěni na svobodu – propuštěnci
Pokusy o reformy
– Tiberius Gracchus (133 – tribun lidu)
– pozemkový zákon (max. 125 ha půdy) – nadměrná půda bezzemkům
– zavražděn odpůrci (+ 300 věrných)
– Gaius Gracchus (123 – tribun lidu)
– obilný zákon – prodej levného obilí chudým
– výstavba veřejných prací
– návrh na udělení občanství spojencům > ztráta podpory
– 121 – zavražděn odpůrci (+ 3000 věrných)
– protichůdné názory jednotlivých skupin
– násilí v římské politice
– neshoda ohledně řešení krize
Rozdělení nobility
– optimáti – majitelé latifundií, nejbohatší vrstvy
– konzervativní, bránící se reformám
– opora v senátu
– Sullovci (diktátor Sulla)
– populárové – umírněné reformy
– pro nastolení vnitřního klidu
– masové akce
– využívání lidových sněmů
– Mariovci (Marius)
– vyhrocené vztahy, opora v armádě
– GAIUS MARIUS – vyznamenání v boji proti Jugurthovi (Numidie)
– vojenská reforma (106) – zvýšení bojeschopnosti, disciplíny
– příjem dobrovolníků (obdržení výzbroje, žold)
– po skončení služba (až 16 let) nárok na půdu
– stálá žoldnéřská armáda
– odražení germánských kmenů (102 – Teutoni, 101 – Kimbrové)
– válka proti italským spojencům (90-88)
– žádost o udělení římského občanství
– odmítnutí žádosti Římany > válka
– nakonec udělení občanství spojencům
– násilné prosazování názorů některými politiky (opora v armádě)
– oslabení republikánského systému
– válka proti Pontu (89-85)
– král Mithridates – napadení provincie Malé Asie (osvoboditel)
– Sulla byl senátem pověřen velením nad vojskem
– po odchodu Sully se v Římě rozpoutal boj mezi mariovci a optimáty
– vítězství Říma ve válce
– po návratu Sully – první občanská válka (83-82)
– vyvraždění Sullových odpůrců
– LUCIUS SULLA (82-79) – doživotní diktátor
– proskripce – seznam politicky nepohodlných lidí (beztrestné zabití, zabavení veškerého majetku)
– 79 – dobrovolný odchod z politiky na statek
– východisko z krize
– Spartakovo povstání (73-71)
– začátek v gladiátorské škole Capua – útěk Spartaka
– opevnění na Vesuvu, připojení dalších otroků (60 000)
– myšlenka jejich vyvedení z Itálie
– pochod k Alpám, pak na jih
– pronásledování legiemi (Marcus Crassus)
– 71 – porážka otroků (6000 ukřižováno Řím-Capua)
– nejednotný plán, nevybavenost
Pád republiky
– Pompeius Magnus – boj proti Mithridatovi a pirátům na východě
– 74 – dobytí Sýrie (provincie), Judeje (připojení k Sýrii)
– jeden z nejvýznamnějších politiků
– Lucius Catilina – pokus o spiknutí k uchvácení moci (63)
– předem prozrazen (díky Marcovi Cicerovi)
> odchod z Říma
– projevování nepružnosti senátu – čím dál víc byrokratický
– 1. triumvirát (60) – rozdělení moci mezi 3 lidi
– Crassus – Sullův stoupenec, obohacení za proskripcí, nejbohatší Říman
– vých. část říše
– Pompeius – oblíbený u vojáků, mnoho půdy
– záp. část říše
– Caesar – největší podíl na vzniku triumvirátu
– ochránce zájmu lidu, přežití proskripce
– ctižádostivý, schopný řečník a politik
– Gaius Julius Caesar – konzul (59)
– území Galie (předalpské a zaalpské)
– 58-50 – dobytí Galie (provincie) – nové daně
– dvakrát vylodění v Británii
– 52 – potlačení povstání (Vercingetorix)
– hranice – Rýn
– pověst vynikajícího válečníka
– vychování věrných legií, zisk bohatství
– obavy z jeho moci v Římě
– 53 – rozpad triumvirátu (smrt Crassa v bitvě u Karrh proti Parthům)
– růst napětí mezi Pompeiem a Caesarem
– Pompeius – upevňování vztahů v senátu
– 52 – konzul (sám)
– usilování o zbavení velení Caesara
– druhá občanská válka (49-45)
– začátek – překročení řeky Rubicon („Kostky jsou vrženy.“) Caesarovou armádou > dobytí Říma
– porážky Pompeiových vojsk > útěk do Řecka
– bitva u Farsálu (48) – porážka Pompeia > útěk do Egypta > zde je Pompeius popraven
– 48 – vylodění Caesara u Alexandrie (spor o egyptský trůn)
– předání vlády Kleopatře
– spálení knihovny v Alexandrii
– na zpáteční cestě Caesara – vítězství nad pontským králem Farnakem („Veni, vidi, vici.“)
– CAESAR (45-44) – neomezený vládce Říma, doživotní diktátor (nikdy se nechtěl stát králem)
– opora ve vojsku
– snaha o prospěch většiny společnosti
– reformy – vytváření pracovních příležitostí
– provincie – udělování občanství, rozdělování obilí
– Juliánský kalendář (do 1582)
– zamýšlení změření říše
– odpouštění politickým protivníkům (ti omilostnění ho nakonec zavraždili)
– porušování republikánské ústavy > nespokojenost mnoha patricijů
– 15. 3. 44 – zavražděn 27 senátory (M. Brutus, M. Cassius, D. Brutus, G. Trebonius,…)
Principát
– 2. triumvirát (43)
– Gaius Octavianus – adoptovaný syn Caesara
– Marcus Antonius – významný politik, konzul, vojevůdce
– Marcus Lepidus – do počtu
– boj proti republikánům (Brutus, Cassius) – bitva u Filipp – vítězství, proskripce (zemřel při nich Cicero)
– zbavení Lepida politické moci (jmenován nejvyšším knězem – apolitický úřad)
– 3. občanská válka (32-31) – mezi Antoniem a Octavianem
– bitva u Actia (31) – námořní, vítězství Octaviana
– Antonius, Kleopatra – sebevražda
– připojení Egypta jako provincie
– OCTAVIANUS AUGUSTUS (31 př.n.l. – 14 n.l.)
– 31 př.n.l. – jediný vládce Říma
– principát – vláda jednotlivce, zastávajícího nejvyšší úřady
– konzul, tribun lidu, nejvyšší kněz, imperátor (velení vojska)
– rozkvět říše (rozvoj řemesel, obchodu, zemědělství)
– vytváření úřednického aparátu
– rozdělení provincií – císařské – u hranic, s vojskem, správa císařem
– senátní – klidné, správa senátem
– propagace starořímských tradic
– vytvoření stálého vojska (25 legií), pretoriánské gardy
– ovládnutí Ilýrie (provincie)
– 9 n.l. – bitva v Teutoburském lese – porážka od Germánů (citát: „Varro,Varro, vrať mi mé legie!“)
Claudiovsko-juliovská dynastie
– TIBERIUS (14-37)
– adoptivní syn Octaviana
– zkušený vojevůdce, diplomat
– nakonec zešílel a byl zavražděn Caligulou (nejspíš)
– CALIGULA (37-41)
– despotická vláda, krutý, paranoidní
– zavražděn svými pretoriány
– CLAUDIUS (41-54)
– zájem o historii, etruštinu > spisovatel
– rozšíření území (Mauretánie, Británie, Judea)
– romanizace provincií (občanství mnoha mimoitalským městům)
– byrokratizace
– NERO (54-68)
– zpočátku vláda s rádci (Seneca), postupně absolutistické sklony
– konfiskace majetku mnoha patricijů > bohatství
– 64 – požár Říma > obvinění a pronásledování křesťanů
– sebevražda > boje o trůn mezi jeho přáteli
– růst moci pretoriánů (císař je uplácí, jsou zdrojem jeho moci)
Flaviovci
– VESPASIÁN (69-79) – z nízké úrovně, díky vojsku císařem
– úsporná politika, zdokonalení daňového systému
– začátek stavby Kolosea
– války na východě (70 – dobytí Jeruzaléma)
– TITUS (79-81)
– dobytí Jeruzaléma
– výbuch Vesuvu (79) > konec života ve 3 městech (Pompeje, Herculaneum, Stabie)
– DOMICIÁN (81-96) – časem tyran
– rozšíření území v Británii
– neúspěšný pokus o ovládnutí Dácie
– 2 roky boje o trůn
Adoptivní císaři
– politická a vojenská stabilita, hospodářský rozkvět
– zavedení adopce – nástupnictví bez ohledu na příbuzenský vztah
– TRAIÁNUS (98-117)
– poslední dobyvatel (nejvěší územní rozmach Říma)
– původem z Hispánie
– ovládnutí Dácie, Arábie, Arménie, Asýrie, Mezopotámie
– HADRIÁNUS (117-138)
– posílení císařské moci
– limes romanus – val s pevnostmi podél hranic
– budování systému silnic
– potlačení židovského povstání (132-135) – v čele Bar Kochba
> vyhnání Židů z Palestiny (diaspora)
– ANTONINUS PIUS (138-161)
– MARCUS AURELIUS (161-180)
– „filozof na trůně“
– války proti Germánům, rozšíření Římské říše
– Hovory k sobě
– COMMODUS (180-192)
– syn Marca Aurelia, šílený, násilně odstraněn
Severovci a vojenští císaři
– SEPTIMIUS SEVERUS (193-211)
– omezení moci senátu
– dohled nad financemi
– vytvoření gardy z vojáků z Podunají (nedůvěra ve vlastní armádu)
– CARACALLA (211-217)
– 212 – udělení občanství všem svobodným lidem v říši
– útoky Germánů, Parthů (smrt)
– od 30. let – úpadek ústřední moci císaře (boje o moc)
– růst moci armády (provolání císaře), několik císařů najednou
– DECIUS (249-251)
– kruté pronásledování křesťanů
– VALERIANUS (253-260)
– 257 – zákaz křesťanských bohoslužeb, trestání kněží smrtí
– od 60. let – rostoucí vliv církve
– AURELIANUS (270-275)
– obnovení jednoty říše
Krize impéria (3. stol.)
– tlak Germánů > obranné války (žádné nové území, kořist)
– hospodářský úpadek (nejsou peníze na armádu)
– nedostatek otroků – neefektivní hospodářství
– uzavřené velkostatky (domény) – nezávislé na okolí, vlastní řem. výroba
– úpadek řemesel, obchodu > naturální směna
– inflace, korupce, byrokratizace
– zbídačování střední vrstvy, velké rozdíly mezi bohatými a chudými
– slabé spojení s provinciemi
– úpadek armády (barbarizace)
– časté střídání císařů
Dominát
– kolonát – pronajmutí části latifundie bezzemkům, bývalým otrokům za odevzdání části úrody
– DIOKLECIÁN (284-305)
– změna vládního systému na dominát (neomezená moc, císař – pán a bůh)
– omezení vlivu senátu
– tetrarchie – 2 augustové, 2 caesarové (jejich nástupci)
– sídlo v Nikomedii (Malá Asie) >> úpadek významu Říma
– adorace – božské pocty
– reformy – správní – rozdělení správy říše na vých. a záp. (Nikomedie, Milán)
– 12 diecézí, více provincií
– daňová (daň z půdy, hlavy)
– vojenská – rozdělení vojska (hraniční, pohyblivé)
– pronásledování křesťanů
– po ukončení vládnutí – pobyt v Dalmácii (Split)
– KONSTANTIN (306-337)
– oddělení civilní a vojenské správy
– Edikt milánský (313) – povolení různých náboženství
– 325 – spor mezi církevními hodnostáři (Nikaia)
– Areios – Ježíš míň než Bůh (ariánství)
– Athanasios – Ježíš na stejné úrovní jako Bůh (nicejské vyznání)
– 330 -založení města Konstantinopol
– JULIÁN (361-363)
– snaha o nahrazení křesťanství pohanstvím
– bitva u Adrianopole (378) – vítězství Vizigótů nad Římany
– THEODOSIUS (379-395)
– 395 – definitivní oddělení východní a západní části říše pro své syny
– Honorius – západ
– Arkadius – východ
Západořímská říše
– úpadek měst (ztráta hospodářského a politického významu)
– posilování postavení domén
– obyvatelstvo – ztráta vztahu ke státu
– zvyšování daní na armádu (hlavně pro chudé)
– nájezdy barbarů, přesuny římských vojsk
– úpadek řemesel, obchodu
– přesídlování na venkov > venkovský charakter říše
– úpadek vzdělanosti, civilizace
– zakládání barbarských států
– úpadek moci císaře – skutečným vládcem velitel armády (Stilicho)
– 406 – vpád Germánů do Galie
– 410 – vydrancování Říma Vizigóty (Alarich)
– nájezdy Hunů (Attila)
– bitva na Katalaunských polích (451) – vítězství západních Římanů (Aetius) nad Huny (ale v podstatě to byla plichta)
– 453 – smrt Attily > rozpad říše Hunů
– 455 – vyplenění Říma Vandaly
– ROMULUS AUGUSTULUS (475-476) – poslední západořímský císař
– 476 – sesazen Odoakerem
Východořímská říše
– méně postižená krizí
– lepší hospodářství
– funkční města
– ekonomická výměna mezi městy a venkovem
– centralizovaná
– obchod s Asií
– překonání útoků Gótů a Hunů
– bez úpadku řemesel