Miguel de Cervantes Y Saavedra – Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha – rozbor díla

– Počátky rytířské parodie
– Zhodnocení a stručný obsah dona Quijota
Zhodnocení dona Quijota jako literární postavy – Don Quijote vedle Sancha Panzy
Závěr
Použitá literatura

1866. ÚVODZa téma své seminární práce jsem si zvolila rozbor knihy Miguela de Cervantese „Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha“, protože se domnívám, že je jedním z těch děl, které by si měl přečíst každý člověk, poněvadž se týká významných hodnot v lidském životě.
      Svou práci jsem rozdělila do tří kapitol. První jsem věnovala, jak je zvykem, krátkému seznámení s autorem. Druhá kapitola je věnována ději románu. Snažím se ho přiblížit co nejstručněji, jelikož autor od děje často odbíhá různými epizodními povídkami. Soustředím se tedy pouze na hlavní linii děje a některé důležité události. Přesto je tato kapitola nejdelší, neboť jsem popis děje oživila několika ukázkami Cervantesova stylu psaní.
      Stěžejní je kapitola třetí, kde jsem se pokusila zhodnotit postavu dona Quijota, proto je jeho charakteristika v předcházející kapitole omezena jen na základní údaje.
      Při práci jsem vycházela z českého vydání „Důmyslného rytíře de la Mancha“ z roku 1931 v překladu Václava Černého. Vzhledem k tomu, že je psáno již zastaralou češtinou, nabývá text na autentičnosti. Kniha je též doprovázena výbornými ilustracemi Quida Mánesa a Karla Purkyněho z vydání I. L. Kobra z r. 1866.
1867. MIGUEL DE CERVANTES Y SAAVEDRAMiguel de Cervantes je jedním z nejvýznamnějších představitelů španělské renesance. Narodil se v chudé rodině roku 1547, ve městě Alcalá de Henares. Podle některých pramenů studoval na univerzitě, není to však prokazatelné.
      Od roku 1568 vedl velmi dobrodružný život jako voják v italských službách. Účastnil se například války proti Turkům, přičemž v námořní bitvě u Lepanta (1571) přišel o levou ruku. Roku 1575 zajali piráti loď, na níž se Cervantes plavil domů, a on sám byl odvlečen jako otrok do Alžíru. Naštěstí byl po pěti letech vykoupen křesťany, takže se do Španělska přeci jen vrátil. Zde se usadil, našel si zaměstnání a začal se věnovat psaní. Nutno však podotknout, že ani jedno mu příliš nevynášelo.
      První Cervantesovy romány „Galatea“ a „Numancia“ si nezískaly příliš vysoký ohlas čtenářů. Zdařilejšími byly spíše jeho pozdní práce, např. „Vzorné povídky“ (1613) nebo „Osm komedií“ (1615). Nejvýznamnějším dílem ale zůstává „Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha“, který vznikal za pozoruhodných okolností. Cervantes ho začal psát pravděpodobně ve vězení, kam byl vsazen pro nepořádky v úřadě, který vykonával jako výběrčí v Granadě. Román se stal velmi oblíbeným. Roku 1615 vyšlo jeho pokračování. Důvodem ale nebyla jeho obrovská úspěšnost, nýbrž fakt, že jakýsi člověk, říkající si Alonso Fernández de Avellaneda, napsal o rok dříve své vlastní pokračování dona Quijota, což Cervantese rozlítilo a napsal tedy své pokračování, v jehož předmluvě s Férnandezem polemizuje.
      Své případné další literární plány již Cervantes neuskutečnil, protože zemřel, a to v naprosté chudobě. Stalo se tak 23. 4. 1616, což je shodou okolností také datum úmrtí největšího dramatika všech dob – Williama Shakespeara.

III. DŮMYSLNÝ RYTÍŘ DON QUIJOTE DE LA MANCHA

     POČÁTKY RYTÍŘSKÉ PARODIE

Román „Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha“ je obecně považován za parodii na rytířské příběhy. Nejznámějšími z nich o králi Artušovi, rytíři Cidovi či Amadisovi Řeckém byly velmi oblíbenou četbou až do patnáctého století. Proč tedy vznikla potřeba toto téma parodovat? Hlavní příčinou byla zřejmě přeměna doby. Rytíř byl ideálem středověku, kdežto s nastupujícím novověkem se dostal do popředí společnosti dvořan, myslící především na své blaho. Rytířský ideál středověkých eposů, založený na statečnosti a šlechetnosti, neměl již v nové společnosti místo, pročež působil směšně a nesmyslně, což mnohé spisovatele vedlo k vytvoření díla rytířskému heroismu se vysmívajícího.
Jako první zavedl do rytířského příběhu humorný prvek italský spisovatel Sacchetti v podobě antihrdiny Agnola di Ser Gherarda. Tvůrcem první parodie byl jiný Ital Boiardo, který zesměšňoval konkrétní postavu rytířských eposů – rytíře Rolanda. Ve svém eposu „Zamilovaný Roland“ jej líčí jako láskou pomateného nešiku. Boiardův Roland se stal předlohou pro dalšího italského spisovatele Lodovica Ariostu (1474 – 1533)), který ve svém románu „Zuřivý Roland“ osudy Rolanda a princezny, která mu popletla hlavu, dále rozvíjí. Na rozdíl od Boiarda není jeho humor tolik hrubý, což na kvalitě jeho díla rozhodně přidává.
Cervantes tedy nebyl prvním tvůrcem parodie rytířských eposů a jeho don Quijote není zdaleka tak originální, protože původně vychází z Boiardova pojetí Rolanda, a přesto je právě jeho román nejznámější a nejvíce ceněný. A to proto, že ve skutečnosti není jen parodií, sloužící k pobavení. Je dílem mnohem hlubším, poukazujícím na lidské hodnoty.

     ZHODNOCENÍ A STRUČNÝ OBSAH DONA QUIJOTA

Vztah Cervantese k jeho románu by se dal asi vykládat dvěma způsoby – buď, že jeho záměrem bylo skutečně vytvořit pouhou parodii a na naprostém nešikovi donu Quijotovi ukázat směšnost neohrožených hrdinů rytířských eposů, což by vysvětlovalo, proč se Cervantes donu Quijotovi vysmívá a staví se proti němu. Tento postoj lze však na druhou stranu brát jako záměr. Domnívám se, že Cervantes tímto dává čtenáři možnost, aby si sám vybral, jak se k donu Quijotovi postaví, a tím, že ho nechává samotného, chce vyjádřit marnost jeho počínání.
Hlavní postavou románu je zchudlý manchský zeman Alonzo Quijano. Tento seschlý vysoký padesátník trávil veškerý svůj volný čas čtením starých dobrodružných rytířských románů, což došlo tak daleko, že se rozhodl již zašlý rytířský ideál vzkřísit tím, že se stane potulným rytířem, který „napravuje křivdy, pomáhá vdovám a sirotkům a ochraňuje slečny“ (viz: část první, kap. IX, str. 95). Tak se z Alonza Quijana stal rytíř don Quijote:
ukázka: První, co udělal bylo, že vyčistil zbroj po svých pradědečcích, jež zrezivělá a pokrytá mechem, válela se po dlouhá staletí zapomenuta v koutě. Vyčistil ji a spravil, jak jen se dalo, ale viděl, že mnohé na ní chybí, jmenovitě, že neobsahuje helmu s hledím, ale pouhou přilbu: ale zde pomohl jeho důmysl, i vyřezal z tuhého papíru dolení část helmice, jež spojena s přílbou, podobala se helmici úplné. (…) Potom si šel prohlédnout svého koně, a ačkoliv měl mozolů více než herka Gonelova, rytíři se zdálo, že se mu nevyrovnají ani Bucefal Alexandrův, ani Barbieca Cidův. Čtyři dny myslel jen, jaké mu dát jméno: protože, jak si říkal sám u sebe, nebylo by rozumné, aby kůň rytíře tak slavného a ostatně sám sebou tak ušlechtilý byl bez významného jména, i snažil se vymysliti je tak aby hlásalo, čím kůň byl dřív, než náležel potulnému rytíři, a čím je nyní: neboť bylo velmi důležité, aby, když přece její pán mění svůj stav, také kobyla změnila jméno a přijala nové a zvučné, odpovídající novému řádu a povolání. (…) Nakonec jej nazval Rocinante, jménem podle něho vznešeným, zvučným, stejně zřetelně povídajícím, že byl dosud pouhou herkou, že však nyní je prvním ze všech koní světa. (…) Když byl tedy dal svému koni tak hezké jméno, chtěl pojmenovati ještě sám sebe, (…) nakonec se nazval don Quijote. (…) Ale vzpomenuv, že statečnému Amadisovi nestačilo jmenovat se jen tak suše Amadis, nýbrž že připojil k tomu i jméno svého království a vlasti, chtěje ji proslavit, a říkal di Amadis Galský, rozhodl se i on, jako dobrý rytíř vést si po jeho příkladu a zvát se donem Quijotem z la Manche, čímž podle svého mínění velmi zřetelně označoval svůj rod i vlast, poctěnou tím, že si z ní bral přídomek. (…) Maje zbraň vycíděnou, místo přílby helmici s hledím, pojmenovav koně a pokřtiv sebe, pochopil, že mu již neschází nic, leč najít si dámu a zamilovat se do ní: neboť bludný rytíř bez lásky, toť strom bez listí a plodu a tělo bez duše. (…) Podle obvyklého mínění žilo prý v nedaleké vesnici velmi hezké selské děvče, do něhož byl počas zamilován, aniž to ovšem ona kdy zvěděla a starala se o to. Jmenovala se Aldonza Lorenzová a tu si usmyslil nazvati paní svých myšlenek a hledaje pro ni jméno, jež by nečinilo jménu jeho hanbu a jež by připomínalo jméno princezny a nebo velké dámy, pojmenoval ji Dulcinea z Tobosa, protože z Tobosa pocházela: jméno podle jeho mínění zvučné, nezvyklé a významné jako všechna ostatní, jež dal sobě a svým věcem. (viz: část první, kap. I, str. 46-48)
Kromě dona Quijota vystupují v románu ještě tři další důležité postavy – Quijotův společník Sancho Panza, který mu pomáhá, a Quijotovi sousedé farář a holič, kteří usilují o to, aby se z dona Quijota stal opět Alonzo Quijano.
Jako don Quijote podnikl Alonzo Quijano tři výpravy, na kterých se snažil konat dobro napravováním oněch křivd. Bohužel ale vnímal realitu jinak než ostatní, protože žil ve svých snech a představách, takže se musel potýkat s realitou skutečnou, což se pro ostatní stávalo zdrojem zábavy.
První část románu popisuje jeho první dvě výpravy a končí smrtí. Druhá část je jakýmsi doplňkem popisující třetí výpravu, jež jeho smrti předcházela.
První výprava byla pro dona Quijota velmi důležitá, protože se v zájezdním hostinci, který považoval za hrad, nechal hospodským, neboli hradním pánem, pasovat na rytíře. Svým směšným vzezřením a chováním byl hned terčem výsměchu a pro zábavu ostatních mu bylo vyhověno. Quijote se konečně cítil pravým rytířem, jenž nyní může putovat po všech kontinentech. Daleko ovšem nedojel, jelikož se poblíž hostince dostal do pře se sedláky. Rozhodl se je ztrestat, poněvadž nebyli ochotni uznat, že jeho Dulcinea je nejkrásnější dívkou na světě. Vyřítil se proti nim na Rocinantovi, ale vprostřed upadl, čehož jeden ze sedláků využil a dona Quijota zbil. Podotýkám, že to nebyl zdaleka poslední výprask, jež za svou historii obdržel – takto končívali vesměs všechny jeho „souboje“. Zbitého jej našel jeden soused a odvezl jej domů. Během léčby se farář s holičem snažili, aby na své plány zapomněl. To bylo důvodem, proč nechali uzavřít jeho knihovnu plnou rytířských románů. Don Quijote se ale nenechal odradit a vypravil se na další cestu. Získal pro ni i svého souseda, prostého sedláčka Sancha Panzu a sice tak, že mu slíbil, že dostane někdy za jejich zásluhy nějaký ostrov.
Druhá výprava se nesla ve znamení Quijotových neustálých neúspěchů, zapříčiněných tím, že hledal dobrodružství tam, kde ve skutečnosti žádná nebyla. Např. se pokoušel bojovat se stádem ovcí, neboť ho považoval za vojsko, kolemjdoucímu holiči sebral jeho holičskou mísu, v domění, že to je zlatá přílba Mambrinova, osvobodil vězně vedené na galeje a také bojoval s lopatkami větrných mlýnů, v nichž viděl obry. Pokud někdy ze svých snů procitl a poznal pravou skutečnost, obviňoval různé čaroděje, že mu zatemnili mysl.
ukázka: V tom spatřili třicet nebo čtyřicet větrných mlýnů, které jsou na té rovině, a don Quijote, uviděv je, řekl svému zbrojnoši: „Štěstí řídí naši věc lépe, než jsme si dovedli přáti. Neboť hleď, příteli Sancho Panzo, tamto se ukazuje třicet, nebo ještě o trochu více ohromných obrů, s nimiž míním zápasit a všechny je pobít a jejich kořistí počne naše bohatství. A bude to spravedlivý boj a velká zásluha před Bohem odstranit takové býlí s tváře země.“ „Jací obři?“, řekl Sancho Panza. „Tamhle je vidíš,“ odvětil jeho pán, „ti s těmi dlouhými rameny, někteří je mívají skoro na dvě míle.“ „jen se podívejte, milosti,“ odpověděl Sancho, „vždyť to nejsou obři, ale větrné mlýny a to, co se podobá ramenům, jsou křídla, která točí mlýnským kamenem, věje-li vítr.“ „Je vidět,“ na to don Quijote „že se nevyznáš v dobrodružstvích: obři to jsou, a bojíš-li se, kliď se odsud a modli se, zatímco já podstoupím divý a nerovný boj.“ Řka to bodl Rocinanta nedbaje na volání zbrojnoše Sancha, že útočí opravdu na mlýny a ne na obry. Ale tak dobře se vžil do toho, že neslyšel ani hlasu Sanchova, ani se řádně na ně nepodíval, ač byl už blízko, ale ujížděl volaje hlasitě: „Neutíkejte zbabělá a bídná stvoření, útočí na vás jediný rytíř.“ Tu se zvedl lehký větřík a velká křídla počala se točiti, k čemuž don Quijote křičel: „A kdybyste hýbali více rameny než obr Briareo, zaplatíte mi to.“ Odporoučeje se přitom z celého srdce své paní Dulcinei s prosbou, aby mu pomohla v takové úzkosti, přikrýt štítem, s kopím zapřeným, pohnal Rocinanta do plného trysku a vrazil kopím zapřeným, pohnal Rocinanta do plného trysku a vrazil kopím do nejbližšího mlýnu, vítr zatočil křídlem tak rychle, že rozbilo kopí na kusy, sebravši s sebou koně i rytíře, který se zle zveden skutálel po poli. (viz: část první, kap. VIII, str. 86-87)
O „pomatených“ skutcích dona Quijota se dozvěděli farář s holičem a vydali se jej najít a odvést domů. Pomoci jim v tom měla dívka Dorotea, již našli skrývat se v lesích před zlým osudem. Přestrojila se za jakousi princeznu Micronomicu a požádala dona Quijota o pomoc spočívající v přemožení zlého obra zužujícího její království. Don Quijote pochopitelně pomoc přislíbil, přestože mu podmínky nakázaly, nebojovat počas cesty do Micronomiina království s nikým jiným. Cílem jejich cesty se ale ve skutečnosti nemělo stát Micronomiino království, ale Mancha, což don Quijote samozřejmě netušil. Jenže v hostinci, kde se všichni ubytovali, se Dorotea setkala se svým milým a zůstala tam. Farář a holič tedy dona Quijota dovlekli domů ve spánku svázaného a zavřeného v kleci, což obratně svedli na čaroděje, který dona Quijota takto začaroval, aby jeho plány překazil. Při pobytu dona Quijota v jeho rodné vesnici přemýšleli farář s holičem, jak ho přinutit, aby se již nepouštěl do svých dobrodružství. Nový způsob jim poradil syn váženého manchského občana – Sanson Carrasco. Rozhodl, že dona Quijota vyláká na další výpravu, sám se převlékne za rytíře, vyhledá jej, vyvolá při, porazí ho v souboji a jako trest mu uloží zákaz vykonávání rytířské činnosti po dva roky, což by mělo k jeho vystřízlivění stačit. Vše ale dopadlo jinak.
Don Quijote sice se Sanchou podnikl další výpravu, na které se setkal s jistým Zrcadlovým rytířem, kterým nebyl nikdo jiný než Sanson, ale v souboji, jež tento rytíř vyprovokoval, don Quijote překvapivě vyhrál. To znamenalo, že byl na čas konečně zase volný a znovu mohl trávit svůj čas jinými souboji a povídáním se Sanchou nebo tichým vzpomínáním na svou Dulcineu, kterou nikdy dříve neviděl. Tehdy se dostal na statek šlechtice z Mirandy, se kterým se na cestě seznámil. Pro obyvatele statku i celé vesnice se stali oblíbeným zdrojem zábavy. U dona Quijota se v tu dobu ale objevil náznak vyčerpanosti, který zesílil poté, co u něj došlo k téměř osudovému střetu s realitou. Bylo jím setkání s Aldonzou Lorenzovou, Quijotovou Dulcineou. Poprvé vnímal realitu skutečnou na rozdíl od Sanchi, jenž předstíral, že Dulcineu vidí takovou, jak mu ji don Quijote líčil a to, že ji don Quijote viděl reálně, vysvětlil tak, že Dulcinea je očarovaná.
ukázka: Mezitím vyjeli z lesa a uviděli selky; don Quijote prohlédnuv cestu k Tobosu překvapeně stanul, když uviděl pouze tři selky, a tázal se Sancha, zda-li už opustili město, když on odjížděl. „Jakpak by ne“, odpověděl Sancho, „což Vaše Milost oslepla, že nevidí, jak se blíží jako slunce v poledne?“ „Sancho, vidím jen tři selky na oslicích,“ pravil don Quijote. (…) „Neříkejte podobné řeči, pane, protřete si oči a pokloňte se paní svých snů, která je už blízko“. (…) Don Quijote s vytřeštěnýma očima a všechen spletený klekl vedle Sancha a patřil na tu, kterou Sancho jmenoval princeznou a paní a shledal, že je to venkovská holka, ne zrovna hezká, buclatých tváří a s nosem do hůry, což ho tak udivilo, že překvapením ani neotevřel úst. Venkovanky byly zmateny při pohledu na dva podivné lidi, klečící a zabraňující jejich družce v cestě; a ta, kterou zadrželi, přerušila mlčení celá rozzlobena: „Táhněte z cesty a nezdržujte nás, spěcháme!“ (…) „… Ty, dokonalosti, jakou si vůbec možno přáti, vzore ušlechtilosti a jediná radosti mého smutného srdce, které tě miluje, nehleď na to, že zlomyslný čaroděj, stíhající mě, zatemnil moje oči, a pouze je, a změnil jim celou tvoji vznešenou líc a krásu v ubohou selku, neproměnil-li i moji podobu v nějakou příšeru, abych byl odporný tvým očím. Podívej se na mě mile a dobrotivě a pochop z toho, že oddaně klekám před tvou zohavenou krásou, pokornost se kterou tě moje srdce miluje.“ „S tím si jdi na mého dědka,“ řekla selka, „já se nedám tímhle povídáním obalamutit. Jděte z cesty a nepřekážejte nám a budeme vám vděčny.“ (…) Selka představující Dulcineu vidouc volnou cestu bodla oslici bodcem, který měla připevněný na holi, a dala se po louce. Však oslice podrážděna bodlem více než obvykle, začala vyhazovati a shodila paní Dulcineu na zem. Don Quijote pospíšil jí na pomoc a Sancho upravil sedlo, které sjelo oslici pod břicho. Když chtěl don Quijote pomoci paní Dulcinei do znovuupevněného sedla, usnadnila mu práci: ustoupilať, rozběhla se a opřevši se rukama o hřbet oslice vyšvihla se svižně do sedla jako pták a jela obkročně jako muž. (…) Jakmile se ztratili z obzoru, don Quijote, který je sledoval, pravil Sanchovi: „Sancho, co myslíš? Pronásledují mě ale ti čarodějové! Povšimni si, že ze škodolibosti a závisti nedopřejí mi ani tu radost, abych spatřil svoji paní v pravé podobě. Zdá se mi, že jsem se narodil, abych byl vzorem všech ubožáků a terčem, do kterého cílí šípy nepříznivého osudu; pomysli Sancho, že ti darebáci se nespokojili tím, že změnili moji Dulcineu v osobu tak nízkou a ošklivou jako tato vesničanka a připravili ji též i o to, co je vlastní šlechtickým dámám, které se vždy pohybují jen v sousedství ambry a květů: o příjemnou vůni. Neboť ti povím, Sancho, že když jsem přistoupil pomoci Dulcinei vyhoupnout se na klusáka (jak ty říkáš, neboť mně se zdál být oslem), udeřil mě zápach po syrovém česneku a opravdu mi otrávil a omámil smysly.(viz: část druhá, kap. X, str. 81-84)
Don Quijote byl údajným začarováním Dulcinei velmi zklamán. Manželka šlechtice z Mirandy si proto z dona Quijota udělal legraci – zorganizovala průvod, na jehož voze se vezla slečna představující Dulcineu a muž představující Smrt, která měla donu Quijotovi prozradit, jak Dulcineu vysvobodit ze zakletí. Všichni se ohromně touto maškarádou bavili, jen don Quijote a Sancho Panza ji brali vážně. Dozvěděli se, že pokud chtějí Dulcineu vysvobodit, musí se Sancho „tisíce tři a třistakrát bičem přes zadek uhodit na kůži holou a bolet musí jej a pálit, ba žhnout“ (viz: část druhá, kap. XXXV, str. 280). S tím Sancho nesouhlasil: „… Cožpak jsem Dulcineu z Tobosa porodil, že moje zadnice má vykoupiti to, čím se prohřešily její oči? Jen ať to vezme na sebe můj pán, je to jeho věc, on ji za každým krokem jmenuje svým životem, duší, jídlem i ochranou; ten by ji mohl a měl vykoupiti bičováním, ale já? A bičovat se? To si počkáte!“ (viz. část druhá, kap. XXXV, str. 281)
Don Quijote ale Sanchovi hrozil, až slíbil, že svůj náročný úkol – učinit něco pro druhé – splní, ale jen tehdy, až se mu bude samotnému chtít. To Quijota potěšilo, ale zdá se, jakoby už o to ani nestál, jako by již ze svých snů procital a vracel se do reality, kde potulní rytíři se svými osudy neexistovali. K jeho probuzení přispěl prohraný souboj s rytířem Bílého měsíce, kterým opět byl Sanson Carrasco, nyní lépe vyzbrojen, aby si své vítězství pojistil. Souboj vyprovokoval tím, že tvrdil, že dáma jeho srdce je nesrovnatelně krásnější než Quijotova Dulcinea. Don Quijote, bránivše její čest, v souboji prohrál a musel slíbit, že se vrátí do vesnice a po celý rok nebude provozovat rytířskou činnost.
ukázka: Don Quijote zmlácen a omámen, aniž zvedl hledí, odpověděl; jako by mluvil z hrobu, zesláblým a nemocným hlasem: „Dulcinea z Tobosa je nejkrásnější žena na světě a já nejšťastnější rytíř na zemi a nebylo by dobře, aby moje bezmocnost byla na úkor této pravdě. Chopte se, rytíři, kopí a vezměte si můj život, když jste si už vzal mou čest. (viz: část druhá, kap. LXIV, str. 225)
Zničený don Quijote proto rozhodl, že než uplyne tato lhůta, bude vést život pastýře ve své rodné vesnici, kam se se Sanchou navracel. Při cestě se Sancho rozhodl, že nastal pravý čas pro vysvobození Dulcinei. V lese, kudy projížděli, si začal vyplácet rány bičem, ale jakmile se jeho pán přestal dívat, byl jím do stromů a předstíral přitom, jaké prožívá bolesti. Proto se donu Quijotovi Sancha zželelo a dovolil mu věc dokončit později. K vysvobození Dulcinei už ale nedošlo. Don Quijote se smířil se vám osudem, ale ztratil tím svůj smysl, svůj životní cíl. Když dojeli se Sanchou domů, upadl don Quijote do vysokých horeček, kterým se vůbec nebránil a zanedlouho, tentokrát již za jasného rozumu, zemřel. Na jeho hrobě se skvěl nápis Sansona Carrasca:
Zde Hidalgo mocný v Pánu sní
jenž přivedl k mezi takové
svou odvahu, že smrt – všeho paní –
životní vůli rekově
nebyla schopna vzít zbla ani.
On příliš si světa nevážil,
všem pro smích a za strašáka byl,
však z příhod jeho vidno za to,
co pravdy tají slova tato:
Moudrým zemřel, jako blázen žil.

1. ZHODNOCENÍ DONA QUIJOTA JAKO LITERÁRNÍ POSTAVY DON QUIJOTE VEDLE SANCHA PANZY

   Zpočátku se zdá, že román je postaven na odlišnosti obou hlavních postav – věčného snílka dona Quijota a přízemního prosťáčka Sancha Panzy. Don Quijote jako by byl ztělesněním všech ctností: byl šlechetný, statečný, dobrotivý, cudný, galantní, jemný a také vzdělaný, čímž vedle jakoby hloupého, přízemního, líného a prospěchářského Sancha Panzy vynikal. po čase ale zjišťujeme, že oba tvoří dohromady celek, který nelze rozdělit, protože se oba vzájemně ovlivňují. Sancho přestává myslet jen na sebe a don Quijote se pomalu vrací ze svého snového světa do skutečnosti. Podstatný rozdíl však tkví v postoji okolí vůči každému z nich. Sanchu měli lidé většinou rádi, protože jim svým méně vznešeným chováním byl bližší a také proto, že narozdíl od svého pána, který byl „směšný, ačkoliv neudělal nikdy žádný vtip“ (viz část první, předmluva V. Černého, str. 32), byl vtipným a veselým společníkem. Naproti tomu dona Quijota lidé odsuzovali a vysmívali se mu. Stal se pro ně symbolem pomatenosti, rytířem Šílenství. A to proto, že jeho veskrze dobrá duše byla uvězněna v komickém neohrabaném těle, které všechny jeho úmysly dovedlo k opačnému efektu, než si přál. A tak výstižným vyjádřením jeho podstaty není slovo blázen, nýbrž Sanchou vymyšlená přezdívka „rytíř Smutné podoby“ (viz: část první, kap. XIX, str. 181), „jenž napravuje křivdy, sytí žíznivé a napájí hladové“ (viz: část druhá, kap. X, str. 79). Rytířem Smutné podoby není don Quijote pouze pro svůj smutně legrační zjev, ale především pro svůj marný boj za lepší lidské hodnoty a vlastnosti jako jsou láska, přátelství, spravedlnost nebo čestnost.
   Se zmoudřením a následnou smrtí dona Quijota umírá i jeho poselství – tak vyznívá závěr příběhu. Ale „donkichotství“ přežívá v Sanchu Panzovi, což je patrné z jejich posledního rozhovoru:
   ukázka:„Odpusť mi, příteli, že jsi mou vinou vypadal stejně bláznivý jako já a že jsem tě nakazil svým vlastní omylem, že totiž byli a jsou potulní rytíři na světě.“ „Ach,“ odpověděl Sancho vzlykaje, „neumírejte, milostivý můj pane, ale poslechněte mé rady a žijte dlouhá léta, protože největší bláznovství, kterého se může člověk v tomto životě dopustit, je pro nic za nic umřít, aniž jej kdo vraždí a aniž jej ubíjejí jiné ruce než ruce smutku. Hleďte, nebuďte leniv, vstaňte z té postele a pojďme do polí, oblečeni za pastýře, jak jsme si umluvili. Třebas za nějakým křovím najdeme paní Dulcineu vysvobozenou z čárů a to bude jedna radost!“ (viz: část druhá, kap. LXXIV, str. 286)

2. ZÁVĚR
   
   Narozdíl od jeho okolí se don Quijote pro nás stal symbolem čistoty duše. Byl člověkem, který stál na pokraji společnosti, ale ne pro své špatné chování, nýbrž pro své pravé rytířské ctnosti, které se v životě, jenž je „tvrdým bojem o přežití“, jen těžko uplatní. Označení „donkichot“ se proto vžilo pro lidi, kteří se svými hodnotami a snahou o dosažení nedosažitelného od ostatních odlišují, a s oblibou se používá i jako přídomek některých známých osobností – např. Kryštof Kolumbus – Don Quijote oceánu nebo Josef Kemr – Český don Quijote apod. Don Quijote se také stal oblíbeným tématem děl některých umělců, především malířů nebo sochařů. Dona Quijota mají také rádi a jsou na něho pyšní Španělé.
   Co se týče oblíbenosti čtenářů, myslím, že don Quijote přijal dosti nevděčnou roli. Až do devatenáctého století nechtěl nikdo jeho hloubku uznat a nyní je zase víceméně zprofanovaný – je až příliš vyzdvihován. Pravda o něm leží zřejmě někde uprostřed – Quijotův význam nelze podceňovat, ale také ne přeceňovat.