SPOLEČENSKÉ VĚDY

-Filosofie, Sociologie, Ekonomie, Politologie, Psychologie

-skupina poměrně mladých věd (vyjma filosofie), jež se zabývají člověkem a jeho vztahem k okolí (krajní disciplíny těchto věd se téměř volně prolínají – např. politická sociologie, sociální psychologie)

FILOSOFIE

-jediná univerzální věda, která zahrnuje celé skutečno hledajíce smysl a příčinu všeho co doopravdy je (ontós on, substance, systém, struktura, brahma, tao -různé názvy pro předmět filosofie v různou dobu a na různých místech)

-původním zdrojem filosofie je každodenní předvědecká skutečnost, jež je problematizována filosofickými otázkami (Leibnitz – Proč je spíše něco nežli nic?)

-zrod filosofie v dnešním smyslu slova je úzce se spjat starým Řeckem ( přírodní, předsokratovská, hylozoistická filosofie 6.- 4. stol. př.n.l.), stejně staré filosofické systémy nalézáme v Číně (období Sta škol 6.-2. stol. př.n.l.) a ještě starší nalézáme v Indii (védské období 1500-500 let př.n.l.)

-filosofie v Evropě nahrazuje mýtus kritickým myšlením, ale ve východních filosofiích se mýty stávají její součástí

-jedno ze základních dělení filosofie rozlišuje

1. filosofii exaktní -osvícenství, racionalismus, pozitivismus, scientismus
2. filosofii pragmatickou -stoicismus, epikureismus, pragmatismus
3. filosofii náboženskou -buddhismus, hinduismus, novoplatonismus, taoismus

-dále dělíme filosofii:

1. teoretickou (ontologie, gnoseologie, filosofická antropologie, popř. filosofie přírody a filosofická teologie)
2. praktickou (etika, poetika, popř. mezní disciplíny – filosofie práva, dějin, náboženství, jazyka)

SOCIOLOGIE

-věda vyčleňující se z filosofie a politologie, každá její disciplína je motivována danou filosofickou doktrínou

-sociologie se nedá jednoznačně vymezit určením jejího předmětu, nebo metody, ale lze říci, že je to věda snažící se vysvětlit dění ve společnosti formami sociální struktury s pomocí věd jí blízkých

První období sociologie – datovaného do počátku 19. století se nazývá protosociologie a vzniká na základě otázek sociální nerovnosti, spravedlnosti, autority vlády, … za přispění některých  sociálních reformátorů a rozvoje statistiky

-první vývojové (teoretické) období sociologie se datuje od 40. let 19. století do 20. let 20. století – bylo to období, kdy se sociologie rozvíjela v podobě velkých teorií snažících se najít klíčový princip pro výklad společenské reality

-u počátku sociologie stojí osobnost Augusta Comtea (dle jeho díla Kurs pozitivní filosofie se rozpad tradiční společnosti stal popudem ke vzniku nové vědy o společnosti)

-další osobnost stojící u zrodu sociologie je Herbert Spencer (vědec vzdělaný v mnoha oborech pojímající svět jako vyvíjející se organismus)

-jiná významná osobnost stojící u zrodu sociologie je Karl Marx, jenž se věnoval studiu společensko-ekonomických skupin

Druhé vývojové (výzkumné) období sociologie – se datuje do meziválečné doby, veliký rozmach zaznamenala v USA (především v empirické rovině orientované na sociálně-patologické jevy – prostituce, kriminalita, alkoholismus, …), též se přesouvá ze sféry makrosociologické do sociologických mikrostruktur (sociální instituce a organizace) a obecně se stává vědou praktickou  -do tohoto období řadíme osobnosti jako R.Gallup, H.Laswell (propaganda a veřejné mínění),  W.I.Thomas (sociální patologie), R.Kinsey (sexuální chování)

Třetí vývojové období sociologie – se datuje od konce 2. světové války až do doby současné, kdy se sociologie vrací ke svému pluralistickému pojetí -hledá nové teorie podávající ucelenější obraz o společnosti, aniž by se vzdávala již ověřených teorií a postupů

-již v období předešlém vznikají směry silně teoreticky orientované (strukturní funkcionalismus, fenomenologická sociologie, teorie sociální směny, sociometrie)

-sociologii lze rozdělit podle dvou základních metod

1. metoda teoretická

-snaží se sociální jevy rozpoznat, popsat a vysvětlit

2. metoda empirická (praktická)

-snaží se sociální jevy popsat pomocí její vlastní metodologie

-dále lze sociologii dělit dle obsahu na více než 80 disciplín (sociální rozvrstvení (stratifikace), rasových a etnických skupin, makrosociologie (teorie sociální směny, sociálních hnutí, světových systémů), pohlaví (gender, feminismus), ekonomická)

EKONOMIE

-věda zabývající se nejobecnějšími souvislostmi v ekonomickém životě společnosti a reálným hospodářským životem společnosti (věda o ekonomice – všechny činnosti týkající se výroby a směny hmotných statků)

-za prvopočátek ekonomie můžeme pokládat období průmyslové revoluce a rok 1776, kdy bylo publikováno dílo Bohatství národů od Adama Smitha (anglická klasická škola -D.Ricardo, J.S.Mill, A.Smith -neviditelná ruka trhu, francouzská fyziokratická škola -F.Quensay [obě tyto školy byly zaměřeny makroekonomicky])

-v druhé polovině 19. století se vyčleňují dvě nové školy =>

1. neoklasická (mikroekonomická)

-rakouská -subjektivně psychologická,

-cambridgeská -dílčí rovnováha,

-lausanneská -národohospářská rovnováha

 

1. marxistická (ekonomické a výrobní vztahy, rozvoj výrobních sil), Marxovo stěžejní dílo Kapitál

-v období před 2. světovou válkou se ekonomie prostřednictvím J.M.Keynese vrací do makroekonomické sféry (teorie efektivní poptávky)

-po 2. světové válce se prosazuje neoklasická ekonomie (ostatní směry jsou neúčinné na tehdejší stagflaci), nejvíce se prosazuje monetarismus (M.Freidman), který klade důraz na automatičnost procesů v ekonomice, jeho opakem je institucionalismus (Veblen, Commons) kladoucí důraz na roli institucí v ekonomice a požadující integraci ekonomie a jiných společenských věd

-současné trendy v ekonomii upřednostňují neoinstitucionalismus a snaží se sjednotit neoklasickou mikroekonomii s využitím usměrňující role nadřízených institucí

-ekonomka může být chápána ve třech významech

1) ekonomika jako hospodářství -činnosti ekonomických subjektů (podnikové, národní, světové hospodářství)

2) ekonomika jako hospodaření -činnosti související s chodem ekonomiky (plánování, výroba, zásobování)

3) ekonomika jako hospodárnost -účelnost využití vstupních zdrojů v porovnání s výnosy (využití pracovních sil, materiálu, energie)

-základní dělení ekonomie je na makroekonomii (studuje národní hospodářství jako celek) a mikroekonomii (studuje tržní chování ekonomických subjektů [domácnost, firma, stát])

-třemi základními sektory, které jsou předmětem zájmu jak mikroekonomie tak makroekonomie jsou :

1. a) primér -prvovýroba (těžba, rybolov, zemědělství)
2. b) sekundér -výroba hmotných statků (zpracovatelský průmysl, stavebnictví)
3. c) terciér -služby (školství, doprava, zdravotnictví)

-ekonomii můžeme dále dělit podle způsobu řízení ekonomiky

a)zvyková -řídí se podle tradice, důsledkem je nízký stupeň rozvoje a převládající zemědělství

b)příkazová -podléhá centrálnímu řízení, převládá státní vlastnictví doplněno vlastnictvím kolektivním, charakteristickým důsledkem je nižší životní úroveň, nekvalitní práce, neefektivní výroba

1. c) tržní -trh je řízen pouze chováním jednotlivých ekonomických subjektů, dominuje soukromé vlastnictví
2. d) smíšená (sociálně tržní)-tržní systém s dílčími prvky systému příkazového -stát se podílí na řízení ekonomky, ale nehraje hlavní roli (freiburská neoliberální škola -L.Erhart)

POLITOLOGIE

-společenská věda o politice, vyčleňující se z filosofie

-předmětem politologie je fungování státu a jeho institucí, politických systémů, činnost politických stran, organizací a zájmových skupin, analýza politických ideologií, tvorba sociální politiky a vztahy mezi státy

-počátky politologie datujeme do období politického rozkvětu Athén (Protágoras a Gorgias – subjektivisté), Platón ve svém díle Ústava popisuje ideální stát (sofokratický) téměř komunistického typu a upozorňuje na souvislost lidské psychiky s politickou strukturou, Aristoteles zastává opačný směr a ve spise Politika pojetí státu se zabývá v podstatě ústavností a dělbou moci

-další kapitolou politologie je středověké období (Augustinus Aurelius, sv. Augustin, sv. Tomáš Akvinský), které ideální stát spojuje s božskou mocí

-následující období se vyvíjí v opačném směru a stát pojímá světsky (Machiavelli -vladař, Jean Bodin -šest knih o státu =>státní suverenita, Thomas Hobbes, John Locke -zmiňuje se o lidských právech, Charles Montesquieu -dělí moc, J.J.Rousseau a F.Hegel -stát je absolutně nadřazen občanovi)

-politologie v dnešním slova smyslu vzniká ve Francii a USA. V polovině 19. století (USA. – chikágská škola (H.Laswell)  -pozitivní politologie, Francie -normativní politologie (K.Popper, J.A.Schumpeter), toto období bylo zaměřeno především na teorii státu)

-další etapou politologie v období po přelomu století, byla politologie zabývající se politickou participací -podíl na moci, dělba moci, politické strany, politická stratifikace

-poslední, současná etapa politologie se zabývá praktickým řešením politických problémů a politologové se prosazují do vládních funkcí (H.Kissinger, Z.Brzezinski), zároveň se v politologii vyčleňují tři základní školy

1. normativní (konzervativní) – R.Regan, M.Tchatcherová
2. empiricko-analytická -K.Popper
3. kriticko-dialektická -E.Fromm

-hlavními disciplínami politologie jsou : politické teorie, politické instituce, politické systémy, politická sociologie, politická ekonomie, mezinárodní vztahy

PSYCHOLOGIE

-věda zabývající se lidskou psychikou, to jest duševním životem člověka a jeho vnějšími projevy (do 19. století byla nedílnou součástí filosofie)

-již podle Platóna je tělo dočasné vězení pro lidskou duši a duše je síla dávající život tělu

-René Descartes zavádí zkoumání vědomých myšlenkových pochodů, John Locke (sensualista) zavádí pojem introspekce a snaží se určit základní elementy vědomí

-v 19. století za přispění pozitivismu je psychologie uznána samostatnou vědou, u jejího zrodu stojí Wilhelm Wundt (první psychofyzkální laboratoř)

-behavioristé (J.B.Watson) navazují na ruskou reflektologickou školu (I.P.Pavlov), neuznávají dědičnost, chování považovali za sled naučených reakcí a prožíváním se nezabývali

-vývoj psychologie došel do slepé uličky v podobě elementové psychologie, která byla překonána psychologií celostní (pojímá psychologii jako celek ovlivněný organickou stránkou jedince), na kterou později volně navazuje psychologie kognitivní (poznávací), kognitivní psychologie rozlišuje tři vzájemně provázané složky:

1. I) psychické procesy -poznávací, emocionální, volní
2. II) psychické stavy -aktuální psychická činnost

III) psychické vlastnosti -kvality ovlivňující jednání

-psychoanalýza jako první začíná zkoumat jak vědomé tak nevědomé psychologické procesy, S.Freud odhalil souvislost mezi minulou do podvědomí vytěsněnou zkušeností a klinickými příznaky, na Freuda navazují proudy především hlubinné psychologie

-Freudův žák Carl Gustav Jung odmítá freudovskou preferenci sexuálního pudu a dle jeho analytické psychologie obsahuje podvědomí archetypy (koncentrovaná kolektivní zkušenost)

-A.Adler se ve své individuální psychologii zabývá vztahem jedince a společnosti

-současná neopsychoanalýza (E.Fromm) pojímá osobnost jako aktivního původce svých psychologických konfliktů

-od poloviny 50. let se v USA rozvíjí humanistická psychologie (A.H.Maslow, C.R.Rogers), která se obrací proti klasickým směrům řešícím problémy mechanisticky a snaží se problémy řešit individuálně

-další současný směr je logoterapie (V.E.Frankl, J.Křivohlavý) u které každý má svému konání přisoudit smysl vytyčením a naplněním životního cíle

-poslední novou psychologickou disciplínou je transpersonální psychologie (S.Grof) využívající mimořádné stavy vědomí (meditace, hypnóza, autosugesce)

-psychologické disciplíny

1. základní
2. a) obecná psychologie -otázka předmětu psychologie
3. b) psychologie osobnosti -psychologie jednotlivce
4. c) vývojová psychologie -psychický vývoj jedince
5. d) sociální psychologie -vztah jedince a společnosti
6. e) fyziologická psychologie -bio-fyzikální stránka psychických jevů
7. f) psychopatologie -abnormální jevy duševního života
8. g) dějiny psychologie -vývoj psychologie od starověku
9. speciální
10. a) psychometrie -faktické vlastnosti psychických jevů
11. b) farmakopsychologie -dopad toxických látek na psychiku
12. c) diferenční psychologie -rozdíly mezi biologickými skupinami
13. d) psycholingvistika -vztah myšlení a řeči
14. e) zoopsychologie -psychika živočichů
15. aplikované
16. a) pedagogická psychologie
17. b) klinická psychologie
18. c) psychologie práce
19. d) poradenská psychologie
20. e) soudní psychologie

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

11. člověk jako sociální bytost, vývojové etapy lidského života

Základním problémem pojetí člověka obecně je chápání váhy a významu určení člověka jako živočicha (tj. přírodní, biologickou bytost) a člověka jako společenskou (tj. sociální bytost). Pro člověka vnímaného jako bytost sociální, společenská, je velice důležitá kultura.

KULTURA

-tento termín patří dnes k nejfrekventovanějším slovům a používá se k vyjádření:

1. sociální komunikace
2. sféry či formy vědomí
3. oblasti duchovního života člověka a společnosti
4. vzdělanosti, umění, tradice či i vzorců jednání a myšlení atd.

-za kulturu se považuje vše, co nevyrůstá samo sebou z přírody, ale co vzniká činností člověka a společností (tj. činností člověka chápaného jako sociální bytost) a tak je logické, že vznik člověka je předpokladem kultury (člověk jejím tvůrcem)

-kultura ve své definici znamená velice složitý společenský jev, proces i různé vztahy a zároveň kultura je komplex tvořený aktivní tvůrčí činností lidí

-pro sociologické chápání a zkoumání kultury jsou charakteristické následující momenty:

1. lidské činnosti a hodnoty
2. fakt, že kultura je naučená (tj. tvořena lidmi v sociální interakci)
3. kultura jako celek je kolektivním produktem (tj. tvořena lidmi v sociální interakci)
4. kultura a její hodnoty se přenášejí z generace na generaci a tak si kultura jako celek zachovává určitou kontinuitu v čase
5. kultura je adaptivní, tj. schopná na základě činnosti lidí přizpůsobit se vnitřním a vnějším změnám

-dělení kultury podle jejího obsahu:

1. Materiální kultura – soubor jevů, procesů a vztahů, vztahujících se k uspokojování materiálních potřeb člověka

-prvky – prostředky používané v materiální výrobě; způsoby používání; produkty určené k uspokojování výrobních potřeb; spotřební předměty; umělé materiální životní potřeby

1. Duchovní kultura – oblast duchovního bohatství společnosti i člověka

-soubor idejí, zvyků, zařízení, institucí, symbolů, představ a názorů a tyto soubory mají různé, často právem velmi odlišné, charaktery, např. : vědecký, estetický, etický, právní a tak podobně a podle toho se rozděluje kultura do několika sfér: umění, věda, filosofie, náboženství, právo, morálka atd.

-pod duchovní kulturu patří tzv. Normativní kultura (tj. společenské normy)

-pojmy, termíny spjaté s kulturou:

• enkulturace – proces osvojování kultury
• kulturní difúze – kontakt mezi kulturami za přenosu některých kulturních prvků
• akulturace – přijetí a osvojení si těchto kulturních prvků, tj. jejich integrace do jiných odlišných kultur (osvojení kultury znamená osvojení univerzálních všelidských složek se složkami specifickými pro určitou vrstvu, třídu či skupinu)
• masová kultura – současná kultura, dostupná snad všem

-2 charakteristické znaky a) masovost = velké množství toho, co je předkládáno či těch, kteří to přijímají nebo obojí

1. b) standardizace – stejnost, totožnost toho, co je předkládáno

-jedná se o kulturní typ vytvořený určitou epochou, např. průmyslovou revolucí 18.a 19.století

-pro formování masové kultury jsou nutné dva procesy

1. a) industrializace – vznik a růst průmyslové výroby a vnik jejích významu do života jedince i společnosti
2. b) urbanizace – koncentrace lidí do měst, ta mají vliv na život celé společnosti

skupinová struktura společnosti

-pod SSS patří zásadní pojem socializační proces – tj. proces, kdy člověk první léta lidského života biologicky se rozvíjí a další léta se přizpůsobuje sociálním rolí, společnosti rozvíjející jeho schopnosti žít s a mezi lidmi a zařadit se do ní (orientace v soustavě sociálních vztahů)

-individuum tak musí, pro získání schopností pro začlenění do společnosti „vykonat“ následující:

• porozumět kultuře dané společnosti
• internalizovat (tj. přijmout za svůj určitý soubor norem a hodnot, vyžadovaných společností)
• ovládnout základy způsoby chování a ovládnout určité sociální role

Þ tím se zajišťuje kontinuita společenského vývoje a tak i kulturní tradice

Þ důsledkem toho je i společenský řád (vedoucí k hodnotovému konsensu, tj. shodě většiny lidí na hodnotách a normách společnosti a k fungující sociální kontrole)

Þ nám se to jeví jako povinné přizpůsobení se určitým danostem, nutným formám

-podle G. Wurzbachera se dost striktně odlišují následující pojmy:

• socializace – proces začleňování individua do systému společenských vztahů (přijmutí soc. role)
• enkulturace – proces včlenění jedince do kultury (tj. osvojení zkušeností, hodnot a norem)
• personalizace – aktivní stránka obou předešlých procesů

Socializační proces probíhá v určitém prostředí, skupinovém prostředí, přičemž rodina je nejvýznamnější ze skupin, které přetvářejí člověka v sociální bytost a které formují jeho osobnost. Ale dále se můžeme setkat i s dalšími pojmy jako např.: primární skupina, referenční skupina, sekundární skupina či termín pluralita skupin.

 

Primární skupina

-v roce 1902 zavedl americký sociolog C.H.Cooley do sociální psychologie pojem „primární skupina“ a vycházel z předpokladu, že některé rysy člověka jsou univerzální, což znamená, že je nacházíme ve všech lidských společenstvích, a historicky konstantní, což znamená, že je můžeme pozorovat ve všech vývojových obdobích lidstva od doby, kdy se člověk vydělil z živočišného světa a soubor těchto znaků lze označit jako „lidskou přirozenost“. Univerzálnost těchto znaků je univerzálností místa, v němž se tento proces odehrává

-znaky primární skupiny:

1. primární skupiny jsou založena na osobním, tj. bezprostředním, nezprostředkovaném kontaktu svých členů, který se někdy označuje jako face-to-face
2. předpokladem vzniku tohoto kontaktu je malá skupina
3. malý počet členů ve skupině umožňuje vznik vztahů založených na vzájemné důvěrnosti, intimity a to je základem soudržnosti skupiny
4. členství nevzniká z žádných „vnějších“ pohnutek, ale tím základním motivem členství je uspokojení, které vyplívá z pozitivních citových vztahů mezi členy skupiny
5. tyto skupiny vykazují relativně dlouhodobé trvání na rozdíl od skupin nahodilých a funkčně specifických
6. jedinec se v primární skupině angažuje celou svou osobností; jeho členství ve skupině se tedy omezuje jen na výkon určité specifické sociální role

-primární vztah – vztah jedinců, který je založen na osobním kontaktu, intimní známosti a vzájemné pozitivní emocionální orientaci

-pojem primární vztah je daleko širší něž termín primární skupina, jelikož primární skupiny musí být založen na základě primárních vztahů, ale primární vztahy mohou být i mimo primární skupinu ( např. třída, pracovní skupina, milenecká dvojce)

Zhruba do 40.let tohoto století se používalo velice elementární a odlišné rozlišení skupin. Jednalo se o skupiny vlastní, členské (do nichž patřím jako člen) a cizí (sem nepatřím). Toto rozlišení, zavedené amerických sociologem W.G.Summerem, signalizuje i povahu mezi těmito skupinami, kdy moje skupina, vlastní je vždy lepší než cizí. Ale později se pochopilo, že mezi vlastní a cizí skupinou může existovat i jiný než jen nepřátelský vztah.

Sekundární skupina

-tento pojem byl zaveden sociologem ve 20.letech E.W.Burgessem

-všechny skupiny, které nejsou primární, jsou sekundární

-rozlišení:

1. A) Asociace – relativně dlouhodobá seskupení lidí více či méně formálně organizovaných

-založeno na dobrovolném členství (např. politické strany, pracovní skupiny kluby) a nedobrovolném členství (např. věznice, armáda), případně i na faktickém členství (např. křest v dětství)

1. Etnické skupiny – založeny na faktickém členství, ale tvoří svébytný typ sekundárních skupin
2. Společenské vrstvy a třídy

Referenční skupiny

-teorii referenčních skupin rozpracoval americký sociolog R.K.Merton

-některé hlavní předpoklady této teorie (předpokladem vzniku referenčních skupin je pluralita skupin)

 každý člověk je členem několika společenských skupin (tento jev se označuje jako pluralita skupinového členství)

‚ skupiny, v nichž je jedinec členem, nazýváme členské a ostatní skupiny, o nichž sice ví, ale členem není nazýváme nečlenské, přičemž jedinec se s jednotlivými skupinami, v nichž je členem identifikuje v různé míře a stupni

ƒ identifikací se skupinou rozumíme vnitrní přijetí skupinových hodnot, norem a vzorců chování (tzv. interiorizace neboli internalizace)

„ identifikace se skupinou není nutná

… skupina, s jejímž hodnotami, vzorci chování a způsobem života se jedinec identifikuje, se nazývá referenční skupina

† skupina je člensky otevřená, jestliže je možný více méně volný vstup do této skupiny, případně je-li vstup podmíněn splnitelnými podmínkami

‡ skupina je člensky uzavřená, jestliže vstup do ní není možný vůbec (tj. kasty, třídy, rodová šlechta) nebo je velmi obtížný a je podmíněn téměř nesplnitelnými podmínkami (tj. teroristické skupiny, ilegální skupiny, náboženské sekty atp.)

ˆ anticipující socializací rozumíme stav, kdy jedinec v době, kdy ještě není členem své referenční skupiny, ale na členství v ní aspiruje, se na vstup víceméně vědomě připravuje a to tak, že si osvojuje její normativní a hodnotový systém a učí se a napodobuje vzorce chování atp.

-občanská společnost je úhrnem společenských skupin s různými specifickými zájmy

-teorie referenčních skupin vysvětluje řadu značně různorodých sociálních jevů; jde o vysvětlení základních obecného mechanismu, psychologického a sociálního, jež je shodný s podložím různorodých procesů

 

 

 

 

 

Logicky čistá definice společenských skupin je poněkud paradoxně obtížná, protože pojem skupiny je jedním z nejfrekventovanějších pojmů běžného jazyka. Pojem skupina má totiž 4 základní významy, o nichž je třeba něco zaznamenat:

1. skupina v nejširším významu označuje jakékoliv seskupení lidí
2. skupina ve významu sociální kategorie (v tomto případě jde o soubor osob, vykazujících alespoň jeden shodný, společný znak – např. zaměstnanec)
3. skupina ve smyslu prostorově spojených lidí a pro označení osob spojených pouze prostorovou blízkostí se užívá pojmu sociální agregát (tj. lidé v jednom paneláku, studenti školy) a zvláštní, zcela odlišný druh agregátu DAV
4. skupiny ve vlastním smyslu, kde základním znakem těchto skupin je existence přímé interakce nebo alespoň její možnost (takovouto skupinu ruší následující body: interakce mezi členy skupiny; existence komunikační sítě; společná činnost; existence sociálního vztahu; společný cíl; diferenciace rolí a pozic; normativní a hodnotový systém skupiny; systém sankcí; vědomí příslušnosti ke skupině; vědomí skupinové odlišnosti)

Společenské skupiny

 

 

1. sociální kategorie 2.agregáty 3. skupiny ve vlastním smyslu

 

náhodné                                               davy

 

sociálně strukturované                                                     nahodilé                                                                               nezákonné

 

posluchačstvo     plánovaný            divácké                  panické                  znepříjemňujícím  aktivní                   amorální

expresivní                                                                                                                           expresivní

dav

 

3. skupiny ve vlastním smyslu

 

sekundární                                                                                                          primární

 

 

formální                                                neformální

rodina    sousedství   dětské skupiny

asociace                                organizace

cizí                          vlastní

třídy                       etnické skupiny

referenční              členské

rasy                        národnosti            národy

 

 

velké                                      střední                                                  malé

dav

-dav je skupina osob, které se shromáždily na tomtéž místě na základě téhož podnětu

-pojem dav je v běžném jazyce i v sociologii zatížen pejorativním nádechem

-francouzský sociolog a sociální psycholog Gustav Le Bon vytvořil teorii davového chování, tj. zjistil, že pro chování člověka v davu je typické následující:

1. potlačení až ztráta vlastní individuality
2. výrazná převaha původních, primitivních instinktů a emocí nad racionalitou
3. ztráta rozumové kontroly a morálních odpovědnosti
4. člověk v davu je anonymní a má proto pocit bezpečí před případnými sankcemi

-Le Bon rozdělil davy na – heterogenní – skupiny osob, které se významně odlišují řadou podstatných znaků (věkem,

povoláním, zájmy)

-anonymní – pouliční dav

-neanonymní – porota, parlament

-homogenní – skupiny, vykazující ještě nějaké další podstatné společenské znaky kromě prostorové blízkosti

-jiná klasifikace a charakteristika davů podle E.W.Browna – davy:

• aktivní

1. útočící – lynčující dav
2. únikové – panický dav
3. získávací – pří nákupní horečce
4. expresivní – demonstrace

• pasivní – sem patří posluchačstvo

-další klasifikace podle K.Davise z roku 1949

1. davy sociálné strukturované – osoby spojené společným místem a soustředěné k témuž bodu zájmu – posluchačstvo, plánovaná expresivní dav
2. náhodné davy – davy spojeny místem a zájmem, ale setkání to je neplánované a nepředvídané – divácké davy, panické davy, obtěžující davy (fronta)
3. nezákonné davy – aktivní expresivní davy, amorální davy – orgiastické skupiny, feťáci

-dav je tedy zvláštním druhem sociálního seskupování a zjevně se odlišuje od skupin ve vlastním, užším smyslu

Sociologické schéma životního cyklu

Věk	vztah já a ostatní	Etapa	Sociální charakteristika etapy	profesní dráha	Rodinný cyklus	Přechod
0 – 2	„já“ je problém pro ostatní	rané dětství	odlišování sebe a okolí, počátky neverbální komunikace, výběrové chování, citových vazeb, důvěry	hra	internalizace rodinných rolí a vztahů, zkušenost z rodiny	narození
2 – 5	„já“ je problém pro ostatní	předškolní věk	počátky verbální komunikace, identifikace sociálních vztahů (v rodině i mimo), osvojování hygienických a sociálních návyků, adaptace na kolektiv vrstevníků, odhalování vztahů autority	hra	internalizace rodinných rolí a vztahů, zkušenost z rodiny	jesle, mateřská školka
6 – 12	„já“ je problém pro ostatní	školní věk	formování vrstevnických vztahů a pravidel skupinového chování učení a vzdělávání, tvorba zájmů a osobních postojů, vznik vztahů zodpovědnosti	učení, fantazijní volba povolání	ideální volba partnera, počátek přípravy na manželství a rodičovství	škola
12 – 15	„já“ jsem problém pro sebe	puberta	formování vztahů mezi pohlavími, počátek emancipace od rodiny, vyhrocení konfliktů zájmů, vznik problému sociální identity	pokusná volba povolání, oddálení rozhodnutí	seznamování	škola
16 -20	ostatní jsou problém pro „já“	dospívání	nabývání zákonných práv a povinností, selekce a koordinace zájmů, počátek nezávislosti, formování světonázorných postojů, krize adolescence	reálná volba povolání	sbližování, láska, intimní vztah, sexuální poměr	první povolání

psychologické schéma životního cyklu

1. prenatální fáze

-má embryonální periodu (vývoj orgánů do 8.týdně) – fetální doba (dokončení vývoje orgánů) – narození

-psychika matky má vliv na plod – malformace

1. natální fáze

-narození – první obtížná zatěžkávací zkouška (samotné dýchání, okysličení krve, nové prostředí, mimo matčino lůno)

• kojenecký věk

-až k počátkům vývoje řeči (do 1.roku)

-symbolická doba mezi matkou a dítětem (orální fáze podle Sigmunda Freuda)

-zrakové vnímání, zvedání hlavy, opirání se o lokty (3.měsíc), posazení (6.měsíc), chůze (8.měsíc), zdokonalení nepodmíněných reflexů a vznik podmíněných, 5 měsíců kojení

-separační úzkost (9.měsíc), abstrakce (10.měsíc), uvědomování si vlastního já (9.-12.měsíc)

-příprava na hlasitou řeč je žvatlání

-novorozenec stráví 90% dne spánkem

-samostatná chůze okolo 15.měsíce

1. batole

-od 1. do 3.roku zřetelné zpomalení růstu

-jemné pokyny rukou, chápání jmen věcí, stvoření věty, myšlení v představách, proces osamostatňování, egocentrismus, výrazné projevy citů, svoboda v řádu

-při odloučení od matku

1. fáze protestu
2. fáze zoufalství (apatické, pokleslé chování)
3. fáze pozvolného odpoutání

 

1. předškolní věk

-od 3.-6.let

-velký význam mají individuální rozdíly v kolektivu

-matematické a abstraktní myšlení, kognitivní egocentrismus (bejsem středem světa), antropomorfické myšlení (zlá stůl, který mě praštil), magické myšlení (vyšší moc pro nevysvětlitelné jevy), střídání sociálních rolí, sexuální identifikace (Oidipův a Elektřin komplex)

-reakce vzdoru – rozložení své vlastní vůle

-podle Sigmunda Freuda je toto anální stádium a ve falické fázi tohoto stádia (3.-5.rok), dítě objeví penis a vagínu a jejich stimulací vyvolává pocity slasti

-v 6.roku má mozek 90% konečné hmotnosti a el. aktivita se blíží el. aktivitě dospělého

1. školní věk

-6.-11.rok

-harmonický vývoj osobnosti, kdy škola je pro dítě zdrojem důležitých impulsů pro další vývoj myšlení a řeči

-tzv. názorné myšlení – dítě nedokáže rozeznat různé možné pohledy, ale pomalu se adaptuje na stádium konkrétních myšlenkových operací

-období sexuální latence (zájem o sexuální pozadí) ® předčasný zájem = „konjuktura“

-bližší přátelské vztahy ve 3.třídě, výrazná soutěživost, struktura třídy

-dobrá paměť i logika, ovládání 5000 aktivních slov, velká výkonnost organismu, zvýraznění rysů v obličeji, nepřesná koordinace (prsty, zrak)

• pubescence

-11.-15.rok

-růst zrychlení u chlapců v 14ti a u děvčat v 11.

-sexuální akcelerace biologického zrání (tj. zrychlení biologického zrání)

-vytvoření hodnotového systému za vědeckého abstraktního myšlení

-velký citový rozkyv, poruchy soustředění, změny nálad, unavenost, labilita, protikladné city

-3 formy vzpoury proti autoritě: 1.klidná vzpoura – vynucení, potlačení vzpoury v sobě a držení

2.vlažný vztah – odvrat od rodičů

3.různé napětí – vzpoura se projeví jako řada konstruktivních projevů

-hledání ideálu, zvídavost o anatomii a fyziologii člověka

-sebereflexe, sociální osamostatnění Þ pozitivní vývoj

• adolescence

-15.-20.roků

-inteligenci rozeznáváme: a) tekutou – přirozená bystrost, dána biologicky

1. b) krystalická – během života nabytá, naučené myšlenkové obraty

-hledání se, vlastní identity – studium, zaměstnání, rodina

-generační problém = problém rodičů a dětí v citové a sexuální stránce života adolescenta + rozdílné názory ( i představy)

1. dospělost

-rozmanité osobnosti, realistické plány, období mezi 20.-30.rokem

-do 30ti let obvyklý polygamní sexuální život a příprava na profesionální dráhu x rodina

-znaky dospělosti: a)  stabilizace osobnosti (citového života, zájmů, názorů)

1. pohlavní dospělost
2. přijetí odpovědnosti

-každý člověk pochází různými rolemi a situacemi

1. stáří

-biologický proces stárnutí v okamžiku, kdy procesy odbourávání buněk převáží nad jejich výstavbou (tento okamžik probíhá několik let před psychologickým stárnutím)

-moudrost stáří – tj. zvládání mnoha životních problémů

-snížení vitality, přizpůsobivosti a schopnosti sebeovládání

-starý člověk – role společenského outsidera

-vývoj umírání – fáze šoku ® fáze střídání různých emocí, úkonů a deprese ® fáze smíření se se smrtí

-smrt je podstatným znakem lidské existence pro svou danost a neodmyslitelnost

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

16. sociální vztahy, lokální versus globální problémy

sociální pozice = status – pozice, kterou jedinec zaujímá ve společnosti na základě určitých vlastností: věk, pohlaví, ekonomické možnosti, sociální postavení Þ proměnlivý, mění se během života, každý zaujímá mnoho statusů v různých společenských skupinách

-souvisí s prestiží = faktická sociální pozice individua

sociální role – se společenským postavením souvisí řada práv a povinností = sociální role, vyjadřuje úhrn způsobů chování, která jsou od individua v určité pozici uvnitř skupiny očekávány (Þ status a sociální role jsou dvě stránky téže skutečnosti)

-vyjádřena suma kulturních vzorců spojených se statusem, reprezentuje dynamickou stránku statusu

-dlouhodobější (např. rodič) x krátkodobější (např. cestující ve vlaku)

-identifikace se sociální rolí, ale ne absolutní ztotožnění se, protože vždy existuje nějaký rozpor mezi požadavky společnosti a vlastnostmi individua, jeho dispozicemi a motivy

konflikt rolí

1. setkávají se dvě a více vzájemně si odporující sociální role (např. žalobce x soudce)
2. jedna role obsahuje dvě vzájemně neslučitelná očekávání (např. u lékaře očekávání pacienta a očekávání zdravotní pojišťovny)

+ můžeme rozlišit vnitřní konflikt rolí (např. nevěrný manžel) a vnější konflikt rolí mezi vlastní sociální rolí a rolemi ostatních

-může být východiskem změny sociálních rolí

sociální rituály = ustálený model individuálního či kolektivního způsobů chování

-založen na všeobecných pravidlech přijatých v rámci dané sociální komunity

-důležitý v dějinách společnosti jako metoda sociální výchovy jednotlivců a jejich přizpůsobení se společenským normám

-umožňuje zvládat standardní společenské situace, hrát odpovídající sociální role

-dělení:   oslavné

stmelující skupinu v nebezpečí

stmelující skupinu v přechodu

trestání, úcty (jednostranný či vzájemný – zdvořilost)

-v dané komunitě má značný stmelující účinek (např. rituály v době ohrožení)

společenské normy = určité předpisy či požadavky zakotvené v obyčejích, tradicích, zákonech a zvycích dané společností reprezentující úhrn regulativ chování v rámci tohoto společenství

-více či méně závazná očekávání, které klade společnost na všechny své členy a jejichž nedodržení je sankciováno a naopak dodržování je sociálně povzbuzováno

-nejsilnější: tabu – velmi přísný zákaz, slovo polynéského původu, znamená nedotknutelný předmět, něco posvátného, ve všech kulturách univerzálně je jím např. incest, dodržování chráněno i silnými vnitřními zábranami

-upravuje sociální interakce, zvláště jejich formální, ale i obsahovou stánku

-celek společenské normy tvoří morálku dané společnosti a společenský řád

deviace = odchylka od společenské normy, ať už v záporném nebo kladném slova smyslu

-často nesprávně ztotožňováno s protiprávní či trestnou činností, s protispolečenským chováním

-porušení či nedodržení společenských norem je považováno za tzv. negativní deviace (např. chudoba, alkoholismus) a jejich přehnané dodržování za pozitivní deviace (přehnané bohatství, abstinenství)

princip sociální kontroly = chování individua v rámci společnosti je určitým způsobem kontrolováno, jsou vůči projevům tohoto chování uplatňovány posilující či utlumující sankce

-prostřednictvím různých institucí, určitých skupin společnosti, které vyslovují souhlas či nesouhlas s chováním svých příslušníků a veřejným míněním se chování jedinců stává konformní (shodný) úměrně k veřejnému mínění

-zkoumal F.H. Allport – formuloval hypotézu tzv. J-křivky, jež ukazuje statisticky způsoby chování lidí podléhající tlaku konformity (přizpůsobení)

-poprvé užil už A.Comte (1798 -1857), ale studoval a interpretoval jinak než dnes

-personální sociální kontrola – činí lidé s určitou mírou prestiž a je zaměřena k vlastní prestiži (aby vlastní prestiž nebyla snížena)

-hlavní média sociálního vlivu – rodina, škola

-působí morálka, právo, věda, náboženství atd. + endogenní kontrola (kulturní základ), zahrnující prostou výčitku až složitější jev svědomí možnosti prevence

masová kultura = kulturní výtvory a produkce určené pro masy lidí anebo jimi samými produkované Þ vychází z jejich potřeb a vkusu

-dle A. Kloskowské je podstatou sdělování obdobných či identických obsahů z malého počtu zdrojů velkým masám příjemců, jakož i jednotlivé formy hry a zábavy velkých mas lidí

-jako druhotný produkt průmyslové revoluce, industrializace a urbanizace a je úzce spjata s využitím prostředku masové komunikace

-současná společnost a kultura většinou vyrábí a spotřebovává v masovém měřítku; existence masové kultury a prostředků masové komunikace je produktem této situace a zároveň aktivním nástrojem jejího utváření

-rozvoj masové kultury omezuje do jisté míry rozvoj individuálních kulturních potřeb a projevů a preferuje méně náročné žánry a obsahy Þ předmět kritiky

-ve 20.století diferenciace této kritiky je vysoce pozitivní až krajně negativní, formulace 3 základních názorových linií: optimistická

pesimistická

melioristická

-při zkoumání masové kultury se většinou sleduje kvantitativní stránka a míra standardizace

-dnes několik rovin výkladu  a)  historicky vzniklý typ kultury – charakteristický pro soudobou společnost

1. souhrn kulturních hodnot – obsahem a formou přizpůsobený možnostem osvojování nejširšími vrstvami, což je pojetí masové kultury, spojené s předpokladem existence více úrovní tvorby kulturních hodnot dle kategorií příjemců
2. souhrn kulturních hodnot šířených prostřednictvím masové komunikace nebo kulturních hodnot osvojených nejširším publikem

rasová, národnostní a náboženská nesnášenlivost – základní pojmy, vznik a vývoj, nacionalistické, fundamentalistické a extrémistické ideologie

-ideologie = soustava idejí, teorií, názorů, soustřeďující se obvykle na problematiku společnosti a jejích cílů i konfliktů; později dostala pejorativní význam odtrženého, falešného vědomí (představ) o reálném světě

-politická ideologie usiluje o obecný a ucelený výklad člověka a společnosti, ze které by vycházel program politického jednání určité skupiny Þ představuje soubor základních, obecných tezí

-doktrína = představuje soubor názorů na konkrétní problém, může vycházet z ideologie nebo být přímo její součástí (ideologie může být např. liberalismus a jeho doktrínou v ekonomické oblasti „laissez faire“ – omezení pravomocí vlády ve prospěch svobody podnikání)

=učení, nauka, představuje ji systematický soubor principů a názorů na určitý problém

-pro ty, co s nimi souhlasí plní obvykle 4 základní funkce:

1. vysvětlující – napomáhají vysvětlovat politické události a jevy (vysvětlují příčiny krizí, konfliktů, válek apod.)

2 hodnotící – poskytují kritéria a žebříčky hodnot, tzn. určují, co je dobré a zlé, lepší a horší (např. zda je soukromé vlastnictví dobré nebo špatné, zda by měla být nastolena ekonomická rovnost)

3. orientační – orientují své stoupence, poskytují vědomí identity a náležitost k určité sociální skupině (příslušník národa, třídy, vrstvy)
4. programová – nabízejí svým stoupencům základní rysy politického programu a cíle politické akce

+ kromě neutrálního pojetí i negativního chápání, nejvýznamnější je hledisko marxistické ideologie – znamená prostředek legitimizace (ospravedlnění) daného společenského řádu a upevnění jeho statu quo (současný stav) (paradoxem je, že později upevňovala totalitní socialistický systém s funkcemi: legitimizovat a ospravedlnit politický řád, násilí či nelegální cestu k moci, mystifikovat a odvádět pozornost od problémů a neúspěchů, utěšovat a dávat naději „lepších zítřků“, kdy se neúnosná a tíživá společenská a jiná situace zlepší) Þ činí si nárok na neomylnost Þ netolerantní Þ totalitní, chce prostřednictvím státu ovládat celého člověka a celou společnost

-v demokratické společnosti je pluralita názorů, doktrín a ideologií. Úkolem demokracie je poskytnout prostor pro spolužití a vzájemnou toleranci jednotlivých myšlenek a jejich stoupenců, některé ideologie mohou demokratický řád upevňovat nebo v rámci něho nezávisle působit, jiné se ho snaží zničit Þ snaha o důslednou kritiku všech nauk, názorů, církví a ideologií Þ můžeme odhalit třeba rozpor mýtů, záhad, iracionality či nenávisti, ale i tento přístup je byť v pozitivním smyslu ideologický (spjat s kritickým racionalismem a novopozitivizmem, tj. s filozofickými směry, které prosazoval K.R.Popper)

Liberalismus

– Anglie, 17.století

-libertas (lat.) = svoboda

-ústřední hodnotou tohoto směru je svoboda jednotlivce a otevřená společnost svobodných individuí, svoboda od státu, autority, tradice; znamená sice jejich omezení, ale nikoli destrukci Þ otevírá člověku značný prostor pro jeho jednání Þ kritika – neříká jakým způsobem tuto svobodu naplnit pozitivním obsahem, neposkytuje žádná vodítka lidského jednání, ale i proto, že chápe člověka jako egoistu, který sleduje pouze vlastní prospěch a užitek

-první představitelé – Thomas Hobbes, John Locke – všichni lidé jsou si rovni, nikdo nemůže vládnout bez souhlasu ovládaných, všichni mají právo na život, svobodu a majetek Þ základ pro přijetí různých listin lidských práv

-hlavní teoretici – Baruch Spinoza, John Locke, Charles Montesquieu, Imanuel Kant, John Stuart Mill, v ekonomice hlavně Adam Smith, J.B.Say, L. Mises, F.A.Hayek, M.Friedman

-v rané fázi charakterizován ekonomickou doktrínou laissez-faire, laissez-passer (nechat dělat, nechat probíhat) znamenající omezení pravomocí vlády ve prospěch svobody podnikání, státu s minimem funkcí: ochrana svobody a majetku občanů proti vnějšímu nepříteli a zachování vnitřního rádu (myšlenky A.Smithe (Bohatství národů) – z ekonomické oblasti a J.Benthama – z politické oblasti Þ základy teorie svobodného trhu)

-kritika: příslušný utilitarismus (zdůrazňování užitečnosti) a ospravedlnění konzumu a hédonické morálky

-dnes je cílem důraz na individuální svobodu a ochrana společnosti a ekonomického systému před vnějšími zásahy vlády

-liberálové tvrdí, že nelze předvídat důsledky žádného jednání Þ ani regulace (může vyvolat nežádoucí důsledky ve společnosti a nerovnováhu na trhu)

-politickoekonomický program zaměřen na podporu a odstraňování bariér v podnikání Þ dnešní teoretikové neoliberalismu jsou významní světoví ekonomové – M.Friedman, F.A.Hayek

-směry: klasický (ekonomický) – zdůrazňuje negativní svobodu proti pozitivní, rovnost příležitostí proti rovnosti výsledků, pravá přirozená před pozitivními a zájmy jednice před rostoucími nároky skupin, kritický pohled na stát Þ snaha o jeho omezení

moderní (sociální)

Konzervatismus

-conservare (lat.)= zachovávat

= přesvědčení těch, kdo věří v hodnoty, jež co nejvíce zachovávají přítomný politický, sociální a ekonomický řád; tendence přebírající způsoby chování z těch tradic a institucí, které se s odstupem času a dle zkušenosti jeví jako správné (jejich případné změny uskutečnit postupně a ne často)

-zakladatel je anglický filosof Edmund Burke (1729 -1797) – „Úvahy o revoluci ve Francii“ – staví se proti myšlence společenské smlouvy a společenských práv, jakožto zneužitelné a zneužité abstraktní konstrukce + francouzský filosof Joseph de Maistre (1753 – 1821) také kritický názor na revoluci, ale ve svých postojích mnohem radikálnější, neguje revoluci a požaduje návrat k předrevolučním poměrům

-soustřeďuje se na zachování tradičních hodnot a osvědčených principů života společnosti

-zvyky a obyčeje nejsou v různých společnostech stejné Þ konzervatismus má v různých zemích stejnou formu, ale často odlišný obsah

-nestaví se proti společenskému vývoji, ale proti vývoji překotnému, revolucím, reformám a chaosu, proti nímž staví stabilitu řádu

-brání status quo a společenské instituce na kterých stojí

-konzervativní myšlenky se z počátku vymezovaly jen negativně, jako reakce na osvícenství, na tehdejší názory na uspořádání společnosti (Þ skepse k racionalismu, který na základě rozumu budoval „novou“ společnost, instituce a tradice nejsou totiž ve společnosti přirozeně vytvořeny, byly testovány časem a ukázaly se v zásadě jako dobré, poskytující člověku jistotu, pocit bezpečí a vlastní identity)

-rodina jako žádoucí model společnosti (ochránkyně klasických hodnot jako je láska, starostlivost, úcta, důvěra a jistota), autorita otce představuje vládu, která svou moc nejen že nezneužívá, ale z níž vyplývá i odpovědnost pečovat o děti – občany, a to v duchu zásady nebloesse oblige (šlechtictví zavazuje)

-v 19.století v opozici k liberalismu (přílišný důraz na svobodu Þ sobecké jednání na úkor celku, potlačování tradičních hodnot, protože se staly předmětem komerce) a demokracii (ohrožení politické stability a otázka jak mohou lidé vládnout)

-ve 20.století se rozděluje na 2 proudy dle rozdílného názoru na ekonomiku: 1. tradiční – vychází z Burka, původně J.M.Keyness, dnes např. Američan Russel Kirk, německá CDU

2. libertariánská – orientována na tržní ekonomiku, původně A.Smith, pak M.Thatcherová, R.Reagan

Þ politický program – ochrana rodiny (proti interrupcím, pornografii, nadměrnému sociálnímu zvýhodňování svobodných matek)

na obranu společenského řádu (důsledné potírání kriminality, obchodu a drogami a extremismu, přísnější tresty)

vlastnického práva (vlastnictví poskytuje jistotu a odráží vlastní úspěch i postavení rodiny)

Socialismus

= politická a ekonomická koncepce vedená ideálem spravedlnosti a bratrství

-reformní cesta k socialismu stejně jako cílová představa společnosti, musí být slučitelná s demokratickým politickým systémem Þ rozdíl od komunismu

-socialistické myšlenky jsou již v antice u Platóna, pak u renesančních utopistů T.Mor, T.Campanella, utopičtí socialisté Ch.Fourier, R.Owen (ve státě Indiana založil vesnici New Harmony)

-v 19.století se socialistická teorie vzájemně ovlivňovala s komunismem a anarchismem – F.Lassal (socialisticko-demokratická strana) – rok 1875 německé město Gotha – sloučení Marxových a Lassalových stoupenců Þ programový kompromis – Gothajský program (víceméně opuštění Marxových komunistických myšlenek)

-socialismus je založený na hodnotách a mravnosti – britský filosof R.H.Tawney

-charakteristika nejednoznačná (jednotliví představitelé se mnohdy rozcházejí i v zásadních principech, socialismus prodělal složitý vývoj Þ moderní socialismus zahrnující i směry sociálně demokratické a sociálně liberální)

-východiskem je kritika kapitalistického ekonomického systému (trh rozděluje bohatství nespravedlivě Þ vzrůst sociálních rozdílů, všichni by měli mít užitek na produkci materiálního bohatství), nerovnosti ve společnosti by měli být pouze změněny

= politická ideologie, jejíž stoupenci dnes usilují o postupnou přeměnu společnosti tak, aby byla založena na zásadách sociální spravedlnosti, rovnosti příležitostí a reálných svobod

-vychází z J.M.Keynese Þ zaměřeny na plnou zaměstnanost, veřejné výdaje apod.

-zdůrazňuje spolupráci na společném díle a solidaritu v kolektivu či společenské třídě

-všeobecně rovný přístup ke vzdělání + ekonomický růst = rovnost – britský teoretik socialismu a politik A.Crosland

-socialisticko-demokratický program orientován na humanizaci tržního řádu – podpora zaměstnanosti, sociální jistoty (minimální mzda, sociální dávky, zabezpečení), rovný přístup ke vzdělání, rozšiřování hospodářských a sociální práv

 

 

Komunismus

-zásady položeny v pol.19.století

-communis (lat.) = společný, obecný

= charakterizuje politickou ideologii jako vizi společnosti, která je založena na naprosté rovnosti a kolektivním vlastnictví

-komunistické myšlenky jsou už u Platóna (Ústava), renesančních utopistů T.Mora (Utopie) a T.Campanelly (Sluneční stát), za zakladatele je považován až Karl Marx (Komunistický manifest, Kapitál) a jeho přítel Friederich Engels

-v komunistické společnosti mělo platit heslo „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“

-nereálnost cíle a dogmatické setrvání na zásadách Þ utopická a potlačovatelská ideologie

-hlavní kritika kapitalismu – nespravedlivé rozdělování materiálního bohatství, přeje jen vlastníkům, odsouzení zotročeného člověka v pracovním procesu (člověka je vlastní svoboda a seberealizace, zatímco v kapitalismu se odcizuje sám sobě)

-Marx na základě historické analýzy odhadoval další směr vývoje společnosti (prvobytná společnost ® otrokářství ® feudalismus ® kapitalismus ® komunismus)

-dělnická třída vykořisťována (tj. přivlastňování části dělníkovy mzdy – nadhodnoty kapitalismu) Þ důvod k revoluci pod vedením komunistické strany Þ svrhnutí kapitalistického řádu, nastolení socialismu jako prvního kroku na cestě ke komunismu

-mezinárodní charakter komunismu = proletářský internacionalismus, základem mezinárodní solidarity dělníků (organizace Internacionál)

-po smrti Marxe je několik proudů:   1   pokračoval v Marxových teoriích (K.Kautsky)

2. sledující linii totalitní ideologie (V.Lenin, J.V.Stalin)
3. +teoretici kritizující mocenské poměry v samotných komunistických zemích zevnitř (L.Trockij, M.Djilas)

Fašismus a Nacismus

-fascil (lat.) = sjednocení -vznik po 1.světové válce v Itálii, nacismus vznikl v Německu

-fašismus = nacionálně šovinistické, rasistické hnutí a diktátorská forma vlády

-nacismus = nacionální socialismus = ideologie a politický směr, vycházející z vypjatého nacionalismu, rasismu a některých prvků socialismu, dle nacismu je činitelem historického pokroku konflikt mezi vyšší a nižší rasou a nadřazenost árijské rasy, oficiální ideologická praxe v Německu 1935-1945

-první teoretické prameny koncepce absolutní vlády v dílech T.Hobbese a N.Machiavelliho, dále organicismus, jak ho chápal Aristoteles a hlavně Hegel, ovlivnil i F.Nietzsche, dále teorie elit (představa schopené elity a neschopné masy) představována V.Paretem a G.Moscou

-ideologie fašismu bývá často charakterizována jako iracionální (její teoretikové se ji nesnažili racionálně zdůvodnit)

-významní teoretici italského fašismu – M.Palmieri, G.Gentile, B.Mussolini

-teoretici německé III.říše – E. Huber, A. Hitler

Rasismus

-ras (arab.) = hlava

= politická ideologie, která se na základě biologických (rasových) rozdílů mezi lidmi snaží legitimizovat nerovnosti

-jako oficiální ideologie zaveden v nacistickém Německu, kde posloužil k ospravedlnění války a likvidace ostatních ras

-jeden z hlavních tvůrců rasové teorie, francouzský filosof a diplomat J.A. de Gobineau (1816 – 1882), který v „Rozpravě o nerovnosti lidských ras“ hierarchicky rozlišuje 3 rasy: bílá, žlutá, černá – liší se fyzicky a v duševních schopnostech

-další teoretik, německý filosof a publicista anglického původu H.S.Chamebrlain, spis „Základy 19.století“ – jako zachránce a tvůrce nové árijské kultury vidí germánské národy

-nejhorších rozměrů v nacistickém Německu v podobě antisemitismu – A.Hitler, rok 1935 Normimberské zákony o německé ochraně krve a cti, rok 1941 „konečné řešení“ židovské otázky Þ holocaust – genocida 6 mil. Židů a následně Slovanů

-mezi rasismus a nacionalistické teorie patřil i sociální darwinismus (společenský vývoj urychlen likvidací slabší, recesivní lidské rasy)

-rok 1951 dokument UNESCO, který vypracovali přední genetici a antropologové, prohlašují rasistické teorie za neprokazatelné a v oblasti společenské neopodstatněné

-rok 1965 přijalo Vlané shromáždění OSN Úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace + 21.3 vyhlášen jako Mezinárodní den boje proti rasismu

-přesvědčení o nerovnosti plemen, vzniklém záměnou rasy s národním etnikem nebo kulturním společenství Þ utiskování jedné rasy druhou, nebo dokonce likvidace příslušníků odlišné rasy

-dovolává se pseudovědeckých poznatků, dělící lidi na vyšší a nižší, méně hodnotnou část, která je ve společnosti diskriminována (různé formy: právní, politické, ekonomické, společenské, kulturní)

Nacionalismus

-teoretické základy formovány od 18 století především ve Francii, Německu a Itálii Þ diskutované právo na sebeurčení

= ideologie a politický směr vycházející z přesvědčení o výjimečnosti vlastního národa, sleduje a upřednostňuje své politické, kulturní a ekonomické zájmy

-hlavní teoretikové – Němec J.G.Herder, Itla G.Mazzini

-hledání historické role a vyššího poslání národa, vydobytí národní svobody, uznání a cti Þ konec individualismu, jedinec musí přinést oběť ve jménu budoucího štěstí národa, osobní svoboda ustupuje svobodě národa Þ x liberalismu + x socialismu (k dosažení cílů používá nacionální politická elita mobilizace nespokojených mas)

-opírá se o národ a jeho podstatné znaky – zvyky a tradice, jazyk, kultura, umění, literatura, národní mýty

-může se vyznačovat hledáním vnitřního a vnějšího nepřítele

-může se projevovat ve 3 oblastech – v politické sféře – usiluje o vytvoření národního státu

v kulturní sféře – jde o emancipační snahy a budování národního vědomí

v ekonomické sféře – bývá namířen proti zahraničnímu kapitálu

-rozlišujeme několik vývojových fází a odstínů:

1. původně pouze emancipační snahy prostřednictvím národního státu z rozdrobených zemí daného národa či vyčlenění ze soustátí
2. jinde jen reforma země, protože národní stát jíž existoval radikální
3. vykazuje militantní a rozpínavé tendence

-kritériem práva a morálky se stává národní prospěch

-může být podepřen rasismus či nacionální interpretací darwinismu

Anarchismus

-an-arché = bezvládí

= politická ideologie usilující o zrušení státu a právního řádu, protože jejich existence stojí v cestě dosažení maximální svobody (té je možné dosáhnout jen v malých územních jednotkách) Þ myšlenka úplné destrukce státní byrokracie, kapitalistických podniků, armády, církve

-kritika současného kapitalismu, že nezaručuje spravedlivé rozdělování materiálního bohatství

-směry:  1. Individualistický – vede k anarchokapitalismu, obsahově sahá k ultraliberalismu, zakladatel individualistického

anarchismu – M.Stirner – zastává až extrémní egoismus, ovlivnil americký anarchismus (19.století)

2. Mutualismus – mezi nimi, zakladatelem mutualismu – Francouz P.J.Proudhon – „Vlastnictví je krádež.“
3. Kolektivistický – vede k socialistické ekonomice a hraničí spíš s anarchokomunismem, představitelé kolektivistického anarchismu – M.Bakunin, P.Kropotkin – tvrdí, že lidé jsou ve své přirozenosti dobří a

solidární, rozumné bytosti co převedou konflikt na diskusi

-nikdy neměl výrazný praktický vliv, ale v teoretické rovině ovlivnil řadu směrů

Feminismus

-vznik ve 2.pol. 19.století a počátek 20.století

= ideologie ženského hnutí, které prosazuje společenské, politické a ekonomické zrovnoprávnění s muži

-rok 1792 – britská spisovatelka M.Wollstonecraftová – „Obrana práv žen“ – jako první se vyslovila pro rovná práva s muži

-tvrdí, že biologické a intelektuální rozdíly mezi pohlavími (pokud existují) neopravňují nadřazenost muže

-19./20.století – ženské hnutí zaměřeno především na získání volebního práva – první zemí byl Nový Zéland (1893) a polední Švýcarsko (1971), dodnes nemohou ženy volit v některých arabských zemích, nebo je jejich právo omezeno

-současný feminismus se opírá hlavně o práce francouzské filozofky S. de Beauvoirové („Druhé pohlaví“), zakladatelky americké Národní organizace pro ženy B.Friedanové („Ženské mystyčno“) nebo americké spisovatelky K.Milletové („Sexuílní politika“)

-dnes aktivita v různých oblastech – sdružení vzájemné solidarity a spolky, šířící mezi ženami osvětu, kampaně týkající se potratů, pornografie, domácího násilí vůči ženě, stejných mezd a rovných příležitostí, v teoretické rovině se snaží popsat současnou situace ženy, analyzují rozdíly mezi pohlavími, poukazují na vžité sexuální stereotypy

-proudy: 1.liberální – postavit ženu na úroveň muže (viz možnost seberealizace v zaměstnání)

2.socialistický – dle marxistické terminologie jsou ženy součástí utlačované třídy Þ mají svrhnout ekonomický řád

z rukou mužů + obviňují liberální feministky z elitářství, protože seberealizovat se může jen ženy intelektuálka,

navíc žena z nižších vrstev pracovat musí, protože muž ze svého platu neuživí rodinu

Enviromentalismus

-enviroment (angl.) = prostředí

= soubor idejí, názorů a teorií usilujících o změnu společenských, ekonomických a politických mechanismů, které brání snahám o ochranu životního prostředí

-ideově zastřešuje řadu protestních ekologických hnutí a organizací

-enviromentalistické teorie tvoří filosofickou a etickou nástavbu přírodních věd + proudy ovlivnění i některými východními filosofiemi a náboženstvím

-mladá a formující se ideologie

-důležité rysy – kritika liberalismu, konzervatismu a marxismu jako ideologií industriální společnosti, které hovoří jen o dobývání a ovládání přírody, zdůrazňuje individuální a kolektivní zodpovědnost

Nové náboženské směry

-mormonismus, Svědci Jehovovi, křesťanská vědy, Poselství Grálu, Moonismus, Rodina (dříve Rodina lásky a ještě dříve Děti Boží), Extrémní charmismatismus, Davidovší Adventiské, víra Baháí, scientologie, Transcendentální meditace, hnutí Hare Kršna, Sanyasismus, reinkarnace, satanismus atd.

 

 

 

 

 

 

 

17. sociální nerovnosti, základy ekonomického chování

SOCIÁLNÍ STRATIFIKACE (společenská nerovnost)

-konstatování, že se společnost rozvrstvuje a rozděluje

-sociální vrstvy vznikají v důsledku diferenciace společnosti

-důvody jsou v dělbě práce, ve věku, zkušenosti atd.

-rozvrstvení společnosti si podřizuje všechna ostatní skupinová členění

-proniká téměř do všech společenských vztahů a utváří podstatné vlastnosti lidí

-společenské vrstvy:

1. uzavřené společenské skupiny a) kasty – jejich historickým vzorem je indická společnost; odlišení ve všech stránkách společenského života, vyjádřeno i vnějšími znaky, např. oblečením; příslušnost ke kastě byla dědičná, lidé nemohli své postavení měnit
2. b) stavy – jejich historickou předlohou je středověká společnost; jsou to takové vrstvy obyvatelstva, jejichž rozdílnost je založena na rodu, postavení, právních či jiných výsadách; stav byla skupina lidí, která měla stejný status; ten by tvořen uznávaným souborem privilegií a výsad rozdělovat
3. otevřené společenské skupiny – třídy – vznikly s nástupem kapitalismu; jsou to vrstvy, jejichž rozdíly nejsou založeny na institučně zajištěných výsadách, ale na vnějším postavení jejich příslušníků; mezi třídami je možné prolínání a vzájemný přechod proto otevřené

-marxistická stratifikace – spočívá v rozdělení společnosti na dvě společenské třídy, pro něž je charakteristickým znakem vztah k výrobním prostředkům

-znaky určující třídu:

• prestiž povolání – každé povolání má svou specifickou prestiž (prodavačka x právnička)
• spotřební třídění (tj. ekonomické hledisko se nemusí krýt s hlediskem prestižním, např. učitelské povolání); pro určení sociální stratifikace je důležité, zda určitá třída uznává určitého člověka za svou součást; lidé mohou změnit svou příjmovou třídu, ale svou sociální třídu mohou změnit jen když jsou uznáni těmi z vyšších tříd (mohu vydělávat málo a být na tom ekonomicky špatně, ale mé sociální postavením může být vyšší než dobře vydělávající prodavačky v drahém butiku)
• třída moci – patří sem osoby z různých sociálních tříd, které mají přibližně stejnou moc;

-definice tříd.

• subjektivní teorie – založena na prvcích individuálního a společenského vědomí

1. třída je jistým útvarem, stavem založeným na společenském hodnocení; třídní příslušnost jedince je určena oceněním a zařazením ostatními lidmi
2. třída je skupina lidí majících stejné „vědomí druhu“, pociťujících podobné společenské postavení, mající podobný postoj k jiným skupinám; třídní příslušnost je určena tím, co si o sobě myslí jednotlivci nebo skupiny lidí
3. třída je forma politické moci – třídní příslušnost je dána zařazením jednotlivce mezi „vládnoucí“ nebo „ovládané“

• objektivní teorie – chápe třídu jako formu ekonomické kategorie; třídní příslušnost je určena postavením jedince v ekonomickém systému; zdůrazňuje velikost příjmů, bohatství, zaměstnán, koupěschopnost apod.

SOCIÁLNÍ STATUS

-souhrnné vyjádření pozice člověka v určité společnosti, resp. skupině spojené s určitou mírou ocenění ze strany druhých

-na každý status se váže jistý soubor práv a povinností

-status umožňuje určit sociální destrukci mezi dvěma osobami a stanovit jejich místo v sociální hierarchii uvnitř určité skupiny

-vyjadřuje míru prestiže, velikost majetku, podíl na moci, popř. další charakteristiku osoby

-sociální role – dynamická složka statusu podle R.Linotna

-způsob našeho jednání , který je ostatními členy skupiny očekáván; splnění chování sociální role

1. krátkodobé – návštěvník
2. trvalé – otec
3. skupinové – kapitán družstva
4. individuální – syn
5. průnik rolí – syn a poustevník
6. vyloučení rolí – ředitel a dealer

III. nucené role – dané například pohlavím

1. volba rolí – zaměstnání
2. role ve spojitosti – učitel a žák

-druhy statusů:

1. připsaný – získaný bez vlastní zásluhy v důsledku sociálních okolností; kvality, které daného člověka sociálně zvýhodňují; (zděděný majetek)
2. vrozený – biologicky přidělený (rasa, pohlaví, věk)

• získaný vlastním úsilím – meritokracie – ideologie tvrdicí, že význam statusu připsaného klesá ve prospěch pozice získané vlastním výkonem

 

 

SOCIÁLNÍ MOBILITA

-možnost jednotlivců či celých skupin měnit svůj sociální status uvnitř daného sociálního systému

-P.A.Sorokin r. 1927 :

1. horizontální mobilita – dochází k přesunům prostorovým či profesním, aniž se mění výše sociálního statusu migrantů
2. vertikální mobilita – vzestup či sestup v rámci stratifikačního prostoru dané společnosti; vysoká míra vertikální mobility = otevřená společnost, opakem je uzavřená společnost
3. intergenerační – poměřuje se sociální postavení generace synů se sociálním postavením generace otců
4. intragenerační – změny v sociální pozici člověka během jeho dospělosti

-nejnižší míra sociální mobility bývá u obou krajních pólů společnosti, tj u elity a u marginálních či sociálně vyloučených

-mobilní kanály – způsoby jimiž se změna statusu uskutečňuje; dominantní úlohu hraje dosažené vzdělání )otec R.Reagana byl kadeřník, Jimmy Carter začal jako pěstitel buráků = v USA je vysoká sociální mobilita)

ZÁKON VZÁCNOSTI

-k výrobě statků je zapotřebí nejen ekonomická činnost, ale i další ekonomické zdroje (půda, práce, kapitál), které jsou rovněž limitované nebo vzácné

-někteří ekonomové hovoří o zákonu vzácnosti, protože ani pro žijící generace není dostatek ekonomických zdrojů pro uspokojování všech potřeb na dohled

-omezený přístup lidé k ekonomickým statkům je nutí, aby si dnes už mezi milióny druhů ekonomických statků volili (vybírali )

HRANICE PRODUKČNÍ MOŽNOSTÍ

-představme si ekonomiku s daným počtem zdrojů, tzn. lidí, technologií, strojů, energie a přírodních zdrojů

-ekonomika musí rozhodovat, jak mají být tyto zdroje přesně rozděleny mezi tisíce různých statků, které chceme vyrábět

-to je velmi složité, a proto musíme zjednodušovat – předpokládejme, že se mají vyrábět pouze dva ekonomické statky – zvolíme např. dvojici děla a másla                                                                                        děla

A

B

C

® existuje max množství másla, které jde vyrobit za rok (5 milionů kg)    15

® existuje max množství děl (15 000)

Þ mezi těmito extrémy se dá kombinovat (viz tab. a obr.  )                                        12

9    6   3   0

D

Alternativní produkční možnosti

	máslo	děla
A	0	15
B	1	14

E

C	2	12
D	3	9

F

E	4	5
F	5	0

1         2         3         4        5

máslo

 

– z omezenosti zdrojů plyne substituční vztah mezi máslem; když postupujeme z A do B . . .  do F, přesunujeme práci, materiály a ostatní zdroje z odvětví děl do odvětví výroby másla

-spojením bodů v grafu dostaneme křivku Hranice produkčních možností (PPF – Production Possibility Frontier) max kapacita kombinace druhů všech statků, kterou je ekonomika schopná vyprodukovat

-hladká křivka spojuje zakreslené body vyčíslených produkčních možností – tato hranice ukazuje možnosti voleb, z nichž se společnost při daném stavu technologie a daných celkových zdrojích může rozhodovat s substitucí másla děly; body vně hranice jsou nemožné, nedosažitelné; libovolný bod pod křivkou označuje, že zdroje nejsou plně využité, nebo nejsou využité nejlepším možným způsobem

-efektivnost – jelikož ekonomika operuje na PPF, pak vyrábí efektivně; deregulace nebo zrušení vládních předpisů jí může zvýšit

-neefektivnost- nevyužité zdroje – nezaměstnanost, nepracující továrny, nevyužitá půda, ekonomika se nachází pod PPF; způsobují také monopol, neefektivní regulace nebo protože příkazová ekonomika je vystavena rozhodování neschopných byrokratů

-ekonomický růst můžeme definovat jako posun PPF vpravo:

1. technologické zlepšení umožňující lepší způsoby produkce statků a služeb a jejich lepší technickou úroveň
2. růst velikosti kapitálu a jeho kvalita
3. růst množství pracovní síly a její kvalifikace (zvyšování kvality lidského kapitálu)

zákon klesajících výnosů

-u některých ekonomických zdrojů zjišťujeme, že mají konstatní či rostoucí výnosy, jiné klesající tendenci výnosů; zvětšováním množství pracovní síly nepovede při neměnné technologii ke konstatnímu přírůstku produkce

-u některých ekonomických zdrojů pozorujeme klesající tendenci výnosů; byl formulován „zákon klesajících výnosů“ (law of diminishing returns), který ovšem nemá všeobecnou platnost; podle něj, považujeme-li ostatní výrobní faktory za daně, s rostoucím množstvím pouze jednoho výrobního faktoru (inputu) rose produkt (output) stále pomaleji ® každá další dodatečná jednotka výrobního faktoru vyvolá menší zvýšení objemu produkce než jednotka předcházející

-př. stále více pracovníků bude obdělávat farmu ® po určitou dobu bude po přidání dalších pracovníků výstup (produkce) stoupat ® ale po nějaké době bude přidávána práce stále méně produktivní Þ výstup může nakonec i klesnout

náklady příležitosti

-náklady příležitosti určitého rozhodnutí vznikají proto, že zvolit si ve světě vzácnosti jednu věc znamená vzdát se něčeho jiného

-náklady příležitosti hodnotu ušlého statku nebo služby

-např. půjdu do školy nebo si půjdu zakouřit? – buď jedno nebo druhé

funkce trhu

-trh – společenské uspořádání směny zboží; místo, kde se střetávají nabídka a poptávka a kde dochází ke směně zboží prostřednictvím koupě a prodeje

-zboží – ekonomické statky určené pro trh

-trhy:

• podle množství druhů zboží a) dílčí – pouze jeden druh zboží

1. b) agregátní – veškeré zboží

• z hlediska územního a) místní

1. b) národní
2. c) světový

3) z funkčního hlediska a) výrobků a služeb

1. b) práce
2. c) finanční

-směnu zboží na trhu zprostředkovávají peníze

-v tržním hospodářství se každý subjekt rozhoduje samostatně, ale je při tom ovládán trhem

-na trhu se prodává a kupuje a přitom se obvykle sjednává cena

-cena vzniká vzájemným působením prodávajících a kupujících

-musí pokrýt režijní náklady prodávajícího a přinést mu nějaký zisk

-spotřebitel se podle cen rozhoduje, co bude spotřebovávat

-podnikatel podle cen zdrojů vidí, jak jsou jednotlivé výrobní zdroje nákladné

-zdroje – přírodní (půda, kapitál) a lidské (práce)

-tržní mechanismus a tržní hospodářství

1. soukromé vlastnictví majetku
2. cenový systém – co a pro koho vyrábět; cena vede k vytvoření rovnováha nabídky a poptávky

• konkurence

konkurence

-tržní konkurence – proces, ve kterém se střetávají různé zájmy různých subjektů trhu; každý, kdo vstupuje na trh, přichází sem s nějakým cílem; chce realizovat své ekonomické zájmy

-na trhu dochází k prolínání různých forem konkurence na straně nabídky; jaké formy se používají, v jaké podobě a v jakém rozsahu, to je závislé na podmínkách konkurence ® konkurence dokonalá a nedokonalá

1. Dokonalá konkurence

-abstrakční ekonomická teorie, neexistuje prakticky na trhu, ale teoreticky ano

-jde o ideální stav, ke kterému společnost nikdy nedospěla a dospět nemůže

-základním předpokladem jsou naprosto rovné podmínky pro všechny její účastníky; jde o konkurenci mezi mnoha výrobci na trhu jednoho výrobku, jejichž produkce je zcela bezrozdílná; všichni vyrábějí naprosto shodný výrobek, který se svými fyzickými vlastnostmi nijak neliší od výrobku ostatních výrobců; jsou to trhy některých zemědělských plodin (pšenice) ® produkce všech výrobců splývá a v důsledku toho se na trhu formuje jen jedna cena; spotřebitele nezajímá, který z výrobců vyrobil právě tne výrobek, který si kupuje; výrobce vystupuje na trhu anonymně a nemůže proto žádným způsobem ovlivnit poptávku po svých výrobcích; nemůže ovlivnit ani cenu své produkce; cena jeho výrobku se změní jen tehdy, když se změní i cena všech ostatních výrobků na tomto trhu

-jedinou metodou konkurence na dokonale konkurenčním trhu při nezměněném rozsahu produkce je odstraňování zbytečných nákladů ve výrobě ® náklady na výrobu jsou minimální

2. Nedokonalá konkurence
3. monopolní konkurence (velká skupina) – podoby dokonalé konkurenci; trh jednoho výrobku s mnoha výrobci; jejich produkt je ovšem diferenciovaný; výrobek každého z nich je trochu odlišný od výrobků ostatních účastníků trhu, anonymita výrobců mizí; spotřebitel už není lhostejný ke kupujícímu výrobku a vybírá si

-prosazují se všechny formy cenové i necenové konkurence

1. oligopol (malá skupina) – její nedokonalost je mnohem větší než nedokonalost předchozího případu; z původních mnoha výrobců jich na trhu zůstalo několik; ti mají ovšem značnou ekonomickou sílu, takže jsou schopni bránit dalším zájemcům, aby na tento trh vstoupili; přístup do odvětví je omezen, ceny jsou vyšší než ceny tržní rovnováhy při předchozích situacích; konkurence se odehrává v necenové oblasti
2. absolutní monopol – jde o případ, kdy v odvětví zůstává jediný výrobce určitého výrobku, který tak získává absolutní moc nad spotřebitelem; v ekonomické teorii je tento případ považován za druhá krajní extrém a protipól dokonalé konkurence; monopolní zisky dále rostou

 

úloha státu v tržní ekonomice

-v národním hospodářství existují oblasti, kde role trhu není bezvýhradná a všemocná a stát v nich hraje nezastupitelnou úlohu

-oblasti:

1. Obecně užitečné veřejné statky – školství, zdravotnictví, obrana státu, policie aj.
2. Ochrana životního prostředí – stát musí zákonem stanovit normy přípustného negativního působení hospodářské činnosti; finančně napomáhat odstraňování jejích následků; sledovat a zajišťovat dodržování příslušných norem
3. Vhodnou hospodářskou politikou – stabilizovat ekonomiku země a snažit se minimalizovat některé původní jevy tržního hospodářství, jako je např. nezaměstnanost, inflace atd.

-protože v každé vyspělé ekonomice stát plní regulační funkci, můžeme ekonomiku v těchto zemích spíše nazvat smíšenou ekonomikou

-subjektem hospodářské politiky je stát představovaný především vládou a parlamentem

-vláda řídí státní instituce, které se podílejí na provádění hospodářské politik vládou

-stále významnější roli hraje v hospodářství politice státu mezinárodní organizace a nadnárodní instituce

Činnost vlády na trhu

1. Efektivnost

-funkce monopolu – jestliže někdo ovlivní ceny a má zisk vyšší než náklady = neefektivnost monopolní ekonomiky – neúnosné výnosy

-problém externality – vztahy dějící se mimo trh – díky jedné věci co financuji se stane jiná pozotivní nefinancovaná věc – vláda se snaží omezit dopad negativních externalit

-povzbuzení výroby veřejných statků – ek. aktivity užitečné pro společnost, ale nemohou se dělat souhrnně (osvětlení) – vláda to podpoří (dotace) – určí firmu, která to řídí – hrazení z daní veřejných statků; každý občan má nárok na díl veřejných statků provozovaných vládou; vláda sama určuje nárok

2. Spravedlnost

-100% fungující trh ® nerovnosti např. v jídle USA x Somálsko = sociální nerovnosti – vláda je musí snižovat

-progresivní zdanění – sebere víc bohatým než chudým

3. Stabilita
4. fiskální politika – při uplatňování tzv. rozpočtové neboli fiskální politiky se využívají mechanismy determinující tvorbu a rozdělování státního rozpočtu; stát v této oblasti používá zdanění a státní výdaje k regulace agregátní úrovně hospodářské aktivity, má však k dispozici mnoho dalších možností, jak ovlivňovat hospodářský vývoj tak, aby vedl ke stabilitě a prosperitě
5. monetární politiky – zabývá se oblastí peněžnictví, tj. řídí činnost bankovního systému a prostřednictvím administrativních a ekonomických nástrojů formuje praxi bankovních institucí; velmi výrazně ovlivňuje podnikatelské klima v dané ekonomice; tím, že vytváří peněžní nabídku, a tedy určuje množství peněz v oběhu, je také nesmírně důležitým faktorem ovlivňujícím vývoj agregátní poptávky; hlavní nástroj – úroková sazba na mezibankovním úvěrovém trhu

daňová soustava

-představuje soubor daní, které jsou příjmem státních rozpočtů

-daň – pravidelný příjem státního rozpočtu, který platí na základě předem stanovených zákonných předpisů

-subjekt daně – právnická nebo fyzická osoba, která musí daň zaplatit

-objekt daně – důchod, majetek nebo úkon, na jehož základě se daň vyměřuje

-druhy daní:

1. daň z přidané hodnoty – vztahuje se na všechny druhy podnikatelské činnosti; zdaňuje pouze tu část hodnoty, kterou k výrobku nebo službě podnikatel přidal
2. spotřební daň – smyslem je zvýšit daňové zatížení a tím působit na výrobu a zejména na spotřebu určitých výrobků, např. tabákových výrobků, alkoholu, benzínu
3. dovozní daň
4. daň z příjmu obyvatelstva – universální daň z příjmu u fyzické osoby bez ohledu na zdroj příjmů
5. silniční daň – měli by ji platit všichni dopravci včetně občanů, kteří se zabývají dopravou nákladů a osob jako výdělečnou činností
6. daň z příjmů podniků a společnosti – pro právnické osoby, má rovněž univerzální charakter
7. daň z nemovitostí – budou platit všichni uživatelé pozemků, staveb a budov; platí se i ze zemědělské půdy
8. daň dědická a darovací
9. místní poplatky

sociální stát (stát blahobytu = welfare state = maximální stát)

-koncept státu, který zajišťuje slušnou úroveň a sociální participaci pro všechny na základě redistribuční politiky

-odpovídá tržní podobě společnost a jeho cílem je nahradit nejistotu náboženské ochrany jistotou ochrany státní

-tento pojem se začal objevovat již roku 1870 jako opozice k anglickému liberalismu

-dnešní význam však zavedl roku 1942 W.H.Beverige, jehož cílem bylo osvobodit člověka od nouze a dát všem záruku pravidelného příjmu

-ke změně pohledu došlo v průběhu 80.let, kdy se diskutovala krize sociálního státu a posilovaly se liberální tendence

-ekonom Keynes – teorie soc. státu

-Rosanvallon – z nejistoty náboženství předvedl tuto funkci na jistotu sociálního státu

-rozdělení daní – přímo (adresně) a nepřímo (státní zakázky – nezaměstnanost – soc. podpora)

-19.stol. – charity, solidarity občanů, církevní organizace, naděje

-dnes – podpora v nezaměstnanosti, podpora nemocných

-principy sociálního státu:

1. solidarity – solidarity bohatších vůči chudším
2. pragmatismus – pokud nebudou velké sociální rozdíly, bohatým to neuškodí
3. idea pokroku – pokud nebudou sociální bouře, stát nepůjde k pokroku

-problémy sociálního státu:

-vzrůstá sociální potřeba oproti ekonomickému růstu

-parazitce na sociálních dávkách

-byrokracie + korupce

-více důchodců – průměrný věk 70 let