Snímání a záznam zvuku ve filmové technologii
- základní postupy snímání a jejich možnosti
- kontaktní zvuk a jeho využití
- synchronizace zvukové a obrazové složky
- postsynchronní ozvuční
a) Základní postupy snímání a jejich možnosti (skripta II, str. 33)
Kontaktní zvuk
- zvuk je snímán současně s obrazem, často se používá jako ruchová složka nebo pomocný zvuk při dalším zpracování
- jako hlavní zvuk se i při natáčení ve filmových ateliérech používá výjimečně
Playback
- je využíván pro natáčení hudebních filmů (opera, balet, opereta, muzikál, písničky apod.), kde je nutné synchronizovat obrazovou složku díla podle již hotového zvukového snímku
Postsynchron
- typické pro snímání nahrávky dialogů a komentářů k již sestříhané obrazové složce a pro dabing cizojazyčných pořadů
- jak postsynchron můžeme označit i nahrávku scénické filmové hudby, která je také snímána po dokončeném sestřihu
b) Kontaktní zvuk a jeho využití (skripta II, str. 33)
- snímá se zaznamenává především u nepravidelných synchronních ruchů, které mají jednoznačnou vazbu s obrazem (rány, cinkot lžičky o skleničku, vrzání schodů…)
- někdy se tak zaznamenávají i dialogy, které jsou pomocným zvukem při natáčení postsynchronů
- negativ obrazu a originál zvuku jsou nejdůležitějšími produkty, proto jsou chráněny a pro další zpracování se zhotovují pracovní kopie. Originály se pak uloží až do fáze dokončování do archivu
c) Synchronizace zvukové a obrazové složky (skripta II, str. 34)
- dříve se používal záznam na 35 mm magnetický film
- později se zvuk zaznamenával na čtvrtpalec
- synchronnost zajistí záznam tzv. pilotní frekvence, která je vytvářená pohonným systémem kamery do zvláštní stopy zvukového pásu
- při reprodukci lze pak snímáním pilotní frekvence z pásku zjistit jeho skutečnou rychlost a vhodnou regulační smyčkou zajistit synchronní chod magnetofonu s projektorem, která je poháněn synchronním motorem ze sítě o frekvenci 50 Hz
- moderní zařízení bývají řízena krystalem, nejsou sice dokonalé přesné, ale nesynchronnost se pozná až po několika desítkách minut, takto dlouhé záběry se však ve filmu nevyskytují
- synchronnost obra. a zvuku je zajištěna nejen správnou rychlostí obou strojů, ale také souhlasným označením začátků jednotlivých záběrů na obou nosičích (negativu obrazu i mg. pásku se zvukem) – k tomu slouží klapka
- klapka – název filmu, datum a pořadové číslo záběru. Po povelu „kamera“ se rozjede kamera i magič, po povelu „klapka“ se klapne a nahlas přečte číslo záběru a odstraní se klapka ze záběru
- elektronická klapka – je opatřena displejem, kde je zobrazen time code ze zvukového záznamového stroje při rozevřených ramenech klapky, po sevření ramen klapek jsou na displeji zobrazena zadaná uživatelská data (datum, číslo záběru…)
- hrubý střih – po vyvolání se provádí technický střih, jsou vystříhané zcela nepodařené záběry a oba pásy se podle souhlasných klapek sesadí synchronně k sobě
- v takto sesynchronizovaných pásech se vystříhají záběry klapek a pásy se označí startovacími značkami na jejich počátku
- originály se překopírují na pracovní kopie a uloží do archivu, odtud jsou vyzvednuty při závěrečném technickém střihu zvaném stahování negativu
- veškeré práce s obr. i zvukem tedy probíhají s pomocí pracovních kopií (servisek)
d) Postsynchronní ozvučení (skripta II, str. 36)
- zvuk snímán až v okamžiku, kdy je již alespoň částečně sestřižen obraz
- obraz se překopíruje na pracovní pozitivní kopii (druhou servisku), která se používá při postsynchronním ozvučením a při konečném míchání zvuku
- postsynchrony se využívají pro dialogy, doprovodnou hudbu, nesynchronní ruchy (šum lesa, moře a jiné atmosféry)
- dnes se používají vícestopé magiče, v jedné stopě je LTC
- synchronní chod zajišťuje řídící systém
- dialogy si herci nacvičují pomocí smyček, původní kontaktní dialogy se jim omílají ve sluchátkách, oni je pak musí říct stejně, aby padli do huby
- výsledkem je synchronní dialogový pás