České divadlo po roce 1945

Drama těsně po válce žilo z toho, co bylo napsáno během okupace, dominovaly jinotajné hry (nejlepší a i divácky nejpřitažlivější – Drdovy Hrátky s čertem.)

Komunistický převrat poznamenal těžce i dramatickou tvorbu, hry byly politicky motivované, tendenční, ideologické hledisko převažovalo nad estetickým. Náměty kolektivizace venkova, budovatel- ská dramata (např. hra Nositelé řádu – M. Stehlík, V. Káňa – Parta brusiče Karhana) Social. koncepce dramatu byla ovlivňována mistrem školství Z. Nejedlým. Autoři a hry byly podrobovány politickému hodnocení a nepohodlní umělci byli postupně odsouváni (J. Frejka, A. Radok)

Uvolnění v 60. letech znamenalo průlom od obecné schematičnosti a plochosti českého dramatu. Hry Františka Hrubína Srpnová neděle a Křišťálová noc přinášejí psychologizaci postav, situační zápletky přecházejí do polohy charakterové, v centru pozornosti je izolace a samota člověka. Úspěšná dramata psal také M. Kundera – hra napsaná na motivy Diderotova románu Jakub fatalista Jakub a jeho pán.

V 60. letech se setkáváme se zvláštním jevem – klasická divadla nedokážou oslovit diváka, a tak se těžiště dramatu přesouvá do studiových scén v Praze, Brně, Liberci a jinde. Právě zde se představila celá řada vynikajících autorů, režisérů, herců‚z nichž mnozí byli po roce 1968 postiženi normalizačními zákazy.

Divadlo Na zábradlí – pražská scéna, tzv. text-appealový typ divadla, a to již na počátku 60. let, hlavní tvůrci antidivadelně koncipovaných pořadů z povídek, písniček a komentářů stali J. Suchý a I. Vyskočil (Oba přišli z divadla Reduta, Vyskočil později opět do Reduty odešel a zakládá scénu Nedivadlo).

text-appealový typ divadla -takový způsob divadla‚ které vzniká přímo před divákem, ale zároveň s divákem, smazává se hranice mezi jevištěm a hledištěm, s divákem se normálně komunikuje, oslovuje se.

Semafor – Hudebně zábavné pražské divadlo, založil roku 1959 J. SUCHÝ (zkratka Sedm

Malých Forem (hudební komedie, jazzové koncerty, filmové produkce, poezie, pantomima, loutky a výtvarné umění) Nakonec dominovala jedna forma, Semafor se stal scénou písničkářské a herecké dvojice Suchý – Šlitr. Roku 1967 se semafor rozšířil o velmi osobitou variantu text-appealového divadla dvojice J. Grossmann a M. Šimek.  Po tragickém úmrtí Šlitra a Grossmanna se semafor rozšiřuje o další individuality (P. Nárožný, J. Dvořák,  M. Horníček,…) nejvýznamnější inscenace – Zuzana je sama doma,  Jonáš a tingl—tangl, Návštěvní den I. – III , Zavěste, prosím, volá Semafor , Kytice. Hry evokují zašlý svět starých šantánů a kabaretů, osobitý humor J. Šlitra — veškeré repliky pronášel naprosto nevzrušenou a neměnnou hlasovou intonací, Suchý je spíše hravým typem, je experimentující snílek.

Divadlo Za branou – osobností zde byl J. Topol, který se na jeviště vrátil po roce 1989. Jeho nejslavnější hry Konec masopustu, Kočka na kolejích, Slavík k večeři, Hodina lásky,… Režisérskou osobností tohoto divadla byl Otomar Krejča.

Divadlo Járy Cimrmana – založeno roku 1967 J. Šebánkem, Z. Svěrákem, L. Smoljakem a K. Velebným. I po listopadu 1989 si divadlo udrželo své diváky (hl. rysy – Dokonalá mystifikace a genialita Cimrmana, vytváření fiktivní pseudovědy, příbuznost studentské recesi, hra s nesmyslem, určitá intelektuální náročnost, humor je okouzlující, dojemný, lidský, způsob podání – civilní‚ neprofesionální. Bez trapného přehrávání, herec – demonstrátor má lépe, názorněji divákům přiblížit předmět svého vyprávění. S tím souvisí přednášky na jevišti, všednosti jsou přiblíženy jako zásadní jevy, absurdita, improvizace, parodování.) Hry Vyšetřování ztráty třídní knihy, Hospoda na mýtince, 969), Dlouhý, široký a krátkozraký, Dobytí severního pólu,… Svěrák i Smoljak jsou rovněž úspěšní scénáristé: Kulový blesk, Vrchní, prchni‚ Jára Cimrman ležící, spící, Nejistá sezóna, Obecná škola, Akumulátor, Jízda) a Kolja.

Divadlo na provázku – brněnská scéna vznikla roku 1967 a názvem se přihlásila k meziválečné avantgardě, jmenujme především B. Polívku, M. Donutila, J. Pechu, I. Bittovou, P. Oslzlého,… Autorem úspěšných adaptací slavných literárních děl – Zdeněk Pospíšil – pseudonym zakázaného dramatika M. Uhdeho (Profesionální žena, Balada pro banditu, Pohádka máje, slavné hry B. Polívky – Poslední leč, Šašek a královna.

Ha-divadlo, hanácké divadlo, vznik v Prostějově, od roku 1980 v Brně, osobnost dramatika Arnošta Goldflama – hry s nejednoduchou symbolikou a bizarními obrazy (Návrat ztraceného syna, Biletářka, Útržky z nedokončeného románu)

Studio Y – Divadelní soubor, jenž vznikl v Liberci roku 1963, od roku 1978 v Praze. Výraznou osobností je režisér a dramatik J.Schmid, inspirace životními osudy  osobností českých dějin – Třináct vůní (Z deníku žákyně, Život a smrt K. H. Máchy,…

Sklep –  divadlo, které se vyznačuje osobitou poetikou, programovou nevážností, expresivitou a experimentováním, protagonisty M. Šteindler, D.Vávra, T.Votel, T.Hanák. hry – Muzikál, Chemikál – mezi prvky – organická epopej o nenaplněné touze, Carmen – parafráze opery Jiřího Bileta, spolu se čtyřmi divadelními soubory v 80. a 90. letech známí pod názvem Pražská pětka. Působí  také ve filmu – Kopytem sem, kopytem tam (V. Chytilová), Vrať se do hrobu ( M. Šteindler )

Václav Havel – světový věhlas (jevištní technik v Divadle ABC, Divadlo Na zábradlí, Ukončil studia Div. Fakulty AMU, normalizační zákazy, pomocný dělník v pivovaru, polit. pronásledování, Charta 77, od r. 1989 prezidentská funkce), absurdní drama je ve východoevropské podobě odlišné, politický systém změnil přirozený systém natolik, že absurdní divadlo se stalo spíše věrným zrcadlem absurdní reality, inspirace triviálními živ. situacemi, člověk jako bytost, která ztratila základní jistoty, v životě se jí cosi hroutí a jejich život byl podřízen zjednodušenému schématu, v Havlových hrách se nefilozofuje,konverzace tvořena banálními projevy, postavy často tupě žvaní, představovány jako přihlouplé a omezené, důležitá je řeč jako prostředek mezilidské komunikace, je deformována, přizpůsobována politickému profilu hrdiny. Zahradní slavnost – prvotina, mladý Hugo Pludek, o jehož uplatnění v životě mají rodiče velké pochybnosti. Hugo se dostane na zahradní slavnost, která je kádrovou akcí Zahajovačské služby, jež usiluje o polidštění byrokratického Likvidačního úřadu, funkcionáři na slavnosti se dorozumívají pomocí velice zvláštní degenerované podoby jazyka, tzv.funkcionářštiny, což je směs familiárnosti, vulgárnosti a jakýchsi slov, která ztratila svůj primární význam. Logika jazyka je zvrácena, schází věcný obsah sdělení, zůstávají jen bezpohlavní výrazy. Inteligentní Hugo si tento způsob komunikace velice rychle osvojí, přetrumfne zbývající funkcionáře a je jmenován do vysokých politických funkcí. Sám se však zbavuje posledních znaků své osobnosti, ztrácí svou identitu. Hra je karikaturou byrokratické společnosti, kde se pomocí nesmyslů hovoří o nesmyslech, je využíváno stupidních sloganů a frází, takže jazyk má opačnou funkci, nedorozumění. Audience (jednoaktovka) Hrdinou hry je zakázaný spisovatel Vaněk, který pracuje v pivovaru a je sledován svým nadřízeným, který podává zprávy státní policii. Sládek však není schopen požadované zprávy formulovat a tvořit, a tak navrhne Vaňkovi, aby zprávy policii psal o sobě sám. Další hry – Vyrozumění, Žebrácká opera, Vernisáž, Protest, Largo desolato, Pokoušení, Asanace, Odcházení