Národní jazyk, jazyk spisovný a nespisovný
Národní jazyk:
- je výsledkem historického vývoje, představuje základní jednotící prvek daného národa
- jedná se o jazyk, kterým hovoří mluvčí na území českého národa, pokud mluví česky
Spisovný jazyk:
- je nejdůležitější podobou národního jazyka, slouží k dorozumívání všech příslušníků našeho národa ve všech oblastech veřejné činnosti
- tisk – knihy, noviny, časopisy, veřejná správa, při poradách, v divadle, rozhlase, televizi…
- znaky spisovného jazyka:
- všestranná použitelnost
- kodifikační norma
- norma – soubor historicky podmíněných zvyklostí, užívání jazyka
- kodifikace – uzákonění jazykové normy v jazykových příručkách
- přizpůsobenost různým funkčním stylům
Spisovná čeština:
- je prestižním, reprezentativním útvarem s celonárodní působností
- uplatňuje se ve veřejné komunikaci, převážně psané
- má oficiální charakter – je to např.: jazyk vzdělávání, zákonodárství, administrativy, sdělovacích prostředků, v převážné většině i umělecké literatury.
- spisovná čeština je předmětem odborného zájmu jazykovědců, a to pro potřebu jejího pěstění, kultivování, i pro nutnost sledování jazykové normy, která se posléze odrazí v kodifikaci
Útvary spisovného jazyka:
- hovorová – v mluvených nebo psaných projevech
- knižní – při slavnostních mluvených nebo psaných projevech v odborné literatuře
- básnická – poetismy – vznik v básnických školách májovců, lumírovců
– neobvyklá složeniny, obměna slovních podob - odborná – vědecké, technické pojmy
Útvary nespisovného jazyka:
- nářečí – česká, lašská, hanácká, moravsko-slovácká
- nadnářeční
- profesionální mluva
- slang
- argot