Dialektologie
-odvětví lingvistiky, které se zabývá studiem nespisovného mluveného projevu – nářečí – v rámci jednotlivých národních jazyků nebo jazykových skupin
– jejím jádrem je jazykovědný zeměpis (areální lingvistika), zkoumání povahy územního rozrůznění jistého nářečního, jazykového nebo i vícejazyčného celku
– vedle dialektologie synchronní (statické) se pěstuje i dialektologie historická
– rozvíjí se v 2. pol. 19. stol., protože dříve se posuzovaly zpravidla jen spisovné (kulturní) dialekty (spisovný jazyk) a teprve v té době se pociťuje potřeba poznat jazyk jako celek, ve všech jeho vývojových podobách
– dialekty mají velký význam i pro pochopení vývoje spisovných jazyků, vývoje kulturního a národního
- a) statická dialektologie popisuje dialekty v jejich některé vývojové fázi, nejčastěji v novodobé, a popisuje je tedy hlavně z přímého poznání
– zachycuje buď mluvu menších jednotek, jako mluvu jednoho místa, jedné vsi, několika osob, rodiny, nebo řeč jednotek větších, několika vesnic, krajů, zemí, nebo konečně podává souhrnný obraz o všech dialektech jednoho jazyk. celku, jednoho jazyka (češtiny, polštiny atd.).
- b) historická dialektologie si všímá vzniku dialektů a jejich vývoje
– více dialektologických studií se věnuje statické formě, protože z minulosti většinou nemáme žádné podrobnější zprávy o dialektech, takže se o nich dovídáme srovnáním dnešních nářečí a vývoje jazyka spisovného
– počátek české dialektologie-1863 (bez ohledu na Husovy a Blahoslavovy poznámky)- Josef Jireček vydal článek „Podřečí východních Čech”
-brzy se rozrůstá (takže je dnes poměrně bohatá), ale nářečí některých krajů známe do dneška velmi málo, řada dialektologických prací si všímá jen některých stránek jazyka (hláskoslovné nebo tvaroslovné)
Dialekt (nářečí)
– mluva nějaké jednotky jazykové, jedince nebo skupiny jedinců, vsi, kraje, země
– řadu dialektů, které mají společné znaky, shrnujeme ve větší celek, zvaný jazyk
– rozlišujeme tedy dialekty českého jazyka neboli české, polského jazyka neboli polské atd.
– dialekt = část jazyka
- a) nářečí zeměpisná (lidová)
– na větším nebo na menším území u lidí různých společenských tříd, různého povolání, t.j. liší-li se mluva kraje A od mluvy kraje B v jevech a, b, c atd., shledáváme tyto rozdíly skoro u všech obyvatelů, kteří v oněch krajích vyrostli a trvale bydlí
- b) nářečí zvláštní (patří sem slang a žargon)
– vyskytují zpravidla u lidí stejných společenských tříd, vrstev, stavů nebo povolání a nazývají se proto také společenské
– tyto sociální dialekty se tvoří z hotových dialektů zeměpisných nebo z jazyka spisovného, např. zkracováním a jiným hláskovým komolením slov, přetvořováním slov příponami obvyklými u jiných slovních skupin (pražs. Karlák = Karlovo náměstí), užíváním běžných slov v neobvyklém významu (5=koule, bajle) a konečně vymýšlením nových slov místo ustálených názvů